Michal Čagánek: Pole v plamenech

Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.

Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...

Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.

Vladimír Vondráček: Jak se nám zachtělo borůvkového koláče

Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody. Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak ženská polovina rodiny přes protesty části mužské, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!

Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení

Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.

Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (2)

Většina z nás vnímá čas způsobem “v jedenáct se sejdeme u kašny“, “v sedm musím vstávat“. Ale jen málokdo vnímá čas životního běhu paralelně s tím, jak ubíhají naše hodiny a dny. Určitě bychom si neměli říkat: „Tak a jsem o tři hodiny a pět minut starší,“ protože jsme před třemi hodinami naposledy zkontrolovali přesný čas.

Ivan Kraus: Kdo má pravdu

Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.

Ivan Kraus: Houser

Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese.

Milan Markovič: Pán hlavný, platím!

S technickými novinkami sa už dávnejšie vrece roztrhlo a stále ho ešte nikto nezaplátal. Jeden vynález strieda druhý, ľudia obdivujú a kupujú. A akou rýchlosťou sa to na nás valí! Kým sa kedysi čierno-biely televízor zmenil na farebný, prešli roky. Dnes stačí pár týždňov a obrazovku môžete mať nielen plochú, ale čo nevidieť aj plastickú či ohybnú. A keď sa vám nepozdáva veľkoplošná, stačí si nasadiť akési zvláštne okuliare, alebo vytiahnuť telefón.

Ivan Kolařík: O lásce k umění - Zazpíval jste to pěkně, Ivane!

Já improvizoval bídně a při výstupu jsem se cítil hrozně trapně. Navíc jsem se pořádně na výkon nemohl soustředit, protože jsem více a více cítil, že mám prohráno. Po etudě jsem zamumlal něco na omluvu, ale nikdo v porotě nehnul ani brvou. Nikdo nade mnou neprojevil lítost. Jen sympatický mistr Sklenčka prohodil něco o všeobecné obtížnosti úkolu a pak mě vyzval, abych něco porotě zazpíval.

Luděk Ťopka: Drama při sokolím lovu

Byl to Ahmad, jehož jsme odpoledne nenašli doma. Přijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína a s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upřímného pozvání na zítřejší exhibici, kterou uspořádá výhradně na mou počest. Vyslovil jsem patřičné poděkování alespoň částečně v arabštině a pak jsme ještě společně „setrvali v delším a srdečném rozhovoru“, jak říkají diplomaté, dokud ten dobrodinec neodklusal zase na svém plnokrevníku domů.

Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)

Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.

Michal Čagánek: Sumec v trenýrkách

Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo živé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozuměli. Původně jsme se s dědečkem vypravili k Olšavě nachytat drobné rybky, abychom mohli políčit na štiku. Jednou kdosi dědovi řekl, že čas strávený u vody se nepočítá, snad proto tak rád chodil na ryby.

Danuše Markovová: Horké chvíle pelyňkové

Horké chvíle se dají zažít na vlastní kůži dvěma způsoby a vždy je konečný efekt stejný: Je nám ukrutné horko. Letos se o něj postarala rozžhavená Kréta, na níž slunce pražilo tak svědomitě, že pálilo i mou kůži, ostatními posměšně označovanou za hroší. Na vlastní kůži jsem „hroší“ přívlastek měla přilepený už od dětství tak často, že jsem uprosila rodiče navštívit zoologickou zahradu a prohlédnout si ono adjektivum pěkně zblízka.

Milan Markovič: Pestujete svoju škodoradosť?

Veľmi dobre viem, čo je to škodoradosť, ale i tak nie celkom chápem, ako sa ľudia môžu smiať až sa za bruchá chytajú, keď v televízii púšťajú „roztomilé“ domáce videá, v ktorých detičky havarujú na trojkolke, topia sa v bazéniku, v kotrmelcoch sa rútia do potoka, padajú dozadu na chrbát až im na betóne hlavička nadskočí. Vlastne ani nekarhám tých v štúdiu prítomných divákov, ktorí reagujú spontánne a od smiechu sa v pase prehýbajú...

strana 1 / 137

Další strana »