Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

 

Loužecký Pavel
Myslím, že jsem už v některém ze svých článků napsal, že jednou z nejdůležitějších věcí, které mi Pozitivní noviny dávají, je možnost poznávat lidi, které bych jinak nikdy poznat nemohl, protože bych se k nim prostě nedostal.
Nepochybnou výhodou vydavatele internetového magazínu je, že se mnohem snáze dostávají lidé k němu, než-li on k nim. A to často cestami tak neskutečně náhodnými a nepředvídatelnými, že nad tím až zůstává rozum stát.
Stejně tak to bylo i s mým „setkáním“ s panem Zdeňkem Pošívalem, kterému jsem ke své lítosti neměl tu čest dosud osobně stisknout ruku.
Za všechno může vlastně skvělá výtvarnice paní Eliška Peroutková, které jsme kdysi v PN uveřejnili článek o jejím kresleném vánočním betlému. Díky jejímu krásnému nadšení, vlídnosti a upřímnosti (těmito vlastnosti si mě ihned získala na svou stranu), jsem paní Peroutkové napsal, že bude-li mít potřebu nabídnout propagaci v Pozitivních novinách komukoli ze svých přátel a známých, že jsem kdykoli k dispozici, neboť její přátele a známé považuji od nynějška i mezi své. To jsem však netušil, jak prorocká slova byla náhodně vypuštěna.

Dne 12.ledna 2009 jsem totiž dostal od paní Peroutkové e-mail s následujícím textem:

Vážený pane Loužecký,
dovoluji si Vám poslat materiály k připravujícímu se pozoruhodnému počinu na scéně městského divadla v Českém Krumlově, kde 30.1.2009 bude uvedena premiéra divadelní hry Zápisník.
... Hru režíruje můj dlouholetý životní přítel, režisér a spisovatel pan Zdenek Pošíval, a protože se domnívám, že inscenace si jistě zaslouží pozornost širší veřejnosti, navrhla jsem Zdeňkovi, že si dovolím Vám poslat anotaci k případnému zveřejnění v PN, kde si myslím, že má právo být, a že informaci o tomto kulturním počinu jistě uvítají i mnozí čtenáři PN. ...


I stalo se. Prezentace divadelní hry Zápisník byla otištěna v Pozitivních novinách, načež jsem za pár dnů dostal od pana Pošívala nečekanou odpověď:

Vážený pane Loužecký,
dnes jsem objevil v Pozitivních novinách upoutávku na mou premiéru v Českém Krumlově, za což Vám upřímně děkuji. Tuším, že k tomu dala impulz Eliška Peroutková: mám rád její obrazy a s jihočeskými kolegy jí chystáme tři vernisáže.
Já sám se po výtce věnuji psaní prózy, divadlo je mi spíš nostalgickým exkurzem, ale - co si budeme povídat - jsem rád, že nepomine bez povšimnutí.
Vaše noviny jsou příjemným osvěžením ve spleti a návalu stereotypního mediálního manýrismu.
V úctě Zdeněk Pošíval.


Okamžitě mi cosi zablikalo v hlavě, a když jsem si pak našel na internetu informace o tom, kdo je vlastně Zdeněk Pošíval, začal jsem kout železo, dokud bylo žhavé. Bylo mi jasné, že člověk s takovými zkušenostmi a mnohostrannými tvůrčími schopnostmi je naprosto ideálním kandidátem na to stát se klíčovou osobou projektu, který jsem chtěl už dlouho v Pozitivních novinách realizovat.
Stále jsem totiž skálopevně přesvědčen o tom, že Pozitivní noviny by měly dávat mnohem více prostoru lidem, kteří jsou bohužel méně veřejně známí, než si jejich osobnost, zkušenosti, praxe, ale hlavně konkrétní výsledky jejich celoživotní práce zasluhují. Právě tito – většinou skromní, moudří a citliví lidé – by měli dostat maximální mediální prostor pro to, aby nám mohli předávat své životní poselství. Ba co víc – aby mohlo být toto poselství „internetově-nehynoucím způsobem“ zachováno pro budoucí generace. Jedině díky tomu budou mít naši potomci šanci objevit TVŮRČÍ INSPIRACI, jedině tak dostanou možnost POTKAT SE S OPRAVDOVOU OSOBNOSTÍ.
A o to tu jde především.
Tento záměr jsem tedy nabídl panu Zdeňkovi Pošívalovi. A věřte mi, že to rozhodně není věc jednoduchá. Ostatně – můžete se přesvědčit na vlastní oči. Namátkou vybírám jen pár nejdůležitějších tezí z mého „zadání“:

• Chtěl bych dát v Pozitivních novinách poměrně velký prostor (v rámci samostatné rubriky) pro takové zvláštní, netradiční, osobní rozhovory dvou lidí, z nichž jeden by byl jakýmsi stálým moderátorem (to byste měl být Vy) a ten druhý (nebo druhá) by měl být vždy někdo z Vašich blízkých přátel či známých, o kterých jste přesvědčen, že si svým životem a dílem, ale i díky své výrazné osobnosti plně zasluhují, aby se o nich dozvěděla široká veřejnost a aby po nich zůstala na tomto světě nesmazatelná publicistická stopa.
• Tyto rozhovory by měly být opravdu jiné, než bývají v bulvárních médiích, měly by jít mnohem více do hloubky lidské duše, mělo by z nich dýchat člověčenství, opravdovost a upřímnost.
• Po přečtení takového rozhovoru bych se měl - jako čtenář - dozvědět nejen spoustu věcí o Vašem hostovi, ale i o Vás, to znamená, že by to neměly být rozhovory typu jednovětá otázka a spousta textu v odpovědi, ale poměr Vašich slov a slov Vašeho přítele či přítelkyně by měl být rovnocenný.
• Témata i vlastní zpracování rozhovorů by zůstala vždy výhradně ve Vaší kompetenci.
• Kolik důležitých a vzácných myšlenek a zkušeností odešlo s lidmi starších ročníků jen proto, že se nenašel nikdo, kdo by si s nimi VČAS sedl a zachytil je na papír, do diktafonu, na fotografii, na video....
• A právě tohle bych chtěl dostat do Pozitivních novin. Lidi a jejich osudy, lidi mediálně málo známé nebo téměř neznámé, kteří jsou však OSOBNOSTMI tisíckrát více, než drtivá většina z těch, které jsou nám v médiích jako osobnosti předváděny.

Nechci už dále rozvádět naši bohatou korespondenci, protože důležitý je výsledek.

Jsem velmi rád, že vám dnes mohu s velkým zadostiučiněním oznámit, že se pan Zdeněk Pošíval rozhodl přijmout moji nabídku a povede v rámci samostatné rubriky s názvem ROZPRAVY ZP na stránkách Pozitivních novin netradiční exkluzivní rozhovory se svými zajímavými přáteli.

Věřím, že pro vás budou tyto osobité rozpravy skutečným čtenářským zážitkem a že každou novou rozpravu budete očekávat s netrpělivostí a zvědavostí sobě vlastní.

Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin
Nejdříve mi však dovolte, abych vám představil samotného Zdeňka Pošívala. Tohoto odpovědného úkolu se ujal jeden z jeho blízkých přátel Pavel Zvěřina.

Co učinit s lidským světem

Portrét režiséra a spisovatele Zdeňka Pošívala

O Zdeňku Pošívalovi bylo už kdeco napsáno: od povrchních statí v časopisech až po zasvěcená udání.
V jedné osobě romanopisec, dramatik a režisér při zdravém rozumu přečkal krom jiného světovou válku, dvě Zdeněk Pošívalrevoluce a vládu devíti prezidentů.
Na vlastní kůži prožil údobí slávy, uznání a cen, stejně jako dvacetiletý zákaz býti zaměstnán ve vlastním oboru a vyhazovy z práce.
Sepsal desítky scénářů a divadelních her, často pod cizím jménem, pokud to nešlo jinak. Poslední roky se věnuje zejména historickým románům, ačkoli ho občas zlákají i jiné žánry.
Jako člověk je smrtelně háklivý na špatně odvedenou práci a aroganci; a nám ateistům s oblibou opakuje slova A. P. Čechova – „Bůh by i byl, jen víry není.“

Řekněme si: nezaměnitelná figura už napohled. V bezmála dvaasedmdesáti letech se Mgr. Zdeněk Pošíval drží pořád zpříma, je to velký mužský se srdcem a tváří rytíře lehce zasmušilého, a přece bychom o něm mohli vyprávět spoustu veselých historek. Ať jde o práci či o radosti života, nikdo z nás nestačí Zdeňkovu tempu.
Během dne je schopný napsat deset stran jiskřivé prózy, a večer už podmanivým hlasem recituje u vína Seiferta, sebe i jiné skvělé autory. V dobré restauraci listuje jídelním lístkem jako sbírkou milostné poezie, a na všechno má chuť.
A protože jako zkušený divadelník ze zvyku maličko režíruje své okolí, poradí vám také, co si máte objednat, anebo kterou knihu co nejdříve přečíst. Na škodu vám to není. Jakmile se ale blíží zavírací hodina a mladíci u stolu již dávno umdlévají, táže se Zdeněk plný elánu: „A kam půjdeme teď, abychom si konečně trochu popovídali?“ Když pak v noci sám dorazí domů, mnohdy znova usedá k počítači.
Redaktor jeho posledního rukopisu, který s ním bydlí ve stejném domě, prý pokaždé ráno ve schránce nalezl novou kapitolu.

Život a jiné průšvihy

Na svět přišel Zdeněk Pošíval v Pelhřimově doslova na konci dobrých časů, psal se tehdy 2. květen 1937.
O devatenáct roků později odmaturoval a po vojenské službě začal studovat režii na pražské DAMU.
Jeho absolventská inscenace hry bratří Čapků Ze života hmyzu zvítězila v roce 1962 na akademickém festivalu v italské Parmě.
Oženil se s herečkou Monikou Pachnerovou, s níž má dva syny, starší Marek žije v Torontu, mladší Petr v Praze.
Po promoci nastoupil Zdeněk Pošíval do Městského divadla ve Zlíně, kde s velkým ohlasem uvedl mj. i vlastní dramatizaci Limonádového Joea. Později na čtyři roky zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pamětníci si podnes připomínají jeho komedii na motivy Jaroslava Žáka Bitva v gymplu aneb Študáci a kantoři. Vtipný text nastudovaly vzápětí divadelní soubory v Praze i v dalších městech. Tou dobou Zdeněk uvedl i svou dramatizaci Dostojevského románu Idiot, ale také již pracoval jako autor i režisér pro televizi; připomeňme alespoň inscenaci Zlatého scarabea podle povídky A. E. Poa.
Jako protest proti sovětské okupaci režíroval naposledy v Ostravě upravené Tylovo drama Jan Hus.
V roce 1969 si pak s dramaturgem Miloslavem Klímou společně položili otázku: „Proč bychom měli dál dělat divadlo, na které bychom sami nechodili?“ Společnou rukou založili scénu Na Forbíně a hráli v pražské Malostranské besedě. Soustředili se především na zapomenuté starší české texty, v nichž akcentovali silnou aktuální notu.
Přes velký zájem publika normalizační úředníci zastavili provoz divadla ze dne na den a Zdeňka Pošívala obdařili zákazem pracovat ve svém oboru.
Stal se odborným referentem v Pražském kulturním středisku, přesto v době dovolené nazkoušel jako hostující režisér v Západočeském divadle v Chebu svou původní komedii Krápění.
Časem mu bylo povoleno režírovat zájezdová agenturní představení i pořad Jediná láska paní Hermanové, (autor Milan Uhde), který se dočkal rekordních dvou tisíců repríz.
V době Charty 77 obdržel okamžitou výpověď na základě anonymního udání, že s chartisty sympatizuje. Zůstal na volné noze, psal a režíroval pořady zpěváků a hudebních skupin. Mnohem později jeho původní hru Dírkou v oponě aneb Jak se dělá divadlo uvedla pražská Reduta i četné další scény v republice.
Pošíval začal působit jako pedagog na Středočeské konzervatoři a vydal učebnici estetiky. Podařilo se mu v Redutě uvést svou další hru Vražda v hostinci U Bledule a režisér Milan Cieslar natočil podle jeho společného scénáře s Petrem Pospíchalem televizní film Ruce, který získal 2. cenu Mezinárodního festivalu Zlatá Praha 1988.
I po pádu komunistického režimu se Zdeněk občas vrací k divadelním hrám, méně často k režii. Připomeňme alespoň jeho scénickou poemu Případ klaunova omšelého kabátu (premiéra 2006, Městské divadlo Český Krumlov).

Postmoderní hra se čtenářem

Svůj příklon k psaní beletrie zdůvodňuje jistou únavou z divadla. Pod pseudonymem R. H. Douglas vydal časopisecky 26 kriminálních novel, inspirovaných pobytem v Kanadě a krajem kolem Velkých jezer.
Jeho románová prvotina Vražedný týden patřila v roce 1998 k nejprodávanějším knihám měsíce.
Vzápětí knižně vychází první z jeho historických příběhů Té noci svítil úplněk (1999), který se odehrává v době vyvraždění Slavníkovců.
V románech Pokušení a pomsta (2000), Satanovi koně (2003), Satanovo jaro (2005, odměněno za nejlepší román s detektivní zápletkou Cenou Jiřího Marka) se zabývá osudy českých zemanských rodů v neklidné pobělohorské době. Společným dějištěm je především okolí autorova rodného Pelhřimova, jižní Čechy, ale i mnohé cizí země.
Kdyby Pošíval nepsal téměř nepřeložitelně hravou češtinou o české minulosti a pro Čechy, mohly by jeho knihy patrně dosáhnout evropského ohlasu. Ovládá totiž postmoderní hru se čtenářem a je strhujícím vypravěčem, který rafinovaně mísí různé literární žánry, střídá časové i jazykové roviny a vytváří přesvědčivé postavy.
K tomu ovšem autor podotýká: „Píšu o české historii, neboť hledám paralelu mezi tehdejší a dnešní dobou. Snaha našich dědů učinit cosi s lidským světem zdá se mi přitom bohužel zřetelnější a cílevědomější, než pohodlná povrchnost nás, současníků.“

Text © Pavel Zvěřina
Foto © Pavel Hrdina

A na závěr ještě dejme slovo samotnému Zdeňkovi Pošívalovi.


Nabídka vydavatele POZITIVNÍCH NOVIN mě potěšila.
Poznal jsem a dosud se znám osobně s mnoha lidmi, jejichž činnost je dovedla k popularitě a dostává se jim nezastíraného uznání společnosti. Patří k nim především výkonní umělci, před obecenstvo předstupující zejména na televizní obrazovce. Získávají věhlas, bohužel leckdy i bez ohledu na hodnotu výkonu. Jejich tváře jsou tudíž obecně a dostatečně známé.
Jenomže o tyhle tváře vydavateli vůbec nešlo.
Výzva, abych se ujal »rozprav« s přáteli a kolegy, jež jsou před veřejností naopak skrýváni, či zůstávají kdesi v pozadí zájmu, otevřela ve mně jakousi dávnou potřebu sdílnosti téže iniciativy.
Mezi mými přáteli se vskutku nachází nejedna osoba, jíž se velmi obdivuji. Je v médiích nezaslouženě opomíjena, přičemž nezastupitelně ve svém oboru vyniká a společnosti přináší nezanedbatelné hodnoty. Dost dobře často nechápu, proč setrvává v anonymitě. Že by jen z ostychu?
Vedle odporu k nezkrotnému bulváru, parazitujícím na všelijakých skandálech a nechutných extrémech, jde pravděpodobně i o nechuť k nevyzpytatelnému snobismu, jenž vegetuje na povrchních a schematických emocích. Moudří lidé se mu prostě vyhýbají; pro tvůrčí a dělné lidi je vzdáleným a nepřijatelným jevem.
Rovněž mnohé, byť obecně potřebné obory, nejsou v médiích považovány za dostatečně atraktivní. Je zcela možné, že pro určitý okruh čtenářů spočívá nezájem v nepřejícnosti k úspěšnosti jedince. Nebo pramení z příznačně tuzemské závistivosti vůči pozitivní výjimečnosti, jež se stává zároveň i příčinou nevšímavosti.
Nehodlám se na těchto stránkách snažit o sociologický nebo o psychologický průzkum české společnosti. Neumím to. A zdá se mi, že se to ani nenaučím. Pro mne je důležité, že tu mohu prezentovat významné osobnosti se smyslutvorným vztahem ke světu…   

Zdeněk Pošíval
www.zdenekposival.blog.cz
Příště: Kameny a múzy 

Rozpravy s Prof. RNDr. Tomášem Pačesem, DrSc. (71),
geologem, pedagogem a výzkumným pracovníkem. Starší bratr prezidenta Akademie věd je významným českým vědcem, jenž přednášel řadu let na univerzitách v USA, přítel Jiřího Voskovce (otec bratří Pačesů byl osobním lékařem Jana Wericha). Tomáš je také tvůrcem vynikajících akvarelů krajinomaleb.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                       

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2009.