Odebírám a čtu několik krajanských novin a periodik a teď k takové možnosti internet dodal další. Nebudu všechna jmenovat, všem redaktorům a vydavatelům ale patří dík za jejich práci.

Coby důchodce, penzista, senior, případně označený jako budižkničemu, tedy člověk už nic nevytvářející za odměnu, mám teď na  jejich čtení více Času.

Už nejednou jsem si připomněl vzpomínku své ženy na jejího dědečka, majitele usedlosti kdesi na Moravě, který věnoval svou pozornost hnězdám, vesmíru a tomu či onomu druhu metafyziky, odsuzován za to svou pracovitou a praktickou manželkou, a posléze považován v rodinném kruhu (a možná sousedy z vesnice, kde se svou ženou žil) za jedince nejen neužitečného, ale i pošetilého.

Možná, že i já půjdu brzy v jeho stopách. Neboť moje myšlenky a úvahy stále častěji se ubírají směrem snad nejpřesněji nazvaným neužitečným. Pro někoho možná i zavrženíhodným, neboť dnešní doba, možná víc než jiná, dává stále větší důraz a význam věcem takzvaně hmatatelným. Tedy úspěchu ve společnosti, získanému majetku, případně menší či větší moci, slávě a uznání okolí.

Pohybujeme se ve světě, který je daný trojrozměrem čehokoli praktického. Ale dokonalou definici našeho světa doplňuje rozměr čtvrtý. Čas.

Stejně jako vesmír nebo vzduch, fenomen nehmatatelný a přesto obsažený v absolutní úplnosti v našem životě. Je to Čas, ten společný jmenovatel minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Čas, co všechny rány zhojí; Dočkejme času, jako husa klasu; Všeho do času; Čas letí jak střelná rána; ale i ono Čas jsou peníze! Ty ale je možno vydělat, nikoli však získat zpět ztracený čas.

Zrušme čas, a nezbude nic. Je to fenoném, nezasluhující si zneužití ideologií, která na bídě přítomnosti vybudovala chiméru lepšího života v budoucnosti ... tedy v budoucím čase.

Čas je společným jmenovatelem dvou jeho protichůdných využití. Je to rychlost, spěch a pomalost. A je to právě rychlost, které je dnes tak uctívána. Rychlost počitačů, expresů, informací, automobilů, letadel. Pomalost zůstává jen myslitelům a milovníkům klidu.

Samozřejmě, když zavoláte na úřad a musíte si vyslechnout nespočet pokynů a pak čekat na živou osobu, odsuzování rychlosti není na místě. Přesto ale mám dojem, že čip a digitál, jež měly takové úkony urychlit, v podstatě je zpomalily. Nikdy jsem na spojení se živou osobou na úřadě tom či onom nečekal tak dlouho, jako dnes, v době moderní komunikace. Což je poněkud paradoxní.

Naše doba je rychlá, žije se dnes rychleji než kdykoli dříve, dovídáme se občas. Je tomu tak, relativně vzato. Sotva ale absolutně. Den je stále dlouhý těch dvacet čtyři hodiny plus minus pár těch drobných okamžiků. Spěchá se ... ale proč? Je to spěch ke hrobu, napadá mne občas. Tam pak ta forma času, spěch, bude nahrazena formou jinou, věčností, také formou času, ale s matematickým znakem nekonečna.

Moderní technologie a věda poznamenala fenomén času podobně, jako Einstein poznamenal dílo svého stejně geniálního předchůdce Newtona. Moderní věda, doba, obohacuje naše životy mnohými novými poznatky; těmi nejužitečnějšími jsou, dle mého názoru, poznatky mediciny, ač z ryze technického náhledu smekám před těmi, kdož posílají tělesa různé váhy a zaměření do vesmíru.

Jak už jsem se zmínil, nemaje pracovní povinnosti, mám teď víc času přemýšlet… třeba právě o čase. O způsobech a možnostech jeho využití. A tu mi je, jako bych se vydal po provaze nad propastí jeho možného zneužívání a promarňování .... věnování pozornosti věcem, které si pozornosti nezasluhují.

A nemohu se zbavit dojmu, že dnešní internetová a e-mailová technika, navzdory všemu užitečnému, zdá se být tou nejúrodnější půdou k promarňování toho, co už se nijak nedá navrátit ...

Stačí jen pročítat si, co vše se člověku nabízí, kromě toho, co může být informativní, podstatné a krajně užitečné. Dochází k výměně názorů, které mnohdy mají s podstatou věci jen málo společného. Místo argumentace cvičení ve vtipnosti, v horším případě aroganci. To vše sdělováno je z místa na místo ve zlomečku času.

A stále častěji, na různých místech zeměkoule, dochází ke znepokojení z ohrožení existence té naší matičky (Země); a dopadne-li ta nepřízeň Osudu na naše, dosud nepoznamenané oblasti, komu za to poděkovat? A komu lát? Rozhodně ne času a jeho plynutí.

Je to fantastický fenomén, ten náš čas. Neuchopitelný téměř tak jako absolutní láska, všeobecné porozumění, Štěstěna. Jen nevím, zda jeho posunovaní o hodinu vpřed a po půl roce vzad je nezbytné.

Pendlovky velebným tikotem a pohybem kyvadla odměřovaly jeho běh. Hodiny a hodinky na péro činily to pak též svým tikotem. Bylo možné jejich přiložením k uchu si uvědomit, jak ten čas nás míjí, jak plyne a jak je nenávratný. Digitální hodinky to už neumožňují.

Učenec dávnověku pravil, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. To je pravda, ale nikoli absolutní. Platí to ale dokonale, ač obrazně, o Čase...

(Věřím, že uctivý čtenář mi promine zásah do sdělení klasika...)