Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň

Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Jitka Dolejšová: Optimálně nepraktický slovníček

Filozofové, jazykozpytci a jazykotepci, zabývající se murphologií, by definici slovníku formulovali asi v tom smyslu, že slovník bývá zpravidla velice těžká kniha, kterou nikdy nemůžete najít, a když ji najdete, zpravidla je v té nejvyšší přihrádce, a když vám zrovna nespadne na hlavu, je to jenom proto, aby vám vzápětí spadla na nohu.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (15)

Celou noc pršelo. V mládí jsem se usmíval nad výroky starších lidí: „Bolí mne klouby, změnilo se počasí, píchá mě v kříži!“ – Teď poznávám pravdu. Jizvy, klouby, se připomínají. „Hle, jsme tady, pyšný člověče! Patříme k tobě! Už nejsi mladý! Nás se nezbavíš!“ Usnul jsem uprostřed rozházených papírů. Pracoval jsem na textu pro Camillu Brecka. Její manžel, továrník Jan, mně daroval v Dobříši moravskou slivovici a balík klobás z Moravy.

Miloslav Klíma - Zdeněk Pošíval: Od mravenečka k magnificenci

Jsme spolužáci z Divadelní fakulty AMU*, ale o čtyři roky mladší Míla chodil jen o ročník níž a studoval dramaturgii. V mé absolventské inscenaci v DISKU dokonce statoval: připadá mi docela legrační, že dnes již vážený pan prorektor kmital tehdy po scéně při hře bratří Čapků Ze života hmyzu jako nemluvící mraveneček, nosil baňku jako rekvizitu a tvářil se odpovědně i srdnatě.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (38) Petr Popper

12. září 2007 jsem dostal mailovou poštou dopis. Dostávám hodně dopisů, které začínají velmi podobně a končívají obvykle žádostí o nějakou informaci. Tenhle dopis měl však pro mě překvapivý a radostný závěr – ostatně, přečtěte si ho: „Vážený pane Suchý, ačkoliv Vás neznám osobně, dovolte, abych Vás nejprve velmi uctivě pozdravil, a to z toho důvodu, že píšete hodně a velmi o Leonidu Jengibarovi, a to takovým způsobem, že je jasné, že jste se s ním osobně znal a že Vás jeho umění hodně oslovovalo.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak to bylo s Romulem a Remem

Tato legenda, či spíše pohádka, má na Palatinu i svůj hmatatelný důkaz – uchovala se tu bájná jeskyně (Lupercal), v níž vlčice údajně odkojila obě děti. Když Romulus a Remus odrostli, založili na Palatinu město – nedohodli se však na jménu těchto míst. Jak bývalo v antice zvykem, nechali rozhodovat nebeské ptactvo. Removi se objevilo šest supů, Romulovi dvanáct supů.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (76)

A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.

Antonín Siuda: O zvyklostech a jejich proměnách

Uvedu jen jeden okrajový příklad: sexuální morálku a s ní související stud. Moje generace si ještě potrpěla na platonické lásky, na rituální stydlivé tanečky kolem opačného pohlaví, a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních. Být stydlivý a zdrženlivý bylo tak obvyklé a za poetický status quo pokládané.

Paul Millar - Josef Krám: DÁLKOVÉ INTERVIEW OVER SEA

Při výměně mailů o krkolomných cestách českých vojáků, kteří se po okupaci Československa nacisty chtěli dostat do Francie, mně 8. října 2008 Paul Millar mimo jiné napsal: “Popis cesty znám. Můj otec, který skončil v 311. peruti RAF, se také vydal přes Balkán do Bejrutu, a přes Marseille do Agde. Ve francouzské armádě byl v Régiment des Sapeurs a po porážce Francie evakuoval z La Rochelle do Liverpoolu....

Jitka Dolejšová: Ze slovníku teenagerů

Jsou stejní, jako jsme byli my v jejich věku. Jsou stejní, ti naši potomci, synové a dcery, jejich spolužáci a kamarádi. Něco se jim líbí, něco je zlobí, mají svá trápení, tajemství i lásky.Někdy máme problém jim porozumět. Jako kdyby mluvili cizí řečí.Jsou stejní, jenom trochu JINAK STEJNÍ. Vám dospělým, kteří byste si rádi doplnili vědomosti a rozšířili znalosti, nabízím k nahlédnutí malý slovníček.

Eva Vlachová: Střípek pro štěstí

Mám ráda sobotní rána, zvlášť na jaře. Při cestě pro noviny a čerstvé pečivo se rozhlížím, hledám a nacházím stopy jara – kvítky zlatého deště, keře obalené polorozvitými světle zelenými lístky… Jak tak jdu a kochám se tou jarní atmosférou, najednou mi něco křupne pod botou. Podívám se a ejhle – šlápla jsem na jeden ze střípků rozbitého talíře.

Milan Dubský: Dopuštění kohosi a čehosi

Celebrity netvoří dějiny, ačkoliv si to dost velká část této nehomogenní skupiny myslí. Aniž bych podceňoval úlohu osobnosti v dějinách, dějiny pouze osobnosti netvoří. Dokonce ani jejich větší část Dějiny tvoří občané, lidé, kteří žili a žijí, my současníci. Jsme schopni říci jací jsme, o co nám jde, o co usilujeme, kam kráčíme, co chceme vykonat?

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (58)

Další médium, které výrazně ovlivnilo život nejen můj, ale jistě každého z vás, je televize. Už jsem se před drahným časem zmínil, že mé první oboustranně aktivní setkání s tímto zázrakem techniky bylo už v roce 1947 na výstavě MEVRO. O šest let později v roce 1953 se objevily naše první černo-bílé televizory s úhlopříčkou kolem 20 cm.

Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.

strana 1 / 419

Další strana »