Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (15)

Rubrika: Literatura – Zábava

Teď, co každý dělal na jiné stavbě, stal se problém auta akutní. Franta s ním jezdit nemohl a já jsem pochopitelně jezdil, takže jsme se začali přít i o benzín a bylo dost těžké odhadnout moji spotřebu, společnou a jen Frantovu spotřebu, protože já jsem se bránil tím, že když ho někam vezu, není to moje spotřeba, ale jenom jeho. Nakonec jsme oba uznali, že to takhle dál nejde, přece se kvůli autu nerozkmotříme a já jsem Frantu vyplatil. Auto bylo tedy jenom moje, ale také splátky, které teď najednou byly o sto procent větší. To mě finančně dost vyčerpávalo, a to každý týden. Anka toho využila a přemluvila mě, abych se nastěhoval k ní, že na tom oba budeme finančně lépe. Načež nastaly hádky s klukama, kteří trvali na tom, že za sebe buď přivedu do bytu náhradu, nebo musím dál platit svůj podíl činže, protože nájemnou smlouvu jsme měli až do konce roku. To jsem musel uznat, protože tu smlouvu jsem podepsal já s Vladem. Jen my dva jsme byli schopni se s agentem při najímání bytu domluvit. Dostal jsem se tak do situace, kdy jsem podle zákona nesměl byt opustit, zatímco mí kamarádi se mohli odstěhovat kdykoliv. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si pár věcí na Bronte nechal v jídelně, ale jinak bydlel u Anky, které jsem platit nemusel. Velkou výhodou bylo, že Anka dobře vařila a když jsem se večer unavený z práce vracel domů, nemusel jsem nic shánět ani připravovat a jídlo bylo na stole. Nic ovšem není zadarmo a Anka si své vybírala v posteli. Byla vášnivou a dobrou milovnicí, takže jsem šel ráno kolikrát do práce ještě unavenější než jak jsem se večer před tím vracel. Musím ovšem přiznat, že mně tenkrát bylo 24 let a „trpěl“ jsem nesmírně rád. Jednu noc byla Anička obzvlášť nenasytná, dychtivá a budila mě velice hezkým způsobem skoro každou hodinu. Pokaždé to skončilo ve vášnivém až křečovitém objetí, kdy si moje milenka zaklesla obě nohy za mými zády a držela se mě jako zoufalý žokej, který spadl pod koně. Byl jsem tenkrát dobrý hřebec a vždycky jsem nás oba donesl za cílovou pásku...K ránu jsem toho už ale měl dost a bránil se, ať neblbne, že dneska lijeme beton. Anka mě pohladila po opuchlém přirození a přiznala, že chce ode mne děťátko. To mě probudilo úplně a i když jsem toho do té doby moc nenaspal, tak teď už jsem neusnul vůbec. Od té chvíle jsem si dával při milování pozor a byl to věčný boj kdo z koho, kam, a ne všechny bitvy jsem vyhrál. Naštěstí Anka neotěhotněla, jinak by asi mé vzpomínání končilo zde...

Harry mě přidělil k Jimovi, který se tak stal mým neoficiálním předákem. Byli jsme sehraný tým. Jim se „mrcasil“ okolo, všechno upravoval a já jsem makal. Stavba rostla jako z vody a já jsem už věděl, že jsem se spletl, když jsem si myslel, že tu je práce na léta. Viděl jsem to při nástupu do pozice svýma českýma očima, ale tak, jak stavba rostla, bylo jasné, že do Vánoc budeme ve dvanáctém patře. Stavební pokyny a vlastně jazyk, jsem se naučil velice rychle, protože to bylo jednoduché.
„Vem faken (to zajebané) kolečko a běž vozit faken (ten zajebaný) písek do druhýho faken (zajebaného) patra..“ To opravdu nebyl problém porozumět.
O polední přestávce jsme s Jimem chodili do hospody přes ulici. Tam už to bylo s mým rozuměním horší. Můj předák se rozpovídal, mlel jedno přes druhé tím strašně rychlým australským přízvukem, kterému je nelehko porozumět, i když anglicky umíte, takže jsem mu povětšině rozuměl jen to slovo faken, které pronášel se stejnou frekvencí, jako kdyby byl na stavbě. Já jsem do jeho samomluvy občas zamumlal „faken struth“ ("svatá pravda"), když se náhodou odmlčel a zhluboka se napil, odfrkl si a znova se rozjel. Tím jsem ho všem jen utvrzoval v tom, že mu rozumím, což nebyla pravda ani zdaleka. Samozřejmě, že se to muselo provalit, a když se tak konečně stalo, Jim přestal mít iluze o mé angličtině.

Jak rostla stavba, rostl i výtah na materiál, kterým jsme vozili věci do různých pater. Výtahovou věž jsme smontovali z lešenářských trubek vedle stavby a mezi ní a budovou byla značná mezera, kterou jsme vždy překlenuli prknem. To prkno byla silná čtyřpalcová fošna, která byla permanentně ve výtahu. Mezi výtahem a budovou viselo silné lano, které jsme používali k „osobní přepravě“. Prostě, když jste se potřebovali dostat z osmého do šestého patra, tak jste si lano přitáhli klackem nebo co bylo zrovna po ruce, zhoupli se z budovy na lešení výtahu, slezli po trubkách ty dvě patra dolů a znovu se zhoupli pomocí lana zpět do budovy. Oficiálně se to nesmělo dělat, ale dělali to i mistři, protože schodiště bylo daleko až na druhé straně budovy. Lano bylo pevné a dobře upevněné, ale končilo někde ve třetím patře. Jednou se Jim zhoupl k výtahu, ale nějak špatně si to vypočítal, na lešení nedosáhl a zpátky do budovy se už také nedostal. Jako zkušený stavební dělník počkal, až se dohoupá a pak mě zavolal.

„Rope,“ řekl, „faken rope, pull the faken rope in...“ („Provaz,“ řekl, „zajebanej provaz a vtáhni mne dovnitř…“)
Z čehož jsem porozuměl pouze slovu faken, i když jsem tušil, že slovo“rope“ (provaz) má v té větě významnou roli. Bohužel mě nenapadalo nejen jakou, ale co vůbec „rope“ znamená.
„Faken struth,“ odvětil jsem bezelstně.
Načež se Jim rozeřval, a to takovým způsobem, že jsem opět rozuměl jen těm dvěma slovům, přičemž jsem ovšem znal význam jen jednoho. Bezradně jsem se rozhlédl kolem a uviděl lopatu. I nabídl jsem ji visícímu předákovi, který opět zařval, a to tak, že jsem okamžitě pochopil, že lopatu nejen nechce, ale že mu se mnou dochází trpělivost. Nabídl jsem mu ještě kladivo a majzlík, ale nic se mému parťákovi nezamlouvalo a řval tak, až začal sípat. Rozhlížel jsem se zoufale kolem dokola, ale nebylo tam už nic, co bych mu mohl nabídnout. Nikdy jsem neměl rád když na mne někdo řve, i kdyby to byl můj nadřízený, a tak jsem Jimovi svou nejlepší angličtinou oznámil, že mě volá boss a musím jít. Přitom jsem dělal, jako když naslouchám zvukům ze dvora. Nedbaje pak Jimova řvaní, které mě jen znervózňovalo, přeběhl jsem patro ke schodům, přemýšleje, proč můj šílený partner na tom laně vlastně tak nonšalantně visel. To už jsem byl o patro níže a v tom mě osvítilo poznání! Otočil jsem se, vyběhl schody po dvou a celý udýchaný přiběhl k výtahu. Mé zadýchání nebylo nic oproti Jimovu. Ten už se chudák držel s posledním vypětím sil, paže měl nad hlavou a klouzaly mu... Přitáhl jsem si lopatou volné lano pod ním a vtáhl ho do bezpečí stavby. Svalil se na hromadu písku pod ním a jenom chroptěl. Mám dojem, že kdyby v té chvíli měl jen o trochu více síly, tak mně omlátil o hlavu lopatu, kladivo i majzlík...

Od té chvíle si Jim o mé angličtině nedělal iluze a já bych rád věřil, že jen proto mě přestal zvát o hlavní přestávce na pivo. To mně nijak nevadilo a skamarádil jsem se s Georgem a Turkem, který potřeboval peníze zrovna tak jako já a oběma nám vadilo, když se proflákalo třeba půl dne nebo i den stávkou. Harry vždy svolal schůzi do nádenické dílny, kde byla i jídelna a toalety a tam se pak prodiskutovávaly různé problémy, kterým jsme my dva vůbec nerozuměli. Pak nechal předák hlasovat a já jsem si hlídal Jima, protože jít proti němu jsem po příhodě s lanem nemohl. Turek zase hlídal mne a tak jsme zvedali ruce pořád v tom samém pořadí. Nejprve Jim, já, Turek, Ron, George a nakonec, vida všechny ruce nad hlavou, i spokojený Harry. A už jsme byli ve stávce. Většinou neplacené. Já jsem to sice věděl, přece jen jsem už dost rozuměl, ale neměl jsem na to, abych se pletl do debaty. Nevěděl jsem přesně proč stávkujeme, ale tušil jsem, že zase bude na výplatní pásce pár hodin chybět. Turek nerozuměl nikdy a sotva jsme vyšli z dílny už se chytal lopaty a chtěl pracovat. Musel jsem mu ji vždy vytrhnout a rukama naznačit, že „nicht arbeiten“, protože německy trochu rozuměl. Odplivl si a rukou mi naznačil, co si o celé stávce myslí, kteréžto gesto doprovázel i hlasitým prohlášením, bohužel v turečtině.
Jak se blížily Vánoce, přibývalo u mistrů nervozity, protože měli své termíny a naše stávky jim v tom dělaly bordel. Dnes chápu, proč to Harry dělal a dělal to chytře, protože najednou jsme začali dělat plno přesčasů, a to hlavně v sobotu, kdy jsme byli placeni za první tři hodiny o padesát procent více a zbývajících pět hodin o sto procent více než normálně. Boss Tom z toho měl zamotanou hlavu, nejraději by zadal přesčasy jen Georgovi, mně a Turkovi, protože moc dobře věděl, kdo umí dělat a kdo se jen fláká, ale nemohl si to dovolit. Riskoval by tím stávku nejméně na týden. Na druhou stranu nemohl dát přesčas jen Harrymu a jeho dvěma kumpánům, to by zase nebylo nic uděláno, a tak nás bral všechny a tiše trpěl.

Nejméně radosti z přesčasů měla Anka, protože jsem chodil domů unavený a i když jsem si noční šichtu s ní vždycky zastal, neměl jsem pražádnou chuť chodit někam ven a na procházky a pořád jsme byli doma.
K Bohoušovi jsem ještě chodil a učil se, ale už jen dvakrát do týdne a i to mně začínalo být na obtíž. Jednou jsem seděl vedle Adama, kecali jsme jako vždycky a já pracoval na stříbrném náramku s jmenovkou. Adam mi říkal, že ta jeho si konečně našla práci, i když to je jen na pár hodin denně, ale někdy dělají večer přesčasy, když dostanou objednávku, takže si slušně vydělá. Tedy na ženskou, protože ženy tehdy braly jen asi polovinu mužské výplaty. Já jsem chtěl vědět co dělá a Adam se smál, že skoro v oboru, protože dělá ve fabrice na moderní bižuterii u nějakého starousedlíka. Trochu jsem se zarazil a optal, jak se ten Čech jmenuje. Tony, zněla odpověď. Chtěl jsem mu říci o Věře a že já být na jeho místě, tak bych si ty přesčasy zkontroloval, ale neřekl jsem nic. Radši jsem se kousl do jazyku. Náhle se mne Bohouš zeptal, jestli chci být opravdu zlatníkem. Nevěděl jsem najednou, co na to říci, protože jsem dobře věděl, kam směřuje. Zlatničina mě bavila a musím říci, že jsem si tou dobou myslel, že už vlastně umím všechno. Snad jen trochu více zručnosti to potřebovalo a ta jistě přijde s praxí, ale v podstatě jsem si věřil. Samozřejmě, že jsem všechno neuměl ba ani neznal, ale tenkrát jsem si to myslel a také jsem věděl, co mi chce Bohouš říci. Přišel čas, abych se rozhodl. Buď se do toho dám s plnou vervou a začnu si hledat džob v oboru, na to už jsem snad měl a Bohoušovu dílnu budu brát jako nástavbu, universitu, kde všechny znalosti jsou uschovány v mistrově hlavě, stačí se jen zeptat, nebo to vlastně nemá cenu. Nemá cenu, abych se takhle mordoval a přitom zanedbával řemeslo. Buď a nebo. Řekl jsem upřímně, že o tom budu přemýšlet a cestou domů jsem začal uvažovat, že starý mistr má pravdu. Anka byla hodná, v posteli jsme si rozuměli, kdybych se stal zlatníkem, jistě by se nám nevedlo špatně... Konec konců, někoho si vzít musím a bude lepší, když si vezmu někoho, kdo miluje mne, než aby to bylo obráceně jako s Táňou a trápil jsem se já. Takhle a podobně jsem cestou domů opravdu uvažoval a bylo to nebezpečné, nebezpečné pro frajera, který vyjel za dobrodružstvím...

Jenže osud nám rozdal karty jinak. Mně i Adamovi. Já jsem se stal zlatníkem až mnohem později, až za 14 let, zatímco Adam se rozvedl do roka a bižuterista Tony si hned na to najal novou pracovnici. Své zaměstnankyně nenajímal proto, aby si je bral. Ale na to všechny ty české paní a dívky přišly vždy pozdě a ne každý se s tím dokázal vypořádat tak svérázným způsobem jako Honza s Věrou. 

Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

EWUSSA: Eva Rydrychová – ozvučené ilustrace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 07. 2007.