Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti vodomilné
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Odlišné pohledy na kameny přinášejí svízele. Někdo v nich spatřuje překážku, o kterou občas zakopává, jiný zase šedou zbytečnost, o niž ani pohledem nezavadí; pro někoho se zase kámen stává metaforou břemene, nosícího na krku, nebo nastraženou pastí v jeho batohu. Já vidím v kameni prahmotu sochařů, věčnou inspiraci básníků či malířů. Vidím základní hmotu, která je součástí našeho světa, z něhož se vystavěly středověké katedrály. Při pohledu na kámen v plynoucí řece, jenž je pevně přikotven k jejímu dnu, mě napadá myšlenka věčnosti; myšlenka nekonečného toku času, zaoblená do valounů. Řeka jako dokonalý sochařský tvůrce. Kámen se stal mou posedlostí nejen na obraze, ale i na zahradě. Pěkně se slunit mezi sedmikráskami, tvořit nádherná zákoutí s keři, spojit živou barevnou kaskádu skalniček, vyplňujících její meziprostory, tvořit šlépěje, kterým sám udává směr, to je pravá životní role kamene.  Jsem o tom tak hluboce přesvědčená, že z každého výletu musí všichni jeho účastníci přinést alespoň jeden úlovek. Šlo-li pouze o valounky, nikdo nic nenamítal. Na překážky srovnatelné s obrovskými valouny jsem narážela, pokud jsem si usmyslila z řeky lovit placatější sochy větších rozměrů. Nadšení pro věc se mnou sdílel už jen syn, který tak dlouho loudil, dokud jsme společnými silami kámen svázaný pevně s řekou neodpojili. Až mě z toho trochu zabolelo u srdce. Proto jsem ještě týž den horlivě usazovala ploché sochy do země naší zahrady, aby s ní mohly splynout jako s řekou, a o to rychleji se tak sžily s novým prostředím. Několik týdnů jsem přesazovala kameny, které s pečlivou nepravidelností udávaly krok a směr naší chůzi z terasy na trávu. S lítostí musím říct, že když se kamenný zázrak pěkně začal stáčet k smrčku, tak už to nikoho nebavilo a já jsem byla nucena s činností ustat; sama notně vyčerpaná. Chodníková idyla byla zničehonic uťata zásluhou leností jejich tvůrců. Uplynulo pár let. Syn se kouká z okna ven na zahradu a klade mi záludnou otázku: "Mami, proč ten tvůj chodník má tak nelogický směr? Myslela jsi na to, že (dnes už třímetrový smrk) tehdejší smrček vyroste a zatarasí tvému důmyslnému zázraku cestu?" Až tak dalece nemyslím. Žiji přítomností. Tehdy mi nepřišlo vůbec důležité se zaobírat myšlenkou, jakou rychlostí roste smrk. Dnes už to vím. Urputnou! I kdybych chtěla v kamenné chloubě nakrásně pokračovat, nebylo by kam. Stříbrný smrk se postavil hrdě do cesty a bránil ji s třímetrovou odvahou, až každého zastavil nekompromisně svými bodlinami. Kdo prolítl po chodníčku, byl nucen se po něm vrátit. Koneckonců náš pes tento manévr provádí stokrát za den, přičemž alogičnost chodníku mu nevadí; běhá si jen tak pro radost. Vadí lidem příliš úzce zaměřeným. Dnes mám pro příchozího alespoň logickou výmluvu, že jde o slepý chodník, záměrně a přirozeně ukončený tyčícím se krasavcem. |
Obraz Odkud... © Danuše Markovová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ivan Rössler |
 |
Stanislav Motl |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Milan Lasica |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jaroslav Vízner |