Ivan Kraus: Volání divočiny
Když jsme uviděli ženu ve velkém roztrhaném svetru, v holinkách a s šátkem hluboko do čela, nevěnovali jsme ji pozornost. Teprve když se ta osoba zeptala otce, jestli chce jít na houby tak nevhodně oblečený, poznali jsme, že je to matka. Ačkoli nemluvila změněným hlasem, vypadala, jako by právě opustila Perníkovou chaloupku. Otec měl na sobě, jako obvykle, sako a kravatu. Matka se podívala na jeho výstroj a řekla, že tak jít na houby nemůže.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (6) Útěk z pekla
Když bylo Maximu Noelovi jedenadvacet let, vypukla v Paříži revoluce komunardů. Maxime, jako nastávající učitel, chtěl učit děti ve škole, smetl ho však vír nelítostné revoluce. Byl raněn, zajat vládními vojsky a odsouzen k trestu smrti. Těsně před exekucí mu byl trest změněn na doživotní nucené práce na ostrovech Nové Kaledonie v Korálovém moři. Dne 3. května 1871 vyplula z francouzského přístavu loď Virginie s několika sty odsouzených komunardů na dlouhou cestu k tichomořským ostrovům. Maxime byl stejně jako ostatní vězni připoután celou plavbu k trámu v podpalubí.
Stanislav Moc: Vykradač bytů
Byli jsme na návštěvě, a přesto jsme byli sami. Naši hostitelé nám totiž svůj byt jenom propůjčili. Zřídka kdy, ale občas přece, musím do Sydney. Zařídit to či ono a také se utvrdit, že jsem udělal dobře, když jsem z tohoto velkoměsta vypadl. Většinou bydlíme u syna v západní Sydney, ale tentokrát nám svůj byt nabídli přátelé, kteří pravidelně navštěvují náš kousek ráje a s kterými jsme se skamarádili a ti mají domek ve východní Sydney.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Milý Kominíče, milá komičko
Milý Kominíče, milá komičko, já jen abyste viděli, že ten češtin neovládám už nejlíp a ženský tvar od kominíka mi dělá značné potíže. Čímž netvrdím, že ten mužský tvar je správně. Přesto mi ženské tvary dávají více zabrat, což je asi přirozením, pardon, přirozené! Při rození dopisů to máme těžké všichni, neb nikdo dopisy nepíše rád, rádi je jenom všichni čteme.
Helena Jarešová: Poděkování
Jednou mi moje dcera řekla: „Mami, nerozčiluj se a piš!“ Dlouho jsem nevěděla, komu a co bych měla psát. Teprve až když jsem objevila Pozitivní noviny, napadlo mě, že nastal ten správný čas podělit se o své myšlenky s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou strunu, jako já. Věřte mi, že tohle je opravdu můj první dopis v životě, který píšu někomu neznámému.
Jitka Krpensky: Vyprané nervy / Krámek na náměstí
Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé.
Stanislav Moc: Nenávidím květiny
Eugene byl starý, žil sám, neměl rodinu a dostal mozkovou mrtvici. Dost se z toho vylízal silou vůle, ale na půl těla byl ochrnutý, tahal za sebou nohu a velice špatně mluvil. Když ho dostala na starost má žena, bydlel na svém pozemku v překrásném prostředí Yarramandi pod Modrými Horami. Ten pozemek, jak jsem zjistil později, byla vlastně farma o sto padesáti akrech s kilometrem říčního břehu.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (17)
A tak jsme se vydali na cestu za bohatstvím! Zatímco můj muž byl Viktorovým plánem nadšen, já k němu měla výhrady. Především jsem se nechtěla smířit s tím, že my dva, profesí technici, budeme náhodným zákazníkům nabízet párek v rohlíku. Co si o nás pomyslí naši známí? Jak se budou asi na mého muže dívat jeho podřízení teď, když má být jmenován šéfem konstrukčního oddělení Multiplexu??!
Jan Řehounek: Zkalené dobré ráno
Lidi, kteří nedovedou hezky pozdravit, nemám rád. No řekněte – k čemu to je, když někdo při raním setkání nesrozumitelně zavrčí nebo utrousí: „brýtro“, případně „brýráno“. A přitom takové jadrně, zřetelně a nahlas vyslovené „dobré ráno“ nebo „dobré jitro“ je nejen oslavou krásy českého jazyka, ale i nádherným impulsem do celého dne.
Emília Molčániová: Omyl | Medovníky | Lietadlo
Vystúpila som z autobusu a zrýchlila krok. Zahĺbená do myšlienok som sa nevdojak usmiala. Spomenula som si na fantastický, vášňou naplnený večer, čo sme včera prežili s mojim Peťkom. Nebolo by od veci, keby sme si dnes dali repete. Naše medové týždne mali skutočne búrlivý milostný priebeh. Vtom mi však prišlo na um, že spomínal niečo o aute a spojke, hm, takže si dáme pauzu, lebo sa bude venovať tento krát inej, našej Felícii. Moje predtuchy sa naplnili hneď, ako som otvorila bráničku. Spod oceľového tátoša môjmu drahému trčali iba nohy, no… a ešte niečo nachádzajúce sa trochu vyššie.
Hanka Křivánková: Jak jsme stěhovali postel
Když jsem překonala osmnáctý věk života a našla si letitou známost, vzdal děda konečně své neúnavné poučování o všem možném a nemožném, co se smí a co pro změnu nesmí a co je možné připustit jenom občas a když už, tak za jakých tedy okolností a jenom se sem tam vyptával, jak se daří mému milému. Hrozně jsem si cenila toho, že se děda i přes svůj pokročilý věk (tehdy mu bylo osmdesát dva roků) zajímá o to, jak se daří jeho vnučce, která si na něj najde žel bohu jenom zlomeček času mezi láskou, studiem, přáteli, kreslením, hádáním se s mámou a vůbec děláním různého bordelu.
Egon Wiener: Obrázky na zdi u babičky
Předem je nutno říci, že jde o obrázky u babičky z Čech, u mé české babičky. Kolik lidí, tolik babiček, v jistý čas i dvakrát tolik. Já si babičky užil, a přesto mě pálí v očích, že toho nebylo víc. Babička byla od Příbrami, po jménu Češka, ale kdopak ví? Co tudy jen prošlo vojska, dráteníků, kdejakých sluhů, vozků i pánů, co si voskovali kníry… Babička nebyla vždycky babičkou. Měla svoje babičky a každá z nich zase svoje růžové tvářičky. V kuchyni nad sporákem měla vařečku, pokličky, kvedlíky a hrnečky. Na druhé straně sednice, mezi okny, stály na okenním parapetu květináče a po zdech byly rozvěšeny obrazy.
Milan Markovič: Trochu viac odmien do života!
Svet by mal byť vyvážený. Vo všetkom. Preto je aj čierna aj biela, aj more aj púšť, sú medzi nami veľkí aj malí, dobrí aj zlí a preto treba aj odmeny a tresty. Lenže mne sa tak vidí, že odmeny voľajako zaostávajú. Môže hocikto z nás azda povedať, že bol v živote aspoň toľko ráz odmenený koľkokrát zlízol nejaký trest? Sotva. Prejdete na červenú, postúpate po tráve, prekročíte povolenú rýchlosť, vojdete s voňavou zmrzlinou do smradľavej predajne tabaku – trest, trest, trest.
Jitka Krpensky: Číslo domu 37
„Paní Tichá, prosím vás, pomozte mi“ prosila třesoucím se hlasem. V té chvíli by v ní nikdo nepoznal tu rozhodnou Karasovou. „Ale jistě, copak se stalo?“ Zeptala se svým příjemným a klidným hlasem. „No víte, on se šel ten můj koupat a nějak uklouznul ve vaně a něco si udělal s nohou, sám nemůže ven a já s ním taky nehnu.