Hledám nakladatele... Ludmila Javůrková: Řečičky naší babičky

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Řečičky naší babičky
Autor Ludmila Javůrková

Žánr povídky Formát publikace A5
Ilustrace x Odhadovaný počet stran 150 stran
Typ ilustrací x Představa nákladu x
Stav díla hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky obrázek naší babičky Stav nabídky K vydání

Stručný obsah
Knihu pomáhám vydat babičce já, její vnučka Klára Pavlíčková. Pojednává o příbězích naší rodiny a babičky krásného života...

Ukázka textu

Jak šel čas věcí povinných

V rámci organizovaných oslav se jednou měla konat tryzna u sovětského tanku. Stál na betonovém podstavci, obklopen tújemi. Vedle byla nádoba k zapálení věčného ohně, plná hořlavé tekutiny. Před zahájením přiběhl k nádobě funkcionář-snaživec obecný a prohlásil, že ti blbci z technickejch tam určitě dali bůhvíco, tekutinu vychrstl a dal novou. Při oficielním zahájení jedním škrtnutím hořelo vše, co bylo polité před i po, plameny šlehaly až na tank. Delegace politických reprezentantů se v děsu rozprchla. Do té doby nudící se školáci a povinně zúčastnění dospělci nenadálý ohňostroj velmi ocenili. Jen hasiči si museli vyměnit uniformy.

Do historie patřilo též nesení transparentů a vlajek ve slavnostních průvodech. Zpočátku byli za tímto účelem vybraní pracovníci, pro něž to měla být čest. Postupem času o cti už nebyla řeč, až nakonec nosiči chodili za úplatu. Pro většinu zúčastněných končil průvod tribunou. Povinnosti bylo učiněno zadost a mnozí nedočkavě spěchali ke stánkům pro nedostatkové banány či pomeranče, jiní prchali doslavit do přírody nebo domů.

Mladší dcera jednou přinesla ze školy poznámku, že studentská mládež v průvodu rozlámala mávátka, která měla být škole vrácena a uschována napříště. Na můj rozčilený dotaz odvětila, že projev řečníka se jim zdál dlouhý, tak se o ně opřeli a tyčky prostě nevydržely.

Na brigádě při trhání jablek vyvolali neposlušní stávku tím, že pro déšť přerušili práci. Následnou ředitelskou důtku jsme nemuseli dlouho vstřebávat, protože přišla změna režimu. Podotkla jsem, že asi končí svaz mládeže a že se pedagogové budou opět oslovovat pane a paní. Obdržela jsem vyčerpávající odpověď. Oni (studenti) soudruhu už stejně dávno neříkají, příspěvky svazu mládeže neplatí, žádných schůzí se nezúčastňují a pokud v jakémsi seznamu figurují, tak to za ně platí škola. Přestala jsem se ptát.

Hektické dny listopadu l989 prolétly školními škamnami v relativním poklidu. Dcera stála v živém řetězu někde za městskými hradbami a dle svého rozhodnutí pak pokračovala ve studiu zvoleným směrem.

To starší dcera si užila pionýrského kroje ažaž. Před školou stála socha, kde se každou chvíli někdo klaněl. Čestná stráž samozřejmě sestávala z dětí nejbližšího oddílu PO, ony šly rády, ulily se z vyučování. Po pádu režimu i sochy mohlo zaznít právě od nich a upřímně, škoda.

Pohybově nadaná děvčata, která soutěžila v orientačním běhu na Kunětické hoře, měla milý zážitek s filmaři. Štáb zde tehdy natáčel pekelné snímky pro Arabelu. Dívky lákaly (čerta nezlákaly) pana Filipovského do soutěže a obdivovaly krásné královské šaty hereckých dam. Dcera tehdy závod vyhrála, přinesla domů obrovského plyšového psa a prohlásila, že viděla něco z pohádky, která prý bude krásná. A byla.

Vlivem cílevědomého učitele tělocviku se děvčata procvičila až na spartakiádní Strahov, kde jim v rukou elegantně kroužily obruče a vlály stuhy. Když se lámaly dějiny a nácvik na další spartakiádu byl zrušen, kroužila ona děvčata již v roli maminek s dětskými kočárky a golfkami (některé z dovozu).

Vnučky

V rodině byly první a 22 měsíční rozdíl mezi nimi prakticky znamenal výchovu dvojčat. Když se sami ustrojily, bylo hej, pak už se střídavě pošťuchovaly nebo si hrály. Víkendy trávily střídavě u prarodičů, neboť rodiče, zaměstnaní v obchodě, nebyli volní ani v sobotu. S mužem jsme je v pátek přebírali a rodičům vyjmenovali budoucí program až do nedělního večera. Bruslení, cukrárna, výstup na věž, cirkus, houpačky a rozličné kulturní akce, včetně příležitostných náboženských. Starší paní ze sousedství, třímajíc nezbytnou rekvizitu uklízecího maniaka, tj. kýbl s hadrem, nejednou prohodila: vemte mě s sebou.

V cirkuse se jednou tetě vysypala peněženka s velkými kulatými a děti se jali pod sedadly v dutém prostoru sbírat. Něco z peněz odevzdaly, pak zmizeli a zbytek nálezného projezdili na oslech a ponících a pochvalovali si, jak cirkus náramně užili. Vůbec jim nevadilo, že přišli o značnou část programu. My ovšem také, protože jsme nervózně poposedávaly a hlavy neustále točily k východu.

Nezapomenutelný zážitek měla naše mladší dcera, která, ještě svobodná, také trávila čas s „vichřicemi“, jak je se svým přítelem nazvali. Jela s nimi trolejbusem a starší z vnuček začala nahlas rozvíjet teorii o svých budoucích prsou. Nedala se zastavit, až nakonec ukázala prstíkem někam dopředu a prohlásila, že chce mít tak velká prsa, jako ta paní v tom červeným svetru. Trolejbus se smál až po kola, dcera byla červená jako ten svetr.

Víkendy na rodinné chatě byla jedna paráda, bazén s vodou skýtal všeliké druhy zábavy. V lese jsme dělali t.zv. dětský okruh, kde děti z kůry stavěly chaloupky. Když rostly houby, tak jsme našly i my, někdy až pět kusů. Borůvky se našly vždycky. Jednou jsem dětem vykládala prvorepublikový příběh, kdy se část zvířat světoznámého cirkusu utopila při cestě přes Atlantik do Ameriky. Vnučky příběh rozlítostnil, na umělohmotný parník v bazénu naložily figurky zvířat, loď převrátily a zvířátka pak do jednoho zachraňovaly.Tento rituál provozovala ještě řadu let mladší z vnuček, nedbajíc kousavých poznámek okolí, že „už zase zachraňuje“.

Po listopadu jsme s mužem vzali vnučky na krátkodobý zájezd do Dánska, cílem byl známý Legoland. Seděly na sedadlech za námi, celníkům ukazovaly dětské pasy sami a ve svých 7 a 9 letech vytvořily naprosto samostatnou cestovní skupinu. Spalo se v busu a cestou tam mne ve dvě v noci probudila starší z vnuček, zda nemám s sebou ramínko na šaty. Měla nové šaty a potřebovala je vyvěsit. Samozřejmě jsem zamumlala, že nemám, nicméně nám šaty, nějak ukotvené v síťce na zavazadla, ráno vlály na hlavami. Na místě samém se naše cestovní skupina rozrostla o více účastníků. Den dětí slavilo obdobným způsobem několik českých autobusů a to i z našeho města a dívky tam potkaly známé děti. Děcka se dospělým odpoledne utrhla, svatosvatě slíbila, že v danou hodinu budou na shromaždišti a užívaly svůj den po svém. Děti se samozřejmě v určenou hodinu nedostavily a když už jsme rozjížděli záchrannou akci, tak se přihnaly. Jaly se vysvětlovat, že se vše nedá stihnout, že odjíždíme moc brzo a chtějí ještě jeden den. Dle propozic jsme však z pohádkového místa odjeli na prohlídku přístavu Hamburk, ten je evidentně nebavil.
Ovšem zájmová činnost s kladným vztahem ke zvířátkům se začala neodvratně stáčet směrem ke koňské dráze.

Začínalo to nenápadně. Začátkem června jsme v týdnu oživlých románových postav B.Němcové navštívili Ratibořice. Zde k nám v rozkvetlém parku promluvila paní kněžna a mimo jiné vyzvala všechny přítomné k návštěvě starého bělidla a dětem kladla na srdce, aby vyřídily její pozdrav babičce. Lesem jsme došli až k bělidlu, v ústrety nám vycházela starší paní v dobovém kroji a zdálky se na nás usmívala. Nabuzené děti se chytily za ruce, uklonily a začaly vyřizovat milý vzkaz. Krojovaná babička jim poděkovala a dětem vysvětlila, že ona však není ta pravá. Byla to naše bývalá kolegyně ze zaměstnání, která zde atraktivním způsobem trávila léto v důchodu a někdy i pravou babičku suplovala. Kromě bělidla nám ukázala včelí úly a zavedla nás ke splavu, kde jsme marně hledali Viktorku. Tu představovala jedna studentka z Náchoda, o které dublbabička prohlásila, že ta můra zas dnes nepřišla, ale ona za ni pobíhat po splavu Úpy nehodlá. U mlýna na louce se děti začaly vozit na koních a odtud jsme je pak nemohli odtrhnout.

Nato žákyně již měšťanské školy začaly navštěvovat místní jezdecký oddíl a část prázdnin po tři roky trávily se mnou a mým mužem na koňské farmě v horách. Byly tam také jejich kamarádky, které též rajtovaly a jedna z nich se na závěr vyjádřila, že to bylo „boží“. Byla jsem pro všechny držitelem kasy, neboť už tehdy to nebyla laciná záležitost. Hlídat jsme nedospělé dívky vůbec nemuseli, protože celé večery trávily s koňmi na pastvině a když se od stájí ozvalo známé hvízdnutí, tak koně naběhli do stájí a dívky do pokoje.

V mezičase chodila děvčata na předlouhé procházky s místním psem malamutem, který musel být trvale uvázán, protože jinak by, dle svého naturelu, žil na teritoriu několika desítek kilometrů. Třetím rokem malé slečny, již vybaveny mobilem, volaly ze psí procházky na protějším kopci, že asi nestihnou jídlo, ať to v kuchyni zařídím. Cestou se ještě stavily v občerstvení pro pití a pan pes mezitím vylezl na kavárenský stůl venku, kde seděli nějací cizinci. Dívky rošťáka stáhly, omluvily se a vše se přešlo s úsměvem. Jediná usilovná práce děvčat byla tvorba vynalézavých účesů, aby pak v jídelně oslňovaly kluky od koní, kteří sem chodili na obědy.

Ani my jsme však nepřišli zkrátka. Každý rok jsme si s mužem zaplatili také jednu vyjížďku v sedle. Já jsem si s chutí zopakovala mládí, neboť jsem dřív jezdila. Hůř na tom byl muž, který první rok vojenské služby musel strávit na koni, na kterém neuměl a nikdo se s nimi ve výcviku nemazal. Všichni hlídači nedotknutelnosti režimu proto druhý rok vojny s radostí vstupovali do ruských gazíků. Koně používali do tahu k převážení vojenské menáže na vzdálenou rotu. V zimě to ani nijak nešlo. Koníci byli naučeni jít, když před nimi kráčela ovce. Psi však ovci zlikvidovali a koně pak bez respektu k vojenským rozkazům odmítali tahat.

V jednom létě jsme zabrali téměř všechny koně z farmy, naskočili do sedel a vyjedli na velkou rodinnou vyjížďku. Jeden z mých zeťů po zdolání koňského sedla se otázal, kde „to“ má volant. Děvčata se na náš účet náramně bavila, ale nikdo nespadl a vrátili jsme se všichni.

Po ukončení základní školy začaly obě středoškolačky jezdit parkurové skákání a do rodiny byl zakoupen první kůň, velšský pony.

Nutno podotknout, že provozováním této záliby nějak nezbyl čas na činnosti pochybné, neboť kůň není plyšák, k němu se musí, ať je pátek nebo svátek.

Za čas byli zakoupeni již vysocí skokani a mladší z vnuček sbírá vítězné poháry. Pokračuje tak v činnosti, kdy na jezdeckých kláních úspěšně reprezentovala zemědělskou školu, takže nezbývá než dodat: nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně.

Prezentace autora Naše milá babička, přezdívaná Šustka (vždy má po ruce bundu šusťákového materiálu jakožto ochranu proti nepřízni počasí), je babičkou, čilou matkou dvou dcer a manželkou našeho dede a patří jí velký dík za spoustu důležitých věcí v naší velké rodině. Babička si vždy uměla poradit, naučila nás, že líná huba je holé neštěstí a tak snad aspoň trochu šlapeme v jejich stopách. Její obří podpora v našich zálibách i touhách nezná konce, a proto i my bychom rádi udělali naší babičce radost a pomohli jí k nesplněnému snu o „budu slavnou spisovatelkou a vydělám milióny“.
Kontakty
e-mail: klawdie@centrum.cz
telefon: +420 776 791 949

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih