MUDr. Pavel Špatenka - Jarmila Moosová: Stačí se otevřít …
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
- ■ Pavle, vím o tobě, žes vystudoval všeobecné lékařství, a že se hodně věnuješ psychologii. Proto by mě ze všeho nejdřív zajímalo, jestli v době, kdy ses rozhodoval pro svoje budoucí povolání, byla v tobě touha poznat lidské tělo, nebo už tam byla spíše ta touha poznat srdce, anebo snad ještě lépe duši – duševno. Uvědomuješ si to? Víš, jak to tenkrát bylo?
- Moc si nepamatuji. Myslím si, že to bylo spíš proto, že jsem chtěl poznávat lidské tělo. Já mám pocit, že každý by měl znát svoje tělo zevnitř. Dříve jsem si myslel, že uvnitř člověka jsou jenom orgány a krev, která tam koluje a srdce ji pumpuje. Ale poznal jsem, že uvnitř člověka je toho mnohem více. Že tam je celý vnitřní život člověka, jeho duše, jeho požívání, pocity, emoce a hlavně jeho myšlení.
- ■ Byla nějaká doba, kdy ses po studiu věnoval vyloženě medicíně?
- Klasicky – asi rok a půl jsem dělal na patologii a na plicním, ale nemohl jsem tam najít to své, nedokázal jsem tam zakořenit. Až teprve po té nepovedené praxi jsem zjistil, že to není moje parketa, že mě v podstatě z principu západní medicína vůbec neuspokojuje.
- ■ Jakými cestami ses tedy dostal k sebepoznání a k psychologii vůbec?
- Spojil jsem sebepoznání a psychologii v jedno. Je to můj vlastní směr, který vychází z koncepce, která vznikla na základě mé každodenní práce s lidmi a s jejich duševní bolestí. Můj pohled na svět se tím výrazně změnil. Vidím dál chodit lidi po ulicích, avšak poznám, jaké na sobě nosí masky. Vidím jejich snahu předvést naučenou tvář světu, napříč vlastním pocitům. Vím a cítím, že uvnitř každého člověka se odehrává něco jiného, než co ukazuje druhým. A vím, že lidé žijí hodně v rozporech, sami se sebou, a že v podstatě to, co kolikrát říkají nebo dělají, není vůbec v souladu s tím, co si myslí, a už vůbec ne s tím, co cítí. Díky své profesi sedím denně tváří v tvář lidem. Takových sezení jsem zažil stovky, možná přes tisíc, a díky tomu jsem poznal a pochopil, že všechno je jinak. Že za společenskou maskou se skrývá úplně jiný člověk, a že to opravdové lidské „já“ je ukryto někde v srdci člověka a je doslova zabedněno negativními myšlenkami, škodlivými návyky a přesvědčeními, které vycházejí z našeho kolektivního ideálu či iluze, mohu-li to tak nazvat. Proto jsem tu práci začal vlastně dělat – protože jsem si to uvědomoval v sobě, cítil jsem to.
- ■ Myslím si, žes udělal velmi dobré rozhodnutí, když jsi poslechl svoji intuici, protože to už je vlastně poslání – ty bys tu masku nikdy nepoznal, kdybys tomu nebyl otevřený. Ti lidé by se ti nikdy neodkryli. Je dobře, žes to rozpoznal, a že ses tomu začal věnovat.
- Tys teď řekla velice důležitou věc: OTEVŘENÍ. To je v podstatě úplný základ, prazáklad člověka. Všimni si, jak jsou v současné době někteří lidé hodně uzavření. Jeden má daleko k druhému a to znamená, že lidé vlastně mají daleko k sobě, do svého vlastního vnitřního světa, do svého srdce. Bojí se svých vlastních pocitů, svých emocí, bojí se prožívat svůj život.
