Josefů Peterků bylo moc, ale jen jednomu říkali kamarádi Bohumil. A čtenáři Bob. Anebo rovnou Bob Hurikán.Narodil se ve znamení skopce 21. 4. 1907 a stal se nejen autorem prvních českých Dějin trampingu, ale i tvůrcem populárních kovbojek na popředí s legendárním Pobožným střelcem.

Přezdívku Hurikán získal Josef už ve dvacátých letech podle stejnojmenné posázavské osady. A zda byl skaut, jak se mě včera ptal jeden mladý člen této organizace? Inu, „Česká skautská organizace“ byla založena ještě za Rakouska (1911), kdy byly Josefovi čtyři, ale právě se skauty se už ve dvanácti letech (1919) poprvé dostal na „bájnou“ Sázavu, a tedy tehdy řeku ještě úplně bez osad!

Pepíkova svobodomyslná povaha jej ale brzy vyloučila z krojovaných řad, aby tu „zradu“ kompenzoval také tak, že pro „obyčejné“ trampy zavedl (ano, to právě on) pojem divoký skaut. A zůstal možná divoký, přesto – či právě proto – se však zvolna stal... až jakýmsi trampským králem, přičemž jedním z pilířů oné nevýdělečné „kariéry“ byla kytara. Z písniček, které Hurikán složil, zůstalo nejznámější Rikatádo, které se rovněž jmenuje podle jedné trampské osady.

Jenže ani celá Sázava i se všemi malebnými místy Peterkovi nestačila, takže podnikal – jako český Halliburton – i delší „výlety“, kterými překonal i pány Haška, Kuděje a možná jenom Eskymo Welzla ne. S nimi všemi je rozhodně srovnatelný a doputoval jednou až za polární kruh a jindy do Orientu, o kteréžto výpravě napsal celou knihu. Ale jak se rozcházel se skauty, rozešel se občas i s trampy a hádal se kupř. s redakcí jejich časopisu Tramp i s dalšími levicovými novináři. A když mu později, za socialismu nabídli členství ve Straně, tak i ke své škodě odmítl.

O Hurikánových koncích se dodnes tradují neoptimistické historky, nejsou ale stoprocentně na místě. Od počátku let padesátých sice skutečně stavěl Slapskou přehradu, ale začal tu vlastně po svém a jako drvoštěp - při odlesňování. Proslulou se také stala jeho soutěž s motorovou pilou a dokázal, že je tesař, zedník i betonář a železář. Náladu stavby zachycoval i v knize, o které se zmiňuje jeho kamarád Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955), nicméně těsně před slavnostním otevřením se na přehradě co oficiální návštěva vynořila spisovatelka Marie Majerová (1882–1967). Peterkovi řekla: „Bobečku! Ale já taky udělám knihu o přehradě!“

Měl zůstat klidný, to vím, ale rozzuřilo ho to. „Víte co? Nejdřív si vemte lopaty a koukejte tady s těmi lidmi žít,“ navrhl. Ne Marii, ale prominentním spisovatelům, kteří ji provázeli. A potom se dle legendy znechuceně vrátil do srubu, uchopil svůj rukopis a vhodil jej do krbu, pokud tedy celá tato historka nestojí jenom na vltavské vodě, jelikož román Přehrada od Marie Majerové přece vyšla už roku 1932, ne?

Nevím, ale Peterka byl jinak optimista a typický dubňák a Žižkovák. Vyučil se nástrojářem, ale odmala uvnitř něj bydlil snílek. Idealista. Takový byl, a ze života si toužil vyrobit jedno jediné pozitivně romantické dobrodružství.

Mimo to boxoval – a věnoval se i dalším sportům. Už ve třinácti letech založil Hurikán na „Zlaté“ Sázavě první trampskou osadu – a při té příležitosti připomeňme, že fenomén českého trampování nemá obdoby na světě. A zůstává záhadou, proč vlastně vznikl. Snad jen díky půvabům břehů řek Berounky, Otavy a Sázavy? Kdo ví. Ale asi to obecněji souvisí i s českou povahou jako takovou a touhami po útěku z měst do přírody, která se i dnes odráží v chalupářství.

Roku 1932 Josef Peterka založil smíšené pěvecké duo s „Aničkou“ Hůlovou. Šest let nato se vzali. Mezitím vystupovali na osadách, ale nahrávali i v rozhlase. A gramodesky. Peterka složil a otextoval dvacet vlastních písniček a psal články a reportáže, jichž vytvořil stovky. Konečně se odvážil psát i knížky – a dosáhl úspěchu, i když některá ta díla, jako třeba Horští chlapci, i ještě dnes zůstávají v rukopise.

Celkem se jedná o třicet titulů dost různorodé úrovně, jak ještě uvidíme, a jsou to chlapecké příběhy, ale i ženské romány. Samy jejich názvy ovšem už mluví: Snítka rudého vřesu, Zelení hájové, Děvče z mezihoří anebo Princezna ze mlejna. Psal pro peníze a knižnici Večery pod lampou, a zrovna tak laciné detektivky, nicméně do všeobecného povědomí vstoupil kovbojkami.

Těch je symbolem. A literární historik Pavel Janáček (nar. 1968), mj. autor studie Bob Hurikán a Karel Hynek Mácha, připomíná v knize Svět rodokapsu (2003) napsané s Michalem Jarešem, že jen v letech 1935–1944 u nás vyšlo 407 tzv. Románů do kapsy, a právě Peterka se stal autorem osmi význačnějších a ne ledajakých. Roku 1939 získal dokonce v románové soutěži oné knižnice první cenu za Plamen vzpoury (známý dnes i jako Mexiko v plamenech) a využil ji tak, že zbudoval svůj slavný srub ve Hvězdonicích. „Postavim si boudu, podle mého soudu… ze všech bud tu nejlepší,“ nechal se slyšet, když cenu přebíral.

V týdeníku Rodokaps ovšem „mistři pera“ málokdy publikovali pod vlastními jmény, takže i Peterkův „bestseller“ z mexické revoluce vyšel pod pseudonymem: Bob Peters. Pod tímtéž jménem (a nikoli tedy jako Bob Hurikán) vydal už předtím i dva nejznámější sešity edice Pobožný střelec (1937) a Návrat Pobožného střelce (1939) a následovaly romány Toronto, Průkopníci Arizony, Děs Wyomingu, Ztracená stopa, Kouzlo hašiše, Modrý běs pouště, Texasští střelci, Šest šilinků, Třetí záloha anebo dílko Udavač. Tři posledně jmenované vydala ovšem už další pověstná edice Rozruch. Vraťme se však ještě k Torontu.

Titul je tu i jménem hlavního hrdiny, jehož schovancem se stane jistý Kid, který je pozdějším Pobožným střelcem, a tak lze říci, že ještě s Návratem Pobožného střelce vytvářejí Toronto a Pobožný střelec trilogii. (A jen tak mimochodem, záhadou mi oproti tomu jako amatérskému badateli zůstává další Peterkův titul Střelec z jihu, za který prý rovněž obdržel cenu.)

Kde Mistr psal? Obvykle právě ve Hvězdonicích v „boudě“, ale nejen rodokapsy, nýbrž i knížky zálesácky velmi poučné – a odehrávající se mimo fikci u Sázavy. A tak vznikl i Zálesák od Zlaté řeky, a tak byli napsáni Hoši divočiny a Stopař Gassidy. Jsou to ovšem lepší knihy než ty z Ameriky? To je otázka. A třeba Zálesák od Zlaté řeky (1939) na Rodokapsy navazuje až nebezpečně úzce. Už tím, že spolkl duo vložených příběhů Saratogy Jima, které se odehrají právě na Divokém západě. A děj z Čech? Je poněkud přehnaný.

Ve finále třeba Hurikán postaví trampa-hrdinu právě do role pistolníka, avšak nepůsobí to úplně přesvědčivě. Cituji: Zlosyn již vytrhl z kapsy revolver, ale nevystřelil. V tomto krajně nebezpečném okamžiku totiž sjela Gassidyho ruka jako blesk do zadní kapsy a od boku vyšlehly dva plaménky. Prásk, prásk. Na konci předloktí vrahových rukou objevily se rudé skvrny a rychle rostly. A dál?

Otec i syn (oba padouši) uhynou jako v nejlevnějším škváru: „Vy to nevíte, Gassidy? Jemináčku. Přece starý Salaba měl včera pohřeb.“

„Jděte. A cože mu bylo?“

„Byl k smrti pobodán včelami.“ Inu, tady by - možná - stačilo připojit už jen dikci Felixe Holzmanna, a když obrátím dalších pár stránek, dočtu se: Gassidy se opatrně nahnul nad těžní jámu a dole. Až na samém dně ležel Salaba mrtev. A četnický strážmistr? Tvrdě prohodil: „Sám se odsoudil.“ Neříká se tomuhle, vážení „elegantní řešení“?

Naštěstí má Peterkovo psaní i pozitiva. Jasná, čitelná. Námětem jeho posázavských děl je skutečně zálesácká moudrost a jde fakticky o malé encyklopedie. Hýří i svéráznými pokusy foneticky vyjádřit hlasy ptáků a uvěříme, když se tu líčí, jak hrdina objevil „jeskyni s liškou, která nikdy nevyběhla“, a uvěříme, když pak zevrubně popisuje dobrodružné mapování jeskyně s druhým východem.

Jaroslav Foglar se narodil ve stejný rok jako Peterka a oba mají některé společné rysy. Líčívají třeba podobně hochy vzhlížející k vedoucímu a např. v knížce Zálesák se Hurikánovým „Rikitanem“ stane, ano, právě stopař Gassidy. A je to i Peterkovo alter ego, které se ve finále šťastně žení se „zlatou maminkou" jednoho z hochů.

V Hoších divočiny už autor musel následkem té svatby „nasadil“ nový ideál, a to Libora:

Ve stopování Libor předčí i svého otce, protože je žákem slavného severského lovce Gassidyho, který se usadil nedaleko odtud, čteme – a takto je vylíčeno vůbec první setkání hochů s Liborem: Ve dveřích se objevil vysoký mladík v stáří asi dvaceti let. Na první pohled bylo vidět, že je atletické postavy, pružný v pase, lehkonohý a bystrooký. Byl oblečen v teplákovou sportovní bundu a kalhoty, jeho tvář byla jako z bronzu.

Jeho otec mu jen pár větami vysvětlil, co chlapce přivedlo do myslivny, a dodal: „A tak, kdybys proti tomu ničeho nenamítal, chtěli by s tebou prožít prázdniny.“

„Milerád vás u sebe uvidím. Ve srubu je místa dost,“ pravil Libor milým, lahodným hlasem k oběma chlapcům a stiskl jim pravice. A Pavel i Zbyněk hned cítili, že by pro Libora i do rozvodněné řeky skočili.“

Úvodní stránky téže knížky jsou i zajímavým dokumentem, když líčí léta pak připomínanou povodeň roku 1940. Ale vraťme se do lesů a všimněme si, jak se Peterka vyrovnal s rasovou diskriminací. Naštěstí, upozorňuji, nevkládá následující slova do vlastních úst:

Nedovedou se přizpůsobit novým zákonům, píše doslova, a podle nařízení se nesmí víc toulat. Zákon byl dobře myšlen! A jinde a při podezření, že cikáni kradou, se dočítáme: Jest povinností každého člověka, aby takové škůdce oznámil bezpečnostním úřadům. Jakákoli lítost není na místě. Na ně platí jen donucovací pracovna. Jsou-li poctiví, pozná se při prohlídce. Uvědomme si přitom, že autor psal ta slova bezelstně už za války – a že je ověnčil i následující „šalamounskou“ pointou, díky které má čtenář seznat, že existují jak cikáni zlí, tak i ti hodní. A stařešina „hodných“ promlouvá následovně: „My pracujeme! Jsme kotláři. Nebyli jsme za žádnou krádeží, nýbrž na houbách. A stydíme se za naše soukmenovce.“ A pokračuje: „Takže tento hoch zachránil před ohněm našeho malého Rolfa? I celý les? Navrhuji, abychom nahradili škodu, kterou jeho matka utrpěla krádeží slepic.“

„Souhlasíme,“ ozvalo se přátelsky z hloučku. Inu, není to až dojemná idealizace?

Avšak notnou idealizaci vnímejme i v následující pasáži při Liborově (věru ohnivé) výzvě: „A nepodlehněte nikdy jedům velkoměsta a zůstanete čestní v smýšlení i skutcích. Musíte ochraňovat slabé zrovna jako zvířenu a květiny a na každém kroku si uvědomovat, že se z vás musí stát takoví občané, jakých náš národ potřebuje.“

Možná i kvůli podobným patosům mají nakonec mnozí radši Peterku z prérií, na kterých se nemusel nikomu zpovídat anebo přizpůsobovat. A jeho silný sentiment? Co naděláte? I když někdy přetéká, ke „kaubojce“ možná náleží, anebo aspoň k jisté její odrůdě, a Peterka to tak cítil a jeho fiktivní vzpomínky na širá a svobodná teritoria Západu jsou vskutku obsaženy i mnohde v knížkách odehrávajících se u Sázavy, takže také v Hoších divočiny vypátráte následující „reklamně“ rozmarný odstavec: Pavel i Zbyněk mohli na Liborovi oči nechat. Byl oblečen v hnědou zálesáckou kazajku zdobenou třásněmi a v široké kalhoty. Pestrý šátek slušivě doplňoval tuto ústroj. Ano, Libor hochům připomněl románového hrdinu z knih Toronto a Pobožný střelec.

Ano, zde Hurikán nepokrytě dělá reklamu vlastním knihám. Byl však vážně takovým ideálem? Nevím. Idolem trampského hnutí se však stal a Dějiny trampingu (1940), které poprvé vyšly už roku 1933 jako Trampské zkazky, nikdo nikdy nevymaže z dějin české turistiky a českých řek! A vždyť jen kvůli této knize procestoval Peterka na stovky prvorepublikových osad, dnes už bohužel většinou neexistujících, a roku 1948 dokončil dokonce i její druhý díl, který však putoval následkem převratu do stoupy. Roztoulané časy nenávratně končily a Lubomír Štrougal se – už tenkrát – nechal slyšet, že nám „Bob Hurikán naši mládež kazit už nebude“.

Ale co? „To takhle jednou mířím na stanici Posázavského pacifiku,“ vzpomínal později Josef Peterka. „Raneček přes rameno, kytaru jen tak v ruce, chci na osadu. Anička už je tam, jenže na nádraží, koho nevidím, stojí kamarád, a má namířeno někam docela jinam. Slovo dalo slovo – a za pár týdnů ode mě Anka dostala pohlednici z Bagdádu.“ A tak vznikla kniha Trampem do Orientu, líčící skutečnou pouť dvou mladíků z let 1930-1931. Neboť Hurikán byl snad trochu i tím Máchou – a krapet Londonem.

A jindy se, jak už řečeno, zatoulal do Laponska. A za války?

Nebyl ani zdaleka tak přizpůsobivý, jak by se mohlo zdát z výše citovaných vět vytržených z kontextu. Naopak. Zorganizoval „Trampskou partyzánskou zimní brigádu“ – a šlo o regulérní odbojovou skupinu, jejímž byl velitelem. Díky síti kamarádů fungovala od jihu Čech na sever, ale krýt se musel: pracoval v Poledním listu založeném fašistou Jiřím Stříbrným a jeho románek Petr Klen (1942) nese jisté stopy antisemitismu. Koncem zimy 1945 ovšem Boba udali, že ukrýval ruského vojáka ve zřícenině hradu Stará Dubá nad Sázavou, i gestapo přijelo do Hvězdonic a prohledalo srub. Je zajímavou otázkou, proč se nepodívali i pod podlahu, poněvadž by dle všeho našli zbraně i munici. I tak však spisovatele a písničkáře odvedli a byl odsouzen k smrti. Zavřeli ho na Pankrác a rozsudek měl být vykonán 9. května. To ráno v zámku zarachotil klíč (což není další legenda) a na prahu stanul... právě ruský voják.

Co se však dělo za socialismu, jsem už naznačil. Peterka byl nejprve drvoštěp při odlesňování, ale pak pracoval i na železnici a jezdil taky s partami studnařů. I dál žil zakazovaným trampingem a mnozí ho ctili coby živoucí ikonu. I zbytek života strávil ve svém srubu u Hvězdonic a zemřel – bohužel předčasně – 2. června 1965 v benešovské nemocnici. V pouhých osmapadesáti letech. Jen krátká zpráva se v tisku mihla bez povšimnutí čtrnáct dní po jeho smrti, i tak se ale pohřbu ve Strašnicích zúčastnilo tisíc lidí. A dvě vlny reedic jeho knížek?

Přišly. První už na konci let šedesátých – a obálek se už tenkrát ujal malíř Saudek. Druhá počátkem let devadesátých – a i dnes odkaz opatruje dcera Jana. A komu vadí, že měl její tatínek kvalitativní výkyvy?

Inu, je to otázka – a do dlaní maně beru román Modrý Běs pouště, který však byl „z pozůstalosti“ vydán až nakladatelstvím Hurricane roku 1991. Ilustrován je opět Kájou Saudkem, ale kvality tomu neodpovídají. Titulní padouch Isidro se tu chová jak hrdinové krvavých románů ze slavné sbírky Josefa Váchala, ale posuďte sami (a berte to s rezervou):

„Tak ty jsi takový skunk?“ vyrazil ze sebe jeho strýc. Isidro se bleskem obrátil.

Zavrčel vztekle jako dravec a v příštím zlomku vteřiny se mihl jeho nůž vzduchem, aby se – v krátké době již potřetí – zabořil do lidského těla. Stará teta se však v posledním okamžiku vrhla před svého muže, a tak ostrá ocel zasáhla místo Diega jeho družku. Zatímco se Isidro namáhal vytrhnouti nůž z jejího těla, vrhl se Diego v návalu lítosti a zuřivosti holýma rukama na něho. Isidro upadl a cítil, jak se mu prsty pološíleného strýce zarývají hluboko do krku. Vnímal děsnou bolest a nedostávalo se mu dechu. Uchopil tudíž jednotlivé prsty Diegových rukou a počal je lámat. Bylo slyšel jasně děsný praskot kostí. Zoufale pak sevřel děsnou silou krk svého strýce, ale ani když ucítil temné prasknutí jeho ohryzku, neustal tlak na Isidrově hrdle, a teprve když několikrát udeřil hlavou Diegovou o okovaný roh bedny, povolila poněkud bolest. Zároveň však stoupala i Běsova zvířecí zuřivost. Přestože věděl, že svírá ve svých rukou již jen Diegovu mrtvolu, neustal třískat hlavou toho, který ho takto vychoval, až dokud se nezměnila v beztvárnou hmotu.

A ještě jedna pasáž z téhož úletu:

Pojednou ze zástupu mexikánů vylétl nůž a zanechav za sebou ostrý svist, zabodl se do krku jednoho muže takovou silou, že jeho čepel – následovaná proudem krve – vyrazila z druhé strany ven. Ale ještě dřív, než se tělo zasaženého sesulo na zem, objevily se jako kouzlem v rukách ostatních šesti mužů matně se lesknoucí pistole kolorované dlouhými jazyky plamene, které s děsivou pravidelností létaly z jejich hlavní. A když se poněkud nadzvedl dým výstřelů, zůstala před nimi jen kupa osmi rozstřílených těl.

Kde zůstal poctivý Pobožný střelec (1937)? ptám se. A... Zahřměla salva z osmnácti pušek a z mexikánů zůstali stát jen dva. V příštím okamžiku dostali však i oni takový náklad olova do svých těl, že již nepozvedli ani prst.

Tak už se ovšem, pravda, píší „krvavé romány“, které tak uctíval i právě malíř Váchal, a jest to kuriózní, ale snad odpustitelné. A Peterka? Využil bohužel i veškerá dostupná klišé, na která si vzpomenete. Hle: Dívka se přitulila tvářičkou k hnědákovi a zdála se Budovi ještě krásnější než za dne. Stříbrný svit měsíce zdůraznil její jemné rysy, zářil v jejích hlubokých očích a ze rtů jí vytvořil rudé rozpuklé poupě. Bud neodolal a přitiskl se z druhé strany ke hlavě koně a dlouho, dlouho a přímo zbožně hleděl vzhůru, kde se jako rozházené brilianty třpytily milióny jiných světů a kam také dívka snivým zrakem pohlížela.

Nejde snad o ryzí scénu už z prastarých hollywoodských westernů, ovšem B kategorie? Jde. A finále propíraného románku o Běsovi? Až podezřele připomíná kreslené grotesky s námořníkem Pepkem, které Hurikán z kina taky znal, a rovněž Pepek visíval na vlásku nad propastí, anebo nad touto povlával živůtek jeho nezbedného syna Kulihráška. Hle, u Boba Hurikána zápolí zas jakýsi dobrotivý Bud s Modrým Běsem, ale ještě k tomu musí i v poslední chvíli zachytit peřinku dítěte visícího nad závratí.

No, ale je taky pravda, že to už podle Bobova plánu neměla být Anna Kareninová, ne?