Dagmar Tomanová: Horův dvůr

Komunistické nadšení však dlouho netrvalo. Básníci navštívili Moskvu, ale domů se navrátili mlčky. Když přišel k moci Klement Gottwald, okamžitě napojil české komunisty na Komunistickou internacionálu v Moskvě. Intelektuálové pochopili, že tu jde o boj o moc a nikoliv o hájení zájmů českého dělníka.

Pavel Vrba - Jan Krůta: Pražský imaginátor

Každé setkání s Pavlem je pro mě jedno velké Sedni si a mlč. Pavel je chrlič imaginace a živá voda nepotřísněného jazyka z něj padá na naše hlavy, na naše potřísněné duše, na jeho potřísněné boty, protože Pavel je hlava, která se vznáší vysoko nad tělem, náchylným tak dlouho k neřestem, až posléze k té nejhloupější - ke stáří.

Josef Krám: O střele LITTLEJOHN

Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT, ale chodili za mnou dva členové StB, otec totiž dělal poradce ministra války v Anglii, a já se pak bál dělat práci inženýra. Ale jakmile jsem se dal na muziku, okamžitě jsem měl od nich pokoj. Udělal jsem si státní zkoušku z houslové hry na pražské konzervatoři, dále studoval u profesora Muziky a udělal Pražskou konzervatoř.

Miroslav Sígl: Dvě letošní výročí Kamila Bednáře

Na rozhraní třicátých a čtyřicátých let minulého století dorůstala generace s pocity úzkosti, bezvýchodnosti a  tragiky: Bohuslav Březovský, Hanuš Born, Ivan Blatný, Josef Kainar, Zdeněk Urbánek, ale také František Halas a Jan Zahradníček. Jejich usilování a životní postoje programově nejvýstižněji vyjádřil básník a překladatel Kamil Bednář. Ve své eseji Slovo k mladým z roku 1940 hovoří o tzv. nahém člověku – objevuje znovu lidské nitro, zdůrazňuje jedinečnost osobnosti a snaží se nalézt hlubší podstatu své existence.

Miroslav Sígl: Smetanův Lamberk zněl áriemi z Prodané nevěsty

Co může být povznášejícího pro ctitele hudby Bedřicha Smetany, než slyšet jeho zpěvy v místech, kde se zrodily!? Stalo se tak minulou sobotu (15. května 2010) za přítomnosti velkého množství návštěvníků, a to nejen obyvatel obce Obříství, ale přijeli hudbymilovníci a turisté také z Prahy a mnoha okolních obcí, aby zde na Lamberku byli uvítáni starostkou obce Jitkou Zimovou.

Ivo Fencl: Nenechme se ovlivnit knížkami

Anebo nechme? Pokud to uděláte a podlehnete okolí sestavenému jistě nejen, ale také z knih, mohu jít příkladem. Ne úžasným, ale příkladem. Nechávám se totiž podobně ovlivňovat. Léta. Občas určitě k vlastní škodě. Nepiji, neberu drogy, ale trochu čtu. Povím vám (teď) příběh z míru, jehož hrdinou je člověk a balíček knih. Nebo snad balík? Je ovšem pravda, že o něčem podobném vypráví už třeba můj kolega v Obci spisovatelů a jiný přispěvatel Pozitivních novin Milan Čechura v (nevím, jestli vám známém) měsíčníku Plzeňský literární život. Od loňska píše o svých oblíbených knihách, i povím vám raději příběh vlastní a čistě úvodem se pokusím navázat rovněž na Milanův čtenářský deník, který zahájila vzpomínka na Tarzana.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)

Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.

Dobromila Lebrová: Edward Jenner, objevitel očkování proti černým neštovicím

Kdysi hovořívala maminka o své tetě, která se narodila v polovině 19. století, že byla „poďobaná od neštovic“. V době pratetina narození byla na našem území poslední velká epidemie této smrtelné nemoci. Sama maminka několikrát opakovala, že i někteří z jejích učitelů podle jejich vzhledu tuto chorobu překonali. Není to tedy zas až tak dávná doba, slyší-li člověk o tom, že to někdo skutečně prožil...

Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!

V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.

Jitka Dolejšová: O čem jsou dostihy

Dostihy jsou o pohybu. Nemám na mysli jen pohyb koní, které k dostihu neodmyslitelně patří, ale pohyb lidí. Kdo žije v domnění, že na dostizích se pouze sedí na tribuně, je na velkém omylu. Pravda je, že z tribuny lze pozorovat start dostihu pomocí dalekohledu (startovací klece jsou až na druhé straně závodiště, kam oko nedohlédne) a pak boj na cílové rovince (kam oko dohlédne).

Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (2)

Když paměti, tak asi od piky, ale ...? Psát paměti? Jak začít? Odpověď na výzvu Pozitivních novin by byla na dlouhé tratě. Od malička jsem se více kamarádil s děvčaty a dokonce si hrál i s panenkami. Rodiče (nikoliv sudičky) mi předvídali, že budu asi krejčí. A tak mne dokonce přesvědčili abych se dal na krejčovské řemeslo.

Jaromír Matoušek: Keltská hlava

V květnu roku 1943 byly zcela náhodně při těžbě písku na okraji obce Mšecké Žehrovice nalezeny čtyři zlomky sochy. Zlomky jsou z opuky a představují významnou keltskou osobnost. Její provedení ukazuje rysy, typické pro umění tak zvané laténské kultury z období 450–430 před Kristem, tj. plochý obličej, mandlové oči, esovité brvy kolem očí, knír či ucho v podobě lotosového květu. Nedávná analýza odhalila na základě studia historické literatury význam stylizovaného účesu v podobě pásu vlasů na jinak vyholené hlavě, probíhající od ucha k uchu nad čelem. Tzv. tonsuru, ve středověku účes irských mnichů, byla v předcházející době odznakem keltských duchovních osobností – druidů.

Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (5)

„Já se snad tady nikdy nevyspím!“, bědoval Lúďa, když jsme zase vstávali za šera. Nic nás k tomu nenutilo, vlak na vysočinu nám jede až odpoledne, ale chtěli jsme navštívit pravou rybářskou tržnici a vidět rybáře při akci je možné jenom ráno, když přiváží své úlovky. Vlastně nutilo! Vědomi si konečnosti našeho malého Srilanského života si vážíme každé hodiny a snažíme se ji smysluplně využít.

Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena

Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.

strana 1 / 264

Další strana »