To slovo „otevřený“ je pro mě klíčové a pro mě to znamená, že musím být hlavně já otevřený – otevřený svým vlastním pocitům a hledat pravdu uvnitř sebe, protože to je to nejdůležitější. A to je to, co učím druhé lidi. - ■ Dneska jsme byli na tom Karlově koncertu a tam mi udělalo hrozně dobře, když jsem viděla lidi – jak tancovali a byli uvolnění a hraví – a byli zkrátka sami za sebe na tom parketu. V jednu dobu svého života jsem si také uvědomila, že člověk pořád dělá jakousi pózu: Potřebuješ vyjít vstříc rodičům, sousedům a všem těm lidem, co tě obklopují. Musíš se chovat tak a ne tak – a ono tě to vlastně zmrzačuje a najednou zjistíš, že člověk ztratí takovou tu svoji přirozenou tvář. A můžeš se snažit jak chceš být krásný, stejně krásný nejsi, protože máš křeč v obličeji. A spousta lidí v té zvláštní křeči je, s těmi maskami, o nichž jsi mluvil. Proto je podle mě opravdu velmi důležité, aby byl někdo, kdo jim pomáhá to nitro vybudit a dostat nahoru, aby vůbec lidstvo našlo svoji záchranu, protože jestli budou všichni tak zatrpklí a otrávení sami sebou, tak to může všechno jít do háje, co říkáš?
- Všímáš si toho, čeho si všímají lidé, kteří jsou nějakým způsobem vnímaví. Hodně lidí totiž je zaměřeno na povrch, na povrchní věci – to znamená na svoji fyzickou slupku, na to, jak vypadají před druhými – to platí pro hodně lidí, kteří se kultivují navenek, ale už se nekultivují uvnitř. Nosí v hlavě spoustu negativních myšlenek, smýšlí nepřátelsky o druhých a o sobě, a podle toho také vypadají jejich vztahy. Žijí tak, jak se žít má a nikoliv tak, jak to cítí. A protože je takových lidí většina, tak to má i nedozírné sociální důsledky – díky tomu vypadá i celá naše společnost tak, jak vypadá.
To druhé, ta vnitřní krása, o které jsi mluvila, to je vlastně taková přestupní stanice do vnitřního světa. Člověk si časem uvědomí, že vnější krása se velmi mění, uvadá a má být nahrazena jinou krásou – vnitřní. Ovšem ta je spojena pouze s poznáním a moudrostí. Tady na zemi žije člověk v zrcadle vztahů. Sám sebe poznává hlavně přes druhé. Vytváříme si pořád dokola nějaké vztahy a snažíme se v nich nějakým způsobem pohybovat a utvářet je tak, aby byly funkční. Prozatím vidíme, že tomu tak není, nefungují rodiny uvnitř, komunikujeme přes prostředníky – to jsou mobilní telefony, počítače, média atd. Dříve nebyl problém oslovit člověka v metru, lidi se spolu dávali do řeči, vzpomeň si. A teď? Teď ta uzavřenost vítězí, protože lidé nejsou spolu zvyklí spolu komunikovat zpříma. - ■ Nedávno jsem na jednom literárním serveru četla takový fejeton o mobilech. Autor tam říkal, že on mobil ze zásady nemá, ač svým blízkým je za podivína. Já ho samozřejmě mám, hojně používám, už bych se bez něho téměř neobešla, protože mám přátele široko daleko, bezmála po celém světě. Ale v tu chvíli jsem si s hrůzou uvědomila, jak je to dvousečné. My už si prostě můžeme kdykoliv zavolat a slyšet se, ať jsme kdekoliv, ale na druhou stranu tím přestáváme žít. Ztrácíme tu potřebu být vedle sebe, být spolu.
- Ano. Je to ta nesprávná, negativní poloha. Uvědom si, že lidé se vlastně také díky tomu přestali dotýkat. A dotyk probouzí cit. Na planetě nechybí myšlenky a rozum, na planetě chybí právě cit. My potřebujeme city dostávat ven a ony jsou uzavřeny v těle, které je živoucí schránkou všech emocí, pocitů, myšlenek, a my to všechno dokážeme aktivovat pomocí dotyku. Všichni po něm toužíme. A zároveň se stahujeme a bojíme se ho, protože už jsme si odvykli dotýkat se sami sebe navzájem. A ještě víc – dotknout se cizího člověka se už nepovažuje za přirozené. Já si myslím, že technika, která nám to bere, není špatná věc. Má se používat a ne zneužívat – dneska všechno vyřídíte skrz mobil, ale stoupnout si před někoho a umět mu říct do očí „mám tě rád“, nebo umět mu do očí říct:“ne“, to už je pro mnohé problém, to už vyžaduje důvěru a sebeúctu.
- ■ Když už sis tuto práci zvolil, je ještě něco, co považuješ za nedořešené, co bys ještě chtěl zvládnout a tak? Anebo co tě z toho zajímá nejvíc?
- V podstatě každý člověk nosí v sobě svůj vlastní myšlenkový program. Když si to uvědomíš, je to pak strašně jednoduché: Všechno to, co vzniklo v minulosti, říká, čím jsi teď. Minulost ti dala všechny emoce, pocity, všechny myšlenky. Když se na to takto podíváš, uvědomíš si, že prožíváš stále totéž. Svojí minulost si přenášíš do budoucnosti díky představám, ale všechny tyto představy jsou založeny na tvé vlastní
minulosti, na tvých zkušenostech.
Takto fungují stereotypy, hlavně ty negativní a škodlivé. Jak je tedy můžeš změnit? Jednoduše, každý okamžik. Ale nikoliv v minulosti, ani budoucnosti, ale teď a tady. Mám k tomu mnoho velmi praktických rad, které díky psychoterapii předávám dalším. K tomu je potřeba naučit se prožívat klid uvnitř sebe – to si myslím že je ten největší lék, jaký člověk potřebuje: KLID, protože v klidu je obsažena i radost, v radosti je obsažena i láska.
Všimni si, nakolik je tvoje myšlení zaujato minulostí, jak často se vracíš do minulosti. Kolikrát člověk pořád myslí na budoucí věci. Prostě pořád na něco myslíš. Nedopřeješ si klidu. Myšlení na věci budoucí vytváří v člověku strach a ten zase uzavírá tělo, vytváří napětí. Čím víc je člověk v napětí, tím blíž je emočním afektům, výbuchům, neumí pracovat se svými emocemi. A to všechno je téma – moje, tvoje… Člověk stále hledá svoji pravou tvář, svoji přirozenost. Pro mě je úplně nejdůležitější se ráno probudit a mít radost, prožít den v klidu, a přitom být přirozený. To nejsou KECY. Učím se umět vyjádřit sám sebe, i napříč tomu, že třeba tisíc lidí kolem řekne něco jiného, učím se dál věřit svým pocitům, své pravdě natolik silně, abych se nemusel nikdy za sebe stydět, abych nikdy nepošlapal svoji úctu, abych sám sebe nezadupal ve prospěch druhých lidí. Abych zůstal otevřený, protože otevřenost vede ke změnám. - ■ Je to fantastické – tys udělal nesmírný pokrok sám na sobě. Ptala jsem se, co by tě ještě eventuelně mohlo trápit, a ty už to nepřivedeš do té roviny, že tě něco trápí. To je výsledek tvojí práce na sobě. Co tedy považuješ za velkou radost, co hodně dobrého se ti podařilo zrealizovat v rámci tvojí profese?
- Když se podívám zpátky na svůj profesionální život, tak jsem rád, že jsem se vydal touto cestou, protože spousta lidí, kteří hledají pomoc u někoho, kdo se nazývá psycholog nebo psychiatr, potřebují jít ještě dál, potřebují hledat svého vlastního ducha. A já jsem schopen tuto duchovní podporu lidem dát.
Odvážil jsem se jít svojí vlastní cestou, aniž bych nějakým způsobem navazoval na institucionalizovanou – školskou psychologii. Neustále zpochybňuji vliv institucí na člověka jako takových. Díky institucím přežívají mnohá dogmata a tzv. všeobecné pravdy. Ukazuji lidem, že pravda je vždycky v nich, že to není nic objektivního, že to je jejich subjektivní pocit, a že se jím mají skutečně řídit.
To mi hodně pomohlo i v mé vlastní profesi. Naučil jsem se stát si za svým dílem a říci: Ano, to je mé, to je má pravda. Každý máme svoji pravdu, každý umíme sobě a světu něco dát a každý po svém. Na má slova slyší čím dál více lidí díky tomu, že je mi umožněno přednášet, psát do různých časopisů, publikovat, a že se touha po poznání šíří jak lavina. A abych se v tom neztratil, musím být neustále jakoby o krok dál a rozvíjet sám sebe, protože jakmile začneš vytvářet své dílo na vlastním spáleništi, tak zákonitě vyhoříš.
Ani nevíš, kolikrát se mi to už stalo. Říkám, že práce pro druhé je nejsnadnější cesta, jak zapomenout sám na sebe. Naštěstí mě mé emoce a pocity vždycky včas usadí. A já potřebuji mít srdce stále otevřené, protože v momentě, kdy ho zavřu, tak nepředám druhému vůbec nic. Už pouhé samo setkání je totiž velmi léčivé. Když potkáš někoho, kdo je v klidu, nebo má věci o trošku víc v sobě srovnané, tak se tvé srdce přirozeně otvírá. Snadněji pak chápeš, co to je víra. - ■ Pro spoustu lidí je to ale velmi těžké. Jsme poznamenaní výchovou – jak nás vedli rodiče a prarodiče, nemohlo to dopadnout jinak, než to je. Ale duch má takovou sílu, že se nedá dlouho omezovat a musí si najít vlastní cestu. Proto je teď taková doba, nazrálá k tomu, že lidé se vracejí sami k sobě, protože vidí, že takto už to dál nejde. Nejsou spokojení, nic jim nepřinesou žádné hmotné statky, nezaplácnou jimi ten nedostatek v duši.
- Nejvíc to vidíš ve vztazích. Vztahy v podstatě nefungují – rodinné ani partnerské. Nefunguje komunikace. Lidé ztratili sebedůvěru, sebeúctu, protože se postavil rozum nad víru. A navíc to, co lidé nazývají rozumem, zdravý rozum vlastně není. Je to směs iracionálních myšlenek, domněnek, které nám byly naskládány do hlav, a my se jimi necháme slepě vést. Já říkám, že většina lidí je jako myslící maso. Skutečně, žijí bez prožitku, přežívají bez vlastního srdečního analyzátoru. Přestali mu věřit, přestali věřit svému srdci a uvěřili všemu, co jim servíruje společnost skrze média, tomu co jim řekli rodiče o nich samých, tomu co si o nich myslí ti druzí. To je tiché zoufalství.
Když nevíš, co doopravdy cítíš, těžko najdeš svojí pravdu a oddělíš jí od lži. A cit je úplně to nejzákladnější, co člověk má, a pokud se uzavře, tak se v životě úplně ztratí. Vidíš to všude – sociální dopady narušené psychiky, bojovné, útočné mysli v politice i náboženství – ty sociální důsledky jsou všude známy: Děti, které zabíjejí, prostituce, drogy atd. A víš proč? Protože naše kultura vyrůstá na institucionalizovaném popření duše. Společnost se to snaží řešit buď odmítáním, nebo většinou tam, kde to řešit nelze – to znamená na poli sociálním. Ale to se dá a má řešit pouze na poli psychologickém, protože to vychází z člověka zevnitř. To ostatní je jen hašení požáru. Důležité je, aby takové požáry nevznikaly. Ale na to společnost ještě nedozrála a nedozraje. To co jsem ve zkratce jmenoval, jsou jen přirozené důsledky pokřiveného myšlení a uvažování, které si neseme skrze víru ve lži, založenou na dogmatech po tisíce let v sami v sobě. - ■ Velice se mi zalíbil výraz, kdy jsi říkal, že bůh je vlastně psychická síla. To je hodně pravdivé. Když jsem sama byla v psychických problémech, hodně mi pomohlo přijmout, že když mě bůh stvořil, tak vlastně jsem já také bůh, a když já něco dobrého a hezkého vytvořím, tak vlastně je to boží dílo. A když jsem měla nabídnout něco, co jsem sama stvořila, přestala jsem se ostýchat přijmout pochvalu – protože to je člověku takové žinantní, že? – a už vždycky říkám „děkuji“ a jsem ráda. Myslím si, že mně to hodně pomohlo se posunout v sebepoznání.
- Každý člověk je alchymista, protože dokáže duchovní sílu přetransformovat do hmoty. Síla ducha se projevuje skrz tvořivost, že? A tvořivost, to není jenom psaní, malování, zpívání atd., ale je to schopnost vytvářet si život tak, aby byl člověk spokojený a dosáhl určitého klidu a radosti.
Tu tvořivost vidíš všude kolem sebe – jak máš uspořádány věci, jak máš uspořádány vztahy. Kvůli tomu tady člověk je, aby se to naučil, aby se naučil žít v souladu s řádem, aby si ten řád v sobě dokázal vytvořit, Tak, jak sám v sobě roste, jak sám sebe poznává, tak síla ducha v něm samozřejmě narůstá. Je těžko ji popsat – to jsou věci, které nejdou ani změřit, ani zvážit. Ale v podstatě to člověk cítí. Cítíš to z druhého člověka a cítíš to sama v sobě. A právě proto jsou pocity důležité. To vlastně pomáhá lidem překonávat strach, takže jestli si někdo myslí, že dokáže zvládnout svoje strachy a obavy tak, že si dá pár psychologických pomůcek, tak skutečně jenom na velmi krátkou dobu.
Dokud skutečně sílu svého ducha v sobě neobjeví, nenaučí se jí používat k tomu, aby dosáhl klidu a radosti, tak nikdy svůj život nezvládne. Každý má těch možností, kdy si může všimnout něčeho, co ho může nasměrovat do sebe, několik. Každý z nás tu šanci má, každý z nás ji dostává, samozřejmě na svém stupni vědění. Pro každého to znamená trochu něco jiného, a proto je důležité ctít individualitu člověka, vědět, že každý z nás má svoji cestu, jinou cestu, ale každý z nás má vědomí a měl by to vědomí v životě uplatnit, protože žít nevědomě život znamená úplně ten život promarnit. - ■ Když jsem se chystala na cestu do Prahy, tak mi moje kamarádky, které tolik necestují, říkaly: „Ty jsi odvážná. To já bych nechtěla žít v Praze, tam je spousta lidí, mně to nedělá dobře. Z těch mraků lidí mě bolí hlava.“ No, asi tak – trénink dělá šampióny, že? Já si vzpomínám, v minulosti, když jsem na to nebyla zvyklá, také jsem přijela odněkud z velkoměsta a měla jsem migrénu jako blázen. Musela jsem to utlumit nějakým tím práškem. Dneska jsem prožila něco velice zajímavého: Vystoupila jsem z metra – v přestupní stanici se to davy hemží – a já jsem ty lidi vnímala s takovou radostí! Říkala jsem si: Vždyť to je jako když moje buňky v jednom orgánu se nezlobí na ty vedle, prostě žijí a tvoří mě, žijí tam v nějakém řádu a nezahlížejí na sebe nijak ošklivě – a ti lidé kolem, to je také takový živý organismus, já jsem oni, oni jsou já. A mně ti mezi těmi lidmi bylo opravdu tak strašně dobře, já jsem se přistihla, že se na všechny tak nějak usmívám s láskou a považuji to za boží požehnání.
- Ty co ti říkají, že jsi odvážná, tak možná neví, proč se mezi druhými necítí dobře. Buď se na ně zlobí, nebo se s nimi porovnávají, nebo je odsuzují a odmítají. A nebo sami sebe. Jejich tělo se naplní stresem a ten už dělá svoje. Ale když jsi prostě naplněná mírem a těšíš se na hezké věci, jdeš kolem těch lidí a usmíváš se na ně, nebereš si jejich problémy osobně, jejich tváře, jejich úšklebky, víš, že to oni právě prožívají, že je to jejich, a že to tak má být, tak je ti potom mezi lidmi dobře. Pro život v klidu je hodně důležité učit se nebrat si pocity a chování druhých osobně. Země je takový trenažér vztahů, Neohlížej se stále na to, co tomu řeknou ti
druzí. Dívej se do sebe a tam se ptej. Odpověď dostaneš. Přijde ti pocit, buď dobrý nebo ne. Pak už si udělej, co chceš. To není sobectví, to je sebeláska. Oddělit sobectví od sebelásky je také jeden z důležitých úkolů pro každého z nás. Každý z nás si může v sobě nastavit měřítka a každý to pozná pocitem, když si sáhne hluboko do sebe, kdy je to sebeláska a kdy už je to sobectví, že škodí druhým ve prospěch sebe. - ■ Mít tu sílu si sáhnout do sebe, to je, myslím si, pro mnoho lidí velmi těžké. Bojí se, co tam dole najdou. Bojí se sami sebe, bojí se svého vnitřku.
- Bojí se odsouzení od druhých, tím pádem sami sebe. Každý pocit, každá emoce se váže na myšlení člověka, na jeho myšlenky. Když dokážeme změnit myšlení, změníme svůj pocitový a emocionální arzenál. V dětství jsme si nemohli vybrat, jaké myšlenky si pustíme do hlavy, protože jsme byli otevření všemu. Tvoje podstata není z tohoto světa, ale tvoje myšlení ano. A to bylo zaplněno myšlenkami těch druhých a nejvíc tam uvízly ty, od těch lidí, ke kterým jsi měla citovou vazbu, kterým jsi věřila. A teď nastala doba začít věřit něčemu jinému a začít si tvořit svůj vlastní myšlenkový a pocitový svět, a nežít svět těch druhých. To je to, co se člověk má v životě naučit – věřím skutečně této myšlence?, jaký mám pocit?, vždyť říkám „ano“ a ve skutečnosti chci říct „ne“ a myslím si něco úplně jiného a úplně jinak se chovám! To jsou rozpory, které prožívá každý z nás. Zvykli jsme si na lži – noviny lžou, televize, lidé běžně jeden druhému a považují to za normu a jenom málokdo z nás dokáže říct: Já prostě v této normě nejedu, toto nebudu považovat za svoji normu, že použiji běžnou lež a vůbec se nad tím nepozastavím. To je největší problém. Ve skutečnosti všichni veřejně lžou a nikdo se tomu nediví.
- ■ Skoro až by tě odsoudili za to, že se k tomu nechceš připojit.
- Ano, přesně tak.
- ■ Ve svých rozhovorech se ráda dotýkám otázky víry, protože mě to zajímá, jak si s tím kdo radí. Minulá doba nás hodně poznamenala – dneska, když se řekne „bůh“, tak se spousta lidí ošívá a přitom vlastně pro to ani není nutný ekvivalent, pro ten výraz: Prostě Bůh je Bůh. Tak jsem ráda, žes to řekl sám. Kdybychom to dnešní povídání chtěli uzavřít, máš něco ve zkratce, co tě provází životem, co si řekneš v těžkých chvílích?
Já si vždycky říkám: „Klid a dýchej, zvládneš to.“ -
- Vážení a milí přátelé, vzácní naši čtenáři,
- právě jste se seznámili s člověkem, s nímž se budeme setkávat na stránkách Pozitivních novin pravidelně. Věřím, že zanedlouho by zde mohla vzniknout nová rubrika „PTEJTE SE A POZNÁVEJTE“, v níž by byly soustřeďovány články s fundovanými radami a doporučeními MUDr. Pavla Špatenky nejen na naše zvídavé otázky, ale i na konkrétní problémy ohledně sebepoznávání.
Nuže: Ptejte se a pište Pavlu Špatenkovi na e-mail: SpatenkaP@seznam.cz
foto © z archívu Pavla Špatenky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 08. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Milan Markovič |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ivan Kraus |
 |
Dáša Cortésová |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Blanka Kubešová |