Bohumil Hrabal - Milan Richtermoc: Nemám pocit, že jsem žil nadarmo!
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Interview s Bohumilem Hrabalem
■ Pane Hrabale, devět známých režisérů - mezi nimi například Ivan Passer, Jan Němec, Věra Chytilová, Jaromír Jireš či Juraj Herz - se snažilo na filmové plátno přetlumočit vaše literární předlohy. Kdo z nich se podle vašeho názoru nejvíce trefil do černého?
Vždycky to byl Jiří Menzel. Spolu jsme dělali několik filmů a pracovali jsme na nich do mrtě! Já psal scénář a Menzel se k němu stavěl jako režisér. Vždycky jsem respektoval, jak chtěl dané téma vyjádřit. Bylo běžné, že jsme scénář čtyřikrát, pětkrát, někdy i šestkrát přepisovali. On sem přicházel tak jako vy. Šli jsme spolu ven na procházku a bavili se o tématu i o jednotlivých detailech tak dlouho, až Menzel shledal, že se to ustálilo do té podoby, že film lze natočit.
S Menzelem jsem spolupracoval jako scénárista. Ale šlo to i jinak, a výsledek byl rovněž přesvědčivý. Mám teď na mysli film Andělské oči, který natočil pan profesor Dušan Klein. On ode mne chtěl především souhlas, že film může točit. Souhlas dostal, ale s upozorněním, že s ním nebudu dělat a diskutovat vůbec nic, ať to natočí jako svůj film. A když jsem Andělské oči viděl, musel jsem uznat, že Dušan Klein své řemeslo ovládá. Viděl jsem, že si z mých předloh vybral ta témata, která jsou i moje, a přizval ke spolupráci herce a herečky (Josef Abrahám, Viktor Preiss, Pavel Zedníček, Zlata Adamovská, Markéta Hrubešová, Miloš Kopecký, Jiří Lábus aj.), kteří jsou v oboru jedničky. Film se povedl a je pěkný. Je to takový film, o kterém jsme vždy snili i s Menzelem. Uvolněný, divácký… Je to adresné poselství množině lidu! ■ Pod Menzelovými filmy jste podepsán coby scénárista, ale co jako spisovatel, jak byste svoji literární tvorbu, popřípadě tvůrčí metodu charakterizoval?
V mých dílech jde vždy o odraz něčeho, co jsem prožil, a co bylo tak silné a co za jistý čas dozrálo (a není důležité, jak dlouho zrání trvá) tak, že jsem najednou dostal silné nutkání sednout k psacímu stoji a napsal to. Když dílo napíši, tak se zase vrátím na začátek a napsané upravuji. Přiznám se vám, že dříve jsem upravoval mockrát - osmkrát i devětkrát. Moje ranné věci, třeba Ostře sledované vlaky (pozn.: byly napsány v roce 1965, filmová verze příběhu natočená Jiřím Menzelem získala v roce 1967 filmového Oskara) jsem předělával mockrát. Dokonce mají několik variací. Teďka na stará kolena je to už jinak. Věnuji se spíše eseji a kratším způsobům sdělení. Připravuji se na ně doma, v posteli, v autobuse, na procházce, a pak přijedu sem do Kerska, sednu si k psacímu stroji a za dvě hodiny to musí být hotové! ■ Co pro vás psaní znamená? V podstatě jsem člověk, který považuje psaní za takovou zdobnost člověka vůbec. Psaní mne těší, ale mám z něj i strach, protože přitom dovedu být škodolibý a dovedu zraňovat. Psaní je pro mne radostí, ale současně se ho bojím, až jsem z toho někdy nemocný. Je to ovšem moje vina. Kaji se! 
A prosím toho, koho jsem urazil, o odpuštění. Někdy se chovám tak, jako Angličané, když opouštějí společnost. Také říkám: Jestliže jsem někoho neurazil, pak se omlouvám - udělám to příště! Jenže já už na tohle nemám, abych někoho urazil příště. Víte, na psaní musíte být také vzdělán. Někdy dokonce i proti své vůli. Proto jsem od dvaceti propadl nejen světové literatuře, ale také filosofii. Dokonce jsem chodil poslouchat přednášky pana Fišera. Taky, a to se málo ví, jsem první knížku vydal, až když mi bylo pětačtyřicet (pozn.: vydání své první knihy se B. Hrabal dočkal v roce 1959, kdy byla do tisku připravena jeho sbírka povídek „Skřivánek na niti“; výroba knihy však byla nakonec zastavena a sazba byla rozmetána). Ale měl jsem vždy ve zvyku psát samizdaty, které jsem rozdával přátelům, a moje literární nebesa tak byla usmířena. Prvních deset nebo patnáct let jsem psal básně. Měl jsem tu odvahu i drzost. Ovšem jak někdy přivoníte k Baudelairovi, k Rambaudovi, k surrealistům či k pop artu, tak to chcete napodobit. ■ Jsou-li vaše díla odrazem osobních prožitků, tlumočíte je čtenářům pravdivě? Řekl jsem něco o odvaze a drzosti. Při psaní se musíte naučit i jiné kategorie, které s literaturou zdánlivě nesouvisí, například umění mystifikace. Aby to byla literatura, musíte umět mystifikovat, musíte umět taky trochu lhát, čili předlohu trochu posouvat někam jinam. A musíte být i drzý. Nejste-li drzý, tak jste ztracený! Musíte umět i sám se sebou - a věřte, že já na to byl mistr - hrát divadlo. Lidem se předvádět! Umění předvádět se ve společnosti považuji za důležité, a stejně důležité je potom umět to přenést do psaní. 
■ Říkal jste, že jste hodně četl světovou literaturu. Které autory máte nejraději? U mne to byl vždycky Franz Kafka a jeho Proces a Jaroslav Hašek a Švejk. Oslovili mne nejen svým dílem, ale i svým životem. Pochopitelně mám rád celou řadu básníků. Mým oblíbeným básníkem je Sergej Jesenin a jeho Modravá Rus. Nádherné zjevení je rovněž Vladimír Vysockij. Ze spisovatelů bych nechtěl zapomenout na Fjodora Michajloviče Dostojevského. Ovšem knihou knih je pro mne Joyceův Odysseus. Toho čtu už čtyřicet let a teprve vloni - snad - se mi podařilo pochopit tuto knihu jako celek. Odysseus je taková moje učebnice. Moje bible! Když se však vrátím k nám, znovu opakuji: Kafka a Hašek. Svým dílem, i svým životem! ■ Říkal jste, že vedle četby světové literatury jste se vzdělával i ve filosofii. Svým oficiálním vzděláním jste však právník. Vím, že jste pracoval v mnoha profesích. Kupříkladu jste byl úředníkem v Nymburku, výpravčím v Kostomlatech, pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, brigádníkem v Kladenských ocelárnách, baličem papíru ve Sběrných surovinách, kulisákem v Divadle S.K. Neumanna v Libni, od roku 1963 jste spisovatelem z povolání… Zkrátka, byl jste skoro vším. Čím však jste byl nejraději? Nejraději jsem byl výpravčím. Měl jsem silný pocit, že moje práce má smysl. A taky jsem rád pracoval na Kladně v Poldovce u Martinských pecích. To bylo nesmírně vzrušující zaměstnání, někdy dokonce i nebezpečné
, ale to, co jsme viděl na „Martinkách“, mne uvádělo v nadšení. Nejen práce sama, ale hlavně dramatické prostředí, které mne naplňovalo uspokojením. A pak - byl jsem v té době relativně mladý a fyzicky zdatný. ■ Na závěr našeho rozhovoru mi ještě prozraďte, zda v sobě nosíte nějaké přání, které byste si ještě rád splnil? Přání mám, ale to už vyplnit nejde. S Menzelem jsme vždycky chtěli udělat takový film, jakým jsou Prázdniny v Římě, které natočil William Wyler. A nebo obdivuji Wellsův Proces. To byly moje touhy. Ale oba filmy jsou už natočeny! A co bych chtěl ještě napsat? To se už dost dobře říci nedá. Dosáhl jsem vrcholu i té jisté prázdnoty, a moje tendence je nyní už sestupná. Teď vidím, že dovedu být i zlý. Už neznám míru zdvořilosti, jisté plachosti a cudnosti, jako jsem měl dříve, i když i dříve jsem byl… Prostě moje podstata byla vždy taková, že jsem rád vstupoval na tenký led. Teď to již nějak nejde. Jsem stařec a nemám, kromě malých esejí, už důvod psát. Na větší knížku se už necítím. Nemám dostatečný důvod k psaní. Čili: Mám ten dojem, že to, co jsem udělat měl, jsem udělal, a moje nebesa jsou usmířena. A co je pro mne teď nejdůležitější? Nemám pocit, že jsem žil nadarmo!
|
V tisku nedávno proběhla zpráva, informující že režisér Jiří Menzel dokončil natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále (natáčení začalo letos 9. března, premiéra je ohlášena na 21. prosince 2006). Menzelův film, natočený po dvanáctileté pauze, je uměnímilovnou veřejností i odbornou kritikou očekáván s napětím. Jak se podaří „dvornímu“ hrabalovskému filmaři, který naposledy točil podle Hrabalovy předlohy v roce 1983 Slavnosti sněženek, filmová verze spisovatelovy stejnojmenné románové tragikomedie, zobrazující vzestup i pád pražského číšníka a hoteliéra, odehrávají se na pozadí složitých společensko- politických změn první poloviny 20. století? 
S Menzelem jsem spolupracoval jako scénárista. Ale šlo to i jinak, a výsledek byl rovněž přesvědčivý. Mám teď na mysli film Andělské oči, který natočil pan profesor Dušan Klein. On ode mne chtěl především souhlas, že film může točit. Souhlas dostal, ale s upozorněním, že s ním nebudu dělat a diskutovat vůbec nic, ať to natočí jako svůj film. A když jsem Andělské oči viděl, musel jsem uznat, že Dušan Klein své řemeslo ovládá. Viděl jsem, že si z mých předloh vybral ta témata, která jsou i moje, a přizval ke spolupráci herce a herečky (Josef Abrahám, Viktor Preiss, Pavel Zedníček, Zlata Adamovská, Markéta Hrubešová, Miloš Kopecký, Jiří Lábus aj.), kteří jsou v oboru jedničky. Film se povedl a je pěkný. Je to takový film, o kterém jsme vždy snili i s Menzelem. Uvolněný, divácký… Je to adresné poselství množině lidu!
A prosím toho, koho jsem urazil, o odpuštění. Někdy se chovám tak, jako Angličané, když opouštějí společnost. Také říkám: Jestliže jsem někoho neurazil, pak se omlouvám - udělám to příště! Jenže já už na tohle nemám, abych někoho urazil příště.
, ale to, co jsme viděl na „Martinkách“, mne uvádělo v nadšení. Nejen práce sama, ale hlavně dramatické prostředí, které mne naplňovalo uspokojením. A pak - byl jsem v té době relativně mladý a fyzicky zdatný. foto © Milan Richtermoc
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 08. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Helena Štáchová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jitka Molavcová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jiří Menzel |