Hledám nakladatele... Petra Tysovská: Malaysian diary

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Malaysian diary
Autor Petra Tysovská

Žánr cestování Formát publikace A3
Ilustrace vlastní Odhadovaný počet stran 373 stran
Typ ilustrací x Představa nákladu x
Stav díla Hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky x Stav nabídky K vydání

Stručný obsah
Jedná se autentický deník, který zaznamenává mou cestu do Malajsie, následný pobyt a nevšední zážitky, které mě potkaly.

Ukázka textu

Malajsie – dobrovolnik

Vzal bych jednoho cloveka do restaurace. Ucit domorodce skrabat brambory, rezat zeleninu, udrzovat cistotu, michat napoje, objednavat a servirovat. Proste vse elementarni to, co umi v Evrope kazdy studentik. Kdyz budes mit zkusenost s pecenim cehokoliv tak great! Mame tady cihlovou pec. Restaurace je ve meste Tanah Rata (primo v centru) na Cameron Highlands. Casove neomezeno, jak se ti bude libit tak i zustanes nebo ne. Odmenou je zadarmo ubytovani a strava (euro-asijska). Cestovani po okoli s moji pomoci v dohodnutem volnu...

14.6.2010 pondělí

Vybíhám ven a beru si krosnu. Chvíli bloudím a nemůžu najít terminál 1, ptám se nějakého asi kapitána a ten mě směřuje do nějaké chodby. Sám jde také tak snad to bude OK. Nakonec po asi kilometru se ocitám v terminal 1. Hledám odkud odlétají lety Emirates a zjišťuji, že musím zase dál. Nakonec to nacházím. Je tam můj let, ale check-in ještě není otevřený. Jdu na WC a pak si sedám na lavičku a snídám chleba, s vejci a paprikou a kedlubnou. Piju. Pak se snažím spát. Přerušovaně spím a občas kouknu kolem sebe, je mi to trapné, ale nebudu do 13 čumákovat. Pak asi v 10 se rozhoduji jít na WC udělat si nový makeup. Vybalím to na záchodě a maluju se. Nic příjemného.. Nahoře zase zjišťuji, že mi někdo zasedl místo. Hledám tedy další, ale je daleko od tabule s odlety.. Pak se zase přemisťuju s celou tou svou bagáží.
Zjišťuju taky, že mi paprika potřísnila ruce a vypadám jako bych měla lokální žloutenku.. Nejde to dolů..
Jím zase chleba, vejce, papriku a kedlubnu a přidávám navrch ještě polorozteklou Milu. Pak se zvedám a jdu blíž k tabuli. Sedám si vedle staršího inda. Pak přichází nějaká turkish rodina a chlap si sedá vedle mě a toho inda. Ind se ptá kam letí. Turek, že nemluví english. Pak mu ale vypráví něco německy. Ind kývá a nerozumí. Říká že je z Bangalore a jede přes Dubai. Aspoň se mám koho držet. Nakonec je 12 a ind se zvedá a jde k přepážce (je psáno že otevírá 12:30..) já se taky zvedám abych to měla za sebou a nemusela čekat ve frontě.
Čekáme ale opravdu až do půl. Jdu na řadu třetí.
U přepážky je paní co vypadá jako nefalšovaná lesba.
Dávám batoh na váhu. Váží přes 13 kilo a já se bála, že bude mít 20 hahaha. Lesbička se mě na něco ptá, nerozumím jí. Pak to opakuje a ptá se jestli chci k oknu. Usměju se a říkám že jo, že děkuju. Super, nevěděla jsem, že se dá vybrat místo.
Pak mě posílá s batohem do oddělení bulky baggages. Hážu batoh na pás a paní říká, že už můžu jít. Poslední pohled na krosnu a pak už jdu ke gate.
Prohlídka ok. Přede mnou ind. Skoro ho svlíkají...je mi ho líto. Sedám si u gate C3 a čekám..otevírá až v 15:00.
Nebaví mě to už. K oknu přichází starší pán němec s ještě starší paní thajkou. Paní sedí na vozíku a vypadá hodně použitě. Je moc hezká tím lidským způsobem. Je vidět že se o ní pán hezky stará. Paní se krásně směje okolo sebe. Vypadá že už je mimo... Veze ji do Bangkoku.
Nakonec se sedačky plní a je tam spousta lidu.
Pak přichází cabin crew. Stewardky jsou pěkně oblečené a mají epesní kloboučky se závojem. Nastupuje jich postupně velké množství. Ti lidé co jsou u brány, pořád někoho volají jménem k přepážce...mám strach, že mě zavolají taky a pojedu leda tak zpátky domů, ale nakonec mě pouštějí normálně k odbavení. Dávám letenku a hurá do letadla.
Lesbička mě nakonec umístila až do ocasu letadla k oknu a na dvojsedačku. Čekám zda někdo přijde, ale nic. Hurá.
Když vidím ten luxus, vzpomenu si na EasyJet.. Tady jsou na každé sedačce sluchátka, polštářek a v igelitu přikrývka. Obrazovky jsou na každé sedačce.
Pomalu vyjíždíme. Počasí je lepší, už neprší.
Letušek je tam jako hub po dešti. Letadlo je obrovské. Pomalu přijíždíme na runway a já se dívám kolem sebe na Evropu. Příští zastávka Arabský poloostrov.. Letušky chodí v uličkách a rozdávají něco kleštičkama..když dojde jedna i ke mě, beru si od ní malý, vlhký, horký froté ručníček. Ahhhh!!! Otírám si ruce a krk a lituju, že tak brzy zchladnul. Letušky jdou hned zase zpět a použité ručníčky sbírají.
Obrazovky ukazují kameru vepředu na čumáku. Vidím vzlet, fuj..
Po vzlétnutí zapínám monitor a dívám se jaké mají filmy. Je tam Alena, tak si ji pouštím. Chvilku mi to trvá protože tam mám pořád ruské titulky a chci je vypnout, ale nakonec zjišťuji že to asi nepůjde.. Obraz je mizerný a je blbě slyšet, takže z Aleny jsem pochytila asi tak polovinu.
Letušky pak roznášejí jídlo. Hurá.
Mě ho předává letušák. Dávám si kuře v kokosové omáčce. Je to celkem dobré. Jím a pak piju čaj. Někdy v průběhu letu, nevím kdy, za mě posadili nějakého starého pána. Pán kašle jak tuberák....vždy když kýchne, strašně se leknu a trhnu sebou, kýchá a kašle oravdu nahlas..

15.6.2010 úterý

Pak pokračuju v sledování Aleny. Po skončení ještě zbývá dost času do příletu tak čučím ještě na animovaný film Jak vycvičit draka. Je to sranda.
Pak jdu na WC. Nalevo ode mě sedí hezký chlap. Nějaká letuška už u něj stojí asi 20 minut. Musím ji obejít. Záchodek je super. Čistý. Je tam mýdlo, kolínská a krém na ruce.
Vracím se a letuška stále stojí u fešáka..a mele a mele. Pouštím si video a koukám dál. Flirtující letuška odchází až po dlouhééé době...třeba tu vznikl nový vztah ;-)
Já vypadám jako kdybych umřela, chvilku ležela v márnici a někdo mě pak vzbudil.. hrůza. A kosmetika je v krosně, která jak doufám je pode mnou...
Zajímalo by mě jak to ty letušky dělají, že vypadají pořád tak dobře.
Pomalu dokoukávám movie a kapitán sděluje, že budeme přistávat.
Vypínám obrazovku a koukám ven.
Doufám, že uvidím tu dubaiskou palmičku, nebo Burj Al Arab..
Přilétáme k pobřeží, které svítí jak nějaká kaplička.
Hotel ani palma nikde.
Letíme nad pevninou. Město je osvětlené a pravidelné. Vypadá to jako bychom letěli nad dětským kobercem s mapami pro autíčka. Jako kdyby nějaký obr zapnul vánoční řetěz a pak ho poházel po zemi. Je to nádhera.
Letíme směrem od vody, ale pak se otáčíme a nalétáme na runway. Opět je zapnutá obrazovka a tak koukám jestli se kapitán strefí.. Po dosednutí přijíždíme k budově.
Sleduji obrazovku a koukám ke které gate mám jít. Je to 222.
Je tam ještě jeden let do KL a tak mě napadá zda mou krosnu přemístí do toho správného letadla..
Ještě se před vylezením ptám pro jistotu letušky, zda si zavazadlo mám vyzvednout až v KL.
Říká že jo, tak snad..
Vycházím ven a praští mě do těla vedro z motoru....po chvíli mi dochází, že to není vedro z motoru, ale že je to prostě vedro v Dubai.... Wow!
Bus nás veze k budově. Tam zahýbám doprava, jak radil hlas z tlampače a jedu asi po tisíci eskalátorech. Projdu nějakou kontrolou a nakonec nacházím po x kilometrech gate 222. Sedí tam jen nějaký asiat. Sedám si na lavičku a snažím se usnout, ale z letadla a Mnichova jsem tak přesezená, že mě nohy nenechají spát. Chvilkama polospím a snažím se v mezidobě kouknout na obrazovku zda se tam objeví KL 3:15. Nakonec se objeví a já jsem klidnější.
Postupně přicházejí lidé a hodně zahalených muslimů. Vedle mě si sedá paní v burce. Když přišla, tak jsem se jí lekla, jak moc je zahalená do černé látky. Má manžela a dceru, ta není tak zahalená, má jen šátek na hlavě.
Paní ve „stanu“ sedí vedle manžela. Venku se podle mě musí upéct..
Nakonec přicházejí stewardi a pouštějí dovnitř. Jsem ráda, že tak brzy, ale to mě přejde když přijdu do jiné haly a tam stejně musíme čekat.
Bolí mě břicho a připadám si špinavá a strhaná.
Přicházejí i pánové v pyžamu (pro evropana) a v arabských šátcích. I když je tam pár evropanů, stejně na mě hodně lidí čučí.
Připadám si divně.
Nakonec nás po zónách pouští dovnitř. Já jdu jako F/G. Mám sedačku opět u okna, ale teď nad křídlem a v trojsedačce.
Pak přichází ještě paní - íránka (podle pasu) a sedá si blíž k uličce. Sobecky doufám, že už nikdo nepřijde.. Nakonec jsme tam skutečně jen dvě :-)
Zase chodí letušky s horkýma ručníčkama a já se tetelím blahem, když dostávám svůj.
