HLEDÁM NAKLADATELE ... Petr Majer: Česká republika má vlast – můj domov

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Česká republika má vlast – můj domov
 Autor  Petr Majer

 Žánr  Rozhovory  Formát publikace   A5
 Ilustrace  Vlastní  Odhadovaný počet stran  130 stran
 Typ ilustrací  Fotografie  Vaše představa
 nákladu  knihy
 800 kusů
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
125  Kč
 Návrh obálky  Jan Žižka na koni, státní symboly  Stav nabídky  13.09.07
 K vydání

 Recenze
Motto:
Když nezoufáš, byť pravdivá tvá slova,
Lstí bídáku jsou pošlapaná v kal,
A po prohře se vracíš k východisku nad hořem svých ztrát,
Pak pán, pak vládcem na širé jsi zemi,
Ba co víc – pak synu můj, jsi muž.
Rudyard Kipling


Máte před sebou knihu, kterou napsal můj přítel plukovník Petr Majer, jejímž tématem je láska k vlasti a hrdost na svou zemi. Dovolte krátký proslov jednoho z těch, kteří byli vychováni ve vlasti, ve které nám slovo české i slovo slovenské znělo stejně mile, ve které se vědělo, jak v nás udržovat mravní hodnoty, za které se žádný občan stydět nemusí. Připadá mi dobré podělit se o ně v osobě vojáka, kterému osud umožnil být „při tom“.
Patřím ke generaci, která na začátku minulého století vytrhávala ze slabikáře první stránku a dostala do vínku stát, ve kterém se učila bránit jeho mravní hodnoty a právní principy. Popřít to, šlapali bychom po ideálech, ve kterých jsme byli vychováni a které nám byly vštěpovány. Vlastenectví, domov a láska k vlasti byly pojmy, které nám přivezli českoslovenští legionáři z vítězného boje proti národnímu útlaku. Staly se předmětem občanské výchovy, která nás provázela všemi institucemi, se kterými jsme se během života setkali.
Nikdo z nás nebyl v té době tím, za kterého se dnes vydává. Jeden má minulost fašismu, druhý komunismu, další minulost kolaboranta obou těchto režimů. Byli jsme v situaci, ve které se nedoporučuje vstupovat s lejnem v zápas, protože ať prohraješ nebo zvítězíš, do koupele jít musíš. Dluh vůči vlastní minulosti má každý z nás. Jestliže ale někdo ospravedlňuje či brání svá životní rozhodnutí, která mu neslouží ke cti či ho staví do fašistického nebo komunistického frontu, a svádí všechno na německý či stranický nátlak, je třeba mu povědět, že byli i tací, které osobní čest a úcta k mravním hodnotám přivedla k rozhodnutí odejít a bojovat za svou vlast se zbraní v ruce.
Byli jsme burcováni duševně i politicky zbavit náš rozum lhostejnosti k našemu domovu, byli jsme vedeni upřímnou hrdostí být schopni položit za vlast oběť největší. Byli jsme vedeni k rozhodnutí sáhnout po zbrani k obraně svých nejdražších cílevědomou mravní přípravou. Ti, kteří přešli na boj v týlu nepřítele, učinili tak s vědomím, že pro vysílání vojenských osob v civilním oblečení s trhavinami v batohu neexistují v protokole o vedení války žádné ustanovení o zajatých a raněných. Byli jsme vedeni láskou k vlasti, která se pěstovala v rodině a ve škole. Všechny tyto pojmy jsou těžce pochopitelné těm, kteří jako důkaz svého vlasteneckého cítění ukazují pěst komunistické strany hrozící kulturou třídního boje. Buďme fair a připusťme, že nevědomost hříchu nečiní. Je totiž stále dost těch, kteří přebarveni hovoří o tom, čemu nerozumí. Ti, kdož prošli výchovou Pionýra a Svazu mládeže, byli soustavně vychováváni v lásce k vlasti těmi, kteří vyzdvihovali takové partyzány, kteří za lásku k vlasti považovali trestný čin – znárodnění. Komunistický režim byl bez pochyby zločinný, to je třeba stále zdůrazňovat zvlášť mladé nastupující generaci. Mravní síla v lásce k vlasti je těžko pochopitelná tam, kde je humanita vykládána partyzánskou lůzou a v komunistickém sekretariátě.
Láska k vlasti nekončí vítězným ukončením války. Její platnost a udržování je nepřetržité. Výchova mladých mužů v možnosti vyhnout se bojovému nasazení se těžce poslouchá tomu, kdo z mravní výchovy touží obětovat pro svou vlast oběť největší. Vnímat vlastenectví podle okolností není výchova. Hlásit se do boje s hrdostí a odvahou, protože to vlast potřebuje, to totiž není slovní hříčka.
Je zvláštní hovořit o vlastenectví u profesionálních vojáků, kteří v zahraničních armádách bojují proti zlodějům a terorismu. Stejně zvláštní je setkat se s mladými osobami, u kterých slovo láska k vlasti vyvolává pokrčení ramen. Dělat ze sebe velkého vlastence při velké show sledované tisíci diváky a nedokázat uchopit zbraň k obraně vlasti nebo se jí vyhnout je demagogie, která s láskou k vlasti nemá nic společného.
Nejkrásnější důkaz opravdového čistého vlastenectví nám předkládá matka ve stejnojmenné divadelní hře Karla Čapka, která svému synovi, váhajícímu jít bránit svou vlast, podává pušku se slovem: „jdi!“, vědomá si toho, že své dítě posílá tam, odkud není návratu.

14. prosince 2006

Generálmajor Ing. Antonín Petrák
Zahraniční voják a politický vězeň


 Stručný obsah
 

V letech 2004 – 2007 jsem oslovil známé i naprosto neznámé občany a položil jsem jim několik otázek vztahujících se k naší vlasti. Šlo mi o okamžitou reakci na dané téma, o vyjádření pocitů, které při zaslechnutí slov hrdost, rodná země, vlast a láska k vlasti mají. Do knihy jsem tak zařadil autentické výpovědi, které jsou zaznamenány na magnetofonových páscích a tvoří tak jedinečný dokument.
Když jsem publikaci s rozhovory připravoval, necítil jsem pod nohami pevnou zem. Nebyl jsem si tak úplně jistý, zda téma sebeobětování své zemi a vlastenectví vůbec někoho osloví. Přesto jsem se do mravenčí práce pustil, protože jsem vnitřně tak nějak musel. A právě křest mé první knihy Jsme hrdi na svou zemi? vydané v roce 2004 mě přesvědčil o tom, že mé rozhodnutí bylo správné. Jsem chlap a věřte mi, že nebrečím. Kdybyste však získali kontakt na desítky veteránů z 2. světové války (a v jednom případě i z 1. světové), podařilo se vám s nimi sejít a poslouchat jejich příběhy, chápali byste, že jsem se dojal. A nejvíce tím, jak nelidsky bylo zacházeno s hrdiny, kteří sloužili v zahraničních armádách, především ve Francii a ve Velké Británii. Většina z nich musela opustit armádu, mnoho z nich skončilo v uranových dolech. Přesto na Česko potažmo Československo nezanevřeli, naopak šli by svou vlast bránit znovu.

Jaká síla je k tomu vedla? Proč odpustili svým trýznitelům? A kde se v nich vzala vůle potlačit pud sebezáchovy? To vše jsem se snažil zjistit. Věděl jsem ale, že času příliš mnoho nemám. Jsem nesmírně šťasten, že se mi do této knihy podařilo otisknout poslední poselství bojovníků z 2. světové války, kteří krátce na to zemřeli. Patřil mezi ně například plukovník v.v. Miroslav Turek, který žil v New Yorku, generálporučík v.v. František Peřina, generálporučík Karel Alex Pospíchal, či generálmajor v.v. Rudolf Pernický. Smekám před nimi. A moc bych si přál, abyste vy, čtenáři, pochopili proč.


A koho v knize najdete? Zde je seznam:

  1.  Jitka Asterová
  2.  poručík  v.v. Pavel Badura
  3.  Iveta Bartošová
  4.  Ing. Jana Bullenová
  5.  kapitán Libor Capalini
  6.  Josef Dressler
  7.  plukovník v.v. Jan Dvořák
  8.  Anděla Dvořáková
  9.  Eugen Cernan
  10.  Ing. Mikuláš Dzurinda,CSc.
  11.  plukovník v.v. RNDr. Anton Dropa,CSc.
  12.  plukovník v.v. Doc. Ing. Ján Daňko, CSc.
  13.  profesor Milan Friedl
  14. Jaroslav Furmánek
  15.  Richard W. Graber
  16.  podplukovník v zál. Ing. Richard Hašek
  17.  plukovník v.v. RNDR.  Jan Havlíček
  18.  brigádní generál v.v. MUDr. Josef Hercz
  19.  PhDr. Věnceslava Hrdličková, CSc.
  20.  plukovník Ing. Miroslav Hlaváč
  21.  kapitán v.v. Leo Klas
  22.  plukovník v.v. JUDr. Otto Klíma
  23.  Ivan Klíma
  24.  rotný v.v. Alexandr Klouček
  25.  Uršula Kluková
  26.  generálmajor v.v. Miloš Knorr, MBA
  27.  plukovník v.v. Ing. Otto Konieczny, CSc.
  28.  Jiří Korn
  29.  Jan Kraus
  30.  plukovník v.v. Rostislav Kubišta
  31.  Ing. Rudolf Kufa
  32.  JUDr. Karel Kühnl
  33.  Jiří Lábus
  34.  Pavel Landovský
  35.  major  Mgr. Ing. Luděk Lávička
  36.  Karel Loprais
  37.  Ludvík Kundera
  38.  plukovník v.v. Miroslav Liškutin
  39.  plukovník v.v. Andrej Koba
  40.  Ing. Zdeněk Měkyna
  41.  JUDr. Otakar Motejl
  42.  Richard Novák
  43.  podplukovník v.v. Arnošt Polák
  44.  generálmajor Karel Alex Pospíchal
  45.  kapitán v.v. Antonín Prokesz
  46.  Mgr. Stanislav Piętak, PhD
  47.  Jan Saudek
  48.  Karel Schwarzenberg
  49.  PhDr. Leo Pavlát
  50.  generálmajor v.v. Ing. Rudolf Pernický
  51.  generálmajor v.v. František Peřina
  52.  Jan Petránek
  53.  plukovník v.v. Ing. Václav Petras
  54.  Poulainová Chantal
  55.  Oleg Reif
  56.  rotný v. v. Ludevít Rückl
  57.  JUDr. Pavel Rychetský
  58.  ThDr. Jan Schwarz
  59.  MUDr. Přemysl Sobotka
  60.  plukovník v.v. Adolf Sonek
  61.  podplukovník v zál. Ing.Bc. Radomír Ščurek, PhD.
  62.  major Roman Šebrle
  63.  plukovník v.v. Ing. Miroslav Turek
  64.  Ing. Petr Uhl
  65.  plukovník v.v. JUDr. Lubomír Úlehla
  66.  plukovník v.v. Ing. Ján Valo
  67.  Ája Vrzáňová Steindler
  68.  plukovník v.v. Jan Wiener
  69.  Mgr. Roman Wróbel
  70.  PhDr. Lubomír Zaorálek
  71.  kapitán v.v. Karel Zmija
  72.  Dana Zátopková
  73.  Dan Zhang

 Ukázka textu
Generálporučík ve výslužbě František Peřina
veterán 2. světové války, pilot RAF


Narodil se 8. dubna 1911 v Morkůvkách u Hustopeče na Břeclavsku, zemřel v Praze 6. května 2006 ve věku 95. let. V roce 1932 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva Vojenského leteckého učiliště v Prostějově. V roce 1937 pro své mimořádné pilotní kvality reprezentoval Československo na Mezinárodním mítinku v Curychu. V červnu 1939 se oženil s Annou Klimešovou a poté ilegálně odjeli do Polska, odkud pokračoval do Francie. V řadách jednotky Groupe de Chasse 1/5 se stal stíhacím esem bitvy o Francii se 14 sestřely. Po francouzské kapitulaci přelétl do severní Afriky a odtud odplul lodí do Anglie. Tam se stal stíhačem 312. bombardovací perutě britského Královského letectva Royal Air Force (RAF) kde sloužil až do konce roku 1942 . Poté působil jako instruktor střelby a pobočník styčného důstojníka při Velitelství protivzdušné obrany. Po návratu do vlasti se šťastně shledal se svou ženou, kterou věznilo gestapo. Odešel do Malacek, kde velel vojenské střelnici, a následně působil jako instruktor letecké střelby v Prostějově. Když ho po únoru 1948 propustili z práce, rozhodl se emigrovat. Dne 12. dubna 1949 společně s manželkou a s kamarádem uletěl ve sportovním letounu Sokol do americké zóny obsazeného Německa. Po několika letech strávených v britské RAF a v Kanadě se nakonec v roce 1959 usadil ve Spojených státech amerických, kde zůstal až do roku 1993, kdy se natrvalo vrátil do České republiky. Je nositelem celé řady vyznamenání, včetně nejvyššího – Řádu bílého lva, vojenská skupina IV. třída, který mu byl udělen prezidentem republiky v roce 1997.

