| Sochy mívají někdy až neuvěřitelně krátkou životnost. Jsou stavěny tak, aby když, jak řekl básník, čas oponou trhl, byly zase bourány se stejnou okázalostí nebo slávou, s jakou byly stavěny. Nad jejich osudy se kříží zájmy a vlivy ideologií a moci.
Pamětní desky jsou na tom o poznání lépe. Občas ujdou pozornosti, a tak se můžeme potkat s nápisy, které jsou reliktem něčeho, čemu už dnes ani nevěříme, že se to stalo. Pokud se blesky křižují nad žulou nebo bronzem, je to přece jenom jiné, než když se křižují nad lidským osudem. Chtěl bych se zmínit o jedné pamětní desce, která po léta symbolizovala jeden lidský osud, rozhodnutý v několika vteřinách. Nemohu zaručit, že se úplně všechno stalo tak, jak to budu popisovat. Dobovému tisku bylo možno přiznat jenom omezenou věrohodnost. Také další informace byly částečně zprostředkované. Jedno však bylo jisté. Jméno. Rudolf Šmatlava, v té době vojín Československé lidové armády.
Šmatlava narukoval asi v roce 1951, v době, kdy vítězná socialistická ideologie byla na vzestupu a slibovala šťastné zítřky, zatímco v kriminálech byla potlačena svoboda národní elity. Pocházel z východního Slovenska a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky, než měl stálé bydliště. Šmatlava byl poslán do Prahy. Narukoval, protože musel, „sloužil lidu“, protože musel, dělal to, co mu nařídili, protože musel. Sloužil jsem v té době také a znal řadu Slováků, kteří sloužili s námi. Často hoši, jejichž rodiče byli kdysi malorolníci s jednou kravkou nebo ani to ne, s kouskem políčka, které je živilo. Skončili většinou v JRD. Tito vojáci měli někdy až dojemný vztah k půdě, na které se narodili, k domácím zvířatům, a občas i o kydání hnoje dokázali povídat způsobem, že by jim někdo, kdo to sám nedělal, málem záviděl. Stýskalo se jim. Život vojenský byl tak vzdálen od jejich volného vztahu k přírodě!
Takový byl asi i Rudolf Šmatlava. Všechna ta ideologie, se kterou se museli stále setkávat, šla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Vojna musí jednou skončit, já se vrátím, budu hospodařit, asi se i ožením a budu mít děti – tak nějak vypadalo krédo vojínů, kteří měli se zbraní v ruce bránit vlast před „třídním nepřítelem“.
Šmatlava prošel základním výcvikem, musel nabiflovat vojenské řády a byl přidělen v Praze ke strážní službě.
Jenom několik dní chybělo do vánoc v roce 1952. Rudolf strážil s dalšími vojáky vysílačku ve Strašnicích, a ten den se vracel ze služby ke své rotě. Samopaly na zádech, jak bylo obvyklé, zásobníky plné nábojů v „patrontašce“ u pasu. Cesta vedla kolem hřbitovní zdi židovského hřbitova, kde bylo v tehdejších letech všechno zarostlé rozbujelou alejí a v pochmurném pozdním odpoledni působilo celé prostředí zvláště tísnivě. Šli zvolna, unaveni po noční službě, když se proti nim vynořila skupinka mladíků. Jistě nikdo z vojáků nepomyslil na možnost, že se schyluje k tragédii. Když se mladíci přiblížili, objevily se v jejich rukách pistole, namířené na hrudník, a byl vysloven požadavek: Odevzdat samopaly a náboje a přísahat, že při výsleších neprozradí nic, co by dopadení pachatelů usnadnilo. Je to v zájmu vlasti! Takovou chvíli si těžko dovede představit někdo, kdo sám něco podobného nezažil. Vteřina se zdá věčností, snad celým životem. Jak se zachovat, jak si představit následky? Nezbývá čas! Výhoda překvapení je na straně přepadávajících, příprava ke střelbě by vyžádala řadu úkonů a na ty není čas.
Dva ze strážních vojínů svoje zbraně a střelivo odevzdali. Těžko říci, že by Šmatlava jednal pod vlivem stále zdůrazňované ideologie. Možná mu bylo cizí násilí, mohl mít náhle na agresory vztek, že ho ohrožují, když nic neprovedl! Podle dobového tisku zazněla Šmatlavova věta: „Prísahal som iba raz!“ 
Možná zazněla i trochu odlišně, podstatné však bylo, že Šmatlava samopal nevydal. Pak zazněly výstřely. Šmatlava padal k zemi. Nastalého zmatku využil velitel stráže, skočil do blízkého příkopu, stačil nabít samopal a zahájil střelbu. Pachatelé přepadení však už byli na útěku a zasaženi nebyli. Těžko říci, jestli náhodně nebo záměrně. Razance samopalů vzor 25 byla značná. Na zemi ležící Rudolf Šmatlava již umíral.
Vše následné mělo rutinní průběh. Ani rozsáhlé vyšetřování neodhalilo pachatele. To se stalo až po desítkách let, a ještě jen úplnou náhodou. Vojíni, kteří odevzdali zbraně, byli vyškrtnuti ze seznamu vojáků Československé lidové armády a příkladně potrestáni. Střílející velitel byl odměněn a povýšen. Rudolf Šmatlava se stal hrdinou, byl mu vystrojen slavný vojenský pohřeb, jeho jméno bylo „na věky“ zapsáno do seznamu příslušníků útvaru, u kterého sloužil, in memoriam byl povýšen na desátníka, a asi za půl roku mu byla odhalena pamětní deska na zdi židovského hřbitova v místech, kde k události došlo, a která jsou v blízkosti dnešní stanice metra Želivského.
Skromná odměna za zmařený lidský život s představami o budoucnosti, co bude, až se z vojny vrátím!
Vždycky mě v té souvislosti napadají slova Williama Shakespeara, která vložil do úst Jeníka Falstafa:
„Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem!“ Šmatlava nebyl šlechtic, neměl erb, měl pamětní desku s textem o tom, jak položil život v boji s třídním nepřítelem.
Pamatuji si, jak zapsání padlých vojáků do seznamu příslušníků útvaru, kde sloužili, bylo spojeno s rituálem – když rota nastoupila k večernímu rozkazu, byla napřed zkontrolována prezence. Jména byla čtena podle hodností a abecedy. Vojáci, kteří u útvaru položili život ve službě, byli čteni jako první: „Desátník Rudolf Šmatlava!“ Odpovídal služebně nejstarší poddůstojník: „Desátník Rudolf Šmatlava položil život v boji s třídním nepřítelem!“ To se opakovalo dnes a denně, ve všední den jako v neděli. U útvarů se již dávno vyměnila posádka těch, kteří padlého pamatovali, pro ty nové to byl jen neurčitý pojem.
Bydlím nedaleko místa, kde se vše událo. Nesčíslněkrát jsem šel kolem pamětní desky se jménem Rudolfa Šmatlavy, mladého hocha, který by dneska byl již v důchodu a na kolenou asi houpal vnoučata. Ty ideologické blesky a mocenské střety, které se křižovaly nad jeho hlavou asi moc nevnímal. Chtěl žít! A přece uhodilo. Právě do něho. Snad proto jméno Šmatlava nikdy nezapomenu. Jeho jednání je asi možno posuzovat všelijak. Jedno bylo podstatné. Šmatlava svůj život neprožil.
Desítky let jsem chodil kolem pamětní desky. Ještě v roce 1997 byla na svém místě, zvláštní relikt deformované doby. V roce 1998 zmizela beze stopy. Zeď byla znovu natřena a jméno Šmatlava zmizelo v zapomnění. A to je osud jedné pamětní desky.
|
