Ivan Rössler: V Nepraktově panoptiku příšer

Jiří Winter Neprakta. Ta první dvě slova jsou jméno, to třetí je firma, kterou poctivě vedl několik desítek let. Dělal jsem s ním několik rozhovorů, ale nabízím vám úryvek ze své knížky Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami. Znal jsem se s ním už od šedesátých let, kdy jsem s ním dělal první rozhovor, už si nepamatuji kdy a kde. Bylo to nejspíš v roce 1965, kdy mi věnoval otisk jedné kresby a podepsal mi ji. Pak mi posílal novoročenky. Některé se poztrácely, ale ta k roku 1969 (mimochodem na svou dobu velice odvážná) mi naštěstí zůstala. Poslední jsem dostal v roce 1996. Je vidět, jak se podpis ze šedesátých let ještě pevný stával v letech devadesátých už trochu roztřesený.

Naposledy jsem mu volal, když jsme ve Fonii vydávali CD Kopyto a Mňouk s prosbou, zda smíme použít jeho ilustraci na obal desky. Upozornil jsem ho, že na ni nemáme moc peněz. Řekl mi, abychom mu hlavně poslali to cédéčko. Pečlivě si všechno, co dělal, archivoval.

Mám ve sbírce pár jeho shakespearovských kreseb a jeden krásný dopis, který mi napsal, když jsem byl na sklonku šedesátých let na vojně. Byl moudrý, rád jsem mu naslouchal. Jen jednou jsem ho neposlechl. A to, když jsem mu řekl, že si budu brát svou Zuzanku po dvanáctiletém chození. „Nedělejte to,“ nabádal mne otcovsky, „po tolika letech známosti nebývá manželství šťastné.“ Když se dozvěděl, že jsem se přece jen oženil, po několika letech se potkal s Ondřejem Suchým a vyptával se. Když mu Ondřej řekl, že jsem stále se Zuzankou šťastně ženat, prý jen mlčky a nevěřícně kroutil hlavou.

Už mu neřeknu, že moje manželství trvá stále, protože jeho život naopak skončil. Je mi to moc líto a budu na něj vzpomínat. Přijměte proto, prosím, následující text jako moje poděkování osudu, že jsem se s Jiřím Winterem Nepraktou mohl potkávat.

Ivan Rössler

V Nepraktově panoptiku příšer

Příšery a strašidla si stejně jako matematiku vymysleli lidé. Jsou však tací, kteří tvrdí, že strašidla neexistují. Těchto lidí se tedy ptám: Chcete snad říci, že neexistuje ani matematika? Já vím, namítnete, že jsem dogmatik, že matematiku a strašidla nelze srovnávat. Dovolte mi však, abych vám i potom trochu odporoval, neboť také matematiku nelze nijak nahmatat; i matematika je víceméně neskutečným výplodem lidské fantazie. Jelikož se matematika jevila jako užitečnější než strašidla, lidé ji rozvíjeli, zatímco neužitečná strašidla (anebo to byl strach ze strašidel) se snažili popřít, vymazat, zlikvidovat a odbýt slovy: To jsou jen pověry!

Tak jako existuje obraz matematiky v číselných symbolech, které poněkud zpřístupňují tuto ryze pomyslnou oblast i prostému chápání lidskému, tak také existují konkrétní představy strašidel. Nebo snad chcete říct, že nevíte, jak vypadá čert, vodník, lesní víly anebo Rusalka? Vidíte, víte to. Jednička, dvojka, trojka... nekonečno. Na všechna čísla existují namalované znaky, které tyto pomyslné veličiny zobrazují. Namalovaný vodník, namalovaná Rusalka zase zobrazují svůj skutečný protějšek, a to se stejnou přesností i nepřesností, jako je tomu u matematických symbolů. Ale nebudu vás dále unavovat tímto tlacháním a zavedu vás rovnou do panoptika příšer a strašidel, jehož tvůrcem, ředitelem a kustodem je pan Jiří Winter, kterého znáte pod uměleckým jménem NEPRAKTA.

Našel jsem ho v zákoutí vodníků, jak opravuje voskové figurce vodníka ručičku.

"Dobrý den," pozdravil jsem slušně.

"Dobrý den," vesele odpověděl pan Winter.

"Koukám, vodník, že..." řekl jsem zbytečně.

"Ano, to je vodník a ne vodník obyčejný, to je vodník Kabourek, který bydlí na Kampě v Čertovce. Je to strašidlo poměrně milé a kamarádské. Rád si chodil popít piva a popovídat do hospody na Kampě. Patřil ke stálým hostům. Teď tam už moc nechodí. Strašidla vůbec se v dnešní době málo pohybují po svých místech, protože jim nesvědčí rámus, různé technické vynálezy, rozkopané ulice a také je poněkud uráží, že lidé na ně nevěří. Kabourek patří mezi ně. Je o něm známo, že nesnáší rádio a gramofon. A televizi - tu už vůbec nemůže vystát. Takže Kabourek už do hospody nechodí, jenom tu a tam opatrně vyleze z Čertovky a požádá nějakého kolemjdoucího o lahvové pivo."

Znáte hodně vodníků?"

"Jéje. V Čechách jich je. A v Praze také. A každý není tak milý jako třeba Kabourek. Takový hastrman od Karlova mostu je pěkně mstivá potvora."

Existují i nějací vodníci zahraniční?

"Taky. Hastrmani žijí po celé střední Evropě. Ovšem jsou to vesměs samotáři. Co rybník nebo tůň, to vodník. Chodí se sice tu a tam navštěvovat, ale nežijí v pospolitosti."

A jinde vodníky nenajdeme?

"Je to zajímavé, ale potom se vodníci vyskytují jenom v Japonsku. Ovšem od našeho vodníka se podstatně liší. Náš vodník je vlastně něco mezi člověkem, žábou a rybou. A japonský vodník, kterému se říká kapa, vypadá takhle," a Jiří Winter mi ukázal voskovou figurku, která vypadala spíše jako želva než člověk. Byl to takový trpaslíček a na zádech měl želví krunýř.

Jak žije kapa, tedy japonský vodník?

"Žije samozřejmě také ve vodě, v jezerech. A co je zase zvláštní, nežije sám. V japonských jezerech najdete celé vesnice a někdy i celá města, v nichž japonští vodníci bydlí."

Dostal jsem od vás moc hezkou knížku, kterou jste dělali s pane Švandrlíkem. Napočítal jsem v ní šedesát pražských strašidel. To jich je tolik?

"Je jich ještě víc. Ovšem uvědomte si, že většina strašidel se jako strašidla nenarodila. Jsou strašidla, která byla lidmi a musí strašit z toho důvodu, že svůj lidský život nežila vzorně. Anebo která ve svém lidském životě došla úhony. To je příklad třeba mastičkářova ducha. To bylo tak: Císař Rudolf II. měl lvy. K nim měl jakéhosi levmistra, který dostával pro lvy příděl výtečného masa. Jednou umřel na ulici nějaký mastičkář, levmistr si toho všimnul a toho mastičkáře dal lvům sežrat. Ušetřené maso pak prodal. A duch toho mastičkáře dodnes straší a hledá toho levmistra, který s ním tak nešetrně naložil, aby se mu pomstil. Na druhé straně je znám duch jedné pyšné hraběnky, která musí strašit z toho důvodu, že si v době, kdy byl v Praze největší hlad, nechala z pyšnosti udělat střevíčky z chleba. To všechno jsou ale duchové zemřelých. Většina z nich straší tím, že se zjevují, kvílí, prosí, naříkají, skučí..., pykají za své hříchy. A mohou dojít osvobození. Šíleného bradýře můžete vysvobodit tím, že se od něho necháte oholit. Přiblblý antoušek Milivoj dojde svého osvobození, až ho políbí na ústa nějaká ztepilá dívka. Většinu duchů tohoto druhu je možné nějakým způsobem vysvobodit. Jenže on se málokdo ochotný najde. Vy byste se snad nechal oholit od šíleného bradýře?"

Když jsem si představil pána, jemuž planou zraky a který se šíleně pochechtává, drže nabroušenou břitvu, zapochyboval jsem o své statečnosti. A co strašidla, která se strašidly narodila?

"Těch je také dost. To jsou ti všelijací vodníci, Rusalky, skřítkové, lesní víly, bludičky, čerti, čarodějnice... většina z nich chrání přírodu. Jsou tu vlastně od toho, aby svým strašením zjednali respekt vůči přírodě. Jsou to na druhé straně vesměs strašidla lokální a moc toho neumí. Nejzajímavější a nejmocnější jsou démoni, vládci pekel, pekelná knížata a tak podobně."

S kterými strašidly byste chtěl kamarádit?

"Ono kamarádit se strašidlem... to není zrovna o co stát. Ale kdybych si měl vybrat, tak rozhodně nějaké velmi mocné strašidlo. Démoni a vůbec mocná strašidla nemají totiž povinnost strašit. Naopak mohou to být velmi příjemní a chytří společníci. Někteří z nich lidem dokonce pomáhali. Tak kdybych si měl mezi nimi vybrat kamaráda... no, to bych si pro něho zajel někam do Číny, Japonska nebo Indie. Tam jsou skutečně velmi mocní duchové. Ať už jsou to podzemní knížata nebo nebeští králové. U nás bych docela rád kamarádil s Mefistofelem. S tím se dá o ledasčem povídat. A potom je zajímavý tibetský král pekel Yamantaka."

Pan Winter mi prokázal tu čest a panu Yamantakovi mne představil. Je to velmi břichatý čert, který má šest rukou, rohy, škleb v obličeji, dá-li se o něčem tak ošklivém jako o obličeji mluvit. No, pěkný kamarád... Pane Wintře, dejme tomu, že se strašidel bojím. Jak se jim mohu bránit?

"To byste musel být ověšen mnohými pomůckami: amulety, bylinami, lahvičkami se svěcenou vodou, škapulíři, provazem z lýčí proti vodníkovi a podobně. V Itálii byste zase musel po ruce fiku, což je vyřezávaná ručička, která prostrkuje palec mezi ukazovákem a prostředníkem. Proti čarodějnicím se zas můžete bránit podobným gestem, jenže se vystrčí malíček a ukazováček a zbylými prsty se přitiskne palec do dlaně. Jinak se dají vykřikovat různá svatá slova. A jsou samozřejmě i tací démoni, proti kterým se neubráníte, ty si musíte hledět naklonit."

Pak už jsme jenom tiše mlčeli a procházeli panoptikem. Míjeli jsme figury duchů, viděl jsem desítky vodníků, čertů, stal jsem se svědkem tanečního reje lesních víl, obdivoval jsem roztodivné skřítky, zlé skřety, rarachy i velmi mocného démona Rávánu z Cejlonu, který dovedl proměňovat lidi ve zvířata, když se mu zlíbilo, viděl jsem draky a drákuly, upíry a čarodějnice.

Nakonec jsme se zastavili u mocného vládce pekel tibetského Yamantaky. Díval jsem se mu do očí a náhle jsem poznal, že vládce pekel nemá rád, jedná-li se s ním příliš na rovinu. Viděl jsem, že je lépe se pokořit, omluvit se za drzý pohled. Přiznám se, že na strašidla moc nevěřím, ale před vládcem pekel Yamantakou, který mne zkoumal příšerným pohledem, jsem se trochu zalekl, a tak jsem se hluboce poklonil a zamumlal tibetsky: ňingdže, pönpo la. [1]

Pan Winter se usmál a měl patrně radost, že na mě vosková figurína z jeho dílny udělala takový dojem.

"Kale phe [2]", rozloučil se se mnou rovněž tibetsky.

"Kale šudän dža! [3]" rozloučil jsem se stejným jazykem a koukal, abych byl z panoptika venku.

Neprakta a Smrkovský – ZAŽIL Saša Janovský

Jednou (na počátku sedmdesátých let) jsem poslal svého kamaráda Sašu Janovského [4], který dělal fotografie k mým článkům, aby vyfotografoval Jiřího Wintera - Nepraktu. Kde bydlí, jaký má telefon, chtěl vědět Saša. Řekl jsem: Cukrovarnická 8 a šest čísel telefonu. Z hlavy, samozřejmě. Máš přijít zítra ve čtyři, dodal jsem ještě. Ostatní vím z vyprávění Saši, který zjistil, že Cukrovarnická 8 neexistuje, že jde o ulici, která má hodně lichých čísel, ale skoro žádná sudá. Šel tedy do budky, vytočil šest čísel a hlasu na druhém konci řekl. "Už čtvrthodiny vás tady hledám a Cukrovarnická 8 tady není, kde bydlíte?"

"Ve Slunné 8", odpověděl známý hlas udiveně na druhém konci. Saša tedy šel do nedaleké Slunné ulice, zazvonil u domu číslo 8 a ve dveřích se objevil tehdy už zavrhovaný (a tudíž asi i hlídaný) JOSEF SMRKOVSKÝ.

"Bydlí tady pan Neprakta?" vykoktal zmatený Saša.

"Nebydlí".

"A pana Rösslera znáte?" vyzvídal Saša, protože nechápal, jak jsem mohl znát tajné číslo Smrkovského.
"Neznám", odpověděl ostražitě Smrkovský, který tušil nějakou provokaci. Nakonec se omyl vysvětlil, Josef Smrkovský pomohl Sašovi najít v seznamu pravý telefon a pravou adresu (Neprakta dodnes bydlí v Cukrovarnické ulici, ale v lichém čísle), došel tam a léčil se ze šoku jamajským rumem, který mu pan Winter samaritánsky poskytl. Jak to bylo s fotografováním, to už nevím, ale není to podstatné. A jak to, že jsem znal číslo na Josefa Smrkovského? Neznal jsem ho. Řekl jsem Nepraktovo číslo z hlavy špatně a náhoda tomu chtěla, že jsem si "vymyslel" právě ono osudné telefonní číslo.

Poznámky

[1] ňingdže, pönpo la [vyslov: sňigž-rdže, dpon-po lags] znamená doslova: slitování, milostivý vládce.

[2] kale phe [vyslov: ga-le phebs] znamená doslova: Jděte pomalu. Zdvořilý pozdrav, jímž se Tibeťané loučí s těmi, kteří odcházejí.

[3] kale šudän dža! [vyslov: ga-le bžugs-gdan ´džag] znamená doslova: Usedněte pomalu. Pozdrav při rozchodu s hostitelem.

[4] Saša Janovský – výborný fotograf a můj dlouholetý kamarád. Vděčím mu za dva výroky: "Hůl do vody vložená vypadá jak zlomená." a "Kdykoliv pro tebe někdo něco udělá, nikdy na to nezapomeň, ale okamžitě zapomeň, pokud ty něco uděláš pro toho druhého!" Sašo, nikdy jsem nezapomněl na to, co jsi kdy pro mne udělal, ačkoliv mne mrzí, že jsem pro tebe nikdy nehnul prstem!