Hledám nakladatele... Pavel Vrána: Obyčejné povídání o obyčejných věcech jednoho života

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Obyčejné povídání o obyčejných věcech jednoho života
Autor Pavel Vrána

Žánr povídky Formát publikace A5
Ilustrace bez ilustrací Odhadovaný počet stran 80 stran
Typ ilustrací x Představa nákladu xx ks
Stav díla Hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky x Stav nabídky K vydání

Ukázka textu

O ohnivém znamení

Narodil jsem se v prosinci, to jest ve znamení střelce. Toto znamení, jak známo, patří mezi ta, jež jsou v astrologickém zvěrokruhu označována jako ohnivá. Něco na tom bude. Můj příchod na tento svět proběhl uprostřed topné sezóny, v chalupě, kde v kachlových kamnech ve velkém pokoji vesele praskala hořící polena. Možná to byl první zvuk, který pronikl k mému sluchu poté, kdy jsem po tom prvním plesknutí po zadku, kterým mne porodní bába přivítala na tento svět, konečně přestal řvát. A taky to možná bylo večer a já mohl, přes ještě zavřená víčka, na lesklých parketách podlahy vnímat mihotavý odlesk plápolajících plamenů. Ale to je málo pravděpodobné. Daleko pravděpodobnější je, že jsem prostě vnímal teplo. Z pozdějších let si pamatuji, že ta vysoká, zelená, krásná kachlová kamna hřála opravdu příjemně. I v tom, že znamení střelce je spojováno s ohněm, je zřejmě, alespoň částečně, původ mého kladného vztahu k tomuto živlu. Od dětství oheň rád rozdělávám, u ohně rád sedávám a koukám do plamenů. Pokud je to alespoň trochu možné, napíchnu něco na klacek a na tom ohni si to opeču. Hasičem bych tedy určitě být nemohl, protože dusit vesele plápolající plameny mne nikdy nebavilo. Pokud se někdy oheň vymkl mé kontrole, raději jsem situaci odevzdal do rukou Božích a rychle zmizel. V plamenech upravenou potravu, ať už se jedná o špekáček, kus slaniny, nebo třeba jablko, pokaždé s chutí zkonzumuji a ani skutečnost, že to sousto je částečně zuhelnatělé a po jeho požití vypadám jako kominík mne od toho nedokáže odradit.
Vzpomínám si na jeden letmý zážitek ze staré, havířské kolonie na Ostravsku, který taky jaksi nepřímo souvisí s ohněm a se životem. Bylo to počátkem sedmdesátých let, kdy tato stará, malebná havířská sídliště byla odsouzena k likvidaci. Každá ta osada představovala svět sám pro sebe. Sestavené byly z přízemních domků z režného zdiva a právě díky těm ostře páleným, tmavě červeným cihlám se jim říkalo červené kolonie. Byly všude tam, kde na Karvinsku a Ostravsku byly doly. Jejich většinou staří obyvatelé byli hromadně přesídlováni do paneláků na nových sídlištích. Shluky těch betonových krabic tam nahoře na kopci rostly jako houby po dešti a ta stará kolonie v Lazích už v té době působila dojmem městečka duchů. Všechny domky zely prázdnotou. Smutně se dívaly svými vytlučenými okny na buldozer, který pomalu ale jistě, pěkně zkraje, začínal tu jejich skupinu srovnávat se zemí. Jejími posledními obyvateli byli dva staří manželé a ve vedlejším domku ještě jedna osamělá babička. Stěhování probíhalo v podstatě násilím. Nikdo z těch starých lidí svůj domov opustit nechtěl. Všichni se těch škaredých, z jejich pohledu nelidských, paneláků báli a všichni věděli, že ta změna urychlí jejich konec. Já byl tenkrát mladý a v podstatě hloupý, zahleděný do vlastních problémů, neschopný vžít se do pocitů těch starých, nešťastných lidí. S údivem jsem se oněch starých manželů vyptával, proč se přestěhování do nového bytu tolik bojí? Viděl jsem, že roh jejich poddolovaného domku je už prasklý a vychýlený natolik, že vzniklou mezerou ve zdivu v noci starému pánovi lezly do pokojíku kočky. A on i přesto stále na svém domově lpěl a vystěhování se tvrdošíjně bránil. Věděl, že nakonec prohraje, ale každý den, který se mu podařilo uhájit, vnímal jako jeden z posledních šťastných dnů svého života. V odpovědi na mou otázku uvedl dva velmi pádné argumenty: “V těch nových barácích je plyn a my s babkou už máme špatnou paměť. Určitě se tím svinstvem jednou otrávíme. A taky tam nejsou kamna! To ústřední topení, to není k ničemu. Málo to hřeje. Oheň, to je život! A když už si ani, za chladně deštivého podzimního dne nemám na čem ohřát studené nohy, to už opravdu nestojí za to žít”.
Ten starý pán, i se svojí babičkou, měli nakonec, svým způsobem “štěstí”. V tom letním dni, kdy jsme o tom problému spolu hovořili, správa sídlišť zrovna velmi necitlivě stěhovala jejich sousedku. Než na korbu náklaďáku naložili její skromný majetek, babička se v kůlně oběsila. Z obavy, aby se jim náhodou tímto způsobem nezprovodili ze světa i ti poslední dva stařečkové, nechali je tam úředníci v tiché samotě té prázdné, rozpadající se kolonie nakonec raději dožít. Ti dva opuštění, staří lidé věděli, že soudruzi úředníci na jejich odchod netrpělivě čekají. Že potřebují akci “Lazy” uzavřít. Formuláře, týkající se toho “úspěšně” provedeného vysídlení uložit do pořadačů a ty pořadače, které jim zabírají cenné místo na policích, už konečně nechat odvézt do archívu. A protože to byli lidé nejen staří, ale i citliví, ohleduplní a slušně vychovaní a jako takoví nechtěli nikomu dělat potíže, do roka a do dne oba zemřeli.
Podvědomně, po celý svůj život, i já zastávám názor toho starého pána z té zaniklé kolonie. „Kde není možno rozdělat oheň, tam prostě není vhodné místo pro život.“ Proto dnes se ženou žijeme ve vesnici v podhůří Jeseníků, tam, kde lišky dávají dobrou noc. Máme tady chaloupku vytápěnou velikými kamny se skleněnými dvířky, kterými je krásně vidět oheň. Tady se stále ještě v lesích povaluje plno suchého dříví, které je možno si nasbírat a tak máme naději, že si za chladně deštivých podzimních dnů ty své studené nohy vždycky budeme mít na čem ohřát.
Měl jsem v životě jen jedno období, kdy jsem si oheň udělat opravdu nemohl a stále si živě pamatuji, jak mi tenkrát hrozně scházel. Bylo to v době mé služby na moři. Jednou, plácali jsme se tehdy někde v tropických vodách Indického oceánu, sešlo se nás večer na jídelně u piva několik stárnoucích trampů. Navzájem jsme si tam jeden druhému vylévali srdíčka a stěžovali si, jak moc na tom pitomém škopku postrádáme naše lesy a oheň. Slovo dalo slovo a my se nakonec rozhodli, že to tak nenecháme, že tam nebudeme dále duševně strádat, že se vzepřeme osudu i velení a sami si v té věci okamžitě zjednáme nápravu. Sehnat někde na moři les, to i pro nás představovalo těžko řešitelný problém. Opatřit si ale hromadu polen a rozdělat si na přídi, v závětří kotevního vrátku vatru a na té si pak opéci buřty, to tak velký problém nebyl. A ani skutečnost, že jako palivo jsme byli nuceni použít tři vysušené mahagonové fošny z bocmanova skladu, nám v tom romantickém počinu zabránit nedokázala. Bylo nás tenkrát tuším šest. Byli jsme posíleni kvalitní skotskou lihovinou a plzeňským pivem a tak se kapitán, celou tu naši akci zamyšleně pozorující z oken můstku, moudře rozhodl raději nám v tom potlachu nebránit. Jen chudák bocman musel ve tmě opodál držet požární hlídku s natlakovanou hadicí v ruce a trpělivě čekat, až ty očouzené, cizokrajným dřevem vonící buřty zkonzumujeme a až nám dojde to naše (původně tedy jeho) ušlechtilé palivo. Dočkal se brzy. Tři krátké, suché fošny na ohni vydatně rozdmychávaném silným větrem zase až tak dlouho nevydrží a v tom našem improvizovaném ohništi to hučelo jako v kovářské výhni. Když nám tedy vítr sfoukl poslední plamínek, nechali nás ti naši ohledupní nadřízení v klidu odejít, z toho romantického opojení se vyspat a ty částečně zuhelnatělé buřty v pohodě ztrávit.
Samotné vyhodnocení situace a „ocenění“ toho našeho počinu nás čekalo až příští den. No, ať bylo jak bylo, zážitek to byl opravdu nevšední. Musím ale přiznat, že ani za kaviár se šampaňským v pětihvězdičkovém hotelu někde na riviéře bych nezaplatil tolik, kolik mi za ty částečně zpopelněné a kouřem z mahagonového dřeva podivně zavánějící špekáčky nakonec bylo sraženo z mé, jinak celkem zasloužené, mzdy.

O jaru a taky o lásce

Dalším úskalím, spolu s tradicemi bezprostředně s jarem souvisejícícm, je taky láska. Stejně jako s důchodovým věkem souvisí vzpomínání, jaro a láska odjakživa patřily a patří k sobě. Když chodím po městě a dívám se kolem sebe, všude narážím na projevy toho prvního a ty zrakové vjemy ve mně jaksi automaticky vyvolávají ty vzpomínky. Co mi nakonec jiného zbývá? Vždyť o co bych já, kromě vzpomínek, mohl to jarní vlání ještě obohatit? A to vzpomínání? Žádný problém, dostaví se samo. Ono to pod dojmem pěkného jarního odpoledne v městských ulicích zase až tak obtížné není.
Je to už hodně dávno. Psal se rok 1967. Bylo léto. Krásné poslední prázdniny po ukončení základní školy. Chtěl a potřeboval jsem ty dva volné měsíce prožít mimo domov a tak jsem se nechal zaměstnat jako brigádník na archeologických vykopávkách z období Velké Moravy na Mikulčických Valech u Hodonína. Bylo to období předcházející Pražskému jaru 1968. Taková zvláštní doba. Naše izolovanost od okolních zemí se pomalu uvolňovala. Do země přijíždělo mnoho mladých lidí z okolních států aby se sami přesvědčili, jak to u nás opravdu vypadá. Působilo na mne jako zázrak zjištění, že na těch vykopávkách pracovalo i pár studentů ze skandinávských zemí a s nimi několik Francouzů a Angličanů. A taky tam v té době pobýval poměrně početný štáb tehdejší Československé Televize, který v tom nevšedním prostředí natáčel reportáže o archeologii, i o těch mladých lidech z „jiného světa“. Pro patnáctiletého kluka neuvěřitelná spousta zajímavých lidí. Každý večer se celé to různorodé a mnohojazyčné osazenstvo seskupilo kolem táborového ohně, ti dospělí popíjeli a hodnotili moravská vína, opékaly se špekáčky a oni vyprávěli a žertovali a já jen tiše seděl, díval se a poslouchal. Oni tam bydleli v maringotkách a obytných autech a já přespával u ohně jen se dvěma starými dekami. Před vlhkým chladem ranní rosy mne částečně chránil starý deštník, který jsem tam někde našel. Nechtělo se mi večer odcházet na ubytovnu do několik kilometrů vzdálených Mikulčic. Jednak z pohodlnosti a jednak proto, abych nepřišel o nic z toho, co se u těch večerních táboráků dalo vidět a hlavně slyšet.
Dopoledne jsem pracoval od sedmi do třinácti hodin přímo v jámě. Potom, po zkončení směny, jsem zaběhl do kuchyně pomlet kuchařkám suché housky na strouhanku a pomoci jim oškrábat brambory na další den. Za to mi ty hodné babičky daly oběd a příští ráno snídani. Večeřel jsem broskve a meruňky ze stromů, kterých tam všude rostlo plno. Nikomu nevadilo, že jsem si z nich každý den pár plodů utrhl. Žil jsem dobře, zdravě a hlavně zadarmo. V kapse mi totiž cinkalo jen pouhých deset korun a ty představovaly mou jedinou jistotu pro případný příchod horších časů. Díky příslovečné dobrotě místních lidí mi tato pojistka vydržela celé prázdniny. Pár večerů u toho ohně taky vysedávala a poslouchala jedna místní dívenka v mých letech. Znal jsem ji od vidění. Na dně té veliké jámy, ve starých písečných nánosech řeky Moravy, jsme pracovali kousek od sebe. Během těch večerů jsme tam právě my dva byli ti nejmladší. Takoví opuštění autsajdři, sedící vždy mlčky někde v ústraní. To nás spojovalo. Spřátelili jsme se. Podařilo se mi přejít do její skupiny a až do konce prázdnin jsme pak pracovali spolu. Každý den jsem se celých šest hodin mohl dívat, jak svými malými dlaněmi opatrně a jemně čistí a balí vykopané artefakty a při tom si s ní povídat. Lopatkou jsem jí od těch malých, něžných rukou odebíral odhrabaný písek, odvážel ho na kolečkách z jejího pracoviště k pásu a měl jsem ji čím dál tím víc rád. To byl čas pracovní. Postupně se však naše přátelství změnilo v něco úplně jiného a my spolu začali trávit i svůj čas mimopracovní. Ona jezdívala ráno do práce na matčině starém kole s širokými plášti a hliníkovým nosičem a já ji každé to krásné ráno čekával a vyhlížel u brány, abych jí ten těžký velocipéd vzal z těch něžných, drobných rukou a pověsil ho na nějaké volné místo do stojanu. To kolo pak odpoledne sloužilo jako dopravní prostředek nám oběma. Po obědě jsem za řidítka usedl já, má láska se krásně žensky, s oběma nohama na jednu stranu, posadila na nosič a vyjeli jsme za kouzelným, společným, volným životem. Vůbec nevadilo, že pokaždé trval jenom pár hodin. Nic nám nechybělo a nic jsme nepotřebovali. Svět kolem nás nám všechno dal.
Často, téměř denně, začínali jsme volnou část dne koupáním v řece. Morava už v těch místech není žádná úzká říčka, ale líně se valící proud dolního toku na vodu bohaté řeky. V široké zátočině, ukryté ve starém lužním lese, kam jsme tenkrát spolu chodívali, měla na vnější straně hloubku více než deset metrů a na straně vnitřní tvořila mírně se do vody svažující, širokou, písčitou pláž. Písek byl prohřátý sluncem a když jsme se do něj po koupání zahrabali, štědře nám vrátil teplo o které nás před tím, při dovádění a blbnutí, ta chladná říční voda připravila. A právě cestou k té zátočině, ke které jsme už svlečení do plavek chodívali úzkou pěšinkou mezi mohutnými, starými duby lužního lesa, kráčela ona vždy přede mnou a já tiše za ní vedl kolo. Celou tu cestu jsem se opájel pohledem na její krásnou, opálenou postavu, jak s ladnou pružností jde po rovné pěšince, nebo překračuje mohutné kořeny dubů tam, kde se málo používaná cestička ztrácela v podrostu. A ona mi ten zážitek znovu a znovu, vědomě a s krásnou dívčí štědrostí ráda poskytovala. Náš vztah nebyl zatížen opravdovým sexem. Oba jsme se ho báli. Ona proto, že rodičům slíbila, že to nenechá tak daleko dojít a já proto, aby ona nemusela porušit svůj slib. Jinak jsme si jeden druhého užívali plnými doušky. Byl to čas něžných dotyků, hlazení, objímání, vodění se za ruku a líbání kde to jen šlo a pokud možno po celém těle. Mazlil jsem se s prsty jejich něžných nohou a bloudil špičkou jazyka v jejím pupíku. Říční písek, skřípající mi po zbytek dne mezi zuby, sloužil mi jako připomínka těch kouzelných chvil. Na té pěšince k řece jsme se často zastavovali, abychom si vyměnili třešňovou pecku, kterou každý z nás nosil v ústech, abychom alespoň na chvíli cítili na jazyku sladkou chuť slin toho druhého. To z nedočkavosti, než dojdeme na naši pláž a budeme se moci navzájem ochutnávat doopravdy. Tam a s tou krásnou dívenkou, pocítil jsem poprvé v životě tu těžko popsatelnou rozkoš, kterou cítí muž, když se celou plochou rozevřených dlaní může dotýkat hebké, nahé kůže milované ženy. Stávali jsme často přitisknuti k sobě, objímajíce se navzájem oběma rukama, vystaveni horkým, slunečním paprskům a já doširoka rozevřenými dlaněmi, pomalu klouzal po jejím těle od vlasů, přes šíji, záda, útlý pas a krásně klenuté boky a dál a dál, všude po té teplé, hebounké, ztělesněné kráse. Celou plochou dlaní, každým jejich nervem, přijímal jsem její lásku a něžnou oddanost. Na něco takového se nedá zapomenout. A dlouhá leta jsem byl přesvědčen, že už se to ani nikdy nedá prožít. Že je člověku dáno jen jednou, poprvé, okusit ženu jako ztělesnění a zhmotnění ráje na zemi. Jen jednou a potom už nikdy. A přesto, na sklonku loňského léta, bylo mi dopřáno prožít záblesk toho kouzla ještě jednou. Na kratičký okamžik jsem se obličejem a rty dotkl malé plochy hebké a ryzí ženskostí vonící a chutnající kůže na šíji mladé ženy a bylo to tu najednou zase. Po celý zbytek dne jsem se snažil udržet si na rtech tu dráždivou chuť ženskosti, ale marně. Byl to opravdu jen rychle pomíjející, nevšední okamžik a to, co bylo jeho podstatou, prostě nebylo určeno pro mne. Vlastně jsem si v té chvíli jen znovu v praxi ověřil, že ty nejhezčí vjemy života se z roviny reality vytrácejí nejrychleji. V tom okamžiku jsem ale taky pochopil, že to není prožitek charakteru tělesného. Vůbec nezáleží na věku, tvaru těla, váze, délce nohou a obvodu hrudi, nebo pasu. Není k tomu zapotřebí ani celé plochy obou dlaní. A taky není nutná nahota. To celé je jen záležitost vlastního, vnitřního vnímání a prožívání. Záleží jen na tom, čím je vztah k tomu druhému podložen. Mohu přijímat jen to, co sám toužím dát. Jen nepředstíraný a nefalšovaný cit dává člověku možnost alespoň na chvíli, uzounkou štěrbinkou pootevřených dveří, nahlédnout do ráje.
Tu svoji první lásku jsem po tom krásném, mikulčickém létě, zahlédl už jenom jednou a to ještě pouze na obrázku. Jako všechny náhody, i tahle byla téměř neuvěřitelná. Opravoval jsem, asi po patnácti letech, něco v kabině třetího strojního důstojníka na lodi, která byla zrovna v té době mým domovem. Na jeho nočním stolku stál vyřezávaný rámeček s její fotografií. Byli jsme tam tenkrát na té lodi spolu jen krátce a nikdy se mezi námi nevytvořil natolik kamarádský vztah, který by mi dovolil hovořit s ním o jeho ženě. Jen jsem se na něho často díval, hodnotil jeho chování a přístup k lidem a k životu vůbec a snažil se odhadnout, jaký je to člověk. „Kdo ví?“ Myslíval jsem si. Možná, pokud budou oba chtít, prožjí spolu docela hezký život.
Kéž bych se nemýlil!

Prezentace autora Čerstvý důchodce – ročník 1951, bývalý zámečník, námořník, řidič kamionu, živnostník, pár let již pro potěšení své a svých kamarádů píšící denník a povídky do šuplíku.
Kontakty
e-mail: vrapa51@seznam.cz
telefon: +420 736 183 584

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih