CO JE POZITIVNÍ SKEPSE 

    Úvodní kapitola    

Byly doby, kdy jsem velmi úzce spolupracoval s divadelním ochotnickým hnutím; nejenom jako najímaný režisér, ale i jako lektor, člen výběrových komisí pro festivaly, odborný porotce a dokonce i jako recenzent festivalového Zápisníku na Jiráskově Hronově. A tam se v redakci jednou stalo, že mě k smrti vylekal nečekaný hlas neviditelného reportéra: cosi namlouval pro televizní komentář. Když jsem se vzpamatoval, začal jsem ho hledat. Byl ukrytý pod stolem a pravil, že se jmenuje Langr. Dřepěl tam s magnetofonem i telefonem a tvrdil, že právě na tomto místě je nejlepší akustika. Takovým způsobem jsem se seznámil s dnešním hostem Rozprav. Od té chvíle jsme se vídali docela často, připravovali jsme dokonce společně festival mimopražských divadel pro letní Prahu i televizi; ten se odehrával na Nové scéně Národního divadla, než jej později přeložili do Plzně. Nějaký čas jsme se potom neviděli, ale nedávno se mi ozval, aby mě jako hosta pozval na obnovený a věhlasný FEMAD (Festival mladého amatérského divadla, dříve tzv. Salon odmítnutých) do Poděbrad.

Narodil jsem se 13. května 1959, jsem ženatý, mám dceru a syna, žiji v Poděbradech. V letech 1986–1989 jsem byl člen KSČ. V roce 1989 jsem za Divadelní festival Aktualit dostal novinářskou cenu. V roce 1989 jsem patřil mezi velmi úzkou skupinu redaktorů, kteří prošli vnitřním personálním porevolučním auditem a mohli nadále pracovat i po roce 1989 v ČST. V té době jsem moderoval zpravodajskou relaci Aktuality. Souběžně s novinářskou prací s orientací na kulturu a zejména na divadlo jsem se aktivně zapojoval do tenisového dění. V letech 1987–1991 jsem byl místopředsedou Českého tenisového svazu a následně v letech 1992–1994 předsedou České tenisové rady. V roce 1992 jsem musel opustit televizi, protože jsem byl vylustrován jako agent StB. V roce 1996 jsem byl Vrchním soudem pravomocně očištěn z nařčení, které mi však totálně obrátilo život. V roce 2004 jsem využil precedens s obdobnou kauzou Jiřiny Bohdalové a soudním rozhodnutím bylo moje jméno vymazáno ministerstvem vnitra z oficiálních seznamů spolupracovníků STB. V roce 2010 jsem v komunálních volbách získal nejvyšší počet voličských hlasů v Poděbradech (navzdory tvrdému propírání minulosti, anonymům a veřejným útokům) a byl jsem 1. prosince zvolený starostou Poděbrad.

Odmala jsem chtěl být profesionálním hercem (naštěstí se tak nestalo). S poděbradskými ochotníky jsem si zahrál poprvé až v 16 letech a to jen tři menší role. Po neúspěšných zkouškách na DAMU jsem šel studovat žurnalistiku. Už během práce v televizi v roce 1987 jsem si stihnul střihnout v Poděbradech první divadelní režii – crazy komedii Jak vykrást banku a pak nastala dlouhá odmlka.

V ČST jsem se specializoval na divadlo a folklór. V roce 1990 jsem společně s Vladimírem Justlem a Vlastimilem Fišarem pomáhal zachraňovat Neumannovy Poděbrady, které se přejmenovaly na Poděbradské dny poezie. Právě tady jsem jako malý kluk asi poprvé přičichnul k vůni divadla a krásy mluvené řeči. K aktivnímu provozování ochotnického divadla jsem se vrátil až po opětovném přestěhování do Poděbrad v roce 1998 (viz stránky www.dsj.cz). Napsal jsem a realizoval 5 divadelních her, které zatím bohužel hrál jen poděbradský spolek v mé režii, další hry jsem pro sebe jako režisér upravoval. Šestá hra má premiéru 21. června budeme ji hrát během prázdnin na zámku Kačina, sedmou mám v šuplíku a chtěl bych ji realizovat příští rok. V roce 2008 mi vyšla kniha Poděbradská abeceda.

Když se vrátím k režijní práci, tak jsem prý zajímavým, moderním způsobem adaptoval pro nymburské Hálkovo divadlo Bílou nemoc v titulní roli s Martinem Štěpánkem, před tím podobně i Fanfána Tulipána s Ťuldou Brouskem v roli Ludvíka XIII. V Nymburce jsem ještě v roce 2009 režíroval Romea a Julii s absolventy VOŠ herecké. Na škole jsem po sedmi letech kvůli starostování musel ukončit pedagogickou práci. Tu jsem začal už v roce 1987 jako externí odborný asistent na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. Od roku 2001 se motám kolem poděbradského FEMADu, od roku 2006 jako ředitel. Přítel Jan Pavlíček z Poděbrad mě přesvědčil a po 30 letech mě obsadil do hlavní role své autorské komedie Ezop. Tady se na závěr pochlubím – na dvou festivalech jsem získal hlavní hereckou cenu, ale protože o divadle něco snad už vím, tak to je zejména proto, že mi role sedla typově, než že bych ji zase tak skvěle herecky vytvořil.

ZP •• Koncem osmdesátých let jsme se spolu stali strůjci letní přehlídky mimopražský ch divadel. Zásadní impulzy k tomu byly dva: jednak ve zpestření kulturní nabídky hlavního města v době, kdy takzvaně během léta a prázdnin umělecky »chcípnul v Praze pes«, jednak v popularizaci tvorby nepražských činoherních scén prostřednictvím televize. Nic víc, nic míň. Na tento festival se snad přihlásila všechna česká a moravská divadla a nebylo snadné z nich vybrat pouze několik pro představení na Nové scéně Národního divadla. Myslím, že se nám to docela povedlo, a tak mohli pražští diváci poznat a pochopit, že třeba v Pardubicích, Uherském Hradišti nebo v Karlových Varech se dělá vynikající divadlo, o čemž se navíc mohla přesvědčit i široká veřejnost celé republiky prostřednictvím pořadů televizního zpravodajství. S politikou neměla tato věc žádnou souvislost, nicméně po něžné revoluci byl i tento festival označen jako další protektorství pragocentrismu. Samozřejmě, že taková charakterizace byla stejně tak nesmyslná, jako kdyby v devatenáctém století, kdy se všude na území Českého království vybíralo na postavení Národního divadla v Praze, se označovala národní vůle Čechů, Moravanů a Slezanů za servilní posluhování metropoli.

Z. Pošíval, J. Adamec a L. Langr na festivalu mimopražských divadel na Nové scéně ND.

Náš festival měl za sebou teprve dva ročníky, ale přesto když v únoru 1989 vydal respektovaný divadelní historik profesor František Černý své Kalendárium dějin českého divadla, začínající festival zařadil do svého kalendária. Myslím, že o tom ani nevíš, ale to je ten důležitý detail, který hovoří za všechny superlativy. K myšlence na takový festival mě navíc přivedlo moje osobní poznání. Když jsem ještě jako televizní novinář začal prezentovat na obrazovce do té doby nezvykle často oblastní divadla, objevil jsem řadu vynikajících talentů, které nikdo neznal. Ale současně jsem se zděsil, v jakých podmínkách tito lidé na oblasti žili a pracovali. Považoval jsem za správné udělat něco pro to, aby se jim dostalo alespoň přiměřené pozornosti médií a tím i veřejnosti. Festival se sice odehrával v Praze, ale směřoval do Jihlavy, Karlových Varů, Pardubic, aby si jejich domácí diváci uvědomili, jak dobré mají divadlo a herce, když o nich vysílá televize.  Proto mám také pocit, že všechny pozdější podobné a jistě záslužné pokusy kulhaly na jednu nohu. A tou právě byla absence velké mediální podpory, kterou mladému festivalu dávala televize.    

ZP •• Zaujalo mě, že jsi na počátku devadesátých let prošel sice kádrovacími čistkami v televizi, ale nakonec tě dostihlo obvinění ze spolupráce s STB. Byl jsi posléze sice očištěn, ale své sis užil jako stovky podobně označovaných obětí zvůle komunistické tajné bezpečnosti. Je to jeden z velkých paradoxů naší doby. Zatímco tisíce občanů byly vystaveny určitému veřejnému ostuzení a často neprávem, původci tohoto zla se dodnes nacházejí v anonymitě a dokonce pobírají za svou ohavnou službu docela slušné výslužné a pěkné důchody. Sám znám jednoho estébáka, jenž musel odejít z této služby ve svých třiceti letech věku, ale dodnes pobírá každý měsíc od státu docela slušnou sumičku, byť se dávno velmi dobře a už i poctivě živí v soukromém podnikání.

Herec Vlastimil Fišar mi v té pro mě velmi těžké době poslal s přátelským pozdravem a pro povzbuzení pár vět Karla Čapka: „…Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní. Jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví…“. Čapek to napsal v těžké osobní depresi několik dnů před smrtí v prosinci 1938. Nevím, jestli přesně navazuji na to, co jsi chtěl slyšet, ale připadá mi to velmi výstižné a nejen k době po roce 1989. Koneckonců žijeme v zemi, kde spousta lidí je ochotná postavit barikádu na klíč, ale nejlépe až tak tři dny po revoluci.   

ZP •• Navzdory všem nervákům, jež ti ani trochu nezávidím, jsi definitivně zbavený tíhy té odporné epizody. Přestože jsi především novinář, tvou specializací je teatrologie: studoval jsi to vedle novinařiny již částečně na Univerzitě Karlově, ale hlavně později i na DAMU. Z tvého životopisu i praktického je nad slunce patrné, že ses divadla zdaleka nevzdal. Ani já ne, nedávno jsem napsal pro jihočeského Jaroslava Kubeše monodrama Případ klaunova omšelého kabátu a pro Český komediální klub 54 jsem režírovat Beckettovu hru Čekání na Godota, ale přesto se mnohem citelněji věnuji psaní beletrie. I u tebe zaznamenávám určitý profesionální odklon od divadla, ovšem nesrovnatelně citelnější, neboť jako starosta významného města se musíš zabývat nesčíslnou řadou mnoha oborů lidského konání.

Divadlo Na kovárně se nalézá na nádvoří poděbradského zámku.

ZP •• Přiznám se, že jsem rád, jak ses zasloužil o obnovení FEMADu. Měli bychom znovu čtenářům připomenout, že jde o divadelní přehlídku dnes již významné tradice, která kdysi vznikla jako určitý pendant oficiálnímu Jiráskovu Hronovu: původně se také nazývala »Salon odmítnutých«. Mne tam kdysi před léty pozval Pavel Bošek, významná autorská osobnost, v jehož přítomnosti jsem zažil báječné lektorské chvíle s netradičním viděním divadelnosti.

FEMAD (Festival Mladého Amatérského Divadla) je jedno z mých zamilovaných okének do světa divadla. Vzpomínám si, jak jako student prvního ročníku žurnalistiky jsem sbíral odvahu, abych na nějakém večerním semináři na FEMADu vystoupil s naučenými glosami od Franka Tetauera a Pavel Bošek mě pozorně vyslechl, poznal, že jde o cizí myšlenku, zazářila mu očka a začal mě zpovídat, že ho spíš zajímá, co si myslím já. Byl jsem rudý jako

rak, ale zřejmě jsem prošel zkouškou bojem, že jsem si postupně pak začal dodávat odvahu, sdělovat a formulovat své názory. Letos je festival v termínu od 8. do 11. září a věřím, že to opět bude velmi příjemný zážitek. Však je to také už 40. ročník.

ZP •• V dnešní době již existuje na Divadelní fakultě AMU katedra tzv. „Alternativního divadla“ s vynikajícími pedagogy, na Hudební fakultě AMU zase katedra „Nonverbálního divadla“, nemluvě o velké řadě nových škol s nejrůznějším divadelním zaměřením, tedy nejenom klasickým dramaticky činoherním. Nebude proto od věci dozvědět se od tebe, jak se současný a obnovený FEMAD liší od onoho v minulosti a jak se tu daří návštěvníkům i účastníkům.

V sedmdesátých letech minulého století to byla neskutečná oáza svobodné výměny názorů. Vystupovali zde a diskutovali lidé, kterým byl Jiráskův Hronov uzavřený zejména z politických důvodů. Brzy se také proto vžil název „salón odmítnutých“. Samozřejmě po roce 1989 padly ideologické bariéry, ale odmítnutí zůstávají stále. Tentokrát nejde o politické postoje, ale protože umění je objektivně nezměřitelné, tak se porotci opírají o své znalosti, zkušenosti, subjektivní poznání, ale také o libůstky a v neposlední řadě hrají svou roli i osobní sympatie a antipatie. Jinými slovy to, že je někdo vybrán na vrcholnou přehlídku ještě neznamená, že vždy jde o špičkovou inscenaci a ten, kdo skončil pod čarou výběru, vůbec nemusí být špatný a neinspirativní. A právě těm co, skončili pod čarou výběru, tedy byli odmítnuti, nabízíme druhou šanci v podobě „salónu odmítnutých“. A ukazuje se, že to má smysl. Mezi soubory se opět zvyšuje povědomí o kdysi respektované značce. A jen pro zajímavost – na národní přehlídce v Děčíně se diváci počítají v lepším případě na desítky. My máme plný dům. Koneckonců, jsi pozvaný, tak se o tom přesvědčíš na vlastní oči. Řada pamětníků, která přišla na obnovený FEMAD tvrdí, že se sem opět vrací výlučná atmosféra, která tady panovala v 80. letech 20. století a to je přece fantastické!   

ZP •• K Divadlu Na kovárně, kde se odehrávají představení FEMADu, mám navíc velice příjemný osobní vztah i z jiného důvodu než účast na FEMADu. Chovám v sobě i další pozitivní vzpomínky. V sedmdesátých letech, kdy vrcholila hluboká a paranoická normalizace, (neboli honička na odpůrce sovětské okupace), se Na kovárně odehrály hlavní zkoušky, generálka a nakonec i premiéra inscenace hry Jediná láska paní Hermanové, kterou jsem režíroval. Autorem textu byl tehdy nežádoucí a zakázaný básník Milan Uhde, (uvedený samozřejmě tehdy pod pseudonymem); mnohem později se pak stal ministrem kultury a také předsedou parlamentu ČR. Z důvodů jistého utajení a opatrnosti jsme raději opustili Prahu a zvolili Poděbrady. U vás byli vstřícní a velice rozumní pořadatelé. Pořad se hrál dlouhou řadu let a dosáhl mnoha stovek repríz.

Častou otázkou tohoto rozprávění je současná situace v naší zemi.

Ne nadarmo se ovšem nazývají tyto internetové noviny tak, jak to lze číst již v záhlaví, neboť v okruhu autorů převládají osoby s pozitivním viděním skutečnosti. V čem naopak ty vidíš největší problémy naší české společnosti a jaká východiska tě napadají? Jaké máš pro svá tvrzení zkušenosti? Víš, tahle otázka mě napadla po přečtení tvých konfesních slov z dopisu, jejž jsi mi poslal:

„A hlavně jsem poznal svůj základní omyl. Nerodíme se proto, abychom byli šťastní, ale abychom žili v naději, že během života nás možná potká pár letmých okamžiků štěstí a že je snad dokážeme rozpoznat a užít si je. Ale co si naříkám, když si uvědomím, jak skvěle si užívám života oproti části mých předků, kteří odešli s dýmem osvětimských komínů...“

Myslím, že se člověk celý život učí a jako může být mladý vůl, není vyloučeno, že vůl může být i starý. Já jsem byl vždycky nesmírně pozitivní, optimistický, ale život mě dostal do situací, že ani nashromážděná zásoba optimismu mi často nestačila. Nepropadl jsem naštěstí démonu alkoholu ani jiným podobným nástrahám ale, abych se přidržel názvu Pozitivních novin, už tak dvacet let mě provází pozitivní skepse. A abych byl upřímný je v tom postoji víc skepse než pozitiv, ale naštěstí stále mě to tlačí pracovat, přemýšlet, inspirovat. Jen s radostí jsem opatrný a tu opravdovou radost, pokud se vůbec dostaví, si schovávám někam dovnitř.   

ZP •• Láďo, děkuji za rozprávění i za nabídku, že mě oddáš na poděbradské radnici, ale obávám se, že by s tím manželka nesouhlasila. Raději s velkou chutí přijímám pozvání na FEMAD v září a ujišťuji tě, že už se na taková setkávání velice těším. A jak už bývá v ROZPRAVÁCH dobrým zvykem, uvádím v příloze i ukázku z tvé dramatické tvorby.

• • • • • •

Nejstarší divadelní opona v Poděbradech je střední část divadelní opony z původního Jiříkova divadla z roku 1886. Dílo je o deset let starší než socha krále Jiřího z Poděbrad. Oponu namaloval malíř a restaurátor Gustav Kubeš. Jeho dcera Hana si za odměnu v Poděbradech několikrát s místními ochotníky zahrála divadlo. Na tom by nebylo nic tak mimořádného, kdyby se už dva roky na to nestala členkou Národního divadla a do divadelní historie vstoupila jako legendární první milovnice pod jménem Hana Kvapilová. Zachovalá část opony znázorňuje pohled na poděbradský zámek. Zničená část opony obsahovala ještě postavy Jiřího z Poděbrad a Kunhuty ze Šternberka.

Do rozházené komnaty přichází stará služebná Háta,
vzdychne nad nepořádkem a začíná uklízet.