Hledám nakladatele... Jana Lucie Ďatková: Reinan – země otroctví

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla Reinan – země otroctví
Autor Jana Lucie Ďatková

Žánr Beletrie - fantasy Formát publikace A5
Ilustrace x Odhadovaný počet stran přes 500 stran
Typ ilustrací x Představa nákladu x
Stav díla hotovo k vydání Představa ceny x
Návrh obálky x Stav nabídky k vydání

Stručný obsah

V první části, která patří minulosti zemi Orbus, pojednávám o vládnutí krále Surba, ale taky o jeho násilné smrti a o začátku krutovlády jeho bratra Derika, mocného černokněžníka. V druhé části patřící součastnosti vypráví příběh Pavla, nemotorná čarodějka, z které se vyklube žena činu. Společně s Pavlou putujeme po království za králem, kterému nese čarodějka společně se svou družinou poselství, které změní životy všech lidí Orbusu i zapovězeného Reinanu.

Snažím se ukázat čtenáři, jaký by byl svět, který by ovládlo zlo a dobro by bylo (skoro)navždy ztraceno v nicotě.

Ukázka textu

Kapitola 6

PŘÍCHOD ZLA

Když se Derik konečně po několika minutách uklidnil, rozhodl se, že se podívá, jak si vedli ostatní členové jeho armády. Když vešel na chodbu, nemohl se najednou rozhodnout, do kterého pokoje má vstoupit. Nakonec se vydal do pokoje boha Růmila.

Pokoj boha Růmila připomínal vojenský stan. Pokoj byl zvláštně ověšen látkami, aby vzbuzoval pocit opravdického vojenského stanu. Na stěnách byly pověšeny různé zbraně, od dřevěných kyje po dokonale vykované meče, na nich byly zavěšeny štíty. U jednoho meče se Derik zvědavě zastavil, pod štítem na starém pergamenu bylo starým řeckým písmem napsáno: Tento meč a štít patřil udatnému Achillovi z planety Země. Růmil byl totiž vojenskými věcmi posedlý a neboť se na Zemi stále válčilo až do její úplného sebezničení, byla jeho sbírka nekonečná. Derik pak odtrhl svůj zrak od meče k bohu Růmilovi, který ležel nehybně na zemi a v jeho očích byl vidět nevyslovitelný děs a hrůza. Z hrudi mu ještě odkapávaly poslední kapky krve. Derik k němu přistoupil a zavřel mu naposledy oči. Mrtvému bohovi nemělo smysl odebírat schopnosti, protože bůh v tu dobu už žádné neměl. Pak se Růmil najednou změnil v namodralý obláček a rozplynul se v pokoji.

Když Derik spokojeně zavíral dveře od pokoje, uvědomil si, že ještě není všechno ztraceno. Urálie sice utekla, ale protože má málo sil, nemůže krále Surba ani nikoho jiného varovat před Nestvůrami a to bude pro ni samotnou tím největším trestem.

Skřet Orgakjuk svého budoucího krále zavedl do pokoje boha Deovarniva. Jeho pokoj působil velice umělecky a přepychově. Deovarniv měl opravdový cit pro krásu a umění. Na stěnách visely obrazy od nejrůznějších a nejvýznamnějších umělců z Orbusu, Země a dalších planet. Strop vypadal jako rozhněvané nebe a vyčarované oblaka na něm tvořili jakousi podivnou temnou skvrnu, která na stropě rozhodně nepatřila. Derika to ovšem nijak neoklamalo, ale naopak, připadal si jako by vstoupil mezi sobě rovnými. Deovarnivova postel působila přehnaně nadýchaně a umělecky, všechny přikrývky a polštářky byly z nejjemnějšího hedvábí a v pastelových barvách. Nebesa se táhli po zemi až k Derikovým nohou, látce, z které byly ušity, se říkalo elferie. Elferie připomínala lehkou a tenkou pavučinku, ale zdání klamalo, tato látka byla pevná jako ocel a pružná jako pryž. Na zemi byly položeny kulaté sametově bílé koberce, které vypadaly velice měkce. Derik kobercům nevěnoval žádnou pozornost, zato skřeti na něho hleděli s patřičnou pýchou a hrdostí. Derik se na skřety s pohrdavým pohledem podíval a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Pokud se vám ty koberce tolik líbí, tak si je vezměte se sebou na loďku.“ poznamenal Derik a protože Arfethul byl velice bouřlivé a nezkrotné povahy, tak se vrhl na Derika, ale Orgakjuk ho včas zastavil.

„Promiňte mu, králi Deriku, ale vaše řeč ho urazila.“ omluvil se Derikovi Orgakjuk místo Arfethula. Derik jen povytáhl obočí, čekal na vysvětlení od Orgakjuk. „My skřeti se dělíme na dvě skupiny. Ti první si nechávají říkat „světlí“, myslí si, že když se budou chovat přátelsky a mírumilovně, tak jejich temná duše zanikne a do jejich prostého a ubohého života se již nikdy nenavrátí. Bohužel se ale mýlí. Temná duše skřeta i obyčejného člověka nemůže zaniknout, většinou se u skřetů objeví v dobu, v kterou by to skřet vůbec nečekal, a pak ho lidé zavřou buď do města Nanhyvis nebo rovnou do vězení v Jícnu, aby se jeho chování už nikdy neopakovalo. Lidé nikdy nepomysleli na to, že i oni mají svou temnou stránku duše, a tak někdy i zbytečně odsoudili „nevinného“ skřeta.“

„Stále jsi mi, ale neřekl, proč se Arfethul tak strašlivě rozčílil, řekl jsem jenom, že když se mu ty koberce tolik líbí tak, ať si je vezme.“ podotkl Derik, který stále bedlivě pozoroval Arfethula.

„Protože my skřeti „nečistí“ tak skřety čisté nesnášíme, ale zároveň obdivujeme předměty, které ručně a pracně vyrobili. No a když jste řekl, že si to může Arfethul vzít se sebou, strašně ho to rozčílilo, protože ty koberce vyrobili čistí skřety. Arfethul je už od pradávna nesnáší a zároveň je obdivuje a vaše řeč ho tím hrozně rozčílila, a proto vás chtěl napadnout. Moc se za svého bratra omlouvám a doufám, že ho nechcete nějak potrestat, i když by si to zasloužil.“ omluvil se znovu černokněžníku Orgakjuk, ale černokněžník měl už oči pro něco jiného.

Na zemi vedle postele ležel mrtvý bůh pohostinství, umění a krásy. Deovarnivovy oči byly prázdné a plné nevysvětlitelné temnoty, avšak jeho ústa byly pevně semknutá. Výraz v obličeji byl neobvykle klidný a vyrovnaný a v ruce stále ještě držel zkrvavenou dýku, kterou zranil skřeta Orgakjuka.

Budoucí král si teprve teď povšiml, že Orgakjuk je poraněn na rameni, a tak ho za dobrou práci poplácal po rameni. Orgakjuk se šťastně pousmál a místo bojovného nebo vítězného pokřiku společně s Arfethulem kopli do Deovarniva.

Derik Deovarnivovi chtěl zprvu udělit poslední milost a to zavřít mu oči, ale potom si uvědomil, že to byl právě Deovarniv, který si promluvil s tehdejším králem Eduardem, že by se Surbo měl stát místo Derika právoplatným králem. Měl proto určité vlohy a byl k lidem spravedlivý, milý a laskavý. Derik nechal boha zemřít tak, jak si to zasloužil a tím ho odepsal skřetům, kteří měli hlad.

Derik pak odešel raději z pokoje, po chvilce se k němu přidal Šimon a Nikolas, aby viděli skoro poslední, zatím však omámenou, ale žijící bohyni Izinu.

Izinin pokoj vypadal nevinně a romanticky jako ona sama. Tento pokoj nebyl nějak zvláštní, ale jeho vůně byla úžasná, připomínala přicházející léto a nekonečnou lásku. Většinu nábytku měla Izina v bílé, růžové nebo jemně červené barvě, žádná věc však nebyla černá nebo hnědá, neboť tyto barvy bohyně nesnášela.

Na bílé pohovce ležela spanilá bohyně lásky. Plavé vlasy měla rozprostřené až na zem. Když do dveří vešel Derik, začala se probouzet a překvapeně se na něho a jeho družinu podívala. Derik se zlomyslně ušklíbl a v tu chvíli to Izině pochopila. Její dosud zrůžovělá líčka najednou zčervenala zlostí a v očích se jí objevily plameny hněvu.

Po chvíli udělala prudký výpad dýkou na Derika. Derik byl ale silnější, uhodil ji takovou silou do tváře až spadla na zem. Izina se ihned zvedla a udělal další výpad, tentokrát se jí to povedlo a bodla dýkou Derika hluboko do ramene až černokněžník bolestí zavyl. Nikolas se Šimonem po Derikovém bolestném vyjeknutím popadli Izinu a odtáhli ji na křeslo, kde ji následně svázali.

Derik k ní po několika minutách přistoupil a znovu ji uhodil do obličeje. Izina ale nezakřičela a pronikavě se dívala do Derikových temně modrých očí.

„Víš co tě čeká, bohyně Izino?“ zeptal se chladně a na rtech se mu objevil arogantní úsměv. Když však viděl, že se Izina při jeho slovech netřásla strachy, rozčílil se, vyzdvihl do vzduchu Izinu a hrubě s ní zatřásl, ale Izina se stále tvářila vyrovnaně a chladně. „Víš, že už nemáš svou nesmrtelnost a že za malou chvíli už nebudeš mít ani moc?“ zašeptal ji do vlasů svým ledovým hlasem.

Izině se po jeho hrubých slovech roztřásla kolena a sklopila svůj zrak, ale v obličeji zůstávala stále klidná, což Derika nesmírně rozhněvalo a udeřil ji znovu do obličeje. Izina se na něho nenávistivě podívala a plivla mu do tváře. Derik se radostně pousmál, Izina začala konečně proti němu bojovat a snažila se dostat z pout.

Prezentace autora Jmenuji se Jana Lucie Ďatková. Je mi 18 let a tuto knihu jsem začala psát v roce 2009. Inspirace přišla ve snu a svého snu se nechci vzdát. Nyní studuji gymnázium v Ostravě. 
Kontakty e-mail: janadatkova94@seznam.cz
telefon: +420 737 890 228

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih