Hledám nakladatele... Pavlína Víznerová: Molové povísně

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Molové povísně
Autor Pavlína Víznerová

Žánr beletrie, horor Formát publikace A5
Ilustrace x Odhadovaný počet stran 150–200 stran
Typ ilustrací x Představa nákladu 180 ks
Stav díla Hotovo k vydání Představa ceny 150 Kč
Návrh obálky x Stav nabídky K vydání

Stručný obsah
Kniha je sbírka sedmi povídek různého rozsahu v žánru horor a magický realismus.

Ukázka textu

IV.

Hluboká rána v břiše by měla bolet. Tak to prostě je. Nervy vyšlou alarm do mozku a ten se bolestí může zbláznit. Nela nepatřila mezi milovníky nemocničních seriálů, ale tohle zkrátka věděla. Asi to ví každý, napadlo ji, když si začínala připadat neobvykle zvláštní.
Jenže tohle všechno zvláštní bylo. Ocitla se tam, kde ani střep v těle nebránil v existenci, natož pak svižné chůzi.
Pár hororových knížek už za sebou měla, ani tajuplná tématika jí nebyla cizí, takže prvotní hysterie přešla poněkud brzy. Pomatovala si, jak si připravovala večeři a jak ji rozbité okno pošimralo vnitřnosti. To nemohla přežít.
A nyní stála uprostřed divného lesa, tak, jak usnula, v tom, v čem usnula, takže ještě krvavá skvrna na zástěře byla horká, a pomalu si uvědomovala, že tahle situace pro ni neznamená nic dobrého. Byl tam střep a byl tam nůž. A teď? Jen zarudlá skvrna jako stopa ohně na plátně malíře.
Nela se podívala skrz koruny stromů, snad čekala, že ji slunce ze zmatku vyvede. Jenže žádné paprsky se jejích vlasů jantarové barvy nedotklo. Ani jeden k Neliným propadlým tvářím nedoplul.
„Haló?“
„Áaa!“ Vyskočila. Obrátila hnědé oči k člověku v pyžamu.
„Díky bohu,“ zvolal. Musel ujít pět mil od své postele, než začal ztrácet naději. A pak ona. Z ničeho nic.
Rychle zvednul dlaně před sebe. Gesto otevřenosti a upřímnosti, to si pamatoval z pracovního školení. „Klid, klid,“ promluvil. „Nechci vám ublížit, jmenuji se Filip.“
Nela, řekla. Ruku však nechala viset podél těla.
Kdysi jí otec naučil, že první, co o člověku vypoví, je stisk dlaně, když potkáte někoho nového. Slabé tisknutí je znamením slaboty, opak tedy síly. Dávala si na tom záležet. A tiskla při seznámení tak, že by se za to nestyděl ani dvoumetrový řidič kamionu.
Jenže tentokrát podat ruku nechtěla. Nemohla. Nenašla by v sobě dostatek síly na to, aby vůbec pohnula prsty, tak učinila pevné rozhodnutí, že raději dotykům, byť přátelským, věnuje ještě čas.
„Kde to jsme? Proč?“
Jedna klišé otázka za druhou, přesně jak to mělo být. Žádné drsné hlášky, které by vypovídaly o vnitřním vzrůstu člověka, žádné zbytečné divadlo.
Muž v pyžamu pokrčil rameny, ale nemohl se zbavit úsměvu. Tak moc byl rád, že už není sám.
Tam.
Někde.
„To opravdu netuším, slečno. Ale myslím, že je to skutečně obrovský les. Šel jsem přes hodinu, což…“
Ztichnul. Protože ta chvíle si to žádala. Stejně jako bůh křižácké války. Barva jehličí, listů, kůry, barva lesa se změnila. Všudypřítomná hnědá se začala přelévat, mizet, měnit své místo, jako by cosi mazalo její existenci neskutečně velkou gumou.
A najednou bylo vše modré. Bleděmodrý korunový strop, hlubinně modré kůry stromů, tyrkysové květy, modročerná zem. Najednou byl svět prostě modrý. Až na Filipa, až na Nelu.
„Vidíte to taky?“ Dotkla se kmenu nejbližšího stromu, patrně smrku, jak odhadla podle šišek a jehlic. Na druhu ale vlastně nezáleželo, jelikož rychlost jejího dýchání by ani encyklopedie jehličnanů nezpomalila. „Změnilo se to. Všechno!“
Filip v duchu spatřil svou postel, v níž se tam probudil. Zmodrala snad také? Ne, to ho nezajímalo. Jen si uvědomil, že ono probuzení jistě nemělo být tím nejdivnějším, co ještě zažije. Snad se modrá uklidňující barva dostala i do jeho vnitřností, očekávaný příval vlny zděšení se rozplynul jako dým. Stejně jako pocit trapnosti kvůli jeho oděvu. A když se dostavila i sebejistota, která jeho osobu míjela posledních pár let obloukem, zrodila se teorie.
Vzhlédnul k nebi, jímž prosvítaly zářivě modré paprsky. „Je to sen,“ řekl, „pouhý živý sen.“ Proč ho to nenapadlo dřív? Jak by jinak to všechno bylo možné! Les, postel, probuzení. Vše je jen výplodem jeho představivosti, jeho mozkových schopností, jeho fantazie. Celý svět zrozený a zavrhnutý pět vteřin před probuzením.
I ona je jen snem, zadíval se na ni. Nikdy by neřekl, že ho budou přitahovat ženy drobné, téměř s chlapeckou postavou, kde není problémem splést si stranu hrudníku, ale ona tam byla. Stála u modrého stromu, užasle osahávala kůru netradiční barvy. Jednoduše, upřímně. Jako by spadla z planety jménem Island, představil si. Severská podoba z ní sálala. Ano, byla hezká. Ano, měla stejně jako jeho vlastní manželka norsky blonďaté vlasy. A přesto každý vlas zvlášť vyzařoval větší přirozeností, než kdy zvládla Filipova paní.
„Nikdy jsem tak živě nesnila,“ promluvila spíš k stromu, než k Filipovi. „Proč teď? Nějak mi schází význam celé věci. Jak to všechno chápat?“
Řečnická otázka. Jiná by totiž, vzhledem k možnostem lidského mozku, nepřicházela v úvahu. Člověk nebyl stvořen pro rozumění tak markantních změn světa.
Filip mávnul rukama. Zcela svobodomyslně, zcela klidně. Byl na sebe hrdý, že se s podivným snem smířil tak brzy. Vždyť proč nevyužít možnosti, které mu náhle byly dány. Proč si neužít v modrém snu, kde mu byla dána nejen vnitřní síla, ale také sympatická a atraktivní blondýna. Sny jsou jediná místa, kde člověk může zažít něco jiného. Něco lepšího, ozval se mu v hlavě reálný život toho, kdo snáší příkoří.
„Rozhlédni se,“ vybídnul ji spokojeně. Připadal si volný, připadal si jako učedník létání. „Všechno je to jen fantazie.“
Fantazie? Nela se musela zamračit. Věděla, že její zraněné břicho by ve skutečnosti potřebovalo velice nutnou pomoc, a přesto se procházela po modrosti lesa, aniž by cítila jakoukoli větší bolest, než způsobenou jehličím zabodnutým do ponožek. I tak se však nemohla zbavit zvláštní předtuchy.
To nebyl sen.
Nemohl být.
A i když nedokázala vyhledat slova, která by o jejím neodkladném pocitu přesvědčila i muže v komickém pyžamu, jeho bezstarostnost a víra ve snění jí nijak nepřesvědčovala k opaku. Neznala ho, pruhovaného poutníka, netušila, jaké vlastnosti v něm kypí. Tak rozhodla se nedráždit nikoho, ani podivný svět, v němž se ocitla, ani Filipa.
Udělal krok, který jeho postavu přiblížil k Nele.
„Víš, když už jsme ale tady…,“ podniknul krok další.
Co to dělá?
„Proč té šance nevyužít?“ Propálil jí pohledem. Na moment se Nele proběhlo cosi pocitového po páteři, ale pokračovalo to v běhu dál. Filip nebyl blízký člověk. Ne tak, aby si ho pustila k tělu.
„Jsem sice ženatý, ale to tu nehraje roli, že?“
Typický chlap, zhnusila se.
„A ty jsi v mém snu, máš tu svou roli. My oba, hádám,“ přiblížil se o dalších pár centimetrů. „Měli bychom splnit účel našeho pobytu, co říkáš?“
Účel? Jaký účel?
„Moment, Filipe,“ zkusila se usmát. „To si asi nerozumíme…“

Prezentace autora Autorka vystudovala Gymnázium Jiřího z Poděbrad, získala bakalářský titul v oboru Filosofie-Společenské vědy na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a momentálně studuje navazující magisterský obor Komparatistika na UK. Co se týče činnosti, která jí je nejmilejší, tedy psaní, má za sebou několikatýdenní praxi v jistém pražském deníku, posílá své příspěvky do webmagazinu, píše obyčejné povídky o neobyčejných lidech a roku 2010 vyhrála literární soutěž Rokle šeré smrti.
Dosud vydané knihy Povídky do bouřky, Pavlína Víznerová, 2010
Kontakty
e-mail: PV.Erendil@seznam.cz
web: http://napajka.webnode.cz
telefon: 720 524 770

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih