Hledám nakladatele... Iveta Mauci Kreinerová: O princi Jakubovi a Zasněženém království

Prezentace projektu Pozitivních novin – Hledám nakladatele

Název díla O princi Jakubovi a Zasněženém království
Autor Iveta Mauci Kreinerová

Žánr pohádka Formát publikace A5
Ilustrace vlastní Odhadovaný počet stran 90 + 8 ilustrací
Typ ilustrací kresba, počítačová grafika Představa nákladu 5000 ks
Stav díla Rozpracováno na 98 % Představa ceny 220–299 Kč
Návrh obálky 1/ Zasněžený zámek a zelené jarní okolí
2/ Princ s panoši na koních
Stav nabídky K vydání

Stručný obsah

Princ Jakub při svém dobrodružném putování pomůže vysvobodit zakletou princeznu a dostane se až do království, ve kterém se po celý rok starají o to, aby Země v zimě neumrzla a na jaře dostala vláhu až roztaje sníh. Zamiluje se do princezny Zimního království a pro dobro a lásku druhých se bude muset něčeho vzdát a něco pochopit, aby nakonec i on našel své štěstí.

Moudrá pohádka o království, kde malí skřítci vyrábí sníh, který každoročně na Zemi přináší princ Martin na bílém koni. Proč tomu tak je a jaký má sníh smysl se malí i velcí čtenáři dovědí z výpravné pohádky.

Ukázka textu

I.

Za hlubokými údolími a skalnatými horami je malebná krajina jako z obrázku a tam, na okraji lesa, se rozprostírá velikánský zámek, ve kterém žije princ Jakub. Otec král i matka královna ho vychovali velmi dobře. Umí číst a psát hned v několika jazycích a země na mapách ovládá skoro nazpaměť. A mečem? Tím se ohání nejlépe z celého širého okolí. Jeho otec je velmi dobrým vladařem a moudrým králem. Země vzkvétá a všem lidem se žije dobře. Čas však nikdo nezastaví a panu králi pomalu dochází síla. Proto by už rád odešel na odpočinek. Kéž by princ konečně převzal královskou korunu. Ale kdepak Jakub. Stačilo, aby napadl sníh a jediné, co ho zajímalo, bylo dovádění venku se svými věrnými panoši Vendelínem a Tomášem.

Také královna už toužila mít v Jakubovi zodpovědného a říši oddaného krále, a tak oba přemýšleli, co by s Jakubem jen provedli. „Podívej se na toho kluka. No! Jen ho chvíli sleduj!“ říká král královně. „V létě mu bylo už jedenadvacet, ale chová se jako uličník.“ lamentuje král dívajíc se z okna do zahrady. „Jakube, Jakube!“ volá z okna na syna, který zrovna kličkuje před zámkem jako zajíc utíkající před náhončím. Jen tak, tak se mu daří vyhýbat sněhovým koulím svých kamarádů. Ještě, že se může schovat za nějaký ten smrček, jinak by to určitě pěkně schytal.

„Pojď hned nahoru, musíme s tebou mluvit!“ požádal ho otec. Bum, Jakubovi se roztříštila koule přímo na čele. „Auvajs. Ano otče?“ „Říkám, pojď nahoru!“ opakuje a gestem ukazuje směrem do sálu. Jakubovi se moc nechce, ale otce vždycky poslechne. „Jsem zvědavý, co tatíčkovi zase přeletělo přes nos.“ pravil ironickým tónem s úsměvem pod nosem a odběhl do zámku. Vendelín s Tomášem se rozhodli, že než se Jakub vrátí, tak mu postaví sněhuláka a taky pěkně buclatou sněhulačku. Letos to byl první sníh, který napadl, a tak jej museli patřičně vyzkoušet. A ihned se dali do díla. Šlo jim to výborně. Skoro to vypadalo, že jsou na stavění sněhuláků vystudovaní odborníci. A po pravdě? ...však to taky nebyli první sněhuláci, které společnými silami stavěli.

„Co si přeješ tatínku?“ Jakub vběhl do sálu a ještě u královského trůnu ze sebe otřepával sníh. „Jakube, všude bude mokro, to ses nemohl otřepat venku?“ kárá ho matka. Tváře i nos má červené od mrazu, ale jemu je to úplně jedno. „Podívej synu, jsi už dospělý a přitom neustále vyvádíš jako malé děcko.“ „Ale otče, víš přeci jak miluji sníh, tak co bych si nezadováděl!“ výmluvně spustil Jakub. „Vždyť se podívej z okna jaký je tam třpyt, na bílou peřinu připomínající nejjemnější hedvábí. Z dálky sníh vypadá jako tisíce diamantů a přitom nic nestojí.“ Výhled z okna opravdu nabízí nádherný, dech beroucí pohled. Domky, stromy i louky teď mají stejnou barvu, z komínů jde kouř a všude voní pálené dřevo.

„Ano, ale přijde jaro Jakube a po třpytu nezbyde ani památky. Tahle tvá krása je pomíjivá.“ „U nás ano, otče, ale Venda četl v moudrých knihách, že existuje země, kde je zima po celý rok. Sníh v té zemi nikdy neroztaje. Nerostou tam prý stromy ani květiny, ale zato lidé žijí ve sněhových domech, a to musí být něco! Vůbec si to neumím představit.“ trvá na svém Jakub. „To máš pravdu, že se o takové zemi píše, a že zimní země existuje,“ přitakal mu otec, „pojď za mnou, něco ti ukážu.“ Pan král odvedl Jakuba k veliké pomalované kouli, která byla přidělaná na zvláštním dřevěném podstavci z masivního dubu, pěkně a pečlivě opracovaném a řezbou zdobeném. Skrz tuto kouli přesně uprostřed vedla dřevěná tyč, díky které se s koulí nebo tedy se zmenšenou Zeměkoulí dalo krásně otáčet. Říkali tomu Zeměglóbus. Měli jej postavený na pečlivě vybraném místě v královské knihovně.

„Vím, že zeměpisectví ovládáš dobře, ale podívej se tady,“ pootočí Zeměglóbem a prstem mu ukazuje na středně velký bílý flek. Na místo, které označuje tu zemi, kde je jediné roční období a tou je zima. „Vidíš toto místo, Jakube? Tak tohle je ta země … a tady, Jakube, … tady jsme my!“ Jakub se dívá sem a tam a tam a sem, pomalu otáčí Zeměglóbem. Zvedá jedno obočí a pak zase to druhé a něco si mumlá. Prsty přeměřuje vzdálenosti a z jeho výrazu je naprosto patrné o čem přemýšlí. Kudy by to bylo nejlepší vydat se na cestu. V Jakubovi se rázem ozvala neskonalá touha po poznání. „Jakube, …víš co to znamená, posloucháš mě vůbec?“ přeruší jeho matematickou počtohru otec. „Ano otče, já vím.“ Místo, které je na Zeměglóbu velmi blízko, je ve skutečnosti tolik dní cesty, že kdyby se Jakub vydal na svou pouť za poznáním ještě dnes, tak než by tam došel, fousy by měl zhruba po kolena a kůži vybledlou a svraštělou, protože nejmíň do sedmdesáti let svého věku by tam určitě nedorazil.

„Potřeboval bys desítky statných koní, které by tě dovezli tam a kde je cesta zpátky?! Nikdy bys tam nedošel.“ pravil král. „Nedošel?“ To tatíček vůbec neměl říkat. Pro Jakuba to znamenalo jediné. Musím to dokázat! „Vydám se na dobrodružnou výpravu.“ vyhrkl ze sebe. V jeho tváři bylo vidět, jak už se v myšlenkách vidí putující širým světem, zemí i nezemí, vodou a pouští, jen aby došel do míst, kde nikdy neroztaje sníh a květiny lidé v tomto kraji znají pouze z vyprávění a malovaných obrázků.

V tom za nimi do knihovny přišla královna, která slyšela jejich rozhovor. „Jakube, copak ty nemáš rád vůni jara? Zelenající se stromy a kvetoucí keře? Léto, kdy můžeš bosý běhat v ranní rose?“ „Ale samozřejmě, že mám, maminko. Ale přesto, poznat takovou zemi, dovedeš si to představit?“ „Královno, tak mám pocit, že náš syn blouzní. To má z toho běhání po venku v tom třeskutém mrazu.“ Královna nevěřícně kroutí hlavou nad Jakubovým bláznivým nápadem. „Já si myslím, že náš syn by se měl oženit.“ prohlásila. „Vlastní děti mu připraví tolika dobrodružství, že nějaká výprava do cizích zemí ho přejde.“ míní v dobrém. „Cože? Já? A oženit se? Mít děti?“ hihňá se pobaveně Jakub …no, i když taková rodinná koulovačka …,“?“ …zažertuje si. „Jakube, no tak, manželství přeci není k smíchu, to je vážná věc.“ zlobí se na něj matka. „Jak tak nad tím přemýšlím, maminko, není to zase tak úplně špatný nápad. Určitě mu to prospěje. Je-li to opravdu jeho přání a na své cestě trvá, nebudu mu bránit.“ A bylo rozhodnuto. Princ radostně zajásal. „No tak sláva, pojedu do světa!“ Pobíhá po místnosti, hopsá a rozhazuje přitom rukama. Otci políbí ruku a matku na tváře. „Děkuji otče, děkuji. A slibuji, že jakmile se vrátím, ožením se. Vezmu si tu, kterou mi sami vyberete. Opravdu, na mou princí čest.“

Jakub nad radostnou zprávou ani netuší, co vlastně slibuje, ale jemu je to v tu chvíli úplně jedno. „Nic neslibuj a jdi se připravit, ať ti v tom světě něco neuteče.“ řekl otec a odešel se usadit na trůn. Princ vyběhl z královské knihovny plný radosti. Natěšen na nový svět. „Choti můj, vždyť je to náš jediný syn.“ pravila starostlivě královna. „Je, drahá a je potřeba aby dospěl, oba to chceme a ve světě dospěje nejrychleji, nemýlím-li se. I já byl přeci na zkušenou a stalo se mi něco? Nestalo. No tak vidíš. A ještě jsem si přivedl tebe.“ Královna ví, že její muž má pravdu.

„Kluci, sbalte si to nejdůležitější, co je potřeba do světa, vyrazíme hned za svítání.“ křičí Jakub na celý zámek. „Balte na cestu, slyšíte?!“ „Do jakého světa?“ diví se Vendelín s Tomášem, co že to Jakub huláká. Princ vtrhne do světnice, až málem rozrazí dveře o stěnu. „Kluci, právě jsem se dohodl s tatíčkem králem, že můžeme jít na zkušenou.“

„Počkej Jakube. Na jakou zkušenou? A co tam budeme dělat?“ ptá se vyděšeně Venda. „Rád bych poznal ten tvůj svět, cos nám o něm tuhle vyprávěl.“ „Myslíš ten, ve kterém nic neroste a lidé žijí v domech ze sněhu?“ „Jo, přesně ten mám na mysli.“ „Ale Jakube, vždyť je tam pořád zima, a tady u kamen, ležící v měkounké posteli pod peřinou …je tak … teploučko. Ale co tam? Copak si mohou rozdělat oheň v krbu, když ho mají ze sněhu, vždyť by jim ten dům roztál!“ namítá Vendelín. „A, …a pak, ten, co tu knihu psal, po těch zemích putoval celý svůj život. Byl hrozně chudý a nikde neměl domov. Proto tolik cestoval! A, a“ …koktá Venda, „teprve potom svá poznání zapsal do této knihy.“ Vendelín se natahuje na polici pro tlustou knihu potaženou hnědou kůží, která svým časem místy skoro až zčernala. Na hřbetu má zlatým písmem vetlačené jméno Vilém z Dolního Světa a pod tím Sněhová země. Na obalu jsou barevné a zlaté ornamenty a na rozích má ozdobné kování. Listy už má zažloutlé a ušpiněné od desítek prstů, které po léta obracely její stránky.

„Na Jakube, jen si ji přečti, když tě zajímají cizí daleké země.“ Pokouší se Jakuba přesvědčit, že stačí se začíst do řádků a může cestovat do předalekých neznámých krajin a přitom nevystrčit ani nos. Procestovat širý svět ve svých představách a přitom být krásně doma u hořícího krbu, natažen na hřejivé kožešině. „Děkuji ti, ale já si nechci číst. Chci ten svět vidět na vlastní oči, dotknout se ho, cítit vůni každého kraje, jen tak budu spokojen.“ Do toho se vmísí Tomáš. „No, a my přeci domov máme, a když nás ta cesta omrzí, tak se prostě vrátíme, viď Jakube?“ „Přesně tak, však uvidíme kam až dojdeme a ty Vendelíne, si vše můžeš zapisovat a po návratu můžeš také napsat knihu jako je tahleta. Královští písaři ti s ní určitě rádi pomohou, co ty na to?“ Jakub jde na Vendu záměrně oklikou, však on ví dobře co na něj platí.

„To je senza nápad, tak jo, tak já si s sebou zabalím papír a pera. Raději víc než míň, kdyby se mi náhodou nějaké zlomilo nebo papír aby nedošel. Třeba taky budu jednou slavný i v jiných královstvích.“ Jakub s Tomášem na sebe mrknou a usmějí se nad tím, jak nad Vendelínem vyzráli. „Tak jdeme tedy balit, ne?“ … vyhrkl Venda.

II.

Jakub nemohl ani usnout, jak úpěnlivě přemýšlel kam až asi dojede a jak to tam vlastně bude vypadat.

Prezentace autora Narodila jsem se v roce 1975 v Ostravě. Nemám žádnou předešlou zkušenost se psaním knih. Napsat pohádku mne inspirovalo o vánocích roku 2010, kdy mne iritovalo čtení drastických pohádek.
Kontakty
e-mail: ivetaxx@seznam.cz

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí!   |   Zpět na přehled nabízených knih