Milan Turek: Zabíjačkové karminy a rafinézní erotiky

Rubrika: Víte, že... ?   |   Zobrazit všechny články autora

Zima, to je nádherné období nejen dětských radovánek a sportů, od pradávna jsou mrazivé měsíce obdobím tancovaček, plesů, svateb, ale především zabíjaček a plné erotiky. Česká zabíjačka je tradiční pojem i třeba u Josefa Lady, všeobecně se však považuje za specialitu, kterou málokterá země s takovým gustem prožívá. Někde, byť by se zabíjelo jen jedno prase, je záležitostí několika dnů a celé řady obřadů. Již příprava potřebných nástrojů se neobejde bez patřičného ladění různými nápoji, především pivem a slivovicí. Odehrává se zpravidla vše v zimě, protože není potřeba chladit a maso se ukládá odjakživa bez potřeby mrazáků.  
Zabití prasete nožem či pistolí - i to jsou celé historky, paření, zhotovování jitrnic, nakládání masa, porcování a příprava k uzení, vedle toho škvaření sádla, nebo vaření polévky prdelačky. Speciální pochoutky jako uzenky či čerstvě upravená játra jsou nebeskými pokrmy.
 
Ke klukovským povinnostem patřilo roznášení polévky s kousky čerstvě upečeného masa, několika jitrnicemi, či hrstkou čerstvých, ještě teplých škvarků. Několikalitrová konvička obsahovala poklady a byla potěšením pro příbuzné či vyrovnáním dluhu za pomoc na poli. Však teprve když zabíjačka končila, nastával čas karminy. Do domu přišli pozvaní hosté a někdy i upravené masky, aby oslavily mohutnou hostinou a pitkou bohatou zabíjačku. Tím to však nekončilo, uleželé maso bylo potřeba vyudit a to byla záležitost ještě několika dalších dnů. Udilo se i přes noc a se speciálně vybraným dřevem. Mnohdy uzení končilo, když při nepozornosti hospodáře byla udírna vyprázdněna.
Naši předkové, jak se dochovalo v písemných dokumentech i v ústních podáních, měli velký smysl pro jemnou, rafinézní erotiku. Byla-li provozována na veřejnosti, pak zjevně pod kontrolou vrchnosti a často i sousedů. Je pochopitelné, že právě masopust dával dostatek příležitosti i pro skupinové hrátky třeba i na veřejnosti. O individuální erotice zas tolik zpráv není.
Jemnou erotickou hrou o masopustu, někde i v jinou dobu škádlení, bývala zvláště na začátku zábavy taneční hra zvaná „mrkanda“. Dívky na jedné straně sálu, proti nim chasníci. Ti se snažili na dívku, kterou chtěli provést, usilovně mrkat a dotyčná pak musela jít s tím, kdo na ni mrknul. Bylo však možné, že na dívku mrkli dva mládenci a že se po neúspěšné volbě jednoho z nich mohla strhnout šťouchanice a někdy divočejší vytáhli kudly.
 
Když se zábava rozjížděla, muzikanti pro větší rozproudění krve vyhlašovali tanec „šátečkový“. To si dívky šátečkem zavazovaly oči a čekaly, až si pro ně některý mládenec přijde. Tančil se celý kousek v šátku a na závěr byl povolen před sundáním polibek, ale to už každá věděla, s kým asi tančí.
Rafinovaným býval uprostřed noci tanec „střevíčkový“. Dívky zuly jeden střevíc při zhasnutém světle a postavily se doprostřed sálu. Chasníci se vrhali po střevíčku a s ním hledali svou tanečnici. Když střevíc s políbením nártu nazuli, často s dívkou tančili až do konce zábavy nebo také spolu mizeli do tmy. Žertovné škádlení bylo i mezi chasou a muzikanty, kdy hudba musela hrát počapačky, poklekačky, horší bylo, když se muselo tancovat počapačky, poležačky si to troufnul jen málokdo, ale i tak se to leckomu podařilo, přebral-li.
Ještě pozdnějším nočním tanečkem býval „kořaličkový“. Sálem při pomalém tanečku procházel hospodský a nabízel tanečníkům štamprličku. Ženám se obyčejně kupovala zelená, to starším, aby omládly a sladká mladším, aby byly povolnější. Tanečník platil hospodskému a tanečnice polibkem partnerovi. Že takové rafinézní erotické hrátky pokračovaly i po skončení zábavy pod peřinou, určitě nebylo pochyb. Speciální erotické hry byly provozovány při svatbách a pak se nedivme, že na podzim, věřte nebo ne, bývalo víc křtů než pohřbů.

Zabíjačky i svatby a všelijaké erotické masopustní rejdění ukončila Popeleční středa. Mše svatá začínala modlením růžence již o šesté ranní, ale kněz přicházel až o půl sedmé. Tiché modlení podle předříkávače vytvářelo ve venkovském chrámu neobvyklou atmosféru kolektivní meditace. Varhany nebouřily a tlumené tóny ohlásily introid. Zpěv doprovázející obřad nebyl nijak halasný a jen zvonky ministrantů ponechávaly svůj výrazný tón. Ten den přijali většinou všichni účastníci Tělo páně.            
 
Očekávaný moment vyvrcholení mše však přišel až na závěr po kollektě. Kněz vzal kalich s popelem ze spálených kočiček uplynulého roku a se slovy: „Člověče pomni, že prach jsi a v prach se zase obrátíš,“ kladl dlaň na hlavy věřících a palcem namočeným do popela označil čela znamením kříže. Chodívali jsme s křížem na čele až než popel opadal.   
 
Ve škole jsme nemívali svačinu a jedli jsme až oběd nebo k večeru doma. Popeleční středa byla ve znamení půstu a modlení, odpoledne se plnil kostel lidmi, aby se modlili a přijímali svátost smíření, chodili ke zpovědi. Připomínali si tak, že Ježíš o tom čase odešel na poušť, aby se zde postil a připravil se na svou popravu. Mimo modlení a půst byl pokoušen ďáblem, ale to už pro kluky bylo spíš jen výzvou, aby v ten čas příliš nezlobili a sekali dobrotu. Starší pak omezili chození do hospody a zásadně se nekonaly žádné tancovačky. Jarní rozjímání již po několik století neprovází dlouhotrvající půst, ale odříkání je stanoveno pouze v den Popelce a posléze na Velký pátek.
Popeleční středou se zakončovala sezóna venkovských zabíjaček, bujarých pitek, společenských bálů a hodování. Poslední dny masopustního veselí se odehrávaly v maskách, aby osoby, páchající nemravné skutky, nebyly na prvý pohled zjevné. Čas následujících čtyřiceti dnů byl určen k zahlazení stop bujarého veselí. Všechny nabyté nadbytečné kalorie bylo nutno odstranit půstem a meditací, zahladit hříchy nemravnosti páchané od Vánoc po celou zimu a připravit se na jarní svátky. 

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 31. 01. 2009  |  Copyright © Josef Lada