O polední přestávce jsme s Peťanem a Pepkem Králíkem šli do evangeláku. Tak říkáme parku u evangelického kostela. Když máme ve vyučování pauzu, chodíme tam, nebo na Bžundu. To je prázdnej plac mezi učilištěm a školním hřištěm, kde obyčejně stojí cirkus, když přijede, anebo se tam na hromadách skladujou dlažební kostky.
U vodotrysku s cementovýma dětičkama, z nichž se loupe emajlová barva, seděli na lavičkách metaři. Měli poradu, jak obyčejně říkal starej Bihári, jinak cikánskej baron. Jako vždycky měl na sobě černý rajtky s naleštěnýma žlutohnědýma holínkama a rezavou kazajku, na hlavě klobouk se štětkou. Když jsme přicházeli, přihladil si mohutného kníra, přihnul si z velké flašky francovky, vzal dlouhé koště a kráčel pryč. Zůstala Kudibalka, Hurvínek a Honza. Kudibalka se hrabala ve svém vozíku.
"Co ste zase ukradla?" zeptal se provokativně Pepek v očekávání přívalu nadávek.
"Ty zmetku, copak já kradu? Já sem poctivá ženská! Spratku jeden drzej! Eště sem nikdá ničehož neukradla! Šmejde!" zakrývala honem hadrem jakousi škatuli, popadla vozík a šmajdala za neustálého hudrování k mostku.
Ještě když míjela vodárnu, jsme slyšeli:
"Parchanti to sou, na starou ženskou, která nemá zastání, si troufnou! Jako kdybych byla ňáká hej nebo počkej..." zanikl její hlas v uličce podél valů.
Hurvínek, mrňous s odstálýma ušima a neustálým připitomělým úsměvem, a Honza, dobrohloupý hromotluk s velkou boulí nádoru nad odřeným límečkem košile, si vypalovali zobák.
"Chcete cigáro?" zeptal se Honza a už vyndával ze zmačkané úzké krabičky tři partyzánky. Připálili jsme si a dospěle potahovali. Peťan se rozchrchlal. Metař Honza ho mlátil špinavou pěstí do zad a nadšeně volal:
"Jen kuřte, kluci, kuřte, to si zvyknete!" U rohu baráku doktora Johna se objevil vysoký člověk. Hurvajs si ho všimnul a vyhrknul:
"De sem šéf!" Oba popadli proutěná košťata a začali vířit prach kolem laviček. Hodili jsme jim k nohám vajgly, aby měli co zametat, a loudali se ke škole. Bezva přestávka končí, odpolední vyučování je votrava!.

Ráno u snídaně táta usoudil, že jsem zarostlej jako Ezau a dal mi tři koruny na holiče. Nevím sice co to ten Ezau je, ale krátkej sestřih je pohodlnější, protože se nemusím česat, tak jsem šel. Měl jsem samozřejmě víc možností, kam jít. Třeba k panu Heppnerovi, ten má kšeft v Gottwaldově ulici, který všichni, nevím proč, říkaj Palackýho třída. Taková úzká, tmavá nora je ten kvelb, kde se scházejí především fotbaloví fanoušci Polabana, stříhá tu i pan Černý a Franta, kterýmu nikdo neřekne jinak než Opilec. On je totiž imrvére v lihu. Na Boleslavskou ulici se chodí k Jelenovi. Tam v přední místnosti sedávají dámy pod žhavými helmami v péči paní Jelenové, pan Jelen, kostnatý a komisní člověk v šedé vestě a bílé zástěře, holí a stříhá vedle.

Já jsem ale zvolil pana Bartáka. Je to úctyhodný starý pán, s bílou "kozičkou", s pečlivě upravenými vlasy a s vybraným chováním, jediný z holičů, který nespadl pod komunál a stále provozuje soukromou oficínu v Tyršově ulici, nad jejímiž dveřmi má pečlivě vyleštěnou mosaznou poklici.
I nám, malým klukům, vyká a oslovuje nás "pane" a nutno podotknout, že si pamatuje jméno i příjmení každého svého zákazníka, byť k němu přišel pouze jednou.
To ale není ten důvod, proč mám rád jeho starosvětský krámek, do něhož se vstupuje po třech vysokých schodech. Mě sem táhne společnost pamětníků, kteří si sem přicházejí nejen dát oholit bradu, ale třeba jen posedět, přečíst si Svobodné slovo a Lidovou demokracii, denně čerstvé, zavěšené v bambusových rámech nad řadou židlí u zdi, poklábosit.
Tady se vzpomíná na dřívější Nymburk, dědové vykládají o starých časech, mluví se o všem, co se kde šustne, "drbe se" o sousedech. A mezi tím pan mistr cvaká nůžkama, vytváří pánům na bradách bohatou pěnu, sviští břitvou po koženém pásku.
A pak nastane okamžik, nad kterým do smrti smrťoucí nepřestanu němě žasnout. I teď, když měl pod bílým lajntuchem pana učitele Špačka, jsem na ten úkaz civěl jako blázen. Ačkoliv se osmdesátiletému panu Bartákovi třesou ruce tak, že by mohl cukrovat buchty na kšeft, a přibližování břitvy k růžovoučkému krku obtloustlého pána připomíná podřezávání obětního beránka, když nasadí, má tah naprosto pevný a jistý.
Nikdy jsem neviděl, tak jako celkem běžně u jiných holičů, na tváři zákazníka jedinou kapku krve. Mistr utřel panu Špačkovi bělostnou utěrkou obličej.
"Jako dětská prdýlka," hlaholil nad jeho červenými lícemi a zahalil ho do oblaku vůně ze skleněného flakónku s balónkem. Pak jsem šel na řadu já.
"Panu Jendovi uděláme krásného moderního ježka a vzadu zaholíme jako vždycky na havla," zaševelil a nůžky s hřebenem zajely do mých kadeří. Když mi namydlil vzadu krk a břitvou vytvořil nejmodernější parádní zářez na týle, přišel okamžik, na který jsem se těšil. Vzal velký válcový kartáč s klikami po obou stranách a od čela dozadu mi převálcoval hlavu. Jediným cuknutím sundal a zároveň vyprášil bílou plachtu, celého mě přestříkl kolínskou, pečlivě mi oprášil jemnou štětkou vlasy z košile a po zinkasování tří korun zahlaholil:
"Uctivý služebník, račte zase navštívit náš závod. Pozdravujte pana otce a rukypolíbení paní máti!"

Z  knihy "Než malej Ventil dostal rozum"