Musel jste žít dlouho v emigraci, kde se cítíte více doma?
„Na to Vám odpovím jednou větou. Když se mě jeden reportér kdysi zeptal, jaký je rozdíl mezi Amerikou a Československem, tak jsem mu odpověděl, že to je nebe a dudy. On mě tenkrát přerušil, takže tu větu jsem dokončil teprve nedávno: že já ale miluji dudy! A to je odpověď, která musí stačit každému. Jak jsem se měl v Americe, tak se tady nemám, ale musím se přiznat, že jsem rád, že jsem tady doma. Přišel jsem sem umřít. Zatím se mi to ještě nedaří, ale až se mi to podaří, budu tam, kde jsem chtěl být.“
Než začne člověk hovořit na téma vlastenectví, tak musí nejprve říci, že k tomu musí být vychovaný buď rodiči, nebo školou. Láska a přízeň k vlasti se pak zakoření v srdci. U mě je to víc než láska k rodině. Vlastenectví bylo ve mě tak hluboce zakořeněno, že jsem neváhal opustit manželku asi 27 hodin po sňatku. Pak jsem manželku neviděl celých 6 let. Vlastenectví bylo v průběhu války tak zakořeněno v srdci, že se to laikovi ani nedá vysvětlit a popsat. Vlastenectví musí být v člověku. Přál bych si, aby takových lidí v naší republice bylo víc, nejen víc, ale hodně, protože vlast pro mě je něco, k čemu jsem byl stvořen a bude ve mně až do smrti. Je to v člověku.

Pavel Landovský
herec

Lásku k rodné zemi vnímám asi sto způsoby, jako správný chameleon, podle toho, při jaké příležitosti. Ale když jde o něco, tak jsem ji zatím chápal tím správným směrem a dokázal jsem bouchnout tam, kde bylo potřeba a když jsem se hold trefil mimo, tak jsem upadl. Ale jinak je to tisíce způsobů, někdo to bere přes pánaboha, ně„kdo přes sociální věci a to bychom se museli zbláznit, ono to je nevyslovitelné. To je jazyk, jak to říkal Voskovec. Všichni jsme chyceni do sítě jazyka a já vím, že byli lidi, kteří znali jenom tři slova a k té vlasti se stále hlásí. Když Vám někdo řekne, že to ví, tak kecá. Je to prostě síť jazyka, která je hozená a každý si to musí přebrat.“

Kapitán Eugen Cernan
americký astronaut

„Ano, jsem velmi hrdý na svou původní vlast – Československo. Jsem skutečně Čechoslovák. Po matčině straně jsem Čech po otcově straně jsem Slovák. Pochopitelně jistě chápete, že jsem hrdý na to, že jsem Američan. I dnes považuji Českou a Slovenskou republiku za svou vlast. Je to důvod, proč se vracím zpátky. Jsem z druhé generace Američan a rád bych zjistil mnohem více o svých předcích, hlavně z matčiny strany, kteří zemřeli dříve, než jsem se narodil. Jsem také přesvědčen o tom, že i když jsem byl na měsíci, tak kroky, které jsem tam učinil vlastně učinili za mě i všichni mí předci. Nebýt jich, tak jsem tam nebyl.“

Ing. Petr UHL
publicista a bývalý
zmocněnec vlády pro lidská práva,
předseda Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity


Narodil se 8. října 1941 v Praze. V roce 1963 absolvoval ČVUT ( strojní inženýr). V letech 1964 – 1966 byl konstruktérem a poté profesorem střední průmyslové školy v Praze.V letech 1969 – 1975 byl vedoucím ilegálního Hnutí revoluční mládeže a v letech 1969 –1975 byl vězněn. V 70. a 80.letech byl jedním z aktivistů disentu, veřejně a otevřeně vyjadřoval názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie, kde zastával stanoviska blízká trockismu a západoevropské "nové levici". Je autorem spisu Program společenské samosprávy vydaného v Kolíně nad Rýnem v roce 1982. V letech 1984 – 1991 byl členem IV. Internacionály. V roce 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77 a v roce 1978 spoluzakládal Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných. V letech 1979 – 1984 byl znovu vězněn.Od roku 1988 byl členem Československého helsinského výboru a v letech 1988 – 1990 byl redaktorem Východoevropské informační agentury. V době od 19.- 26. listopadu 1989 byl vězněn v souvislosti se zveřejněním zprávy o údajné smrti studenta Martina Šmída 17. listopadu 1989. V letech 1989 – 1992 byl členem rady Koordinačního centra Občanského fóra, představitelem Levé alternativy, členem Občanského hnutí a v letech 1990 – 1992 poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR. Současně byl generálním ředitelem České tiskové kanceláře (ČTK) a v letech 1992 – 1994 redaktorem ČTK. Od roku 1994 do roku 1996 byl šéfredaktorem revue Listy. Od roku 1996 redaktorem deníku Právo. V letech 1998 – 2000 byl předsedou Výboru pro národnosti vlády ČR, zmocněncem vlády ČR pro lidská práva a předsedou Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. Je autorem esejisticko-memoárové knihy Právo a nespravedlnost očima Petra Uhla (1998).

„Hrdý na svou zemi nejsem a vlast – ten pojem příliš neuznávám, takže nevím, co bych k tomu měl říct. Jsem Evropan a ta terminologie mi vadí.“

Co vás k tomuto názoru vede?

„Celý dlouhý život do nás od školních let lili, že jsme Češi, ale já nejsem hrdý, že jsem Čech. Jsem Čech, česky mluvím a znám českou kulturu a historii, ale proč bych měl být zrovna hrdý na to, že nejsem třeba Žid nebo Němec nebo Francouz. Tak to vidím a přesně nevím, co máte na mysli slovem vlast. Moje vlast v tomto smyslu bylo Československo a teď jsem občanem dvou států, jak Slovenské republiky tak České republiky, takže pro mě se vlast nezměnila a jinak emotivní vztah, který k něčemu pociťuji, je Praha jako město, kde jsem se narodil. Tu mám skutečně rád, takže chcete-li to slovo láska – to Praha je moje láska, ale mé Čechy, Morava a Česká republika, tak tomu moc nerozumím – to je všechno jinak a několikrát se to měnilo.“
Hovoříte podobně jako řada válečných veteránů, letců RAF žijících v Anglii a považujících se za Čechoslováky? Ale i když je jim přes 90 let, byli by i dnes ochotni položit život za svou rodnou zemi.
„Já bych byl ochoten bojovat a položit život za nějaké ideály, principy, za demokracii, za ochranu lidských práv, ale za tuto zemi asi ne.“

Major Mgr.Ing.Luděk Lávička
psycholog

Narodil se 4. května 1965 ve Strakonicích. Vystudoval Vojenské gymnasium Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové, Vysokou vojenskou technickou školu v Liptovském Mikuláši a Universitu Palackého v Olomouci – jednooborovou psychologii. Jako voják z povolání působil u bojového útvaru v posádkách Jihlava, Strakonice na stupních oddíl, pluk, brigáda u protiletadlového raketového vojska na pozici štábní odborné funkce protivzdušné obrany státu (PVO), sociálního řízení, humanitní služby a psychologické služby.V letech 1998 – 1999 působil v zahraniční misi SFOR jako vojskový psycholog 7. mechanizovaného praporu v Bosně a Hercegovině. V letech 2001 – 2002 v KFOR rovněž jako vojskový psycholog a mluvčí 11. průzkumné roty v Kosovu a v letech 2002 – 2003 v operaci ENDURING FREEDOM jako vojskový psycholog a mluvčí 4. odřadu radiační chemické a biologické ochrany a 1. česko-slovenského praporu radiační chemické a biologické ochrany v Kuvajtu a v Iráku. V současné době vykonává funkci psychologa u vojenského útvaru ve Strakonicích. Je ženatý, dcery Anna / 8/, Adéla /15/.Manželka Ludmila je zdravotní sestra.

Vlastenectví? Chápáno jako pojem v dobách útlaku pod Habsburskou říší, momentech národního obrození nebo v dobách slavných bojů československých legionářů či v období 2. světové války se dnes nevyskytuje. Spíše si myslím, že Češi jsou hrdí vždy na něco konkrétního co se povede nebo co vyhraje v konfrontaci se zahraničím. Anebo na něco čím se lze pochlubit a pochválit či připomenout a může to mít i kořeny v dávné historii našich národů. Rádi se hlásíme k našim sportovním úspěchům či k našim filmovým skvostům, rádi ukážeme naše památky, přírodu, rádi se pochlubíme světovým výrobkem či nějakým skutkem, který ukazuje náš národ v dobrém světle. Už tolik se nechlubíme českou závistí, maloměšťáctvím,netolerancí či naší politickou kulturou.
Při své službě zejména v zahraničních misích jsem se setkával s momentem, kdy jsou lidé hrdi na český původ v okamžiku kdy nejsou doma. V místech nasazení byli hrdí na to , že ačkoliv jsou z malé země a nepovažovali se za nějaké supermany byli garanty klidu, míru a jistoty. Dokazovali to svým profesionálním přístupem k práci, konáním mnoha smysluplných činů nad rámec svých povinností, citlivým a lidským přístupem. A rádi se ke všemu českému hlásili. V okamžiku kdy bosé otrhané hladové holčičce na Balkáně či v Iráku podáte trochu jídla či čokoládu uvědomíte si, že jste ze země kde je to přes všechny domácí trable trochu jinak a to ve Vás pak stoupá pocit vlastenectví a hrdosti.
Zcela jistě souvisí naše vlastenectví s naším národním sebevědomím potažmo se sebevědomím každého z nás. V tomto směru máme co dohánět. Nezapomenu na slova jednoho z bosenských uprchlíků, který když se rozhodoval kam uteče před nesmyslnou krutou válkou na Balkáně, tak říkal svým dětem : „ Půjdeme do Československa, tam jsou dobří lidé…“


 Prezentace autora

                                              

Plukovník v záloze Petr Majer se narodil 1. března 1950 v Orlové.
Po maturitě na gymnáziu a následném studiu dvou vysokých škol, pracoval na různých funkcích v armádě.
V roce 1994 absolvoval kurz pro informace a komunikaci na Vojenské akademii Bundeswehru ve Strausbergu v SRN (1994), poté vystudoval Juridikum Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1995–1999).
Od roku 1989 do 1. března 2006 byl zaměstnancem Ministerstva obrany.
V současné době je v důchodu. V roce 1990 spoluzakládal a několik let řídil Linku armády, specializované informační, právní a psychologické pracoviště AČR zaměřené především proti projevům šikany v armádě.
Je ženatý, má dvě děti – syn Jakub je stavební inženýr, dcera Adéla je novinářkou. Se svou ženou Květuší žije v Bystřici nad Olší.
Dosud vydané knihy autora
nakladatelství,
rok vydání      
♦ Historie a současnost Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, 1990, AVIS Praha,
♦ Zahraniční mise, 2003 AVIS Praha,
♦ Vojna do kapsy aneb průvodce vojenskou službou, AVIS Praha (devět vydání v letech 1994- 2003),
♦ Jsme hrdi na svou zemi? aneb se známými i neznámými občany na vlasteneckou notu, Q-Art, Praha 2004,
♦ Odpovídá Otevřená linka armády, (čtyři vydání 1998 – 2000) AVIS Praha,
♦ O Armádě České republiky (pět vydání 1993 - 1996) AVIS Praha, a další.
 Kontakty na autora:  e-mail

majer.petr@centrum.cz

 Kontakty na autora:  telefony  721 823 498
 Kontakty na autora:  adresa  Nýdecká 1345, 73995 Bystřice nad Olší


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih