Jan Drocár: Zapomenutý šlechtic

Rubrika: Historie   |   Zobrazit všechny články autora

Zapomenutý šlechtic

Rudolf princ Thurn-Taxis   =  Rudolf svobodný pán Troskov


„Zajímavá osobnost s pohnutým životem, zásadový člověk a demokrat. Studoval českou řeč a literaturu, vystudoval práva, oženil se proti vůli a protesty knížecí rodiny se ženou nešlechtického původu. Byl štědrý k českým umělcům, pomáhal Boženě Němcové, Karlu Sabinovi a mnoha dalším. V jeho pražském paláci se scházeli čeští hudební skladatelé – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, spisovatelé a básníci Vítězslav Hálek a Karolina Světlá. Zásadně používal český jazyk. Pro své postoje byl pronásledován rakouskou policií. Vzdal se jména i stavu a přijal jméno svobodný pán z Troskova“.

Tak hodnotí osobnost Rudolfa prince Thurn-Taxise internetové stránky Obecního úřadu v Loučeni.

„V roce 1856 kněžna Isabela Thurn-Taxis umínila si ke cti a chvále boží a k uctění blahoslavené rodičky na poli před zámkem niměřickým blíže veřejné silnice stavěti na svůj náklad kapli, kde by časem služby boží veřejně konati se mohly.

Základní kámen položen a posvěcen 25. listopadu 1856 na den sv. Kateřiny jakožto den narozenin nejmladšího prince Rudolfa. Při té příležitosti kněžna rozdala mezi chudé 100 zl. stříbra. Do základního kamene byla vložena skříňka, v níž uzavřena byla cínová tabulka s nápisem:

Sub imperatore Fr. J. I. sub episcopo Litomericensi Augustino Barolomaeo Hille et parocho Strenicensi Joane Hruša aedes hasce fundavit et die natali dilecti filii Rudolfi e principibus de Thurn et Taxis vigesimo et quarto fundamenta posuit Maria Isabella – princeps de Thurn et Taxis e stirpite comitum ab Eltz.“

Tak je v literatuře popisován čin matky Rudolfa Thurn-Taxise Isabely, rozené hraběnky von und zu Eltz. Pocházela z velmi starého německého rodu, který například již staletí vlastní téměř pohádkový hrad Eltz na stejnojmenné řece. Dnešní majitel hradu je představitelem v pořadí již 33. generace rodu Eltzů v tomto sídle.

 

Isabela se zde ale nenarodila – místem jejího narození byly saské Drážďany. O dvacet let později se v roce 1815 na dobříšském zámku provdala za prince Karla Anselma z české větve rodu Thurn-Taxisů.

Zakladatelem této větvě byl jeho otec Maxmilián Josef, ženatý s Eleonorou z Lobkowicz a po matce Henriettě z Fürstenbergu dědící panství Dobrovice a Loučeň. V Praze zakoupil v roce 1814 Vrtbovský palác na Malé Straně v Letenské ulici. V tomto dnešním Paláci Thurn-Taxisů se o 14 let později narodil princ Rudolf. Stalo se tak 25. listopadu 1833.

Byl jsem před lety určitý čas spolumajitelem informační agentury a díky tomu jsem i zpětně téměř se stoprocentní jistotou mohl zjistit, že kolem data 3.července 2004 nebylo ani písmem, ani slovem v žádných celostátních či regionálních novinách nebo rozhlasových a televizních médiích zmíněno jméno Rudolfa prince Thurn-Taxise.
V tento den uplynulo od jeho úmrtí právě 100 let a já věřil, že historici, nebo novináři budou reagovat. Hledal jsem i před a po tomto datu a také pod jménem Rudolf sv.p. (baron) Troskow (z Troskova), které užíval posledních deset let svého života. Taky nic.
Nikdo si nevzpomněl, nikdo nepřipomenul. Ostatně ani já ne. Musím přiznat, že jsem ho tenkrát ani neznal. To se mi podařilo napravit až v roce 2006. Tehdy už jsem měl jsem k dispozici nejen data narození a úmrtí, ale i informace a fakta, z kterých bylo zřejmé, že to byl nesmírně zajímavý člověk. Věděl jsem to díky útlé knížečce, která se mi tehdy dostala do ruky.

Za první republiky totiž na Rudolfa nezapomněli a v roce 1933 ke 100. výročí jeho narození vydalo nakladatelství Moravský legionář v Brně knížku Dr. Vladimíra Zapletala: JUDr. Rudolf kníže Thurn-Taxis. Vytiskla ji s podtitulem: K 100. výročí narození „selského knížete“ 1833 - 25.XI. - 1933 Národní knihtiskárna v M.Krumlově.
Opomenutí odborníků se nyní snažím napravit. Požádal jsem svou sestru o přepsání knihy do elektronické podoby a díky tomu ji mohu publikovat v Pozitivních novinách. S obsahem knihy se tak může seznámit každý, kdo má zájem. Jde sice v roce 2007 o autorský pohled již téměř tři čtvrtě století starý, ale informačně cenný. Útlou knihu mi laskavě zapůjčil pravnuk Rudolfa Thurn-Taxise (Troskova) pan Vladimír Troskov, který ji obdržel darem od novináře Karla Martínka.

Já jsem barona (sv.p.) Vladimíra Troskova osobně poznal 27. července roku 2006, kdy se jako potomek Thurn-Taxisů - jednoho z nejvýznamnějších evropských šlechtických rodů - účastnil setkání potomků Přemyslovců po přeslici u příležitosti 700. výročí vymření první české knížecí a královské dynastie po meči v královské linii králem Václavem III. Přemyslovcem. Na snímku je na společném fotu na terase zámku Mělník a ve Valdštejnské zahradě.

Vraťme se však ještě jednou ke kapli u zámku v Niměřicích. Ta byla kameníky stavěna z pískovcových kvádrů a proto stavba postupovala velmi zvolna. Navíc byla ještě zdržena úmrtím zakladatelky v roce 1859. Takže k vysvěcení kaple došlo až 11. září 1864 za přítomnosti 12 kněží a za doprovodu zvlášť k tomu povolaných pěvců z Prahy.
Na oltáři stojící socha P. Marie z bílého kararského mramoru byla zhotovená v Římě významným českým sochařem 19. století Václavem Levým a posvěcena papežem. Stála 1200 skudů a převoz z Říma 500 zl. stříbra. (socha byla později umístěna ve Staré Boleslavi a pražské Národní galerii).
Zámek hrál v životě Rudolfa důležitou roli, neboť byl v letech 1857 – 1870 jeho majitelem. Matka mu ho zakoupila spolu s dalšími statky (Skalsko, Cetno - dnes je Dolní a Horní Cetno součástí NiměřicKluky a Kovanec) 11. února 1846 za 288 000 zlatých (v knize uvedeno 320 000 zl.). Po matčině smrti také zdědil pražský palác V Jámě č.p. 634/635.

V tomto paláci, o kterém bohužel nevím, kde přesně stával, se svého času scházela u Thurn-Taxisů zajímavá společnost českých obrozenců. Škoda, že Jan Adolf Brandeis (1818-1872), malíř a fotograf vizitkové éry, který studoval na malířské akademii v Praze, Mnichově a Paříži a stal se jedním z předních autorů akvarelové portrétní miniatury, tento palác nevyfotografoval. Je známo, že měl četné zakázky ze šlechtických kruhů a „za podpory knížete Thurn-Taxise si otevřel fotoateliér“ právě v ulici V jámě.
Zachytil také podobu Rudolfa Thurn-Taxise a jeho manželky. Možná ale, že fotografie či kresba tohoto paláce existuje, jen o ní momentálně nevíme. Připomeňme tedy teď alespoň obrazově některé přátele Rudolfa Thurn-Taxise. Oni jistě tento palác navštívili a věděli tudíž kde stojí.

 

Rudolf princ Thurn-Taxis měl samozřejmě razítko s erbem a vizitku s šlechtickým titulem. Používal je však zřídka a výjimečně. Spokojil se obvykle s razítkem „JUDr. R. T.“ a jednoduchými vizitkami s nápisem „JUDr. Rudolf Taxis“.
Vladimír Zapletal uvádí svou knihu konstatováním, že na počátku šedesátých letech 19. století nebylo v českém kulturním a politickém životě události, do níž by nebyl Rudolf Taxis
Rudolfův pravnuk Vladimír Troskov připomíná, že jeho předek byl například v roce 1862 při založení Sokola, jehož vznik inicioval Miroslav Tyrš.
O tom, že Taxis také zakládal pěvecký spolek Hlahol píše V. Troskov v samostatném článku. Princ byl také podepsán pod Memorandem rakouskému císaři Františku Josefu I., ve kterém 12 českých představitelů – mezi nimi také např. Palacký, Rieger, Purkyně – žádali mimo jiné zavedení českého jazyka v gymnáziích. Taxis byl členem Umělecké besedy, Sboru pro zřízení Národního divadla, předsedou několika hospodářských spolků a dokonce jedním z hlavních představitelů tajného spolku radikálních demokratů Dědici, který z emigrace řídil J.V.Frič.
Rudolf princ Thurn-Taxis
se svými názory, chováním a vším co dělal velmi vzdálil rodové tradici. Téměř všichni jeho mužští příbuzní byli totiž vysokými vojenskými hodnostáři. Tato skutečnost odpovídala postavení jejich rodu v tehdejší společnosti. Již zakladatel české větve rodu princ Maxmilián Josef sloužil v rakouské armádě v hodnosti generálmajora.

Tato silná rodová tradice vyzněla u Rudolfa Taxise naprázdno, a proč se tak stalo se dá vysvětlit jistě několika nejrůznějšími okolnostmi. Důležitým faktem je však také skutečnost, do jaké doby se princ vlastně narodil:
„Jeho mládí spadá do doby bohaté na velké události. Třicátá léta 19.století jsou charakterizována velkou průbojností nových myšlenek a přerodem celého národního života. Kdežto desetiletí předchozí (1820-1830) je možno ještě označit za starosvětskou idylu, “červencová revoluce“ v Paříži roku 1830 ohlašovala, že nový řád věcí je na postupu. Stačí uvést několik jmen z počátku 30.let, abychom vytušili budoucí vývoj: roku 1829 se narodil J.V.Frič, 1830 K.Světlá, 1832 M.Tyrš, 1833 J.Barák, 1834 J.Neruda!“, píše Vladimír Zapletal ve své knize.
S uvedenými jmény se na jejích stránkách setkáváme opravdu často. Jak bylo řečeno TaxisNiměřicích, kde místní pobyt byl jistě významný pro Bedřicha Smetanu, který zde roku 1862 komponoval svou první operu „Braniboři v Čechách“. buď iniciativně, nebo účinnou podporou zasáhl a píše, že se tak stal „velkou nadějí radikálně-demokratické české společnosti. A jestliže později nesplnil všeho, co od něho očekáváno, přece nikdy – ač zklamán lidmi i poměry – nezpronevěřil se velkým láskám svého mládí – demokracii a českému národu“. se s nimi velmi intenzívně stýkal, byli častými hosty v jeho paláci v Praze. Často také zajížděli na jeho venkovský zámek v

Bude jistě zajímavé přiblížit si Taxisův bohatý život, plný vrcholů a pádů podrobněji. Dejme proto slovo odborníkovi dr.Petru Maškovi a jeho knize Modrá krev:

Princ Rudolf Hugo Maxmilián Thurn-Taxis (1833-1904) v mládí vystudoval pražskou právnickou fakultu a v té době přilnul k českému prostředí více než jiní členové rodiny. Rudolf se necítil být Čechem pouze v zemském slova smyslu jako velká část aristokracie v Čechách té doby, ale chápal své češství i jazykově. Svou roli v politické a národnostní orientaci mladého prince snad sehrál i jeho vychovatel Karel Schneider.
Za pražských červnových bouří v roce 1848 jej údajně jako patnáctiletého mladíka učil střílet z okna na císařské vojáky.
Rudolf si velmi oblíbil českou literaturu a na počátku 60. let vydával spolu s Karlem Jaromírem Erbenem a Janem Jeřábkem časopis „Právník“. V tomto časopise se věnoval zvláště filozofii práva a některým problémům z oblasti trestního práva.
Spolupracoval také s redakcí Riegerova naučného slovníku, přispíval i do „Národních listů“ a demokraticky orientovaného „Boleslavana“.
Jako vyhlášený „čechofil“ založil pěvecký spolek „Hlahol“ a stal se jeho prvním předsedou. Podle tohoto vzoru vznikaly pak v Čechách mnohé další spolky.
Účastnil se také zakládání Sokola a vzhledem k zaneprázdnění mnoha jinými funkcemi v národním hnutí odmítl nabízenou funkci prvního starosty a přenechal ji Jindřichu Fügnerovi.
Neustále se snažil proniknout na politickou scénu, nikoliv však jako aristokrat, což by pro člověka jeho rodu nebyl velký problém, ale jako „horlivý obhájce práv národa českého“.
Byl představitelem radikálního křídla české demokratické opozice. Spolu s bratry Grégrovými a dalšími radikály se pokoušel založit novou politickou stranu a požadoval zavedení všeobecného hlasovacího práva. Ostatní čeští politici se ale jeho snad až příliš radikálního a demokratického programu zalekli a založení strany bylo odsunuto na neurčito.
Rudolf Thurn-Taxis však ve své aktivitě neustal. Velmi ostře vystupoval proti politice státního ministra Antona Schmerlinga. Po několik let pobuřoval vládu, až nakonec v roce 1863 státní orgány usoudily, že je čas odbojného prince potrestat. Vzdorující aristokrat byl postaven před soud, odsouzen za výrok, který vůbec nikdy nepronesl, a vsazen do žaláře. Zároveň začalo pronásledování všech spolků i jiných institucí, do kterých byl nějak zapojen.
Po propuštění se chtěl Rudolf Thurn-Taxis věnovat alespoň činnosti na právnické fakultě, ale podle očekávání nebyla jeho habilitace ministrem vyučování potvrzena. Rudolf Thurn-Taxis pochopil, že všechny cesty vzhůru si uzavřel, že se lidé ve společnosti obávají s ním stýkat, a proto odjel na své statky poblíž Mladé Boleslavi. Hospodářství však nebylo jeho silnou stránkou a v polovině 70. let se dostal do úpadku. Nakonec musel přijmout místo koncipienta v advokátní kanceláři dr. Suchomela v Kroměříži.
Časem se opět vypracoval, na jeho odbojné mládí se poněkud pozapomnělo, a princ Rudolf byl jmenován generálním prokurátorem vrchního soudu. Pro jistotu však co možná nejdále od Prahy a Čech - v bulharském Plovdivu.
Po odtržení této oblasti od monarchie a vyhlášení bulharského státu v roce 1885 byl ve funkci potvrzen. Později se funkce vzdal, načas ještě v Plovdivu setrval a živil se jako advokát (o jeho pobytu v Bulharsku vydal v roce 2005 knihu bulharský autor Javor Milušev obsah knihy zde shrnuje Vladimír Troskov), a v roce 1892 se odstěhoval do Saska.
O dva roky později se rozhodl dokonat svůj rozchod s rodinou a požádal císaře o změnu jména a titulu. Císař tomuto bezprecedentnímu přání vyhověl a od roku 1894 se princ Rudolf Thurn-Taxis změnil na svobodného pána Rudolfa z Troskova. Tuto změnu akceptovali i jeho již dospělí synové. – stručný

Původ tohoto jména hledají někteří autoři v názvu saské vesnice Trachau (česky údajně Troskov), kde Rudolf jistý čas žil. Jméno Troskov bylo však zvoleno spíše podle českého hradu Trosky, který stojí nedaleko Rudolfova statku Niměřice.
Zároveň Trosky na konci 19. století představovaly jeden ze symbolů české země. Hluboká symbolika tohoto jména pak vyvstane při pohledu na nový erb, který si Rudolf zvolil: hrad Trosky, nad nímž se vznáší sokol. Zatímco sokol představuje Rudolfovu moderní českou orientaci, trosky hradních věží upomínají na původní erb Thurnů - hradní věže.

S manželkou Jenny rozenou Ständlerovou (1830-1914) měl Rudolf dva syny a tři dcery. Starší Jan (1860-1920) sloužil v Rusku jako důstojník v carském pohraničním vojsku. V době bolševické revoluce se přidal k bělogvardějcům a byl ve styku s československými legiemi. Po válce se vrátil do Československa. Z jeho pěti synů se tři ztratili za revoluce v Rusku, pravděpodobně padli či byli zavražděni. Přežili pouze Mikuláš (1896-1941), který uprchl a žil v USA, a Konstantin (1898-1964). Ten sloužil nejprve v československé armádě, později podnikal v bulharské Varně a Sofii. Na konci druhé světové války se vrátil do Československa. Jeho syn Vladimír (* 1934), konstruktér a projektant, žije v Čechách dodnes, stejně jako jeho syn Jiří (* 1974), malíř a grafik“.

Petr Mašek nás přenesl svým vyprávěním až do současnosti, kde si jeho povídání dovolím doplnit o ukázky z knihy Vladimíra Votýpky Paradoxy české šlechty, která vyšla v roce 2005.

„O Rudolfovi a jeho manželce Jenny se vědělo téměř všechno, mnohem méně zpráv se dochovalo o jeho potomcích. Měl pět dětí a nejstarší Jan, který jediný měl mužské potomky, odešel do Ruska, kde vstoupil do carské armády a bojoval na Zakavkazsku a na Dálném východě. V armádě Jeho imperátorského Veličenstva Mikuláše II. sloužilo i pět Janových synů, všichni zachovali podle své přísahy věrnost carovi i v době bolševické revoluce a bojovali na straně bělogvardějců. Na tomto místě se začíná historie rodu Troskovů zamlžovat. Čtyři z nich totiž beze stopy zmizeli neznámo kde a kdy a pátý byl zraněn tak vážně, že lékaři nevěřili v jeho uzdravení.


 

Po první světové válce nebylo o jménu Troskov téměř slyšet. Při vyhlášení mobilizace v roce 1938 se sice v novinách objevila zmínka o odjezdu skupiny Čechoslováků žijících v Bulharsku pod vedením jistého nadporučíka Konstantina Troskova na pomoc ohrožené vlasti, ale na dalších padesát let jako by se nad tím jménem zavřela voda.
A najednou se objeví někdo, kdo tvrdí, že je přímým potomkem prince Rudolfa. Do jeho bytu se proto dostavilo kolegium odborníků i s fotografem. Ověřili si křestní list prince Thurn-Taxise, císařskou listinu o změně jména, pravost pečetí, uznání baronského titulu jeho syna Jana ruskou vládou, erbovní knihu a prohlédli si pár fotografií zhnědlých stářím.
O něco později zavolal Vladimíra Troskova filmový režisér, který natáčel o české šlechtě film. Zajímal se, co potomek slavného rodu, jehož primogenitura sídlí v honosném zámku v Řezně, po listopadu 1989 restituoval. Když zjistil, že mu po předcích zůstal jen hrob ve Staré Boleslavi, ztratil o natáčení s ním zájem“.
Ano. Rudolf sv.p. Troskov jel v roce 1904 jel navštívit svou dceru Hedviku do Uherského Hradiště a chtěl zůstat několik týdnů na léčení v Luhačovicích.
„Byla to jeho poslední cesta. Symbolicky právě cesta domů. Po pár dnech umírá – ve svých jedenasedmdesáti letech – na srdeční slabost. Řadu lidí si dokázal svými názory či postoji a mnohdy i svou vznětlivostí a neústupností znepřátelit, mnozí se mu pro jeho radikalismus vyhýbali a odsuzovali ho, ale rozloučit se s ním přišli snad všichni, kdo ho znali. Jeho pohřeb se konal na Velehradě v den velké velehradské slavnosti a sešlo se při něm na několik tisíc lidí“, píše v knize Vladimír Votýpka.
Dodejme, že Jenny svobodná paní z Troskova žila do roku 1907 u dcery Hedviky v Uherském Hradišti a pak u svého syna Vojtěcha ve Štýrském Hradci – Goethestrasse 46, kde také 29.09.1914 zemřela a byla pochována rovněž na Velehradě.
V roce 1930 byly pozůstatky obou manželů exhumovány a uloženy v rodinné hrobce ve Staré Boleslavi.

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 26. 06. 2007  |  Foto z archívu Vladimíra Troskova

Jižní ČechySamota chataChalupa TelčJižní Čechy PenzionyPenzionChalupa Nová BystřiceRybářRybník chataUbytování velké skupinyKunžak penzionMěsto StrmilovUbytováníKomorník chalupa