Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (4)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo. Samozřejmě nebudu psát o těchto jmenovaných, ale o zcela jiných tvorech, no a v skrytu duše budu doufat, že si to někdo přečte. Hned úvodem dnešního elaborátu musím předeslat, že výhradním páníčkem žádného pejska ani kočičky jsem nikdy nebyl! Vše co bude následovat jsou tedy příhody mých nejbližších známých a příbuzných, včetně mých dětí, i když naprosté většiny těch milých událostí jsem byl svědkem očitým i „ušitým“. Že jsem se v dětství psů docela bál, to už jsem na sebe práskl, a tak z této zcela zbytečné malé fobie mě začali léčit až malí pejskové mých přátel – yorkshire-teriér a King Charles španěl. Toho prvního nám přinesli někdy koncem sedmdesátých let ukázat přátelé na zahradu, když babička právě dokončila vzornou jarní úpravu zeleninových záhonů. Milá malá chlupatá kulička jimi proběhla, jen se jí nožičky kmitaly, a babička zděšeně volala: „Proboha – zastavte to zvíře, vždyť ono mi to všechno pošlape – a čtyřma nohama!“ Druhý pejsek pak zázračně přežil vloupání do bytu našich dalších přátel. Schoval se tak, ž  e ho lupiči nenašli, a tehdejší kriminalisté dosti cynicky prohlásili, že to bylo vlastně velké štěstí, neboť by setkání s těmi lotry určitě nepřežil. Ze strachu ze psů mě pak definitivně vyléčila až v mých pětapadesáti letech Bettyna. Byla to zlatá kokršpanělka, kterou si pořídila první partnerka mého syna se svou maminkou. Betty se činila už jako štěně. V předsíni sežrala paničce několik drahých italských botiček, propašovaných zeza železné opony, při sebemenší nepozornosti pak jedním hltem slupla připravenou syrovou roštěnku a nic jí nebylo! I v naší rodině se „nádherně“ uvedla hned svými prvními dvěma kousky. Při první návštěvě v našem bytě, stále ještě coby maličké štěně, jaksi neudržela ani jednu potřebu, a my se najednou divili, co to cítíme. Pravda, udělala to decentně za křeslem, a chvíli jsme „to“ hledali! A při první návštěvě naší zahrady dalece překonala „řádění“ yorkshira. Tehdy už babička nežila, ale má nebožka žena se stále snažila alespoň jakžtakž zahradu udržovat. Tehdy právě osázela záhon salátovými a okurkovými sazenicemi. Malá čiperná Bettyna se na zahradě rozhlédla, přiběhla k záhonu, udělala několikrát chramst-chramst – a jaké byly čerstvě zasazené zelené sazeničky! Vegetariáni by z ní měli určitě radost a kupodivu i manželka to vzala sportovně. Já se pak na Bettynku nemohl zlobit vůbec, neboť to vypadalo, že má raději mužské osazenstvo rodiny, než ženské. V té době jsem pravidelně předpovídal počasí v televizi a věřte nevěřte – ten tehdy ještě malý tvor, který vidí jen černobíle a obrazovka ho jinak moc nelákala, mě poznal po hlase a nervózně mě hledal po celém bytě! Další příhodu už znám pouze z vyprávění. Koncem léta v roce 1991 vyjela asi půlroční Bettyna se svými páníčky k moři do tehdy pro nás velmi atraktivního Bibione. Jak známo, kokři jsou psi lovečtí, nejraději přinášejí zastřelené kachny a vodu milují. A tak sotvaže Bettyna přiběhla k moři, ihned do něj vlítla, ale když zjistila, že je to slané, okamžitě prchla na břeh a do vody už celý týden nevlezla! Zato při návštěvě Benátek si to na souši pěkně vynahradila. Na ulici našla malou psí konzervu, kterou nějaký nepozorný páníček ztratil, protože byla neporušená. Po otevření voněla tak, že by se pejskům mohlo závidět. Slupla psí paštičku v několika vteřinách, krabičku pečlivě vylízala a pak se od ní už neodloučila. Nedala si ji vzít, nosila si ji v tlamičce po celých Benátkách a dokonce si ji přivezla až do Prahy! Té vody, samozřejmě sladké, i kachen si pak Bettyna užila na Kampě v Čertovce. S tou lidskou smečkou kolem tohoto kokra se to pak pořádně zamotalo. Já ovdověl, mladí se rozešli, ale ještě před tím mi stačili „dohodit“ čerstvě rozvedenou synovu „bývalou“ skoro tchýni! Betty se po čase přestěhovala do Třeboně a můj syn s novou partnerkou si pořídili zlatého retrívra, což je také „ráce“ k nezaplacení. S Endíkem jsme si také dost užili, zejména na zahradě, neboť v našem bytě byl zejména jeho ohon postrachem všech sklenek a hrníčků na konferenčním stolku. V té době už žil v rodině mé dcery další halama – německý ovčák Brit. Protože se znali s Endíkem od nejútlejšího „štěněctví“, docela spolu vycházeli. Vždy nás ale moc pobavilo, jak si na zahradě po sobě neúnavně přeznačkovávali jednotlivé stromy. A tady musím přidat další veselou příhodu. Když oboji naši mladí měli jednou v létě dovolenou a odlétli na jih, hlídali jsme nejprve pražského Endíka. I když jsme se snažili s ním být co nejvíce na zahradě, několikrát musel přespat v pražském bytě. Pak jsem ho většinou musel venčit já, neboť vážil téměř stejně jako má druhá žena. Brzy potom jsme dostali na starost třeboňskou Bettynu, což je samozřejmě pejsek „bytovější“. Místní pejskaři se znají, a tak se nejprve divili, že máme tak velkého retrívra, a když jsme potom asi po čtrnácti dnech venčili kokra, který byl také hnědý, i když mnohem tmavší, jeden soused udiveně kroutil hlavou a pronesl: „Jak to děláte, vždyť se vám ti psi zmenšujou před očima!“ Ano, i takovéhle „zázraky“ se kolem pejsků dějí. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Helena Štáchová |
 |
Milan Lasica |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Krůta |