Hledám nakladatele... Michaela Fantová: Mlčenlivé oči

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Mlčenlivé oči
Autor Michaela Fantová

Žánr beletrie – fantasy Formát publikace A5
Ilustrace vlastní Odhadovaný počet stran 215 stran
Typ ilustrací x Představa nákladu x
Stav díla Hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky viz níže Stav nabídky K vydání

Stručný obsah
V knize se snažím proniknout do myšlení koní a jak by člověk přijímal, kdyby se jím sám stal. Hlavní hrdinka se svým bratrem jsou uneseni a zotročeni. Poté se co je proměněna v koně a odvedena od svého bratra, snaží se k němu dostat zpět a zachránit ho. Poté řeší dilema zda je ještě může být někdy člověkem.

Ukázka textu

Ukázka č. 1

Na náměstí jsme se shromáždili do kruhu kolem špalku, šibenice a hladové jámy. Tři možné varianty smrti a jedna tu byla pro mě připravena. Gerry vstoupil do kruhu a šum davu se utišil. Nikdo se neodvážil promluvit, když se chystá trestání. Jedna nebo dvě popravy. To už není takový rozdíl. Bude jen o pár krys míň. Tímto heslem se řídili naši dozorci. Byla jsem mnohokrát svědkem bonusu navíc, jak popravovaným rušitelům přezdívali. Jen nováčci se odvážili něco špitnout, ale zlověstné ticho je dostatečně varovalo.
Zrak mi spočinul na koši pod špalkem. Byl téměř stejný jako ten v kterém jsem nosila již měsíc kamení, které muži vydolovali a teď se v něm ponesu já. Doufám, že si tu hlavu, nebudu muset odnést. Pousmála jsem se. Představila jsem si mé mrtvé tělo pod špalkem, jak ho bičují dozorci a nadávají mu do špinavých krys a laciných děvek. Nevím proč, ale připadá mi to najednou strašně vtipné.

„Co ti tu, zatraceně, připadá tak zábavného?“ zmateně jsem se na Ondru podívala. Nevěřícně a hlavně káravě na mě upíral své hnědozelené oči. I lidé kolem mě zírali. Uvědomila jsem si, že jsem se musela zasmát nahlas. Budu vyhlášena za magora tábora. Super! Počkat, vždyť budu za chvíli mrtvá, tak mi to může být úplně ukradený. Nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se alespoň usmát, tentokrát jsem si však dávala pozor, aby mi neunikla ni hlásek. „Přeskočilo ti. Mělo mi to dojít dříve.“ pošeptal mi do ucha.
„Jestli jsou toto poslední vteřiny mého života, tak tvé kárání je poslední, co bych chtěla slyšet.“ odpovím též šeptem kousavě, pak mě ale přepadnou výčitky, když vidím jeho bolest, a zahledím se mu do očí. „Neudělala jsem to jen pro tebe. Nezapomínej, že i já jsem trpěla hlady. Nevyčítej si to, ať už mi udělají cokoliv.“ uhnul pohledem. „Slib mi to!“ naléhala jsem dál. Nemohla jsem dopustit aby si celý život ničil výčitkami, i kdyby měl být krátký jen pár týdnů, kvůli mé pošetilosti a hlouposti. Chytla jsem ho za paži a přinutila ho hypnotizováním, aby na mě pohlédl. „Prosím! Splň mi mé poslední přání.“ do očí se mi drali slzy i jeho oči se podezřele leskly. Viděla jsem v nich jasně jeho zoufalství, smutek a odevzdání Poslední z pocitů mě uspokojil.
„Slibuju.“ řekl to potichu, téměř neslyšně, ale řekl. Ulevilo se mi. Do teď jsem ani nevěděla jak mě to tížilo. Šťastně jsem ho objala.

„Jistě všichni víte, proč jsme se tu všichni sešli.“ nikdo nic nevěděl, ale všichni si to dokázali domyslet. Málo lidí si dovolilo horší zločin než krádež jídla. „Večer se někdo vloupal do skladu a ukradl jídlo.“ zatvářil se káravě. „Nechápu jak někdo dokáže být tak blbý a myslet si, že m to projde. Obzvláště, když se mi několik dní před tím nabídne jako děvka.“ zašklebil se.
Srdce mi splašeně bušilo, ale mysl jsem měla neuvěřitelně klidnou. Teď už jsme si mohla dovolit říkat vše co chci. Stejně zemřu. Ignorovala jsem Ondry znechucený výraz. Udělala bych to znovu, kdybych věděla, že na to mám žaludek. Jedna noc s prasetem je laciná cena za dva životy. Vystoupila jsem z řady.
„To je důkaz toho, jak jsou zde podmínky a lidé zoufalí. Přidejte nám dávky a vyhnete se zbytečnému popravování!“ byla jsem sama překvapená nad svou odvahou. Hlas se mi třásl jen nepatrně. Ale teď víc než cokoliv jiného jsem cítila vztek. Vztek na dozorce, na svou situaci v které jsem se ocitla a na svou bezmocnost. Rozhlédla jsem se kolem a sklopené hlavy mých spoluvězňů mě rozpálili. „Kdybychom se všichni vzbouřili neměli by jste proti nám sebemenší šanci!“ tentokrát jsem mluvila už k lidem. S klidem a jistotou, jakou dokáže přinést jen smrt. „Kdybychom nebyly tak zbabělí a sobecký, kdybychom obětovali svůj život pro celek! Vždyť je mnohem pravděpodobnější, že zemřete zde hlady, ne, to je jisté, než že zemřete při vzpouře.“ mluvila jsem zřetelně a nahlas, dívala se při tom lidem do očí, kteří je zahanbeně sklápěli. Těšilo mě to, ale kdo jsem byla já? Abych jim něco vyčítala? Vždyť jsem se o vzpouru taktéž nepokusila a naopak jsem vzbouřence nazývala blázny. K tomu jsem nikdy nebyla dobrý řečník, ale zdálo se, že má slova na dav přede mnou zapůsobila. Mezi lidmi to zašumělo. Možná jsem měla v sobě vlohy řečníka, jen jsem je díky studu v sobě neodkázala objevit.
Během mé řeči, dozorci jen nevěřícně zírali a nemohli uvěřit svým uším. Aby se jim někdo takhle veřejně stavěl na odpor se stávalo málo kdy a vůbec ne už od tiché a nenápadné dívky jako jsem já. Nyní se už probrali z šoku a něž-li jsem stačila pokračovat, opět se stali pány situace.
„Mlč! Chceš je snad všechny zabít? Proti nám a terejům nemáte šanci!“ Gerry nasupeně štěkal každé slovo a dav utichl. Ukázal na mě. „Hoďte ji do Hladové jámy, ať ví co je to hlad o kterém mluví. Pak ti naše dávky přijdou jako hostina, tedy kdybys někdy od tamtu vylezla. A já osobně dohlédnu na to aby se tak nikdy nestalo.“ dva dozorčí mě chytli za paže a táhli mě k jámě.
Opět se můj mozek rozpomněl co je to strach. Celé tělo se mi rozklepalo, oči mi zvlhly a dech se mi nedostával do plic. Naštěstí si toho moc lidé nemohlo všimnout přes robustní postavy mých osobních strážců.
Gerry odtáhl kovové víko zakrývající asi čtyři metry hlubokou jámu. Tam budu zavřena. Ve vlhku a úplné tmě, bůh ví jak dlouho, než natáhnu brka. Pak mé tělo vytáhnou a hodí ho za zeď, kde jej roztrhají kungové, kteří na to vyloženě čekají. Tábor pro ně byla vlastně něco jako školní jídelna. Dostávají pravidelně najíst, i když jídlo je sotva stravitelné.
Hodili mě dolů. Při dopadu jsem se neporanila, což byl téměř zázrak. Sledovala jsem jak se poklop nade mnou zavírá a poslední co jsem viděla byl Gerryho odporný úšklebek. Nevím zda to bylo z toho kvichtu, nebo nervy, ale pozvracela jsem se. Teď v tom smradu budu muset žít do konce života. Ještě že je tak krátký!

Čas tady dole utíká strašně pomalu a k tomu ho nemůžu odměřovat ničím jiným než počítáním kroků strážců, či vteřin. Jak se zdá, Gerryho, jsem opravdu naštvala. Nechal mě hlídat ve dne v noci, k tomu jsem byla hozena do jámy, což není trest za krádež. Za krádež se konala rychlá a „bezbolestná“ poprava. Nejraději bych odtud vylezla a šla se dožadovat svého špalku a sekery!
Do jámy se hází lidé za pokus o útěk či buřičství. Zarazila jsem se. Vždyť já jsem se snažila lidi na náměstí přimět ke vzpouře! Zvláštní. Do teď jsem si to ani moc neuvědomovala. Ale stejně mě za to nemusela sem házet. Tolik lidí si už rozvázalo jazyk před popravou. Vlastně jsem se zachovala jako většina lidí a dokonce jsem říkala skoro to samé, jenže lidé nikdy nemají dost odvahy uskutečnit to co se říká a ti co odvahu našli jsou mrtví, stejně jako já.
Natisíckrát jsem si představovala jak jsem se odtud dokázala dostat, nebo že se Gerry smiluje, či že mě Ondra vysvobodí. Ale dny, hodiny, minuty utíkali jednotvárně dál a hlad rostl. Neměla jsem tu nic čím bych se mohla zabavit a tak částečně na hlad zapomenout. Litovala jsem toho, že jsem se tak přejedla než mě sem hodili, mohla jsem trpět kratší čas.

Ukázka č. 2

Nechali mě tu uvázanou s ostatními koňmi a pro všechny ostatní jsem i koněm byla. Dívala jsem se na členy mého nového živočišného druhu, jak se snaží dosáhnout na trávu, jenž rostla mezi dlažbou a domem. Neviděla jsem v nich víc než koně. Kdyby byli lidmi tak by jim snad došlo, že tam nedosáhnou. Ani jeden se nesnažil uniknout jen s mírně pootočeným a ušima dozadu a jednou povolenou zadní nohou nebo civěli dopředu, pokud zrovna nedávali hlavy dolů a pak jim zas nevylétla nahoru, když je otěže nepustili až na zem.
Ze zamyšlení zda jsem jediný exemplář koňo-člověka mě vytrhlo až procesí pěti neznámých lidí, kteří měli stejné oblečení jako naši únosci a na tvářích měli tu samou aroganci, a Lorda Kerpyho. Kdyby mi stoupli za zadek, s radostí bych je nakopala a ani by mi nevadil ten výprask co bych zajisté dostala. Uvědomila jsem si, že nic víc by mi teď nemohlo hrozit. Když jsem byla člověk, byla jsem jen jedna z mnoha dělnic, ale nyní jsem byla jediný Kerpyho kůň a podle toho co jsem slyšela a viděla od Gerryho, tak by dalšího už nedostal. A Lord Kerpy přeci nemůže jít pěšky! To by bylo pod jeho úroveň. V duchu jsem se zasmála představě, jak by se vztekal.
Toto vědomí mi dodávalo trochu odvahy. Vlastně není zas tak špatné být koněm. Blesklo mi hlavou. Je to rozhodně výhodnější než být člověkem. Pro tuto chvíli jsem tomu opravdu věřila.
„no, už vypadá o něco lépe. Zdá se, že ji ta proměna jen prospěla.“ Kerpy kolem mě obcházel jak sběratel hodnotící svůj sběratelský kousek.
„To ano, ale nebude to žádný pracovní kůň. Má příliš jemnou postavu, ale dostihy či jen cestování na lehko bude pro ni optimální využití.“ odpověděl muž v hábitu za ním a také na mě upíral hodnotící pohled. Byla jsem z toho nesvá.
„Zbarvení se mi celkem povedlo, i když Porkos se mi vydařil lépe.“ ušklíbl se. Trochu se mě to dotklo. Já jsem se sama sobě líbila.
„Jistě, ale ten byl unikátní.“ odvětil opět druhý kritik. „Ale pokud se vám nelíbí, můžete mi ji v Yugi prodat a udělat si nového Porkose…“
„Ne! Porkos byl jedinečný. Ale bohužel moc nevydržel. Škoda že pošel tak brzy. Byl to skvělí sluha a ještě poslušnější kůň. Jenže proměna mu nesedla. Jeho tělo se s ní odmítalo smířit.“ v Kerpyho výrazu byla sice lítost, ale asi taková, jakou prožíváte, když vám před nosem zavřou krám do kterého jsem měli v plánu se podívat.
„Jak myslíte.“ neznámí se mi podíval do oka. „Jen si nejsem jist zda už ztratila dostatek svého lidstvý aby bylo bezpečné na ni nasednout.“ zamyšleně se poškrábal na čele a obavou svraštil obočí.
Ztratit lidství? Ano, cítila jsem jak se mě občas zmocňuje kůň, ale pořád jsem nad sebou dokázala udržet kontrolu. Ztratila bych ji jedině kdybych se jí sama vzdala, ale proč by to někdo dělal? A proč ne? Ozval se ve mně jiný hlásek. Bylo by to jednodušší. Už nikdy by ti nevadilo, že si s nikým nepopovídáš a je s tebou zacházeno jako se zvířetem. Neboť bys jím byla. Jistě to bude strašné po pár měsících ne-li letech. Budeš strašně osamělá. To byla asi pravda, jenže tu byl stále Ondra.
„Vypadá to že ne.“ poplácal mě po krku. „Ty budeš ale hodná, že ano?“ usmál se na mě. Zvířata v lidech asi probouzejí mnohem více sympatií nežli lidé. „Za to tě vytáhnu z téhle díry, i když až budem v Zuti tak už to pravděpodobně neoceníš, neboť ti to už nebude myslet.“ zahrál soucitný povzdech. Tak s těmi sympatiemi to nebude tak horké. Jenže tu bylo něco s čím nepočítal. Já jsem se rozhodla své lidství ponechat a měla jsem i důvod se o to snažit. Neskončím jako ostatní, Ondra to nedovolí. Budeme spolu žít v horách a lovit si potravu a prostě se snažit nějak přežít. Všechno bylo lepší než žít, nebo spíš zemřít, tady.
„Nesedal bych na ni, být vámi. Vypadá celkem klidně, ale nikdy nevíte co by mohla plánovat. Čerstvě přeměnění občas mají problém přijmou své nové já a začnou bláznit.“
„To vím stejně dobře jako ty Lomare! Nevyznáš se v koních o nic víc než já. A kdy říkám, že ji zvládnu, tak to taky zvládnu!“ odsekl Lord Kerpy. Zahlédla jsem ještě Lomarův úšklebek než sklonil v hlavu v poddajném gestu, kdy mu jeho dlouhé blond vlasy zakryly tvář.
„Nasedáme!“ zavelel můj nový jezdec a všichni muži v dlouhých pláštích, včetně Kerpyho nasel na koně. Pláště jim to dost stěžovali. Když se Kerpy opřel do třmenu, měla jsem co dělat abych udržela rovnováhu. Naštěstí nasedl hbitě a sebejistě, takže než jsem se stačila svalit na zem, opět jsem mohla nabrat stabilitu. I když mi připadalo, že se mi pod jeho tíhou rozjedou všechny čtyři nohy.
Cítila jsem jak se můj jezdec narovnal v sedle a sebral si otěže. Mírný tlak v hubě byl nepříjemný spíše pro to, že to bylo nezvyklé, než-li z čehokoliv jiného.
„Raději pojedu jako druhý. Lord Lomar pojede první. To telátko pode mnou by nemusela ještě správně pochopit co po něm chci.“ všichni se zasmáli až na mě. Nejen proto, že jsem nemohla, ale hlavně proto, že jsem měla největší chuť mu předvést parádní rodeo. Teď ale nebylo důležité to co říká. Soustřeď se, Sandro! Soustřeď se! Musíš najít Ondru. Teď nebo nikdy! Zuby nehty jsem se snažila nepropadnout panice, neboť to by znamenalo konec. Začala bych se chovat jako kobyla a pomalu bych nevěděla co dělám.
Poslušně jsme vykročila za ostatníma a ani si moc neuvědomovala, co dělá ten kašpar na mých zádech. Měla jsem dost práce s tím abych neztratila rovnováhu a vymyslela co udělám. Neušli jsem ale ani pět metrů a štěstí se na mě usmálo. Ondra šel přímo proti nám s nákladem kameni v koši. Vypadal ještě hůř než jsem si ho představovala. Oči a tváře měl propadlé, a pleť popelavě bledou a tenkou jak papír, ústa měl pootevřené aby se mu lépe dýchalo, neboť hruď se mu zdvihala a klesala ztěžka, jak mě problémy s dýcháním.
V mozku mi přicvaklo a zmocnila se mě vzrušení a strach. Všechny rozumné myšlenky byli potlačeny instinkty. Jediné co my v hlavě zůstalo, byla myšlenka jak se k Ondrovi dostat.
První co jsem udělala, aniž bych o tom vědomě rozhodla a aniž bych tušila že, to umím byla zařehtání. Rozlilo se mi celým mým dlouhým hrdlem a vyšlo mi z tlamy s takovou intenzitou až z toho zaléhali uši. Poté jsem se připravila k cvalovému skoku, ale k tomu jsem se bohužel nedostala.
Kerpy, který ztuhnul jakmile jsem nastražila uši už došlo, že je zle, přitáhl otěže, přesedl tak, že mi zatížil zadek a tím mi znesnadňoval odraz a zapřel se celým tělem proti každému mému pohybu.
Bolest způsobená udidlem mě překvapila a pobouřila. Nebyla jsem si s ním na zádech ještě jistá na nohou, ale vykopla jsem zadníma ve snaze toho opovážlivce shodit. Pružně to vyseděl a nezdálo se, že bych mu způsobila nějaké nesnáze. Naštvané jsem vyhodila ještě jednou, ale tentokrát plnou silou a rovnou se snažila nacválat. Lord Kerpy se však držel jako klíště, ostře mi škubl v hubě a vrazil mi jednu ránu bičíkem přes zadek.
Zoufalá, uštvaná, plna strachu a nanejvýš vzteklá jsem začala opravdu vyvádět. Stoupala jsem si na zadní, vyhazovala, uskakovala do stran a vše bylo marné. Jediné čeho jsem dosáhla byl výprask a totální vyčerpání.
Stála jsem tam uprostřed ulice na rozklepaných nohou a těžce oddechující a jen pár metrů ode mě stál Ondra. Pozoroval to moje malé divadélko se zmateným výrazem a z očí jsem mu četla i strach. Tiskl se ke zdi aby ho ten splašený kůň neušlapal, abych mu JÁ neublížila. Bál se své vlastní sestry.
Zadívala jsem se na něj a opět, jsem byla sama sebou. Naše pohledy se střetli. Celou svou myslí jsem na něj křičela, že to jsem já. Snažila jsem se v jeho očích zahlédnout záblesk poznání. Nebyl tam. V jeho očích jsem byla pouze koněm. Poraženě jsem sklopila hlavu. Nemohla jsem se dívat do těch známých očí jenže mě nepoznávali. Bylo mi z toho smutno a byla jsem zklamaná.
Lord Kerpy, jenž cítil mou rezignaci si otřel pot z čela a rázně mě pobídl vpřed. Celý náš průvod se rozešel, nechávajíc za sebou špínu, utrpení a pach smrti linoucí se z tábora a já šla dobrovolně spolu s ním, nechávajíc za sebou to jediné na čem mi na tomhle světě záleželo. Ondra umíral a užíral se žalem z mé ztráty a já ho nechávám napospas osudu. To si nedokážu nikdy odpustit.

Prezentace autora Jmenuji se Michaela Fantová, je mi 20 let a tuto knihu jsem začala psát ve svých 17 letech, kdy jsem si pořídila svého prvního koně. Nyní studuji VŠ.
Kontakty
e-mail: fantova.michaela@seznam.cz
telefon: 604 274 356

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih