Pozitivní noviny

Pištík bol jednoducho trieda. Poznal ho celý svet. Filmové spoločnosti sa o neho trhali, lebo to, čo dokázal on, na to hocikto nemal. Bandy-džamping bol len slabý odvar jeho strelených kúskov. Splavovanie najdravších vôd na zemi, snowbord, ako útek pred rútiacou sa odstrelenou lavínou, vyskakovanie za jazdy z japonských magnetických rýchlikov, skoky z mosta samovrahov v San Francisku, to boli činnosti, ktoré mu udržiavali hladinu adrenalínu len mierne zvýšenú.

Chvíle, kdy člověk sedí v malé kavárně na břehu Středozemního moře, má před sebou kávu a otevřené noviny a ponoří se do čtení je tak příjemná, že se do lidského věku patrně ani nepočítá. Ovšem jen do okamžiku, kdy do kavárny vtrhne parta hlasitých turistů, jako se to stalo mně. Skupinu tvořily samé ženy a jeden muž.

První cirkus vznikl ve starém Římě a jmenoval se Circus Maximus. Jeho aréna měla délku 640 metrů a šířku 130 metrů. Pod sedadly byly vybudován prostory pro přechovávání divokých šelem. Největší část programu ale zabíraly závody na vozech tažených koňmi. Poslední se zde konaly roku 549 n. 1.

Je to už jednadvacet let. Nechával jsem auto v garáži v Opletalově ulici a přecházel Václavským náměstím do Činoherního klubu ve Smečkách. Bylo tehdy v těch podzimních dnech kolem Václavovy sochy husto. Postávali tam v hloučcích na chodníku, v průchodech, na nárožích chlapíci v uniformách i bez uniforem, připraveni zasáhnout, kdyby snad chtěl někdo položit kytičku kam neměl.

Dnešní procházka mne zavedla na cestičku vedoucí k blízkým vodopádům. Jsou ukryty pěkně v lese, cesta k nim je plná roztodivných kamínkům a traduje se, že pokud máte bystré oči, můžete najít i prastarou fosílii trilobita. Vykračuji si tedy s očima upřenýma na cestičku. Sem a tam mrknu napravo, vlevo.. je sezóna hub a to mi moje houbařské srdce velí: "Hledej, děvče, hledej!"

Papež Jan Pavel II. 3.října 2004 v bazilice svatého Petra ve Vatikánu blahořečil posledního rakouského císaře, uherského a českého krále Karla I. Habsburského. Blahoslaveného císaře označil papež ve svém projevu za "příklad pro dnešní evropské politiky" pro jeho snahu o mír v době války. Obřadu v bazilice bylo přítomno také na 300 příslušníků habsburského rodu, mezi nimi i žijící synové císaře, včetně v Čechách nejznámějšího Otty Habsburského, současné hlavy rodu.

Uvidět na vlastní oči v lese brouka roháče se dnes již podaří málokomu. Důvodem je likvidace starých stromů v lesích i v parcích, v nichž nacházejí tito krásní dřevní brouci útočiště k rozmnožování. Jedním ze způsobů ochrany ohrožených dřevních brouků, vedle roháče obecného např. páchník hnědý, zlatohlávek skvostný, tesaříci, nosorožík kapucínek, lesák rumělkový, zdobenec zelenavý…, jsou tzv. loggery. Taková „zařízení“ jsou běžná např. ve Velké Británii.

Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.

Pak papež schází ze schodů, prochází kolem první řady postižených a míří k nám. Tiskne čtveřici rukou. Je klidnější než před rokem, je vlídnější než si pamatuji, působí vskutku jako slunce světa. Dívá se nám do očí, slyší, jak nás velvyslanec při Vatikánu F. X. Halas představuje. Jsme v poli jeho aury, která údajně, podle senzibilů, dosahuje okruhu pěti metrů.

S bolestí v srdci oznamujeme všem přátelům a známým smutnou zprávu, že nás navždy opustil náš drahý šéfredaktor Pozitivních novin Pavel Loužecký. Zemřel po dlouhé nemoci dne 16. května 2013. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 24. května 2013 v 10.15 v obřadní síni krematoria Motol v Praze 5.

V letních měsících bývají dny, kdy je v kanceláři volněji. Marie s kolegyněmi si tedy může mírně protáhnout polední pauzu a pokračovat v hovoru déle, než jen pár minut, stačících tak na rychlé shltnutí jednoduchého oběda. Anička měla teď mnoho hezkých zážitků z rodinné dovolené, která byla příjemnější tím, že byla poprvé s vnoučkem. S tím nejkrásnějším, jak bývá pro každou babičku ten její milovaný drobeček.

Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kula­tou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klu­sání o třídu zábavnější.

Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké.

Rakouský důstojník nespal, tiše ležel a oči měl vyhaslé. „Už nebojuje, ztratil vůli k životu,“ říkal si lékař. Pak vyšel před lazaret. Odtud z alpské průrvy bylo viděl část oblohy, byla dnes plná zářivých hvězd. „Těch se ta válka netýká, jsou lhostejné, jsou tak daleko, jsou věčné,“ pomyslel si lékař. Za ním se ozval hlas mladé sestřičky: „Doktore, přejte si něco, padají hvězdy a dnes je den zázraků,“ řekla tiše.

I stalo se po letech, že jistá paní, přišedší do země moravské, do města Zlína, zařizovala si na svazích, obrácených k jihu, svůj byteček. V tom stadiu, kdy věci ještě nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještě syrových zdí, zatoužil uplatnit své vlohy.

Dne 4. srpna 1306 byl v Olomouci zavražděn český, polský a - už jen velmi částečně uznávaný - uherský král Václav III. Přemyslovec. Vraždou vymřel v mužské linii jeden z nejvýznamnějších vládnoucích rodů střední Evropy.

Rozhodně nejsem příklad náhodného setkání se svým celoživotním oborem. Svému oboru jsem se věnoval již od dětství, snad i proto, že loutkové divadlo se často setkává s dětským divákem. Tím jsem byl díky otci a jeho rodinnému divadélku taky, ale velmi brzy jsem přesedl z židle v hledišti „na stojáka“ za oponou. Již na národní škole jsem založil své první loutkové divadlo (se spolužáky), ještě předtím jsem divadlem a cirkusem mučil své příbuzenstvo, v 6. třídě jsem vedl dramatický kroužek.

♦ V supermarketech je opravdová spravedlnost. Každý má stejný vůz a ještě mu to, co za něj zaplatil, vrátí nazpět. ♦ Sedím ve Sluneční čajovně. Kolem mne sedí lidé mladší o čtyřicet let. Je to zvláštní pocit vědět, že jednou budou pít stejný čaj jako já. Ale kde je záruka, že budou? ♦ Svou nepoučitelnost mnozí svádějí na neodvratnou dědičnost. ♦ Neustálým nadáváním na nečistou moc peněz skrýváme touhu použít mýdlo na nečisté ruce.

Půvabná septimánka Zdeňka Chalupová do níž je zamilován spolužák Jan Vaněk (Rudolf Hrušínský) v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), Milada Švarcová, kamarádka Karly (Adiny Mandlové) v Pacientce dr. Hegla (1940) anebo Kordula, žena muzikanta Kalafuny (Ladislava Peška) v Strakonickém dudákovi (1955), to jsou tři z deseti postav, které vytvořila herečka JANA EBERTOVÁ v českých filmech. Narodila se 7. května roku 1920 a tak se právě dnes dožívá úctyhodného životního jubilea – 90 let.