Opět vzlétáme a já zapínám obrazovku, už tam nic jiného pro mě zajímavého není a tak pouštím nějakou animovanou movie. Pak se probouzím a zjišťuji, že jsem usnula tím nejhorším způsobem, se zakloněnou hlavou a otevřenou hubou...
Snad jsem nechrápala. Okolo jde zrovna letuška a rozdává nějaký wrap, ptá se co chci a já jak jsem rozespalá, místo kuřete beru špenát a mozzarelu...fuj.
Vypínám movie a choulím se abych usnula opravdu.
Daří se mi to docela dobře.
Občas se probudím a koukám na hlavní obrazovce kudy letíme a jak dlouho ještě poletíme.
Pak už se budím opravdu a dostávám snídani. Je dobrá. A jsem ráda, že toho je docela dost.
Opět zapínám telku a koukám a zároveň nekoukám...
Letušky opět vypadají výborně a já se cítím chcíple. Kvůli paní jsem nešla na WC, ale zatím nepotřebuju, skočím si až v KL.
Pak kapitán hlásí, že přistáváme a letuše otvírají okna, berou sluchátka, přikrývky atd. Taky mi tu dečku mohly ještě nechat, než přistaneme, budu půl hodiny mrznout..
Koukám ven, ale moc toho není vidět, jsme nad mraky.
Pak letíme pod ně a já vidím normální evropskou krajinu. Pak letíme ještě níž a já vidím, že stromy jsou převážně palmy...tak to opravdu není evropa..aspoň ne čechy..
Pomalu přistáváme a já začínám opět myslet na krosnu. A na to jak asi vypadám blbě.
Lezeme z letadla rovnou do nějaké budovy, ale pak stejně jedeme busem k budově hlavní.
Prvně jdu na WC a pak hledám baggage reclaim. Před bagagge reclaim je fronta skrz imigrační. Je dlouhá. Stojím vedle nějakých slečen.
Všimnu si, že každý vyplňuje nějaký bílý papír. Já ho taky dostala v letadle...ale myslela jsem že je to něco jako report na posádku a nechala jsem ho tam. Ptám se odbarvené blondýnky vedle mě. Tvrdí mi, že to nepotřebuju, ale všichni kolem to horečnatě vyplňují..pak jde okolo policajt a já mu říkám zda to není někde okolo. Ukazuje že támhle...je to daleko a ztratila bych místo ve frontě. Nechá mě chvíli koulet očima a pak říká že mi to přinese. Děkuju mu. Super, protože pak zjišťuji, že bez toho by mě nepustili..
Vyplňuji to a zjišťuji, že tam je červeně napsáno že za import drog je smrt...
Mám v batohu konopný olej a tak zbytek fronty vymýšlím co jim řeknu až to najdou. A představuju si šílené scénáře, které zahrnují policii, vysvětlování, eventuelně útěk, smradlavé vězení a pak smrt oběšením na ramínku podprsenky..
Nakonec mě nechají projít. Běžím k Dčku, kde měly být zavazadla z Dubaie a není tam nic, potlačím hysterický záchvat a ptám se zřízence. Ukazuje jinam. Hned vidím svou krosnu a zaplaví mě pocit úlevy.
Vycházím ven a stále ještě čekám že na mě skočí policajti a zastřelí mě.
Vidím ceduli a nápis Petra.
Valenta.

Prezentace autora Vzděláním zdravotní sestra a učitelka v mateřské škole, povoláním člověk přelétavý. Ráda poznávám cizí země a jsem přesvědčena, že nejlepší cesta k poznání jiných kultur je odjet tam pracovat. Nejlépe vycestovat za prací nejistou, blíže neurčenou a do „bojových“ podmínek. Výsledek je většinou velmi dobrodružný.
Kontakty
e-mail: anelita@seznam.cz
telefon: +420 607 102 466

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih