Hledám nakladatele... Irena Lištiaková: Hledám se, najdeš mě?

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Hledám se, najdeš mě?
Autor Irena Lištiaková
Spoluautor Iva Dokoupilová

Žánr povídky Formát publikace A5
Ilustrace vlastní – Iva Dokoupilová Odhadovaný počet stran 120 stran
Typ ilustrací kresba (kombinovaná technika) Představa nákladu x
Stav díla hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky x Stav nabídky K vydání

Stručný obsah
Ke každé povídce mi dal impuls sám život. Ovlivněna studii, ráda pozoruji, jak spolu v dnešní době komunikují, v jakých svazcích ne/fungují, co se jim honí hlavami, nad čím přemýšlí, z čeho mají strach. Svou knihou bych chtěla, aby se lidé podívali na to, jak žijí z jiného úhlu pohledu. Věřím, že při čtení některých povídek čtenáři zjistí, že jejich osudy, na první pohled možná ojedinělé, jsou celé řadě dalších lidí bolestivě známé. Jiný příběh vyzní provokativně a povede k zamyšlení – a o to mi v mých příbězích jde především!

Ukázka textu

II.

Den plynul jako ty předešlé, po snídani, kterou by stěží dokázala chuťově popsat, jí na stůl opálený číšník nalil do bílého šálku kávu. Poté se odebrala na pláž, kde se snažila číst oddechovou literaturu. Nebyla se však schopna soustředit. Konečně přišel čas oběda a s ním i vysvobození ze spárů slov a řádků textu. Po obědě si dala drink v baru a zase se vrátila na pláž. Unavená svým počínáním čekala, až se slunce začne klonit k západu.

Šla na večeři. Číšník jí romanticky zapálil svíčku, která je spíše připomínala, jak byla sama, popíjela červené víno. Na talíř si nandala pár krevet a salát. Nechtěla jíst moc, protože pak mívala těžké spaní spojené se špatnými sny. A to nepotřebovala, už teď jí její realita připadala jako noční můra. Pozorovala lidi kolem sebe. Pozorovala je a tiše třídila do skupin.

Napravo od ní jí jako první upoutal stůl se třemi muži. To je zvláštní. Kdyby jeli na dovolenou dvě, tři i pět žen, nikomu by to nepřišlo divné. „To je banda kamarádek,“ říkalo by se. Ale dva muži by budili – i v dnešní liberální společnosti – zvýšenou pozornost. Skupinka složená ze tří chlapisek popíjející pivo a ukusující flákotu masa s bramborem, vašemu ostrozraku také neunikne. To je zajímavé, vždyť chlapi by měli spíš jezdit někam na hory. Někam, kde zažijí dobrodružství. Tady, ve snobském hotelu s rodinkami a seniory, bude největší akcí změna jídelníčku z lososa na tresku. Anebo takový typ dovolené měl rád jenom on…

Alexandra přešla pohledem k jinému stolu. Tam seděli dva starouškové. Ač nemluvili, z jejich stolu vyzařovala jakási harmonická energie. Někdo by to nazval rutinou po čtyřicetiletém soužití. Alexandra však měla pocit, jakoby ti dva byli v jakési symbiotické bublině. Oba se věnovali svému talíři, ale když se jejich pohledy potkali, jejich oči k sobě vzájemně mluvili. O tom, kolik jídla spolu už snědli a kolik dobrého vína spolu ještě vypijí. Beze slov. Bylo jim spolu dobře.

Tak jsem si to vždycky přála. Najít partnera, se kterým si budu povídat, zatímco si budeme oba v tichosti dopřávat přítomnost toho druhého. Povídat si tiše, mlčky, beze slov, komunikovat očima. Ale zároveň, si mít i kdykoliv co říct. Vyslovit na hlas jakoukoliv obavu, domněnku nebo pochybnost.

Další skupina by mohla dostat nálepku „ti mladí“. Jedním z toho páru byl chlapec s dívkou, mohli mít tak kolem pěti dvaceti let. Proč ti lidé nejedou někam poznávat svět? S batohem na zádech, stopem, kam je nohy ponesou. Zase Šimon?! Proč dali přednost kaviáru s vajíčkem? Luxus a pohoda se většinou spojují se stářím. Dost, zase si začínám vytvářet předsudky a stereotypy o lidech, aniž bych je poznala! Soudím, aniž bych o nich cokoliv věděla. Jak typické pro celou naši společnost.

Alex si představovala, jak se na těch dvou podepíše tato intenzivní dovolená, kdy spolu mladí budou stále. Celý den po dobu čtrnácti dní. Na jejím vztahu s Šimonem se to vždy promítlo - mlčením. Najednou si neměli co říct. Proto vždy trvala na tom, že si udrží všechny své kamarády a přátele obou pohlaví. Zajít si s kamarádkou na pivo nebo se známým na sklenku vína, do divadla. Tady nešlo o nevěru nebo rozmar. Šlo o jakési zdravé osvěžení vztahu. Častokrát ji z toho bylo smutno, že už si s Šimonem nemá co vykládat. V určité fázi vztahu dostali pocit, že jeden druhého znají a tím pádem, že si spoustu věcí už nemusí říkat. Že přece ten druhý ví, co mám rád, co chce a jak to chce. Proč bych mu to měla říkat?

Přesně takový pocit měla z tady té dvojice s talířem špaget. Fyzicky od sebe byli vzdáleni dva talíře plus láhev vína, psychicky však jejich mysl každá bloumala úplně někde jinde. Možná měli pochybnosti, možná jim to tak vyhovovalo. Chtěli tu dovolenou opravdu oba? Nebo to jen jeden říkal tomu druhému, aby mu udělal radost. Je láska o obětování se pro druhého? Nebo upřímné komunikaci? Jak to správně pojmenovat: oběť versus kompromis? To z jejich pohybů pravé a levé ruky, které obratně natáčeli špagety, rozpoznat nešlo.

Pane bože, ty domněnky. DOMNĚNKY! Člověk se ve vztahu domnívá, že ten druhý ví, z čeho má strach, co nechce – a pak vznikají hádky. Někdy jsem se s Šimonem hádala až moc často. Kvůli hloupostem! Jednou proto, že on si myslel, že jsme se domluvili, že mu vyžehlím košili. Jindy jsem se naštvala já, neboť jsem chtěla, aby pro jednou nachystal snídani, aby taky jednou nakoupil on. To byly hádky.. Víceméně jen z toho, že jsem měla strach říct, co a jak cítím. Nezeptala jsem se, jak to chce on, ale místo toho jsem si domyslela, jak by to asi tak mělo podle něj být – a určitě zahrnula více to, jak by to vyhovovalo mě. VŠECHNO ŠPATNĚ!

Lidské stvoření je někdy opravdu hloupé.

Další skupina by byla tvořena lidmi zhruba kolem čtyřiceti. Fyzicky seděli naproti sobě, myšlenkami však opět někde úplně jinde. Ďobali mořské plody a dívali se z okna na zapadající slunce, které kdyby někdo v té chvíli vyfotil, tak by vytvořil typický kýč. Moře, palmy, vítr, západ slunce. Tito lidé vypadali, že stále čekají. Zaplatili si drahou dovolenou, a teď mlčky seděli u večeře a čekali, kdy jim ta zábava a radost s pobytu spadne do klína. Kdy jako přijde ten okamžik, že si člověk začne tu dovolenou užívat. Po čtyřech dnech přišli na to, že nabitá kreditka a drahý zájezd není zárukou toho, aby si dovolenou užívali plnými doušky. Něco jim chybělo. Drahota večeře není zárukou zábavy. Nedošla jim základní věc! Každou dovolenou dělají lidé, ne peníze! Jak často jsem se kvůli penězům s Šimonem hádala…

Pro boha, byli vůbec okamžiky, kdy jsme se nehádali? A proč se hádali kvůli takovým hloupostem? Vždyť si to stačilo vyříkat. Sednout si naproti sobě, podívat se do očí a zeptat se: „Nemohl bys to jednou zaplatit ty?“ „Proč se musíme pořád o všechno dělit? Vypadá to, jako bys měl strach, že odejdu. Jakoby jsi do mě nechtěl investovat příliš mnoho peněz! Ale já jsem žena, ne věc. Jsi si toho vědom? Teď spolu žijeme, měli bychom to sdílet, ne se dělit o haléře.“ Mluvila jsem s Šimonem někdy zcela upřímně? Upřímně! Říct si to opravdu od plic, tak jak to v člověku doutná tam někde v oblasti žaludku. Asi možná, ani ne. Co jsem to vlastně měla za vztah?

Alexandra dopila svou skleničku. Pomalu zvedla ruku a číšník jí dolil vino tinto.

Rodiny. To byla její poslední kategorie, která existovala v jejím imaginárním seznamu hotelových hostů. Moc se jí nad touto skupinou nechtělo rozjímat. Rodiny by ještě šlo rozdělit na podskupiny rodičů a dětí. Byly tady děti všeho věku. Od batolat, kterým bylo nutné utírat pusu od brokolicové polévky, přes děti školek, které neposeděly až po mládežníky tančící po večerech na diskotéce, zatímco si rodiče mysleli, že spí na svých pokojích. NE, nad dětmi přemýšlet nebudu! Vždyť o nich nic nevím. To je další obrovská kupa domněnek, do které jsem nepronikla.

Dopila druhou skleničku. Znatelně rychleji.

Co teď?

Kolem ní prošel italský kučeravý klučina, který v obličeji celý zářil. Na talíři si nesl čokoládový dezert. Při pohledu na jeho radost v obličeji se nedokázala ubránit úsměvu. BROWNIES! Zvedla se a šla si taky pro jeden kousek. Dvojitě si ho polila tmavou čokoládou omáčkou určenou k tomuto účelu, a když si ho nesla zpět k tomu stolu, uvědomila si, že se směje stejně jako před chvilkou ten klučina. K dokonalosti okamžiku si objednala picollo.

Kolik je hodin? Půl desáté večer! A já se cpu čokoládovým dezertem. To bych dříve nikdy neudělala. Mám svá pravidla, přece. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře – konec. Najednou nevečeřím v pět, jak se zvykem, ale v devět a po deváté si užívám kalorickou bombu. A víte, co je na tom nejlepší? Je mi krásně!

K čertu se všemi pravidly, kterými svazujeme vlastní život!

Prezentace autora Jsem studentkou Sociologie a genderových vztahů na Masarykově univerzitě v Brně, kterou baví zasazovat teoretické studijní poznatky do reálného rámce života. Mladá autorka, která věří, že není snu, který by se při řádné píli nemohl stát skutečností.
Dosud vydané knihy Citáty, vlastní vydání, 2011 (k nahlédnutí na www.fler.cz)
Kontakty
e-mail: irena.list@centrum.cz
web: acrislife.blogspot.com, listiakova.bigbloger.lidovky.cz
mobil: 737 262 409

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih