Hledám nakladatele... Anna Barmak: Milencův deník

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Milencův deník
Autor Anna Barmak

Žánr beletrie Formát publikace A6
Ilustrace x Odhadovaný počet stran 185 stran
Typ ilustrací kresba Představa nákladu x
Stav díla Hotovo k vydání Představa ceny 150 Kč
Návrh obálky viz níže Stav nabídky K vydání

Stručný obsah

Přitažlivý a bohatý hlavní hrdina, muž bez vyšších cílu a prázdnou duší, si za šestatřicet let svého bezostyšného života vytvořil slušnou sbírku zvadlých růží. V bezstarostném lámání srdcí ho však jednou zaskočí charakterní dívka, která netaje při každém jeho šarmantním gestu a sladkém slovu. Za nelítostného zápasu o její přízeň poznává, že tentokrát se sám nechal lapit – a to něžnou rukou ženy, která nic takového neměla v úmyslu. Prvotní představu růžového romantického kýče, která se nutí při pohledu na základní schéma, rozbíjí zoufalý boj o zdravý rozum a lezavá beznaděj, které protkávají celou zápletku v deníkových zápisech samotného Milence. Navzdory svým pochybným morálním zásadám hlavní hrdina nikdy nesklouzává k obscénnostem a pornografii – naopak se jeho výrazivo vyznačuje jistou jazykovou kvalitou.

Kniha je částečně pojata jako amatérský výzkum lidské psychiky, mimického vyjadřování a samovolného povahového vývoje a snaží se jazykovými prostředky v čtenářích vzbudit emoce, jakými jsou zmítání i hrdinové příběhu.

Ukázka textu
Cestou jsme pak už nemluvili. Měl jsem co říct, ale tušil jsem, že by o takových věcech nemluvila; alespoň zatím. Jeli jsme tedy mlčky, každý zíraje na svůj kousek silnice, a já se nemohl dočkat, až budeme na místě. Z nějakého důvodu mě pouhá její blízkost uváděla do stavů šílenství a přál jsem se k ní co nejdřív přitisknout, byť jen při tanci.

Asi to byl nějaký výbuch feromonů. Normálně se mnou holky takhle netočí – točím spíš já s nimi. Však ony se role zase obrátí.

Dorazili jsme na místo s desetiminutovým předstihem. Původně jsem počítal s okázalým pozdním příchodem, ale nějak mi nedala šanci ji kamkoli pozvat. Dveří do baru v Národním domě si ani nevšimla; prošla rovnou k šatně, kde jsem hrdinsky zaplatil dvě koruny za její bundu, a pak oznámila, že si musí odskočit. Sedl jsem si tedy na lavičku před šatnou a vyhýbal se občasným zvědavým pohledům těch dědků, co nám ukládali věci.

Když se vrátila, spadla mi čelist. Předtím nebyla nalíčená, ale teď přišla se rty obtaženými delikátní tmavou rtěnkou, která, jak jsem si všiml až teď, ladila s jejím lakem na nehty. Přezula se do páskových tanečních bot v barvě kůže; nádherně je doplňoval nazlátlý lak na nohou. Konečně jsem viděl unikátní styl, který si pro dnešní večer zvolila: solidní, ale velmi přitažlivá mladá dáma z minulého století. Bylo to prosté, téměř bez ozdůbky a všeobecně nijak nápadné – a já přesto byl slabý v kolenou.

Ačkoli bylo za minutu osm a dostavil se člověk s lístky, přece jsem ji zkusil pozvat na kávu.

„Není na to trochu pozdě?“

„Není nad pozdní příchod,“ usmál jsem se.

„Chcete, aby si nás každý všiml?“ zasmála se uličnicky.

„Samo sebou,“ přikývl jsem. „Rád se ukazuji s krásnými ženami.“

„Jo, to věřím,“ pozvedla obočí a poněkud pohrdavým pohledem si mě změřila. „Dobrá, můžeme si ještě něco dát. Ale být vámi bych nejdřív vzala lístky. Abychom pak vůbec měli místo.“

Koupili jsme tedy lístky a dali si v baru čokoládu. Byla tam partička dětiček, jež moje společnice označila za studenty ze své školy. Udržel jsem se a nezeptal se, na jakou chodí. Čím méně toho o sobě víme, tím lépe. Moje speciální vizitka obsahovala jen telefonní číslo na speciální mobil a moje neznalost jejího jména zase propůjčovalo trochu té jistoty jí. Vztahy na pár zábav a několik nocí by se neměly rozmazávat. Kdyby náhodou někoho z nás přepadla mrzutost, zabrání nám to znovu se vyhledat.

Čímž jsem mimo jiné chtěl uvést své pokusy o vytvoření vhodné přezdívky toho svého bonbonku.

Pravda, napadlo mě už hodně přezdívek, ale žádná ji plně nevystihovala. Vždycky jsem našel kousek, který byl s tím zbytkem v rozporu – a přece tvořila dokonale harmonický celek. Jako kdyby se několik odlišných osobností dohodlo, že budou v míru sdílet jedno tělo. Občas jsem měl až dojem, že jsem něco nepochopil, když jsem obdržel jinou reakci, než jsem čekal. Vzbuzovala ve mně nezdravou touhu zjistit, co je vlastně zač – co se skrývá pod tím nesnesitelně přitažlivým zevnějškem. To jsem si však nemohl dovolit.

Někdy o půl jsme se konečně vydali do sálu. Co mě překvapilo, byl počet lidí. Přesněji těch na parketu – hostů byla spousta, ale tančila jich hrstka. Jakoby tam všichni přišli jen posedět a popít.

„Smím prosit?“ ohnul jsem hřbet ve snaze vypadat co nejuhlazeněji. Věnovala mi náznak důstojného úsměvu.

Hráli sice nějakou podivnou směsku, ale měla dobrý rytmus, a tak jsme si skočili polku. Co z jejího talentu se dalo poznat při lidovém tanci, opravdu na tom nebyla špatně.

Když jsme spolu šli městem, nemohl jsem si nevšimnout, jak po ní někteří zírají. Pociťoval jsem neopodstatněné přívaly žárlivosti, ale ona jako by si toho nebyla vědoma. Šla mi po boku bez valného zájmu o okolí a výrazem dávala najevo, že patří mně. Třásly se mi z toho ruce; měl jsem silné nutkání ji vzít za ruku nebo obejmout, abych pro všechny okolo vytvořil alespoň zdání, že je opravdu moje. Oddechl jsem si, když jsme konečně vlezli do auta.

Nevěřil jsem, jakou slabost může člověk zažít z polibku ženy, dokud mi na rozloučenou nedala obyčejnou pusu na tvář. Asi jsem musel vypadat jako blbec, když jsem tam jen stál, bez dechu a čelistí na asfaltu. Ona se na mě už ani neotočila. Poslední, co jsem z ní ten den viděl, byly její vlnící se boky a dlouhé nohy na sympatickém podpatečku.

Co mě na našem večeru opravdu nepotěšilo, byla společnost. Hned u vchodu jsem už z dálky viděl, kolik tu mám známých. Ne že bych si tu vytvářel síť kontaktů, ale člověk potká jednoho obchodníka tady, druhého támhle, oba ho seznámí se svými přáteli a pak se ještě dozvíte, že máte společné zájmy v jiném státě (v mém případě v mé domovině). Člověk se ani nenadechne a hned zná spoustu lidí, o které vůbec nestál, ale kteří ho budou na každé akci tahat mezi sebe a nudit ho k smrti společenskými řečmi a plochými vtipy.

Pokusil jsem se stát neviditelným. Podařilo se mi se prodrat se svou Královnou do druhé poloviny sálu, kde mě čapl starosta nedalekého turistického městečka. Znelíbil se mi v okamžiku, kdy dlouhým pohledem neskrývaně ulpěl na mojí společnici.

Ukázalo se, že ho zná. Automaticky jsem zapřemýšlel, jestli s ním také něco neměla, ale pak jsem se vzchopil. I kdyby, mně to může být jedno. Je to jen má milenka. Vlastně ani to ještě není pravda…

Podali si nás do dalšího hloučku papalášů. Tam se jeden z odvážných bez okolků zeptal, koho si to vedu. Jen slušné vychování mi zabránilo protočit oči. Pak jsem si uvědomil, že vlastně neznám ani její křestní jméno. Rychle jsem zvážil své možnosti.

„To je má přítelkyně,“ usmál jsem se na ni mírně křečovitě a doufal, že nebude nic namítat. Oplatila mi úsměv a natáhla ruku k tomu zvědavému pupkatému dědkovi.

„Anna. Těší mě,“ obdařila ho okouzlujícím pohledem. V tu ránu na ni dědek přilepil oči s takovým tím typickým výrazem, jaký si můžou dovolit jen muži jeho věku, když chtějí vyjádřit zalíbení nad mladým děvčetem. Teatrálním gestem jí políbil ručku, až se má kráska rozkošně zasmála.

„Jsem poctěn, slečno,“ mrkl na ni.

Utekl jsem jim, co nejrychleji to šlo. Pomalu jsem začínal litovat, že jsme sem vůbec lezli. Jí to ale zřejmě nevadilo.

„Proč jste se mě vlastně ani nezeptal na jméno?“ zajímala se, když jsme se dostali k volnému stolku. Naklonila při tom hlavu mírně na stranu a na tváři se jí objevil tak nevinně půvabný výraz, že jsem si ji chvilku pouze bez hlesu prohlížel.

„Pro větší diskrétnost,“ pokrčil jsem rameny. Setrvala při své grimase, jen přidala zaujatý úsměv.

„Vážně? A to, že já neznám vaše, pravděpodobně bude ochrana proti tomu, abych vás mohla udat, ne?“ Když se tomu sama zasmála, uvolnil jsem se.

„Jistě, mylady,“ souhlasil jsem pobaveně. „Jste vždy tak oslnivě inteligentní, nebo vás to popadlo jen pro tento večer?“

„Kdybych teď neměla náladu na vtipy, za tohle bych vás asi zakousla,“ přimhouřila oči, ale stále se usmívala.

„Jsem si tím jist,“ přikývl jsem a myslel to vážně. Ještě okamžik jsme se na sebe dívali, napůl jako dvě cestu si křížící šelmy, napůl jako milenci při předehře. Vpíjel jsem se jí do šedi těch jejích uhrančivých očí a vnímal, jak z ní vyzařuje zvláštní síla. Možná té chvíli pomohla i hudba; hráli právě nějakou těžkou, ale překrásnou a líbeznou melancholii.

Začínal jsem se cítit nějak divně. Když jsem se jí chtěl zeptat, jestli si nezatančí, vyfoukl mi ji nějaký načesaný papaláš mého věku; ještě si dovolil po mně hodit opovážlivý pohled toho typu, že ji tím hodlá sbalit. Normálně bych se zasmál pod vousy, ale tentokrát mi nějak do smíchu nebylo. Musel jsem se špatně vyspat.

Ten večer byl překrásný. Sedli jsme si prostě naproti sobě na ustlanou postel a povídali si. Nic takového jsem ani neplánoval, přišlo to přirozeně a ani se mi nechtělo do ničeho jiného. Nabídla mi tykání, čímž jsme se k sobě ještě o maličko přiblížili. Po nějaké chvíli jsem jí opatrně a bez vedlejších pohnutek navrhl, jestli by si nechtěla půjčit moji obrovskou košili na spaní, aby se netísnila v těch šatech, a kupodivu to dokonce přivítala. Já se do převlékání nehrnul, neboť jsem měl jisté pochybnosti o svém sebeovládání. Už to, že byla v té mé košili jako malý anděl, mě dost rozptylovalo.

Opravdovou zkouškou ale byla chvíle, kdy se jí začal klížit zrak a sesouvala se mi pomaličku do náruče se spánkem na víčkách. Pak jsem si tedy také lehl a něžně ji objal. Když usnula, opatrně jsem ji přikryl dekou. Sám jsem dlouho civěl na protější stěnu a konečky prstů jemně hladil její paži.

Zatímco jsem tak seděl nad sklenkou brandy, napadla mě šílená věc. Už jsem o ní vlastně dlouho přemýšlel, ale spíš tak podvědomě, jako by se ta myšlenka bála objevit se mi přímo před očima – což se jí nedivím, protože bych se jí chtěl rychle zbavit. Normálně bych řekl, že když piju, myslím ještě o něco rozumněji než jindy, dnešek mě však přesvědčil o opaku.

Hořečnatě jsem se jal šrotovat nad tím, co mi zítra letí do Prahy. Začal jsem si v duchu srovnávat věci, které si s sebou musím vzít, obnos oběživa, který by mi měl stačit na všechny rozmary, představoval jsem si, co si vezmu na sebe a co udělám s vlasy, abych vypadal dobře,…

Pak jsem se napil a nechal toho. Připadal jsem si jako blbec. A taky trochu jako macho, zvlášť co do těch úvah o vzhledu. I kdybych se snažil sebevíc, nejspíš bych s ní stejně nepohnul.

Pil jsem vlastně proto, že mi dnes telefonovala milovaná matička a opět do mě půl hodiny hučela, abych si konečně našel ženu a zplodil jí vnoučata. Ne že by mě vykolejilo matčino naléhání – už jsem si za ta léta zvykl. Bylo to mnohem horší: já si představil, že by tou ženou byla má Královna. Musel jsem to jít něčím zapít.

Sakra. Vždyť jediný důvod, proč ji pořád chci, je nejspíš ten, že mi jako jediná z mála nedala. Nedala, a přesto se mnou byla ochotná trávit čas. A byl to příjemný čas… ó, ano. Nikdy bych neřekl, že mě bude tak bavit si se ženou místo sexu povídat.

A jsme tam, kde jsme byli. Jakkoli si snažím svou nezdravou posedlost racionálně vysvětlit, vzápětí na mě ze zálohy zaútočí mnohem pádnější argumenty druhé strany věci. Dokonce i své ubohé matce jsem nechtě naznačil, že mám někoho v merku. Jestli mi příště zavolá s otázkou, kdy bude ta svatba, nebudu se divit. Možná ale má přece jen pravdu. Třeba jsem si všechny své milostné tanečky s děvčaty všeho druhu už vybral a nastává čas se zamyslet nad reprodukcí, společným majetkem, dvěma auty v garáži, dětskými hračkami po celém domě,…

Povzdechl jsem si nevědomky nahlas a pěkná barmanka se na mě se zájmem podívala. Oplatil jsem jí drobným svůdnickým úsměvem, ale neměl jsem z toho radost. Moje útoky na citlivá místa ženských dušiček začaly postrádat vášeň, zapálení. Pokračoval jsem spíš ze zvyku, abych měl co dělat.

Zavedlo mě to znovu nad zhoubnou propast uvažované cesty do Čech. Nevěděl jsem, co od toho můžu očekávat. Bude se s tím neurvalým Casanovou, který se ji pokoušel dostat do postele, ještě vůbec chtít bavit?

V tu chvíli jsem věděl, že veškerá vědomá snaha bojovat s chutí sednout ráno do letadla je zbytečná. Rozhodl jsem se dřív, než jsem se nad tím stačil zamyslet.

„Co tady vlastně děláš?“ nadhodila, když zkoumala jídelní lístek. „Zase nějaké pracovní pochůzky?“

„Tentokrát ani ne,“ pokrčil jsem rameny. Neměl jsem zatím v úmyslu jí prozrazovat, co mě sem táhlo. „Spíš dovolená. Potřeboval jsem zas na chvilku vypadnout.“

„A rozptýlit se,“ přikývla způsobem, který naznačoval, že stejně přesně ví, o co mi jde.

„Divila by ses, ale tentokrát se spokojím s mnohem nevinnějším rozptýlením, než předpokládáš,“ oponoval jsem.

„No ne,“ pozvedla obočí. „Pán se umoudřil a uklidnil svoje zastydlé pubertální hormony?“

To docela bolelo. Čím dál palčivěji jsem si i bez jejího komentáře uvědomoval, že moje dosavadní chování nebylo zrovna vzorové.

„Dalo by se to tak říct,“ nicméně jsem odpověděl klidně. „Objevily se jiné priority.“

„Aha,“ řekla téměř neutrálním tónem, avšak v pozadí jsem ucítil něco úplně jiného než přezíravost, se kterou mluvila před okamžikem. Sklonila hlavu nad jídelní lístek.

Co tím svým ‚aha‘, do háje, myslela? Nebo spíš, co si myslela, že myslím těmi jinými prioritami… Že by něco vytušila? Ji nebylo těžké obdivovat a pravděpodobně na to byla zvyklá, ovšem na druhou stranu jsem tedy nechápal, proč se zdá, že z toho vůbec není nadšená. Nevyznal jsem se v tom. Co bych dal za schopnost telepatie nebo podobnou věcičku…

Začínalo mi pomalu docházet, že mi nebude stačit jediná hloupá postelová šaráda. S ní ne. Ať jsem se tomu po celá ta léta bránil, jak chtěl, asi mě nakonec postihlo to, co mnozí mí vrstevníci zažili už dávno. Jak je možné, že toho dosáhla, aniž hnula prstem? Vždyť to já tu kolem ní celou dobu běhám, tak jak to, že má nade mnou takovou moc?

Zvláštní bylo, že navzdory podobným úvahám mi to zdaleka nebylo nepříjemné. Bylo to jako svádět skutečnou hrdou a pyšnou královnu – výzva. Cítil jsem se trochu jako hazardní hráč. Padne jackpot, nebo prohraju všechno, co mám?

„Zase potřebuješ partnerku na večírky?“ zeptala se mě, zatímco zaujatě zkoumala svoji polévku.

Udělal jsem nejistou grimasu. „Dalo by se to tak nazvat.“

„Aha, a jak by se to ještě dalo nazvat? Milenka?“ opáčila a vzhlédla s mírně žraločím úsměvem.

Jakou mělo cenu to teď zapírat? Vždyť už při našem prvním setkání jsem jí to celkem bezostyšně navrhl.

„Ano.“

„Na poslední akci jsi někomu tvrdil, že jsem tvoje přítelkyně. Takže spolu oficiálně chodíme?“

„Zdá se, že ano.“ Po chvilce jsem ze zvědavosti dodal: „A neoficiálně?“

Vrhla po mě nebezpečný pohled.

„Neoficiálně s vámi, pane, trávím část svého volného času, vozím se na vaše večírky vaším autem a nechávám vás na nich za sebe platit. Neoficiálně vám dělám takovou evropskou gejšu.“

Její tón byl mrazivý; měl jsem až dojem, že se v místnosti ochladilo. Nechápal jsem, proč se tak naježila. Pak mi došlo, že navzdory svým vnitřním myšlenkovým procesům jsem jí neobtěžoval sdělit, jak to ve mně vře. Pro ni jsem byl stále ten chlípný třicátník, který má v úmyslu si pouze vrznout, ukázat se s ní mezi zazobanými známými a pak na ni zapomenout. Uvědomil jsem si, jaký pocit prázdnoty to v ní může vyvolávat – při takových vyhlídkách nebylo těžké chápat, kde se ten její chlad bere. Uběhly dva měsíce a po tu dobu jsem se neukázal, ani nezavolal. Těžko mohla snít o tom, že jsem její princ na bílém koni.

Upadl jsem do úvah. Přemýšlel jsem o tom, co se skrývá pod tou dospělou, sebevědomou a zřejmě dost tvrdou slupkou. Uměla být milá a shovívavá, ale také ostrá a trpká jako teď. Obdivovala hloubku duše a opovrhovala povrchností. Vše, co měla ráda, se odráželo v její vlastní osobnosti.

Proč by pak byla ochotná být jen mou milenkou, bez přeslazených citů navíc? V jejím hlase byl zřetelný odpor k tomu, co dělá. Nikdo ji přece nenutil, ani já, tak co ji vede k tomu, aby v tom pokračovala navzdory svému postoji?

„Můžu tu použít sprchu?“ zeptala se, když jsme popíjeli čaj.

„Éé,“ zadrhl jsem. „Totiž… říkal jsem si, že nemusíme pospíchat.“

Sám jsem se divil, proč to vlastně říkám. Ve chvílích, kdy mě nerozptylovaly vznešenější myšlenky, jsem přemýšlel o tom, jak se jí dotknu, jak ji obejmu, políbím. Díval jsem se na ni a vzpomínal na její něžnou blízkost, kterou jsem byl poctěn při tanci. Chtěl jsem si zaplést její hebké vlasy do prstů, nasát jejich vůni, okusit chuť její kůže…

Zjistil jsem však, že ji už nejsem schopen vnímat jako kus masa na hraní, prostředek k zahánění své žízně. Měl jsem dojem, že jsem se před ní pokoušel pít horečnaté iluze, zatímco jen ona byla ta pravá, křišťálově čistá sladká voda, která se mi objevila nadosah. Připadala mi příliš čistá – a já měl příliš špinavé ruce. Nedokázal jsem je jen tak ponořit pod hladinu a zanechat všechnu tu špínu v ní. Nedokázal jsem se jí dotknout.

Možná jsem se kdesi v hloubi začínal obávat toho, že víc tentokrát může ublížit ona mně.

Její šálek nedoputoval k ústům. Obočí jí vylétlo vzhůru.

„Připadá mi, že tě za chvilku budu stát víc než ta gejša,“ pousmála se. „Nebo že bys začal ztrácet zájem?“

Oh, kéž by, zasténal jsem v duchu.

„Ale ne,“ vyhrkl jsem, snad až moc rychle. „Já jen… Víš, před tebou jsem ty holky skoro neznal. Tebe začínám poznávat a… Je prostě jiné vyspat se s někým, koho vidíš prvně, a s tím, koho znáš.“

Její šálek dokončil svou oběžnou dráhu.

„Chápu. Ale na druhou stranu, jestli budeš čekat moc dlouho, možná se tvůj původní úmysl za chvíli stane nemožným.“

„Jak to myslíš?“ zamračil jsem se nechápavě.

„Poznáme se natolik, že jeden z nás bude zklamaný. Nebo naopak až příliš nadšený, jestli mě chápeš.“

„Aha,“ hlesl jsem. To mi povídej.

Sbírali jsme se zrovna s Mary na oběd k jejím rodičům. Chtěl jsem se před nimi blýsknout, takže jsem hledal svoji červenou kravatu a šedou vestu. Dlouho už jsem je nikde nezahlédl, takže jsem musel prohrabat všechny šuplíky. A vtom v nejzadnějším koutku posledního šuplíku byly – červená saténová kravata, šedá vyšívaná vesta…

…a Královnina fotografie.

Myslel jsem, že mě odnesou z bytu nohama napřed. Vážně jsem na chvíli zauvažoval, jestli nenastal ten osudný den, kdy s infarktem zamávám tomuto krutému světu sbohem.

Vzala mi tím řeč, přestože mluvila klidným, milým hlasem a stále se ještě usmívala. Srdce se mi scvrklo jako stará křížala a skomíralo v posledních paprscích rychle se ztrácející naděje.

„Už… už-už mě n-nikdy nechceš…?“ zakoktal jsem opožděně.

„…vidět,“ dokončila za mě a přikývla. Pak na mě vesele mrkla. „Takže se měj moc hezky, vyřiď mnoho pozdravů Mary a ať se vám žije šťastně!“ popřála, vstala a klidným krokem odcházela po cestě pryč.

Probudil jsem se v bílé posteli, na sobě jsem měl onu ponižující bílou košilku s rozparkem na zadku, v obličeji jsem měl hadičky a nade mnou se vznášela hlava nějakého doktora.

„Á, pan Brennan nám konečně přišel k sobě!“ zvolal tím příšerně žoviálním tónem, který mi vyrýval rýhy do mozku. „Sestro, pošlete mu pro snídani.“

„Co tu dělám?“ zeptal jsem se a nenamáhal se skrývat znechucení.

„Trošku jste se nám předřel, pane. Museli jsme do vás napumpovat nějaké vitamíny. Hodně jste v poslední době pil, pokud se nemýlím?“

„Já nevím,“ řekl jsem popravdě. „Asi ano.“

Doktor pozdvihl obočí, ale nekomentoval to.

„Podle výsledků jste se pravděpodobně několikrát přiotrávil, pěknou řádku dní jste si taky nedal čerstvou zeleninu ani ovoce a příliš málo jste pil – tedy tentokrát myslím vodu, samozřejmě. Víte, pane, lidské tělo není stavěno na tak nešetrné zacházení. Měl byste se zamyslet nad svou životosprávou, jinak se zřejmě budeme vídat častěji.“

Potlačil jsem chuť protočit oči.

„Jak dlouho tu musím zůstat?“

„No, uvidíme, jak vám bude, ale pravděpodobně půjdete domů hned zítra ráno. Moc dlouho jste si tu nepobyl, ale vaše výsledky už vypadají dobře; taky nejste žádné cimprle. Teď se hezky najezte a hlavně napijte a dobře se vyspěte, to vám rozhodně neuškodí. Uvidíme se ráno.“

Když odešel, chvilku jsem přemýšlel, jestli bych se pro demonstraci lhostejnosti ke svému zdraví neměl oběsit na šňůře od ovladače postele. Zatracení doktoři, vždycky člověka umí dostat zpátky do jeho mizérie.

Kde je konec tomu slavnému ostřílenému samci, který sedával ve vypolstrovaných kožených sedačkách svého Chrysleru kdysi?

Asi se utopil v depresi. A v pochopení.

Prezentace autora Ukrajinka, studentka osmiletého gymnázia v Trutnově, nadšená všeumělkyně – psaní, fotografie, počítačová grafika, latinskoamerický tanec – a amatérská výzkumnice na poli duchovna, esoterie a alternativní medicíny.
Kontakty
e-mail: Lostris.Queen@gmail.com

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih