Hledám nakladatele... Iveta Zetochová: Pronásledováni minulostí

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Pronásledováni minulostí
Autor Iveta Zetochová

Žánr beletrie Formát publikace x
Ilustrace bez ilustrací Odhadovaný počet stran x
Typ ilustrací x Představa nákladu x
Stav díla Hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky x Stav nabídky K vydání

Stručný obsah
Příběh „Pronásledováni minulostí“ je spojením krimi zápletky a zároveň obsahuje i zlomové momenty lidského života.

Ukázka textu

Policejní doprovod se za námi vlekl naprosto všude. Když jsem šla na nákup, hlídal mě policista v civilu. Jak ubíjející byla představa, že se někdo může pokusit nás zabít.

John si to tak osobně nebral. Dokonce se s vlastní ochrankou docela sžil. Společné soužití nám všem dávalo možnost se lépe poznat.

Po několika dnech, prosezených doma, jsem se rozhodla konečně vyrazit do práce. Stálo mě to mnoho úsilí a slibů, než se mi konečně podařilo vysvětlit, že se mi nic nestane. Tajemný muž se dlouho neozval, proto jsem se domnívala, že už bude navždy klid. V práci probíhalo vše podle plánu. Učila jsem normálně dle rozvrhu, kolegové se na mě přátelsky usmívali, studenti se snažili pochopit vysvětlovanou látku.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem se vracela z práce domů. Následující okamžiky jsem považovala za zvláštní. Vracela jsem se z práce, mohlo být kolem třetí hodiny. Šla jsem cestou stejnou jako obvykle, avšak mnohdy zaplněná ulička nyní zela prázdnotou. V hloubi duše jsem byla ráda, alespoň jednou za čas jsem nemusela vnímat nic, avšak rozum mi naznačoval, že se jedná pouze o ticho před bouří. Došla jsem na konec ulice. Zpoza rohu vyšel muž, vlastně spíše jsem se pouze domnívala, že jde o muže. Byl vysoký, a na hlavě měl baseballovou čepici, díky které mu nebylo vidět do obličeje. Oči mu navíc kryly tmavé sluneční brýle. Sportovní bundu měl zapnutou až ke krku, takže se dalo říct, že měl krytý celý obličej. „Omlouvám se“ řekla jsem omluvně, když jsme se s mužem srazili. Očekávala jsem taktéž omluvu, ale marně. Místo toho mě muž chytil za ruku „Dostanu vás, oba“ zabručel. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, což ho zřejmě vyděsilo, povolil sevření a mě se podařilo uvolnit ruku.

Muž se vyděsil, rychlým krokem se vydal ulicí pryč a za chvíli zmizel opět za rohem. Byla jsem vyděšená, mísily se ve mně pocity, rozum mi velel – utíkej, ale nohy byly stále jako z olova. Přimět sebe samotnou k chůzi bylo těžší, než se může na první dojem zdát. Zdálo se mi to jako věčnost, ve skutečnosti trval celý incident pár vteřin. Stále ještě trochu vyděšená jsem došla na samý konec ulice. Najednou jsem si všimla letáčku, který byl přilepený pod dopravní značkou. Šla jsem blíž a začala jsem pomalu číst strojově psaný text. Stálo zde:

Tato ulice je z důvodu rekonstrukce uzavřena!

Stála jsem jako omámená, najednou jsem si všimla, že letáček má i druhou stranu, což mi připadalo více než hloupé, protože tato strany byla přilepená na kovové konstrukci dopravní značky. Trochu v rozpacích jsem se odhodlala leták sundat. Na druhé straně bylo opravdu něco napsáno. Tentokrát to byl vzkaz psaný ručně. Písmo jsem ihned poznala a text mě víc než zaujal. Na tomto listu papíru bylo totiž napsáno:

Může vás hlídat třeba Scotland yard. Pokud budu chtít, nebude vám to nic platné. Jen abych tě uklidnil – jde mi o Johna Taylora, pokud se mi nebudeš stavět do cesty, přežiješ. Ovšem tvůj přítel takové štěstí mít nebude. To, co se stalo tvé přítelkyni, nebylo v plánu, ale nelituji toho, alespoň víte, že si se mnou nemáte zahrávat.

Šla jsem domů a přitom četla tyto řádky. Běhal mi mráz po zádech. Představa, že by se k Agathě, která leží téměř mrtvá v nemocnici, přidal ještě John, mě děsila. Z mých děsivých myšlenek mě vytrhl až zvonící mobil. Na displeji se objevilo jméno Paul.

Už to, že Paul volal, značilo, že se něco děje. S velkými obavami jsem telefon zvedla. Z druhého konce se ozval vyděšený hlas bývalého profesora „Ahoj, můžeš přijet do nemocnice prosím?“ Paul zněl opravdu zoufale, a proto jsem svolila. Došla jsem tedy před dům. Věděla jsem, že nemůžu jít nahoru. John by se určitě ptal, jak jsem se celý den měla. Předem jsem si byla jistá, že tuhle informaci bych před ním neutajila.

Nasedla jsem rovnou do mého auta, které stálo na parkovišti, a vyrazila jsem do nemocnice. Před Agathiným pokojem stál Paul, rukama si zakrýval obličej a mluvil při tom s lékařem. Z jejich rozhovoru jsem nic neslyšela, tudíž bylo těžké usuzovat, co mohli řešit. Lékař po chvíli odešel. Vydala jsem se za Paulem. „Ahoj, co se děje?“ zeptala jsem se. Paul se na mě podíval, v očích měl slzy, které se snažil skrýt, zoufalství a bezmoc. Pochopila jsem, že se děje něco vážného, dokonce jsem i v koutku duše věděla, o co se jedná.

„Víš,“ začal Paul „její stav je vážnější, než si lékaři mysleli. Její tělo se s poškozením nevyrovnalo. No abych to zkrátil – ten lékař, co tu se mnou stál, se za chvíli vrátí. Vrátí se, aby Agathu odpojil od přístrojů.“ Bylo vidět, že se mu to neříká zrovna lehce. Nevěděla jsem, co dělat, jak utěšit člověka, který má v nejbližším okamžiku ztratit milovanou bytost? Než jsem stačila jakkoli zareagovat, lékař byl zpět, Paulův výraz se ze zoufalství změnil na absolutní bezmoc, obličej mu strachy zbělel.

Cítila jsem se stejně. Přes veškeré snahy o to, být silná, jsem se nervózně klepala a po tváři mi tekly slzy. Vešli jsme do nemocničního pokoje. Paul chytil ihned Agathu za ruku, pevně ji stiskl, jako by doufal, že to bude působit jako zaklínadlo a že se Agatha z ničeho nic probudí. Lékař přistoupil k přístrojům, tázavě se podíval na Paula, ten souhlasně kývl, lékař zmáčkl červené tlačítko. Najednou se pravidelný tón, který z přístrojů vycházel, proměnil na souvislý monotónní zvuk. Na displeji se objevila tenká rovná čára, která nám oznamovala, že Agathino srdce definitivně přestalo být. Lékař odešel. Zůstala jsem v pokoji s Paulem. Nemohla jsem ho přesvědčit, že je nejvyšší čas jít. Sama jsem se nedivila. Během chvíle přišel o vše. V jeho životě sehrála roli jedna jediná vteřina – ta, když Agatha vyletěla se svým vozem ze silnice. Její smrt jen zdvojnásobila Paulovo utrpení. Rozhodla jsem se, ve jménu Agathy a přátelství, k zásadnímu činu. Odhodlala jsem se zjistit, kdo to vše udělal.

John o mě měl očividně strach, nasvědčoval tomu počet, zpráv a nepřijatých hovorů. Odvezla jsem tedy Paula domů a následně jsem jela k sobě. „Můžeš mi říct, kde jsi celé odpoledne?“ Přivítal mě vyčítavým hlasem John. Nezmohla jsem se na odpověď, jen jsem ho objala. Když jsem mu říkala, co se stalo, odpustil mi můj pozdní příhod. Jakmile nebyl John v mé bezprostřední blízkosti, předala jsem Chrisovi vzkaz, který jsem odpoledne našla na dopravní značně. Zároveň jsem mu řekla, co se stalo. Vypadal překvapeně a vyčítavě se na mě díval. Jeho pohled jako by říkal „Já tě varoval.“ Než stihl jakkoli zareagovat, John se vrátil. „Co si to tu špitáte?“ zeptal se s úsměvem. Když viděl Chrisův zamračený výraz, přešel ho všechen smích. „Tak moment, co se to tu děje?“ zeptal se ještě jednou a o poznání nervózněji. Nechtěla jsem to udělat, ale při pohledu na Johnův vyděšený výraz jsem se odhodlala říct mu pravdu. To, co následovalo, bylo horší než policejní výslech.
„Uživil by ses skvěle u policie!“ řekla jsem vyčítavým hlasem, když John ukončil svou palbu otázek, a šla k sobě do pokoje. Následovalo ticho. Nic neříkající ticho, které jako by trvalo věčnost. Po několika minutách John otevřel dveře a nakoukl do mého pokoje. Ležela jsem na posteli, zírala do stropu a přemýšlela. Přemýšlela jsem nad událostmi, které se udály dnes i v minulosti. Zdálo se mi, jako bych viděla Agathu. Zároveň mi však došlo, že je to nemožné. Agatha zemřela a na tom se nic nezmění. John si všiml mého zamyšleného výrazu. Vešel do pokoje a zavřel dveře.

„Vím, že to pro tebe není jednoduchý. Omlouvám se. Prostě jsem se vyděsil a trochu jsem to přehnal. Ale pochop to, mám o tebe strach. Nechci, aby se ti něco stalo kvůli tomu, že jsme se po letech potkali. Mám řešení. Ten člověk chce očividně mě a já tě nechci vystavovat zbytečnému nebezpečí. Dnešní den mě v mém rozhodnutí jen utvrdil. Vrátím se k sobě domů. Co se má stát, to se stane. Myslím, že pokud nebudeš v mé přítomnosti, nebezpečí ti nehrozí, ale pro jistotu budeš ještě pár dní pod policejní ochranou. Doopravdy tě nechci vystavit nebezpečí, bude to tak lepší.“ Ukončil svůj souvislý monolog, který na mě působil jako ledová sprcha. Představa, že John odejde, byla hrozná, stejně tak jako představa, že se mu něco stane. Nechtěla jsem, aby odešel, bylo mi s ním dobře. Nenapadala mě vhodná slova, která bych mohla použít jako odpověď. „Je to tvé definitivní rozhodnutí?“ zeptala jsem se stroze a přikryla si obličej polštářkem. John si sedl na roh postele a hlavu si položil do dlaní. „Nechci, strašně nechci. Já…Jde mi jen o to, aby ty jsi byla v bezpečí. Kdyby se ti něco stalo kvůli mně, nepřežil bych to.“ Tato situace byla bezvýchodná. Najednou jsem věděla, co říct. Dala jsem sice dohromady pouze pár souvislých vět, ale ty obsahovaly všechno podstatné. „Ne. Ty prostě neodejdeš. Ta situace se vyřeší, o to už se postarám. Dostaneme toho chlapa. Přísahám. Já nechci, abys odešel.“ Odvážně jsem vstala z postele a nenápadně přiměla Johna k odchodu. Sedla jsem k počítači a začala hledat informace o Johnově minulosti. Konkrétně o chvíli, kdy v sebeobraně zastřelil šéfa mafie. Našla jsem na internetu pár novinových článků, které mapovali okolnosti, za kterých se celý incident odehrál. Dokonce zde bylo i několik životopisných článků, ve kterých byl zastřelený muž prezentován, jako úspěšný podnikatel, který se ve volných chvílích věnoval rodině a pravidelně přispíval na charitu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že vedl doopravdy spořádaný život. Nebýt toho, že jeho přátelé na základě jeho příkazů vyhrožovali několika lidem, obchodovali s nelegálním zbožím a občas někoho napadli, žil opravdu normálním nudným životem úspěšného podnikatele. Rozhodla jsem se navštívit archiv. Doufala jsem, že alespoň tam najdu pravdivé informace. Avšak ještě před tím mě čekala jedna nemilá a smutná věc – Agathin pohřeb. Ten měl být už zítra. Zdálo se mi to zvláštní. Najednou to šlo strašně rychle. Před pár hodinami Agatha zemřela a hned zítra se s ní máme naposledy rozloučit. Byla jsem unavená, proto jsme pátrání na internetu brzy vzdala a šla si lehnout.

Prezentace autora Studentka maturitního ročníku
Kontakty
kybosek@gmail.com

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih