Ernst Florens Friedrich Chladni, německý fyzik, hudebník, konstruktér hudebních nástrojů – 255. výročí narození

Ernst Chladni byl člověkem, jemuž se už v osmnáctém století podařilo „uvidět“ zvuk, a který své současníky šokoval tvrzením, že „kameny“ padají z nebe.

Zkoumal totiž vibrace desek z různých materiálů a měřil rychlost zvuků v různých plynných médiích. Zabýval se výzkumem meteoritů. Bývá tedy nazýván jednak „otcem akustiky“ a jednak „otcem meteoritiky“.

Jeho objevy z oboru akustiky jsou využívány v různých oborech. Jeho bádání dala základ nové vědě – kymatice, jejím „otcem“ byl švýcarský lékař Hans Jenny (1904–1972). „Kyma“ řecky znamená vlna, a kymatika je věda, která pojednává o vlivu zvuku a vibrací na prostředí. Na základě jeho bádání o kmitech zvuku jsou v současnosti také pokusy, jak vysvětlit některé otázky z teorie chaosu.

Zatím fascinuje především umělce, protože jim poskytuje nepřebernou sadu vzorů, které lze výtvarně zobrazit. Dále jsou to hudebníci, kteří stejně jako Ernst Chladni vytvářejí nové hudební nástroje a hrají na ně. Zatím je další využití spíše začínající a tušené – z hlediska léčení hudbou – muzikoterapie, v případě řízeného naladění tónu či akordu na postižená místa v těle…, i když pochopitelně i v tomto oboru nadšenci již jsou…

Další zvláštností Chladniho vědecké práce bylo to, že se o její výsledky podílel nejen ve vědeckých kruzích, ale především v široké veřejnosti.

Předkové Ernsta Chladniho byli slovenského původu, zřejmě jejich jméno bylo „Chladný“. Jeho pradědeček Juraj Chladný musel uprchnout v době protireformace 19. října 1673 z rodné Kremnice. Další potomci rodu se ve Wittenbergu, kde se usadili, vyznamenali. Ernstův dědeček Martin (1669–1725) byl profesorem a děkanem teologické fakulty, jeden ze strýců byl taky profesorem teologie a historie a další strýc a otec Ernst Martin Chladni (1715–1782) byli profesory práva.

Ernst Florens Friedrich Chladni se narodil ve Wittenbergu dne 30. listopadu 1756.

Podle jeho vlastních slov byl, jako jediné dítě svých rodičů, vychováván laskavě, a někdy až příliš přísně. Je o něm známo, že když se naučil číst, nejvíc miloval zeměpis a četbu cestopisů. Mezi roky 1771 a 1774 studoval na vévodském gymnáziu svatého Augustina v Grimmě nedaleko Lipska a pak na otcovo přání studoval práva ve Wittenbergu a v Lipsku. Raději by studoval lékařství, ale otec trval na studiu práv. Doktorské tituly z filozofie a z práv získal na univerzitě v Lipsku v r. 1782, podle jiných pramenů už v r. 1780. O jeho matce se prameny nezmiňují.

Je pravděpodobné, že během studií nebo krátce po nich, se Chladni stal v Lipsku členem zednářské lóže „Minerva u tří palem.“ Po otcově smrti v r. 1782 se od práv zcela odchýlil.

Živil se na wittenberské univerzitě jako mimořádný přednášející vědeckými přednáškami, hlavně matematickými. Ale vzhledem k tomu, že mu to velmi málo vynášelo, začal hledat jinou možnost výdělku. Několikrát se marně ucházel o profesuru. Uvažoval, že cestující hudebníci mají dost slušné příjmy, ale on sám zatím hudbu neprovozoval. O hudbě neměl příliš znalostí. Šel na to vědecky. Domníval se, že může pořádat místo uměleckých turné turné vědecká.

Zabýval se přírodními vědami – a z nich především akustikou, do té doby značně zanedbávanou. Začal studovat poznatky významných švýcarských učenců Leonharda Eulera (1707–1783) a Daniela Bernoulliho (1700 – 1782). Hledal totiž možnost matematického vyjádření pochodů v akustice. Ale zároveň hledal možnost konstrukce hudebního nástroje, se kterým by mohl svoje plány uskutečnit.

Studoval dřívější pokus anglického fyzika Roberta Hooka (1635 – 1703), který tento provedl 6. července 1680 na oxfordské univerzitě se skleněnými kmitajícími deskami. Hooke nasypal na upevněné desky prášek a přejížděl smyčcem po hraně desky. Pozoroval kmitání desky kolmo k jejímu povrchu, a také to, že se obrazce v prášku různě mění. Ovšem ani Hooke nebyl první, který na tento jev narazil. V poznámkách Leonarda da Vinciho (1452–1519) je o tom zmínka; zmiňoval se o tom také Galileo Galilei ve svém slavném díle „Dialog o dvou největších systémech světa“ (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo). Chladni začal své pokusy v r. 1785. Prováděl je ve svém bytě ve Wittenbergu, pravděpodobně to bylo v Mittelstrasse 5.

Hookův pokus obměnil co do materiálu desky, ale rovněž používal houslový smyčec. Zkoumal tyto obrazce na deskách o různých tloušťkách i z různých materiálů, čtvercových i kruhových. Popisoval svá pozorování v článcích v různých německých časopisech.

Při pokusu posypal povrch desek jemným práškem, při čemž se inspiroval i prací fyzika, astronoma a matematika Georga Christopha Lichtenberga (1742 – 1799), který je také znám jako autor mnohých aforismů. Lichtenberg totiž pomocí prášku sledoval elektrický náboj na nevodivých předmětech.

V případě kmitání desek, v místě tzv. uzlových čar, tj. v místech, kde se amplitudy zvukových kmitů interferencí ruší, vznikala místa bez prášku. Při změně místa smyku se prášek různě přeskupoval. Obrazce jsou na jeho počest nazvány obrazci Chladniho.

V r. 1786 byl Chladni schopen určit kvantitativní vztahy, řídící přenos zvuku. Formuloval pro frekvenci kmitání desky vzorec, nazývaný Chladniho zákon. Přibližně lze říci, že tato frekvence se dá spočítat pomocí počtu uzlů na desce s použitím koeficientů, zahrnujících tvar desky.

Uceleně bylo jeho pozorování popsáno v knize „Objevy o teorii zvuku“ (Entdeckungen über die Theorie des Klanges), která vyšla Lipsku v r. 1787. Toto pojednání je stále živé.

Poukázal například na to, že záleží na směru, kterým smyčec vedeme, že při tření struny po délce vznikají jiné tóny než při pohybu smyčce napříč. Zavedl pojem „otáčivého kmitání“, které vznikalo při podélném tření tyčí, které se otáčely. Vysvětloval i kmitání ladiček a vyslovil teorii o kmitání zvonů.

Později objev Chladniho obrazců inspiroval anglického fyzika Michaela Faradaye (1791–1867) při jeho zkoumání elektromagnetických vln – používal železných pilin.

Na základě svých poznatků Chladni zkonstruoval v r. 1790 svůj první hudební nástroj, který nazval „euphon“, což v řečtině znamená „krásný zvuk“. Nástroj byl sestaven z řady malých skleněných tyčí, spojených s kovovými tyčemi uvnitř nástroje. Při tření tyčí mokrými prsty podélně se vyluzoval zvuk. Dnes se podobný nástroj nazývá podle svých francouzských konstruktérů, bratří Baschetů (* 1920) Cristal Baschet, neboli skleněný baschet. Původní Chladniho nástroj ale nemá nic společného s barytonovou křídlovkou, které se také říká eufonium. V současnosti jsou i hudební skladatelé, kteří pro podobný nástroj skládají hudbu.

Chladni zakoupil roku 1790 povoz a rozhodl se cestovat po Evropě. Pořádal vždy několikaměsíční turné, někdy i delší, z nichž se vždy vracíval do Wittenbergu. Původně zamýšlel pouze koncerty na neobvyklém nástroji, ale poznal, že o předvádění jeho objevu je mnohem větší zájem. Zjistil, že předvádění jeho objevu je nevídanou a přitom vítanou podívanou. Stal se na celý život „cestujícím vědcem“, který vedle vystoupení studoval v nemnohých volných chvílích v knihovnách měst, v kterých zrovna pobýval, vedl korespondenci s vědeckými kapacitami své doby a setkával se s významnými fyziky i dalšími současnými významnými osobnostmi.

Ale Chladni se pojednou překvapivě začal zajímat o zcela jinou oblast přírodních věd. Snad k tomu napomohlo náhodné setkání…

Do této doby předpokládali lidé, že meteority jsou pozemského původu. Teorie jejich vzniku v té době hovořily o tom, že jsou následkem vzdálených sopečných výbuchů, popřípadě ještě nepravděpodobnějším následkem aktivity blesků.

Předpokládá se, že popudem k jeho bádání o meteoritech byla rozmluva s Georgem Christophem Lichtenbergem, který byl v té době profesorem göttingenské univerzity. Zřejmě měl Chladni původně zájem prodiskutovat s Lichtenbergem jeho někdejší pokusy s práškem. Setkali se několikrát začátkem r. 1793 a jejich setkání mají i přesně zaznamenaná data, jelikož Lichtenberg si vedl podrobný deník. Poznamenal v něm, že dokonce 31. ledna 1793 navštívil Chladniho představení. Při předchozí rozmluvě pravděpodobně 28. ledna 1793 asi došlo k Lichtenbergově zmínce, že viděl pád bolidu, tj. meteoritu rozžhaveného třením v zemské atmosféře.

Chladni strávil zbytek doby svého pobytu v Göttingenu studiem dostupných záznamů svědectví o pádu meteoritů. Zde rovněž našel svědectví mnoha lidí o pádu meteoritu 17. července 1771. Byly zaznamenány i doby průletu nad anglickým Sussexem, Paříží a francouzským Melunem, kde vybuchl. Ze vzdálenosti a dob pozorování bylo možné vypočíst rychlost, i když dnes se předpokládá, že rychlost, kterou udala po této události francouzská Akademie věd, byla vyšší než rychlost skutečná, přesto rychlost, dosvědčená pozorováním velkého množství lidí byla větší, než rychlost Země, vztažená k orbitě, na níž se bolid pohyboval. Z toho usoudil Chladni na jeho mimozemský původ.

Napsal o tom knížku „O vzniku železné hmoty a jiné jí podobné, nalezené Pallasem“ (Über den Ursprung der von Pallas gefundenen und anderer ihr ähnlicher Eisenmassen), která vyšla v r. 1794 v Lipsku a zároveň i v Rize.

Peter Simon Pallas byl německý přírodovědec (1741–1811), který strávil převážnou část svého života v Rusku, jednak jako profesor univerzity v Sankt Petěrburgu a jednak jako vůdčí osobnost přírodovědeckých výprav po Rusku. Jako vědec byl v obzvláštní milosti carevny Kateřiny Veliké. V r. 1772 objevil nedaleko Krasnojarsku kus železného předmětu, vážící asi tři čtvrtě tuny, který nechal převézt do Sankt Petěrburgu k dalšímu zkoumání. Bylo zjištěno, že se jedná o druh meteoritu z kamene a převážně železa. Tento druh meteoritu se jmenuje na jeho počest pallasit. A právě Chladni tento meteorit nazýval ve své knížce „Pallasovým železem“ (Pallas–Eisen).

Chladni při svém studiu našel i další, svědecky doložené pády bolidů. A dokládal těmito svědectvími pravdivost svých předpokladů.

Mezi vědci po uveřejnění Chladniho knížky nastal poprask. Minimálně považovali Chladniho tvrzení za nevěrohodné, pokud ho nepodrobili satirické kritice. Obzvláště v době rozvíjejícího se osvícenství a racionalismu se už nevěřilo na zázraky. Předpokládalo se, že vesmírný prostor s výjimkou planet a hvězd je prázdný. Kde by se tam mohlo vzít železo?

Asi dva měsíce po vyjití knížky byl zaznamenán pád bolidu nad italskou Sienou. Za dva roky poté spadla v Anglii, ve Wold Cottage v yorkském hrabství, velká „hrouda“ železa – asi 28 kilogramů a její dopad byl svědecky zaznamenán.

Na základě těchto příhod začala s průzkumem i londýnská Královská společnost. K průzkumu dal pokyn její význačný člen Sir Joseph Banks (1743–1820), přírodovědec, doprovázející dříve Cookovy polární výpravy. Chemickou analýzu prováděl mladý chemik Edward Howard (1774–1816), který Chladniho knihu četl. Spolupracoval s francouzským mineralogem Jacques–Louisem de Bournon (1751–1825). Při této první, veskrze vědecké analýze, bylo zjištěno, že meteorit má lesklý povrch a skládá se ze spousty drobných částí, které tehdy nazvali „globulemi“, nyní mají název „chondrule“.

Posléze spadl 26. dubna 1803 v Normandii meteorit se značnými světelnými a zvukovými efekty a výsledkem bylo více než tři tisíce úlomků. Výzkumem byl ve Francii pověřen mladý fyzik Jean-Baptist Biot (1774–1862), který Chladniho závěry o mimozemském původu meteoritů potvrdil.

Roku 1794 se Chladni, přes námitky k jeho názorům na meteority, stal dopisujícím členem petěrburské Akademie věd a umění.

Vedle vydání knížky o meteoritech se v r. 1794 zabýval Chladni měřením rychlosti zvuku a tím i určováním výšky tónů ve vzduchu a v různých plynných médiích.

Absolutní výšku tónu kmitajícího tělesa určil z poměru počtu kmitů za časovou jednotku. K pokusu použil kovovou tyč delší než jeden metr, s obdélníkovým průřezem 1,5 x 2 mm, upevněnou na jednom konci. Druhý konec rozkmital a na něm počítal kmity. Tyče používal k zjištění výšky tónu jiného tělesa tak, že upevňoval zkusmo tyč v jiných bodech, až byly tóny stejné se zkoušeným předmětem – ladičkou nebo zvonem. Na základě poměru původní délky tyče a délky k novému upevnění počítal výšku tónu zkoušeného předmětu. Podobným způsobem určil i výšku tónu a tím i rychlost zvuku v jiných plynech tak, že jimi plnil píšťalu varhan a porovnáním ze známého tónu píšťaly bez naplnění a s naplněním určoval výšku tónu píšťaly s plynem. Bohužel jsem nenašla podrobnější popis těchto zajímavých pokusů.

Výsledky svých pokusů, včetně názorných tabulek, uveřejnil v pojednání „O podélném kmitání strun a prutů“ (Űber die Longitudinalschwingungen der Saiten und Stäbe), které vyšlo v Erfurtu v r. 1796.

Na jeho výzkumy navazovala později řada učenců. Byli to především Wilhelm Eduard Weber (1804–1892), známý svými objevy v elektromagnetismu a jeho bratr, fyziolog Ernst Heinrich Weber (1795–1878). Učil je, když byli malí, fyzice, a oba bratři mu připsali své dílo „Nauka o vlnách založená na pokusech“ (Wellenlehre auf Experimente gegründet) z r. 1825. – Dále to byli, vedle již jmenovaného Michaela Faradaye, britský fyzik Charles Wheatstone (1802–1875), který je známý především elektrotechnikům z přístroje, nazvaného Wheatstonův můstek, a dále francouzský fyzik Félix Savart (1791–1841), spolupracovník Biotův, který na základě pokusů s kmitáním desek zkonstruoval, lichoběžníkové housle, jejichž použití se nevžilo a jejichž další výroba se neopakovala.

Chladni se zabýval také zvuky a tóny, které vzniknou při složení dvou pohybů – podélného při otáčivém pohybu zkoumaného předmětu. Považoval to za důležité, a proto krátce po sobě o tom vyšly dva jeho články v různých časopisech, a nakonec to bylo uveřejněno i ve sborníku „Anály fyziky“ (Annalen der Physik).

Na základě tohoto zkoumání navrhl v r. 1799 druhý hudební nástroj, který nazval klavicylindr a který začal předvádět v r. 1800. Nástroj měl zvuk podobný varhannímu rejstříku hoboj – fagot. Podle jiných pramenů k jeho úplné konstrukci došlo až v r. 1811 v Turíně od italského hudebního skladatele a výrobce hudebních nástrojů Luigiho Conconea. Byl to klávesový hudební nástroj, který vyluzoval tóny třením kovových píšťal, nejen podélně, ale rotačním způsobem, proti řadě skleněných válců. Vzhledově byl poněkud podoben klavíru, až na to, že vedle běžné klávesnice byly vidět i skleněné válce. Při návrhu vycházel Chladni opět z Hookových zkušeností, který v r. 1672 předvedl podobný nástroj. Hooke svůj hudební nástroj nazýval „hudební válec“ (musical cylinder) nebo „hlas strun“ (string phone).

Nehledě na výhody nebo nevýhody, byl Chladniho klavicylindr zastíněn v r. 1761 zkonstruovanou skleněnou harmonikou od Benjamina Franklina (1706–1790). Nepříznivý soud pronesl především Chladniho krajan, hudebník a spisovatel E.T.A. Hofmann (1776 – 1822). Pro skleněnou harmoniku složili pár skladeb i význační současní světoví skladatelé. Pro klavicylindr tehdy nikdo nic nesložil. Oproti skleněné harmonice se klavicylindr lišil právě onou klávesnicí, od níž se mechanicky pohyb převáděl na skleněné válce.
Existují i další skleněné hudební nástroje na podobném principu.

V současné době je v lipském muzeu několik skleněných hudebních nástrojů, které „přežily“ do současnosti. Byly postaveny podle Chladniho zásad. Obdivuhodné jsou především nezvyklé barvy tónů.
Přes to ale byly práce, vedoucí ke konstrukci tohoto hudebního nástroje, oceněny francouzskou Akademií věd a umění a petěrburskou Carskou hudební konzervatoří. Je známo, že Chladni Sankt Petěrburg navštívil, navštívil i Kodaň, ale přesné údaje nejsou známé.

Od r. 1798, kdy v Lipsku vznikly „Všeobecné hudební noviny“ (Allgemeine musikalische Zeitung), psal do nich Chladni články o svých hudebních nástrojích i o nových poznatcích na poli hudby a vlnění. Zároveň si po celé Evropě své nástroje nechal patentovat.

Z mnohých cest Chladniho jsou jen kusé záznamy, kdy a kde přesně jezdil. Existuje například obrázek z předvádění Chladniho obrazců v řezenském paláci hraběte Thurn-Taxise v r. 1800.

Dále je známo, že se v r. 1802 Chladni odstěhoval ze svého rodného domu do domu ve Schlosstrasse 10, v domě U zlaté koule, kde se narodili významní němečtí fyzikové, bratři Weberové, o nichž byla zmínka výše.

V r. 1802 vyšla v Lipsku jeho nejznámější kniha „Akustika“ (Die Akustik). V ní shrnul dostupné vědění, ale doplnil podrobnými tabulkami ze svých měření rychlosti zvuku, především při vyluzování zvuku podélně ke kmitajícímu předmětu.

R. 1803 se ve Výmaru setkal s Johannem Wolfgangem Goethem (1749–1832), který o něm psal v dopisu svému příteli, básníku Friedrichu Schillerovi (1759–1805). Goethe, který zřejmě nebyl přívržencem pokusů, psal, že „Chladni patří k oněm požehnaným osobnostem, které nemají nejmenší ponětí, že existuje nějaká přírodověda, a které se pouze pečlivě snaží sledovat jevy, aby je potom tak dobře uspořádaly a použily…“
Zřejmě spolu mluvili i o práci, kterou se Goethe zabýval, což bylo studium barev, které vyústilo do Goethova spisu „Nauka o barvách“ (Farbenlehre), v níž Goethe poněkud popíral experimentální metody Newtonovy. Chladni mu zřejmě navrhoval myšlenku, že by se při zkoumání barev mohly uplatnit i některé z jeho metod.
V r. 1806 se Chladni vydal na další cestu, tentokrát přes Holandsko a Belgii do Paříže, kde setrval až do r. 1810.

Své obrazce a hudební nástroje předváděl v r. 1809 v pařížském Národním institutu (Institut national des sciences et arts), a to s takovým ohlasem, že sám Napoleon byl dychtiv podívanou uvidět a pozval Chladniho do Tuilerií. Podívané přihlížely Napoleonova tehdejší manželka Joséphine a jeho matka.

Z tehdejších vědeckých kapacit byli přítomni: matematik Piérre Simon Laplace (1749–1827), chemik Claude Louis Bertholet (1748–1822), přírodovědec Étienne de Lacepède (1756–1825); tito pánové měli v té době vysoké vědecké a státní funkce. Dalšími přihlížejícími byli: významný matematik a fyzik Siméon Denis Poisson (1781–1840), fyzik Jean-Baptist Biot, fyzik Félix Savart a německý učenec Alexander von Humboldt (1769–1859).

Chladni sám popsal průběh návštěvy. Uvedl, že nejdříve hrál na klavicylindr. Napoleon si přál zahrát několik tónů, ale Chladni ho upozornil, že je potřeba se kláves dotýkat pouze jemně. Pak předváděl své obrazce. Byl překvapen Napoleonovými znalostmi matematiky a fyziky, protože jeho dotazy i komentáře byly vědecky správné. Bylo tehdy ale známo, že Napoleon vědu ctil – o tom svědčí i to, že řada tehdejších politiků byla z řad učenců. Prý měl Napoleon po předvedení obrazců prohlásit: „Tento člověk může tóny vidět.“ Druhého dne bylo Chladnimu poukázáno šest tisíc franků na překlad jeho „Akustiky“ do francouzštiny.

Chladni s tím měl prý potíže, protože těžko hledal francouzské výrazy pro slova, která ve své knize používal. Ale přes to vyšla jeho „Akustika“ pod názvem „Traité d’Acoustique“ (Pojednání o akustice) francouzsky v Paříži už v říjnu 1809. Chladni věnoval překlad Napoleonovi. Nejdřív s tím měl určité problémy kvůli dvorní etiketě, později s tím měl pro změnu problémy, když se Napoleon stal nepřítelem zbytku Evropy.

Napoleon kromě toho vypsal cenu tří tisíc franků za matematické řešení Chladniho obrazců. Až na třetí pokus vyhrála cenu v r. 1816 slečna Sophie Germain (1776–1831), ovšem pouze za část výpočtů. Výpočty jsou v dnešní době prováděny pomocí počítačů – a nejsem si jistá, zdali se už při nich všechny varianty desek vyčerpaly.

Na první stránce „Traité d’Acoustique“ se můžeme dočíst, kterých vědeckých organizací byl Chladni členem: člen Královské společnosti Harlem v Holandsku, člen Společnosti přírodovědců v Berlíně (Gesellschaft der Naturforscher), Krajské společnosti věd a umění sídlící v Mohuči (Société Départementale des Sciences et des Arts séante à Mayence), člen Akademie užitých věd v Erfurtu (Akademie für verwandten Wissenchaften). Byl také členem dalších společností v Mnichově a Göttingenu. Zajímavý je název další francouzské vědecké společnosti, která byla do 2. světové války velice významná, La Société philomatique, tj. Společnost milovníků vědy. Chladni byl také členem holandské Batavské společnosti v Rotterdamu.

V r. 1809 podle některých pramenů Chladni nechal vytisknout katalog meteoritů.

Po době dlouhé nepřítomnosti se v létě 1812 Chladni vrátil domů, do Wittenbergu – přes Švýcarsko a Itálii. Sám poznamenal, že Řím a Neapol vynechal, protože cesty kolem těchto měst byly velmi nebezpečné kvůli hordám loupežníků.

V létě r. 1813 ho postihla velká ztráta. Napoleonské oddíly, zdecimované bitvou u Borodina před necelým rokem, se vracely do Francie. Wittenberg byl tehdy obsazen Prusy, a tak byl Chladni přinucen přestěhovat se do malého domečku v Kembergu, asi patnáct kilometrů jižně od Wittenbergu. Na podzim 1813 byl jeho byt vypálen a tak přišel o vše, co mu bylo drahé, výpisky a poznámky k pokusům, s výjimkou eufonu a klavicylindru a věcí k životu, které měl s sebou.

V období 1816 až 1819 si své cesty sestavil tak, aby mohl navštívit co nejvíce míst s meteority. Od té doby sbíral materiál ke své sbírce meteoritů. Sbírku odkázal berlínskému muzeu.

V r. 1817 mu v Lipsku vyšlo další dílo – „Nové dodatky k akustice“ (Neue Beytrage zur Akustik). Zde uveřejnil i některé údaje o svém životě. Zabýval se v něm jinými tvary kmitajících desek, a to elipsovitými a obdélníkovými. Upřesňoval svá předchozí zjištění.

Ve Vídni mu vyšlo v r. 1821 pro změnu dílo o meteoritech, v němž shrnul své poznatky ze sbírání meteoritů, „O bolidech a o hmotách spolu s nimi spadlých“ (Über feuer-meteore, und über die mit denselben herabgefallenen massen).

O svém klavicylindru vědecky pojednal ve spisu „Příspěvky k praktické akustice a nauce o stavbě nástrojů, ve vztahu na teorii a použití při stavbě klavicylindru a použitých nástrojů“ (Beiträge zur praktischen Akustik und zur Lehre vom Instrumentbau, enthaltend die Theorie und Anwendung zum Bau des Clavicylinders und verwandter Instrumente). Lze říci, že mnohé jeho poznatky se při stavbě a zhotovování hudebních nástrojů používají dodnes.

Podle záznamů dvanáctiletého hudebního skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809–1847), který Chladniho v Kembergu r. 1821 navštívil, žil tento ve velmi stísněných podmínkách: v jedné místnosti, která byla současně ložnicí, dílnou i kreslírnou. Vydával se tedy dále na své cesty.

V r. 1824 vyšlo opět v Lipsku ve sborníku „Anály fyziky“ zajímavé pojednání „O tvoření lidské mluvené řeči“ (Über die Hervorbringung der menschlichen Sprachlaute). Zde Chladni popsal tvorbu samohlásek i souhlásek ve vztahu k němčině. Velmi pečlivě si všímal tvorby hlásek v jiných jazycích, obzvlášť hlásek, které jiné národy nemají. Popisoval činnost jednotlivých částí mluvidel. Byla jsem zvědavá, zdali zabýval slovanskými jazyky. Potěšilo mě, že hlásku „ř“ nevynechal.

V Mohuči vyšel v r. 1827 „Krátký přehled nauky o zvuku, týkající se vývoje a uspořádání poměrů tónů, včetně příloh“ (Kurze Übersicht der Schall und Klanglehre, nebst einem Anhange die Entwickelung und Anordnung der Tonverhältnisse betreffend).

Tohoto roku byl Chladni opět na svých cestách. Na cestě do hotelu v dnešní polské Vratislavi dne 3. dubna 1827 doputoval navždy. Místo jeho hrobu bylo zapomenuto.

S výjimkou jediné pamětní desky ve Wittenbergu v Mittelstrasse 5, mu vybudoval pomník německý spisovatel Thomas Mann (1875–1955) ve svém díle „Doktor Faustus“, kde ho vypodobnil jako otce svého románového hrdiny Adriana Leverkühna. Je po něm pojmenován kráter na Měsíci a asteroid č. 5053 Chladni.

Jeho životní vyznání je zajímavé: „Někteří byli tak laskaví, a litovali jakýsi můj nomádský život, i když jsem nikdy nezískal povolání, natož nějakou přijatelnou nabídku profesury. Ale jsem toho mínění, že je to spíš nevýhoda pro vědu, než pro mě osobně. Pokud bych získal postavení v určitém místě (z toho vyjímám Göttingen, kde se může používat bohatě zásobené knihovny), tak bych se mohl řádně věnovat buď akustice, nebo vědě o meteoritech, jelikož by bylo naprosto žádoucí, abych se co možná nejvíce poučil ze všech dřívějších pozorování a bádání jiných.“

Ukázky hry na Cristal Baschet