Teo Adamy - Jarmila Moosová: Enfant Terrible internetu

Rubrika: Publicistika – Rozhovory


Každého z nás obdařil prý Bůh nějakým talentem. Mnozí s ním umějí zacházet, jiní jej dokonce dokáží rozvíjet a zušlechťovat.
Ráda poznávám ty, kteří ve zvolené činnosti vynikají. A mezi takové řadím svého přítele, pozitivně šíleného grafika Tea Adamyho, známého jako aTeo.



Když jsem se poprvé setkala s tvými osobními stránkami – www.ateo.cz – byla jsem, přiznám se, poněkud šokovaná. Do té doby jsem tomuto žánru nevěnovala příliš pozornosti. Něco mě svojí provokativností zaskočilo, na druhou stranu mě jiné věci ohromily vtipem a čistotou zpracování – a mám je ráda. Vyhledávač Google mi na heslo aTeo nabídl jenom na českých stránkách 133.000 odkazů. Co tomu říkáš?

Vážně tolik? Pak zřejmě mají pravdu ti, kteří mi vyčítají, že jsem zahltil internet svými fantasmagoriemi.
V kyberprostoru se s nemalou dávkou drzosti pohybuju už třetí rok. Občas mi něco vyjde v novinách. Většinou pod klišoidním heslem „lidová tvořivost„. Pak následuje zmínka, že vybrali to nejlepší, co je na síti k mání. Otisknou deset obrázků, z toho deset je mých. Na mnoha internetových serverech uveřejňují mé fotokoláže. Proto asi tolik odkazů…

Troufám si říct, že si při výběru „okruhů svého zájmu“ přijdeš na hezkou řádku nepřátel – mýlím se?

Nemýlíš. Tím, že veřejně vyjadřuji své názory, ať už písemně nebo graficky, stávám se snadným terčem pro kdekoho, jenž mi nikdy nepředvede nic z toho, co umí lépe. Zabývám se mimo jiné politickou satirou a musím počítat s tím, že ti, do nichž se „navážím“, ani jejich příznivci, mi tleskat nebudou. A tak si denně říkám: „Jdi svou cestou a nech je mluvit.“ Zaujmout lidi není až tak snadné. Musím je buď nadchnout, dojmout, šoknout, nebo rovnou naštvat. To poslední mi jde ze všeho nejlépe. Takže ano. Provokuju, občas to přeženu a někdy se ocitám i za hranicemi svého vlastního vkusu a podbízím se. To jsou chvíle, kdy bych nejraději sám sobě nafackoval před zrcadlem. Zatím jsem se ovládl.

Zařadil ses svými pracemi mezi nepřehlédnutelné. Dovedly tě k tvorbě tvoje vlastnosti nebo životní okolnosti? Vzpomeneš si ještě na své začátky?

Narodil jsem se... :-) A hned se sháněl po pastelkách. Chtěl jsem totiž být malířem. Ale to chtěl jistý čalouník s knírkem taky, že? Nedali mu šanci a tak si hledal náhradní aktivity. Ani já svou šanci v reálném světě nedostal. Svou přebujelou obrazotvornost jsem mohl uplatnit až ve světě virtuálním. Vlastně si jenom hraju a přitom tak trochu zlobím. Někdy trochu víc…

Nechybí ti smysl pro humor a nadsázku – to se mi líbí. Jestli to nebude tím, že nepatřím mezi ony celebrity, které tak nelítostně karikuješ. Zdá se, že „nic ti není svaté“ – existují vůbec nějaké hranice, za které bys svůj sarkasmus neposunul?

Jistě. Nějaké hranice určitě mám. Třeba Mohameda jsem zatím nechal na pokoji. To, že si dělám legraci z našich politiků, bych si ani nevyčítal. Dělám to totiž za své peníze. Oni si ze mě dělají srandu taky za mé peníze. Z mých daní. No uznej… kdo to má, sakra, utáhnout?!

Naprosto s tebou souhlasím! Máš na svém webu všechno, co jsi kdy vytvořil, nebo se tvoje „fotokoláže“ potulují různě po světě internetu? Znáš jejich počet k dnešku?

Já je nepočítám. Myslím, že jich bude zhruba 5.000. Všechny jsem neuveřejnil. Nedávno jsem dokonce bez lítosti vymazal celou jednu kategorii. Některé práce mají ovšem soukromou povahu. Například když si u mě někdo objedná fotodokumentaci z báječné dovolené v Karibiku, aby ohromil sousedy, a přitom byl u rybníka v Jižních Čechách.
Takové pseudodokumentární fotky mě docela baví. Někdy jde jen o legraci a dárek. Třeba Lojza z Horní Dolní na pivu s americkým prezidentem. To není žádný problém…

Při dnešní technice už zřejmě není nemožné vytvořit jakoukoliv zdařilou fotomontáž, nicméně, používáš i něco speciálního pro dokonalý výsledek?

Inu, často se mě návštěvníci v mailech ptají, „v čem to dělám“. Odpovídám, že v saku, někdy taky ve svetru. :-) Ale vážně, většinu prací vytvářím v programu Adobe Photoshop. Nemám dokonce ani poslední verzi. Technika je opravdu jenom pomocník, nic víc. Důležitý je nápad a oko. Když si někdo v obchodě koupí plátno, štětce a barvy, nestane se z něj automaticky malíř. Totéž platí o programovém vybavení.

Dosáhl jsi v oboru fotomontáží nějakého úspěchu, na který jsi obzvláště pyšný?

Jistě, v první řadě toho, že mi z nich dosud „nehráblo“. No… nechci se tady sebestředně holedbat, ale třeba spolupráce se slovenským satirikem Milanem Markovičem byla pro mě a mé chápání politické satiry klíčová. Vymyslel pro mě titul „Pán pixelů“. Nebo uznání od Vladimíra Kokolii, jenž loni kandidoval na funkci rektora Akademie výtvarných umění. To jsem se naparoval nejméně dvě hodiny! Možná o něco déle…

Prý se o tvých schopnostech vyjádřil uznale známý fotograf Jan Saudek? Víš, jak se o tobě dozvěděl?

Vím. Jednoduše. Napsal jsem mu e-mail… :-) Plakát k jeho výstavě  vzbudil loni ve Vsetíně všeobecné pohoršení občanů. Dokonce dosáhli toho, že byl jako nemravný a pobuřující nakonec stažen. To mě pobavilo i naštvalo. Požádal jsem Mistra Jana Saudka, zda mohu plakát použít k ironické fotomontáži s názvem Péro pro Vsetínské. Souhlas mi nejenom dal, ale dopustil se i pochvalných slov k mé „tvorbě“. Bylo to nečekané, ale wellmi příjemné. Asi byl v dobrém rozmaru a tak mi chtěl udělat radost.

Ze tvých obrázků je vidět, že nejsou šité horkou jehlou. Jak dlouho trvá vytvoření jedné fotomontáže, abys s ní byl spokojen?

Dokud není hotová. A spokojenost mě ovládne opravdu jen zřídkakdy. Přiměřená doba mi připadá půl hodiny. Nejsem-li hotov, začínám být lehce až středně těžce netrpělivý. Jsou však práce, které trvají i tři hodiny. Podstatná je pro mne zejména neproduktivní doba, strávená hledáním vhodných předloh. To mě vůbec nebaví. Řadu nápadů jsem nerealizoval pouze proto, že jsem nemohl či neuměl „vygůglovat“ podklady.
Tedy dobrovolné či nedobrovolné „dárce“… Ale jinou možnost nemám. Nedávno jsem si chtěl ve Strakovce vyfotit kovovou desku s nápisem „Úřad vlády České republiky.“ Ochranka mi to nepovolila. Raději jsem se ani neptal, jestli si mohu vyfotit premiéra s ministry. Nezbývá mi, než „lovit“ na internetu…

Moc ráda se na tvoje stránky vracím, mnohdy aspoň na skok, jen tak pro „osvěžení“, stále je na co se dívat. Máš zmapováno, kolik návštěvníků k tobě chodí?

Já se tím moc nezabývám. Web by potřeboval zmodernizovat a zlepšit pohyb v databázi. Snad se to ještě letos povede. To považuji za důležité. Odmítl jsem všechny nabídky uveřejňovat placenou reklamu, a tak jsem už v samých začátcích nemilosrdně „vyhodil“ počítadlo přístupů. Neustále mě rozptylovalo a znervózňovalo. Začínal jsem s padesáti přístupy denně, z toho téměř polovina byla mých. Ke zlomu došlo po prvním uveřejnění v celostátních novinách. Návštěvnost se zvýšila tak dramaticky, že mé internetové stránky „zamrzaly“ a působily technické problémy i webhostingu. Milióntý návštěvník byl - to se podrž - z Iránu. Postupně mi docházelo, že bych měl stránky kapku internacionalizovat. Dvacet procent návštěv je ze zahraničí. Ze všech kontinentů. Na třetím místě, po Česku a Slovensku je paradoxně právě Irán. Nedokážu si to vysvětlit, ale tak tomu prostě je. Kdybych chtěl být třeskutě vtipný, řekl bych, že jsem pokořil celý svět, zatímco onen frustrovaný čalouník nezvládl ani Evropu. Raději to však neřeknu. Ještě bych mohl někoho „totálně“ znechutit. Ale takhle prostě funguje můj mozek. Hledá souvislosti i tam, kde nejsou. A nakonec je najde…

Mám doma knihu Radovana Krejčíře s tvými ilustracemi. Klobouk dolů, asi bych se obávala jít „do spolku“ s takovým člověkem. Jaká je tvoje zkušenost? Podělíš se o ni?

Předpokládám, že jsi knihu dosud nečetla. Kdyby totiž byla pravdivá pouze třetina, spadl by ti klobouk z hlavy sám. Mám hodnotit lidi podle toho, jaký je jejich mediální obraz? Pan Krejčíř byl označen za „uprchlého zločince“. S čistým trestním rejstříkem! S tímhle mám morální problém.
Radovan Krejčíř mě mailem požádal o spolupráci na knize s tím, abych si stanovil podmínky. Měl jsem jedinou a ta se netýkala mého honoráře. Mohu prohlásit, že jeho postup byl naprosto korektní. Splnil do písmene vše, na čem jsme se dohodli. Přestože jako známý „zlosyn“ ani nemusel. Měl ode mě v termínu vše, co se týkalo grafiky, a mohl na mě klidně zapomenout. To se nestalo. Mé obavy se však týkaly spíše těch, kteří nepatří do jeho fanklubu a dosáhnou i na mocenské nástroje. Spoluprací s Krejčířem jsem se totiž automaticky stal jeho „komplicem“.
A nosil jsem u sebe kartáček na zuby. Mělo to své důvody, které nebudu uvádět. Navíc jsem souběžně ilustroval pozoruhodnou knihu politických komentářů Petra Štěpánka s názvem Plnou ParouBack
Už z názvu je zřejmé, jaký byl její obsah. Knihu křtil poslední ministr kultury Martin Štěpánek. Ano, Štěpánek křtil Štěpánka. Tehdy ovšem ještě ministrem nebyl. Ostatně, už jím není ani dnes. Tak mě občas napadá, že na Seychelách by to nemuselo být až tak špatné…

Myslím, že ten, kdo si na svoji stranu získá spoustu přívrženců, nutně, už pro závist samotnou, posbírá cestou také – bez ohledu na svoji vůli – hezkou řádku ryzích odpůrců. Co jim na tobě vadí nejvíc?

Všechno! Pokud jde o politickou satiru, pak slovo „vadí“ je příliš eufemistické. Ale někdy se i pobavím. Třeba jistý levicově orientovaný intelektuál mě označil za „archetypálního denuncianta“. To mě trochu rozhodilo. Seriózněji míněná kritika mi vyčítá, že prý jsem agresivní, jednoduché věci příliš komplikuju, složité naopak nepřípustně zjednodušuju. Prostě svět v mém pojetí je jaksi pokřivený, matoucí a zneklidňující. Ale copak takový není? Já přece nepředstírám, že zprostředkovávám realitu. Když postavím věci, události nebo konkrétní jedince do jiných, třeba až absurdních souvislostí, mám dojem, že lépe vynikne skrytá podstata. Řekněme, že se snažím přijít na kloub tomu, co na první pohled není vidět, anebo se jeví jinak. A netvrdím, že se mi to vždy podaří. Odpůrci však prohlašují, že se mi to nepovedlo nikdy. A tak jdu umanutě dál svou cestou a nechávám je mluvit…

Mám ve zvyku se závěrem ptát na nabytá moudra v běhu života. Ty jich máš zcela jistě také v rukávu několik. Co bys rád vzkázal čtenářům SUBJEKTIVNÍKU?

No jo, moudry se jenom „hemžím“, akorát si momentálně na žádné nevzpomínám. Čtenářům vzkazuju, ať mě neberou moc vážně. Nemám žádné velké ambice. Já opravdu nechci dělat žádné umění ani měnit svět. Jenom si ho po svém vykládám a komentuju. Někoho potěším, jiného naštvu. Jsem rád, když tentýž obrázek zaujme univerzitního profesora i pomocného dělníka z válcovny. Ten první mi napíše: „Pozoruhodné… Bravo!“ Druhý suše poznamená: „Seš hustej, kámo!“ Vážím si obou stejně. A respektuji i ty, kteří mě sice vůbec „nemusí“, ale neopomenou mi tento fakt naléhavě sdělit.
Jo, abych nezapomněl, přeji čtenářům desetkrát tolik, co oni mně…  :-)

Pro SUBJEKTIVNÍK exkluzivně připravila Jarmila Moosová
www.subjektivnik.cz

aTeo:    Dodatek | červenec 2009
Tento rozhovor vznikl v roce 2006. Mnohé se od té doby změnilo, ale podstata zůstala stejná. Mé obrázky se staly "veřejným majetkem". Jsou používány jako ilustrace k článkům, jako součást nejrůznějších videoprezentací. Mnohdy jsou však dávány i do souvislostí pro mě nepřijatelných. Například byly zakomponovány do hymny Dělnické strany. Na všech školách, kde se zmiňují o tzv. "virálním marketingu", nemohou opomenout web www.aTeo.cz. Prostě ty moje obrázky žijí svým vlastním životem a já na jejich osudy nedosáhnu. Ale nestěžuju si. Ostatně nebylo by mi to nic platné...

 
Ukázka grafik na obálky publikací, které vytvořil aTeo na zakázku pro různé nakladatele.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 07. 2009.