Jarmila Moosová: Rozhovor s Ninou Ingrišovou

Rubrika: Publicistika – Rozhovory


Říká se, že člověk potřebuje jen jednu minutu, aby zjistil, že se mu nějaká osoba líbí, jeden den, aby ji začal mít rád, či ji milovat,
ale potřebuje celý život, aby na ni zapomněl…

Pod tato slova se paní Nina Ingrišová, vdova po významném českém hudebním skladateli, básníku, spisovateli, filmaři a cestovateli Eduardu Ingrišovi, podepisuje zlatým písmem.
■  Mnohé již bylo o Eduardu Ingrišovi řečeno a bylo by asi hodně obtížné přijít s něčím novým. Je nasnadě, že to byl muž čisté, otevřené a statečné duše – ozářil svým světlem nás všechny.
Pojďme si tedy povídat spíše o vás, paní Nino. Jak vypadá život manželky takové bytosti, jakou právě váš muž Eduard Ingriš byl?  Vidím, že byste o tom dokázala mluvit hodně dlouho. Váš elán, s jakým o všem hovoříte, je nesmírně nakažlivý! Taková byla vaše životní náplň - společná tvůrčí práce. Ale já jsem měla na mysli, jak jste se cítila v roli partnerky. Jaké to je, když člověk, který je tak strašně svobodný v myšlení a v podnikání, se má najednou k někomu připoutat. To utvoření vašeho vzájemného vztahu, pouta, jestli bylo těžké. Anebo to byla tak silná láska na první pohled, že to šlo tak nějak samo? Svůj velký idol jste si tedy vysnila, pak už jste jenom dávala pozor, kdy se ve vaší blízkosti objeví? Vy jste přece byla cizinka, takže se to na vás tolik nevztahovalo, nebo snad ano? Prostě jste čekala dál na toho pravého. Trvalo to ještě dlouho? Pan Eduard zůstával až do svých 57 let svobodný. Při jeho pestrém a dobrodružném životním stylu se dá celkem dobře pochopit, že na nějaké manželství vlastně vůbec neměl čas. Mě by ovšem zajímalo, jak přišlo k tomu zlomu, že najednou už ten čas měl, a že v něm dokonce i obstál? Jak dlouho jste tedy spolu chodili? Dnes už to není tajemství – kde ta vaše svatba tehdy byla? V manželství se vám pak narodil také váš syn. Za jak dlouho po svatbě? Měli jste dítě a přesto jste dál cestovali. Zajímá mě, když už jste maminka, to je žena určitě trošičku rozpolcená – být s dítětem doma nebo se svým mužem na cestách? Jak jste to snášela? Autor známé a oblíbené Niagáry dobře věděl o čem zpívá, on nejlépe znal tu svoji vnitřní sílu, „…co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá, aby byl na chvíli sám se sebou spokojenej…“, jak zpívá Waldemar Matuška v písni Sbohem lásko… Myslíte si, že si pan Eduard uvědomoval, jak s ním ta vášeň cloumá, nebo si ji dokázal řídit sám a byl s ní spokojený?  Píseň „Teskně hučí Niagára“ zazněla poprvé v revuální operetě „Trampské milování“ v roce 1931, tedy dlouhou dobu předtím, než Eduard Ingriš skutečné Niagarské vodopády také osobně spatřil. Jaké byly jeho reakce při návštěvě tohoto velkolepého přírodního živlu?  Zpravidla když člověk tvoří básně, nechybí mu ani hudební sluch, začne komponovat a složí píseň. Stejně tak cestovatelova touha po zachycení sesbíraných obrazů vede přirozeně k focení či filmování. Vše jde tak nějak ruku v ruce. Přesto se vás zeptám: Měl pan Eduard k některému ze svých talentů vztah nejvroucnější? Prý „dvěma pánům sloužit nelze“. Eduard Ingriš byl nesmírně zaneprázdněný člověk. Jak se s takovým genetickým vybavením snáší skutečnost, že ještě zvládl být manželem a dokonce i otcem? Aspoň jste pro samou práci neměli čas na problémy, které by vás třeba jako spoustu jiných párů potkaly. To také může být předpoklad dobrého a stabilního manželství, ne? Připustíme-li, že život s dobrodruhem je život těžký, nabízejí se mi slova známé písničky „Škoda lásky, kterou jsem tobě dala, škoda slzí, které jsem vyplakala…“, ale to asi nebude váš případ. Přesto se vás zeptám: objevila se někdy v životě, byť jen na malý okamžik, v mysli Niny Ingrišové chvíle takovéto bilance? Jakkoli dnes již málokdo z nás ví, kdo vlastně Niagáru, nezaměnitelnou milenku všech táborových ohňů, napsal, jsou zde stále ti, kdo díky vašemu laskavému a obětavému zachování bohaté dokumentace tvorby Eduarda Ingriše zřizují stálé expozice či příležitostné výstavy. Necháváte legendu žít svým vlastním životem či se ještě těchto aktivit sama nějakým způsobem zúčastňujete? Po vašem návratu do vlasti následovalo rozčarování. Ačkoliv jsem osobně život v emigraci nepoznala, vůbec se vám nedivím. Ale setkala jsem se s jednou velmi zvláštní a zajímavou ženou, která svoje rozhodnutí komentuje slovy: „Venku je všechno až příliš snadné, pokud se týká zabezpečení těch nejnutnějších potřeb, což člověka časem svádí k duševní lenosti – z tohoto pohledu je návrat do vlasti takovým malým dobrodružstvím a zpestřením života." Sdílíte její názor? Redakce Pozitivních novin zaslala u příležitosti nedožitých stých narozenin vašeho manžela prezidentu republiky, panu Václavu Klausovi, návrh na státní vyznamenání in memoriam. Všichni si moc přejeme, aby byl přijat. Pokud se tak stane, co by to dnes pro vás osobně znamenalo?
No, bylo to ze začátku opravdu těžké. On připravoval, tedy stříhal ty svoje filmy, abychom mohli s nimi cestovat. V té době jsem ještě pracovala v bance, tak jsem mu pomáhala je zpracovávat až po práci. Bylo toho tedy na mě hodně. Já jsem mu k nim překládala slovní doprovod z češtiny do angličtiny. Ze začátku jsme s nimi jezdili sami po školách a předváděli je v krátké verzi, uzpůsobené právě pro školy, ale později už jsme se nechali angažovat u jednoho agenta. Agentka to byla. A ta nás vzala do Laguna Beach v Jižní Kalifornii, kd
e jsme se zúčastnili filmového festivalu a vyhráli první cenu. To byl pochopitelně ten první film o vorových plavbách. Proto nás doporučila dalšímu agentovi na Havaji. My jsme si říkali: Panebože, vezeme jim tropy a Polynésii na Polynésii! - ale to byl jenom název společnosti, která neměla s pravou National Geographic nic společného, a tak jsme jim to tam dovezli.
Ten agent nám vyprávěl, že prý jim to tam s filmy už moc nešlo, ale protože ten náš vyhrál první cenu na festivalu, tak si troufnul nás tam přivést. Úspěch byl veliký – kolony aut návštěvníků na trávnících všude dokola, takový zájem prý ještě ve své historii nezaznamenali. Jeho konto se tím pádem rázem vyšplhalo z hlubokého červeného propadu do černého plusu. To víte, že z toho byl obrovsky nadšený, byl nám za to vděčný, že jsme ho vytáhli z bryndy. Takže nás hned další rok pozval s Amazonkou a třetí rok s dalším filmem...
My jsme vždycky začínali naše vystoupení tak, že jsem řekla pár slov na úvod, a vyzvala manžela, aby přišel na jeviště. On přišel, zasedl za piáno, křídlo tam bylo, a zahrál kousek z Rachmaninova koncertu a potom mě doprovodil k písničkám, které ke každému tomu filmu složil. Já jsem vždycky měla na sobě inkaický kroj - tady se tomu - nevím proč - říká „inkský“, což je podle mě nesmysl, protože národ se jmenuje Inka, a navíc to nejde ani pořádně vyslovit – takže my jsme v tom byli úžasná dvojice, to se tenkrát opravdu moc líbilo.
 
■
Z mé strany vím, že to byla láska na první pohled, nebo aspoň úder do hlavy! Když jsem byla tady mladičká - my jsme odjížděli s rodiči odtud v pětačtyřicátém, to mně bylo třináct let - tak jsem v Žabovřeskách, kde jsme bydleli, chodila hodně na filmy do kina Lucerna. Ještě tam je, viděla jsem nedávno. A mám z té doby takové malé album, balíček herců.
To album jsem, představte si, vezla s sebou přes Německo, kde jsme byli čtyři roky v uprchlickém lágru, do Brazílie, z Brazílie pak do Ameriky, a teď jsem si ty fotografie herců přivezla i sem! Byli mezi nimi i němečtí herci, protože v tu dobu se tady promítaly převážně německé filmy. Volf Albach Retty například, to byl krasavec, tmavovlasý, vlnité vlasy, byl vysoký, štíhlý…a já jsem se prostě zhlídla v takových typech a řekla jsem: Jestli se někdy vdám, tak bude vysoký, tmavovlasý a s kudrnatýma, vlnitýma vlasama!
 
■ 
V Brazílii jsem takového vůbec nepotkala. Ale ani jsem se ještě nechtěla vdávat. I když tam se od takových dvaceti let už musí, to už žena stárne.
 
■ 
No, to víte, že ano. Byli tam jedni naši známí, taky emigranti, tak ti nás často vodili zase k jedněm svým známým, on Čech, manželka Němka. Měli dceru a dva syny. A měli obrovské květinářství, jeden obchod dostala dcera, druhý starší syn a ten mladší měl taky dostat jeden. No a jeho otec si myslel, že bychom to mohli dát spolu dohromady, byla jsem tehdy pohledná, prý jsem se mu moc líbila (paní Nina nejen že byla krásná žena, ještě stále je). Jenže on byl přitloustlý, malý, blond a rovné vlasy – no to naprosto nepřicházelo v úvahu (smích)!
Tak já jsem mu řekla spánembohem, i když mě naučil jezdit autem, Citroenem, co měli, ale to bylo tak všecko, tak jsem řekla: Ne. No a jeho otec prý ho zmlátil, že mě neudržel - to jsme pak slyšeli od těch známých (opět srdečný smích).
 
■ 
Můj otec tehdy lítal jako inženýr zeměměřič po pralesích, vyměřoval, až jednoho dne řekl: Nemám ani pojistku, ani zajištěnou penzi, je mi padesát, jdeme pryč, jdeme do Ameriky. Nám to tehdy trvalo - čtyři roky jsme čekali na českou kvótu. Teď se tam každý dostane takhle, lusknutím prstu, že? Tehdy čtyři roky byly ty kvóty, tak jsme museli čekat. Takže v sedmapadesátém jsme tam dojeli a já jsem vedla importní oddělení, tedy internacionální, v bance v Los Angeles.
Byla tam se mnou také jedna Češka, Naďa se jmenovala. Já jsem dělala právě vzadu jinou práci, když tam přišli dva páni k pultu, ona je šla obsloužit a jak už osud bývá, nebyl absolutně  jediný důvod to vyřizovat v našem oddělení – on měl dolary a chtěl si otevřít účet - mohl si ho otevřít kdekoli, i dole, tam byla filiálka ve spodním patře, ale zkrátka ho jeho přítel přivedl k nám nahoru do internacionálního. A tady mi padl do oka! Úplně takový, jak jsem si ho představovala a říkala jsem si: No kdopak to asi je?
Tak jsem se té Nadi potom hned jak přišla ptala, ale řekla mi jen, že přijel z Peru, nějaký skladatel, ani jméno myslím nevěděla … Tak to byl ten první pohled na něj.
 
■ 
To tedy já nevím, opravdu nevím…asi už možná dozrál (srdečný smích), když mu bylo potom těch padesátsedm, možná přišel na to, že už má načase.
A potom, v Kalifornii, už nebyl tak zaneprázdněný.
Když tehdy přijel poprvé do Los Angeles do té banky, tak to on mě neviděl, jenom já jeho. To bylo v čase mezi těmi vorovými cestami. Ale pak přijel ještě jednou, protože ho chtěli v Hollywoodu ošidit při prodeji jeho prvního filmu, tak přijel ten film vlastně zachraňovat. No a při tom pobytu ho jeho přátelé zvali do Sokola, kam já jsem také chodila zpívat při příležitosti oslav narozenin presidenta Masaryka a 28.října…, a když na mě, jako zpěvačku pak dostal doporučení, to tehdy pracoval na jedné operetě, tak si mě pozval, aby si mě vyzkoušel. Samozřejmě jsem byla nervózní, říkala jsem si: Panebože, to je ten člověk, ten krasavec úžasný!
Já jsem zazpívala árii z opery La Boheme, takže jsem zpívat uměla, on to samozřejmě hned poznal a dal mně tu roli v jeho operetě. No a začali jsme spolu zkoušet.
Ale já jsem mu potom i jinak hodně pomáhala tím, že jsem pracovala v té bance, tak jsem mu sehnala právníka a všechno to kolem toho filmu už prožívala s ním. Trvalo to dlouho, než se věci daly do pořádku, vlastně to všechno skončilo až když jsme už byli svoji.
 
■ 
První operetu jsme prožívali s takovým ještě obdivem. Při druhé operetě už jsme byli seriózní /smích/ a při třetí operetě, každý rok jsme měli jinou, už jsme byli svoji. Byla to tajná svatba, protože tedy celou českou kolonii jsme nemohli zvát, takže to bylo všecko tajně, jenom jeden jeho nejlepší přítel to věděl, a ten přišel na tu svatbu. A pak také ta moje kamarádka Naďa s rodinou a samozřejmě svědek.
 
■ 
Můj muž je katolík, ale já jsem pravoslavná po otci, protože otec byl Kozák. Ale my jsme se brali v ukrajinském pravoslavném kostele, protože katolický kněz, také emigrant, byl jezuita a chtěl mě učit, že bych k němu měla chodit, jak být dobrou manželkou. Já jsem to manželovi řekla a on se rozzlobil, co mně jakýsi starý jezuita, byl už opravdu hodně stařičký, prý má co povídat, jakou mám být manželkou. To mu tedy tak nevadilo, ale když si pak pozval jeho, tak prý ho nutil, ať prý mě převede na katolickou víru. A to on jako řekl, že absolutně nikdy ne! No a my jsme chodili s rodičema k Ukrajincům do takového malinkého pravoslavného kostelíčka, tak jsme se rozhodli, že tu svatbu uděláme tajně tam.   
Po svatbě manžel dál stříhal ty filmy a bydlel ve velice krásné čtvrti v bytě, který dostal od Sokola z odkázané pozůstalosti velmi známého spisovatele Jana Havlasy, ale pak černoši začali vypalovat byty, dělali to zkrátka vždy na jižních stranách měst, zakládali si tam gheta a potom už se cpali dál a dál do středu města, tak manžel všechny svoje věci přivezl k nám do domu, který byl daleko, v jiné části města. Tam jsme bydleli dál, protože to byl také můj dům, který jsem s rodičem společně koupila ještě než jsem poznala Ingriše. Manžel chtěl stále pronajmout někde byt, ale já jsem říkala, že by to byl nesmysl, stejně jsme byli devět měsíců v roce pryč, tak proč platit zbytečně pronájem, když ty peníze můžeme raději ušetřit, že?
 
■ 
V tom dalším roce, v šestašedesátém.
 
■ 
Velmi dobře, protože jsem věděla, že moji rodiče se o něho velmi dobře starají. Kdyby měl být v cizích rukou, tak nevím, jak by to dopadlo. Tatínek se o něho dokonce tak staral, jako by to byl jeho vlastní syn. No a my, když jsme byli v sezóně vždycky ty tři měsíce doma, věnoval se mu a vytáhl ho v muzice natolik, že on byl ve čtyřech letech schopen hrát Niagáru! Tak jsme ho vzali s sebou na jednu túru. Samozřejmě on odmalička poslouchal muziku, zpívání, tak to v něm už také rostlo. Ve škole potom hrál také na baskytaru, trubku, klarinet, na všecky instrumenty. To v Americe tak je, že oni ve škole mají orchestry, v každé škole je orchestr, dokonce ty instrumenty vám dávají i k dispozici.
Takže on potom v tom roce jezdil s námi po těch vystoupeních. Já jsem vždy měla připravenu takovou krátkou předmluvu a potom jsem řekla:
A teď vám představím Eduarda Ingriše, jenže on se také jmenuje Eduard Ingriš, a všichni čekali manžela a přišel ten špuntík, také měl peruánské pončo a čepičku inkaickou a noty tááákhle veliký, tak se nám tam promašíroval, a jak si sedl k tomu křídlu a hrál tu Niagáru, nožičky mu bloncaly ve vzduchu…no ten nám vzal úplně všechen úspěch, nic už jsme nemuseli ani ukazovat!!!
(Paní Nina se při vzpomínce srdečně směje a patřičnou mateřskou hrdostí svítí její krásné modré oči.)

■ 
Idealizoval si to. Všechny ty písničky, a nejen ty jeho, ale všech autorů v té době, byly romantické, byla tam láska a byla tam romantika ... ne jako dnes, to je hrůza, co píšou a hlavně nemají vůbec žádné nápady ti autoři!
A on to právě všechno taky tak prociťoval. Jedna ta písnička se jmenovala Když odejde děvče. A co se tehdy stalo: Nechal si ji zahrát jeden párek z nešťastné lásky asi někde v restauraci, tam, kde se tančilo, to tak v Praze bývalo, a poté šli a zastřelili se, spáchali sebevraždu. Lidi říkali, že jim snad rodiče bránili, že se nesměli vzít, a tak radši skončili svůj život. Byly toho plné noviny, že si z nešťastné lásky vzali život a před smrtí si ji nechali zahrát. No a lidi chtěli pochopitelně hned vědět, co to v té písničce vlastně bylo. První milion mu to přineslo, říkal!
 
■
Tu píseň on tehdy napsal samozřejmě tak, že se nechal inspirovat tou pověstí o indiánce, co se z nešťastné lásky vrhla v kanoi do vln. Teprve po letech tedy tam sám také skutečně byl. Ale potom, když jsme měli koncert pro Čechy v Torontě, dali mi tam takovou krásnou kytici růží nebo co to bylo, karafiáty, už nevím, ale krásná byla.
Takže jsme spolu jeli k těm vodopádům, manžel samozřejmě filmoval a fotografoval a říká: Běž ještě kousek dopředu a hoď tam tu kytici do toho vodopádu. A já povídám: Vždyť já tam spadnu! On totiž ve všech filmech, když filmoval, ve všem co dělal, to byl tak zaujatý do toho, co dělá, že jemu nešlo o jeho vlastní bezpečnost! Tak jsem tam tu kytici hodila, jako ze symbolu. No a později jsme tam také vzali s sebou syna když pak jel s námi.
 
■
Ano, k hudbě. On tedy všechno dělal rád, dokonce byl i malíř, moc krásně maloval. Měl strýce, známého malíře, Josef Ingriš se, mám dojem, jmenoval. A on mu psal krásné dopisy, takové oduševnělé, tak překrásné - já jsem jen trošku nakoukla do něčeho. Oni neměli děti, a tak ho nazýval můj duchovní synu. Ve Francii v Louvru mají jeho obrazy, velikánský obraz od stropu dolů. Takže ho asi, kdoví, také inspiroval. Ale hudba, hudba byla pro něho opravdu to nejdůležitější.
 
■ 
Publikum pořád žádalo jeho filmy, pořád říkali, ať přivezeme víc a víc, protože byly opravdu vynikající. Kdyby tu byly v kinech, tak by dnes asi lidi šíleli, a ne to ošklivé, co tady ukazují, takže já už jsem potom řekla: Víš, je toho dost a kluk koneckonců taky vyrůstá a potřebuje tátu na to učení na klavír. V šesti vyhrál v soutěži pro celou Kalifornii, v sedmi také, mám s sebou všechny ty trofeje přivezené. Ve třinácti letech měl pak svůj první profesionální koncert, velmi úspěšný, za který dostal také zaplaceno.
A pak ho chtěl jeden známý pianista, a ten byl takový extravagantní, říkal si Liberace, měl zrcátkama posázené křídlo a lítal tam, dokonce ho i drželi na drátech, samé prsteny měl na rukách, protože kdyby to nedělal, tak by se nevyšplhal tak vysoko, prostě takový šoumen to byl. Kdyby jenom seděl za klavírem, tak by takový úspěch neměl. Syn pro něho hrál v kasinu v Nevadě, odkud jsme vlastně kousek bydleli. Pak ho také chtěl vzít na turné po celé Americe, ale z toho sešlo, a on brzy potom zemřel, tuším na AIDS. Hudební kariéra synova tak vlastně skončila.
No tak jsme pak s tím cestováním přestali a manžel začal přetáčet ty filmy na videa, že je budeme prodávat. Takže to byla další práce, protože jsme měli natočené ty filmy a k tomu zvlášť hudbu na páscích a já k tomu mluvila, ale tady jsme to museli dát ozvučit na to video, takže já znovu ty slovní doprovody namluvila, všechno se to muselo zesinchronizovat, to byla znovu taková dřina! Ale zvládli jsme to natočit všechno a já si přitom otevřela obchod se zdravou výživou, měla jsem ho dvanáct let.
My jsme vlastně měli pořád tolik práce, že ani nebyl čas na něco jiného, proto toho také o manželovi z jeho minulosti tak málo vím, vlastně skoro nic…
 
■ 
Ano, asi ano. No a potom přišel dopis od pana Škvoreckého, z jeho nakladatelství, mám ho tady, kde on vlastně manželovi píše:
„Milý pane Ingriš, pročetl jsem Vaše materiály a je to fascinující. Byl bych velmi rád, kdybyste pro nás mohl napsat ty paměti. Termín žádný nestanovuji, jenom na tom, prosím, pokud můžete, pracujte. Srdečný pozdrav Vaší paní. Váš Josef Škvorecký.“
Manžel k tomu připsal:
„PS: To už je druhý dopis od J. Škvoreckého!! Má kniha má vyjít v tomže světovém nakladatelství jako Adiny Mandlové, Jiřího Traxlera atd., a letos i Lídy Baarové. A to co nejdříve!!! Dokáži to napsat včas? Nevím.“
A on vám to psal na obyčejném psacím stroji všechno prostředním prstem pravou rukou, docela rychle mu to šlo. Napsal asi tak sedmdesát čtyři stránek, ale já povídám: Já prodám obchod a koupíme si počítač, já to budu psát a tam se to dá všechno upravovat a mazat, budeme to mít rychleji. Jenomže ještě než se ten obchod stihl prodat, tak zemřel. Měsíc předtím, než měl narozeniny, osmdesát šest. Bolí to stejně jako tehdy. Nemůžu se z toho sebrat.
 
■ 
Ne, to mě opravdu nikdy nenapadlo, ale k té písničce Škoda lásky vám taky něco řeknu: To přišel Vejvoda k mému manželovi a napískal mu tu melodii, aby mu ji zaranžoval, protože Vejvoda aranžovat neuměl. Původně se to jmenovalo Modřanská polka. Manžel Vejvodu upozornil, že to přece není polka, ale foxtrot. Vejvoda mu na to řekl, že to nevadí, ať s tím udělá co chce, že už dostal zaplaceno.
Jaromír Vejvoda byl opravdu spravedlivý, nabízel mu, ať se pod tu písničku podepíše jako spoluautor hudby, ale můj manžel byl tehdy konzervatorista a říkal mi potom: No to jsem přece nemohl udělat, jak bych vypadal, že nerozeznám foxtrot od polky! Proto, že to byl foxtrot, tak ta melodie měla tak bombastický úspěch nejprve v Anglii, kde ji zpívali Čeští letci a později také v Americe, ovšem již předělanou na „Beer Barrel Polka“. Takže kdyby se manžel nestyděl k tomu dát své jméno, tak bych teď dostávala stále spoustu peněz, protože se to pořád všude hraje. Takže já vlastně nedostanu nic, a proto říkám: Škoda lásky…
 
■ 
Nedávno byla výstava v Jindřichově Hradci, minulý rok. Vlastně tak nějak ke stému výročí narození. Teď 11.února by měl 101 let. Ve Zlonicích jsme měli tu pamětní desku, umisťovala se nová na dům. Tady v Brně byla výstava fotografií Zikmunda a Hanzelky a mám smlouvu, že stejnou výstavu to studio udělá z asi 260 fotografií Ingriše v Plzni. Ta smlouva je na pět let – prý budou dělat ty výstavy po různých místech, takže celou tu dobu mohou s nimi volně disponovat.
Jinak stálá výstava, oni to tedy po nějakém čase obměňují, je ve Zlíně. A navíc tam, kde je o to zájem, dělám takové večery s promítáním těch filmů pro spolky a vyjednávám se Semilassem v Králově poli pro školy, a také večer pro veřejnost.
 
■ 
Já jsem si myslela, že se vracím do „Masarykovy republiky“, ale to jsem se tedy zklamala. Ta politická situace tady, já to tady nazývám Kocourkov, to není nic jiného. Hlavně mně jde o to, že mám strach z toho, jak komunisté stále mají takovou moc a sílu proti křesťanským partajím, a nemohu pochopit, že tolik lidí zapomnělo, co zde po tolik desitiletí páchali za zločiny.
Samozřejmě jsem o tom vážně přemýšlela, že to tady prodám a pojedu zpátky, ale to by pro mě dnes znamenalo velkou ztrátu. Jeden můj dobrý známý, který žil v Americe osm let, když jsem mu řekla, že jsem nešťastná z těch poměrů tady, a že bych hned jela zpátky, tak mi říká: Nedělejte to, paní Nino, nedělejte to! Tady přece jenom jste někdo, přece jenom je tady o vás nějaký ten zájem, s tím Eduardem a s těma filmama. A udělali s vámi v televizi interview a tak dále…
A co tam budete dělat? No, co tam budu dělat – nic, pravděpodobně. Moje přítelkyně v South Lake Tahoe, Kalifornii, mi říká, že bych tam mohla nějaký malý byt zatím mít, a pak bych si mohla zažádat, budou tam stavět prý něco pro důchodce. Ale co mě brzdí, to je, že se mi ještě nechce mezi ty důchodce, já se ještě tak stará necítím! Já jsem velmi agilní člověk a věřím, že ještě nějaké roky vydržím. Otec se dožil 96 a matka 92 let.
 
■ 
Byla bych strašně šťastná, že konečně už se mu dostalo něčeho, co si zaslouží. Co on udělal pro tento národ, nejen svými písničkami - obveseloval celý národ!
Také taková revue Rozmarné zrcadlo, to napsal Jan Snížek, to nebyl ucelený děj, ale spousta obrazů, a ke každému tomu obrazu manžel složil hudbu. V Praze to mělo 1600 repríz a pět let se to hrálo! S tím se nemohl pochlubit nikdo ani v New Yorku na Broadwayi! My jsme pak uváděli v Americe část z toho i se scénkami jako Rozmarný večer Eduarda Ingriše a to mělo obrovský úspěch.
Ovšem nejen hudbou, ale také tento národ proslavil svými plavbami na vorech Kantuta a Kantuta II přes Pacifik jako jediný Čech. Já bych byla moc šťastná, kdyby se to podařilo a státní vyznamenání mu bylo uděleno.
Další články, které vyšly v Pozitivních novinách o Eduardu Ingrišovi

► Ondřej Suchý: O Eduardu Ingrišovi a dárku od Járy Kohouta
► Václav R. Židek:  Vzpomínka na Eduarda Ingriše   / 2 /
► Václav R. Židek -  Milada Kozáková:  Vzpomínka na Eduarda Ingriše
► Oficiální návrh POZTIVNÍCH NOVIN na udělení státního vyznamenání  hudebnímu skladateli  EDUARDU INGRIŠOVI

Foto © z archívu Niny Ingrišové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.