Eva Ryba Drábková: Tajemství kouzel
Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené. Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven.
Petra Haasová: Léto je super, když…..
Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".
Sestry Kriglovy: Kurník
Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.
Iveta Kollertová: Bolest a ještě bolestivější ponížení
Náš bytný byl sice hodný a já mu nikdy nepřestala být vděčná, ale přece jen. Občas jsem měla pocit, že jsme jen levná pracovní síla. Jeho neočekávané vpády do našeho domečku mne začaly neuvěřitelně vadit. Nemohl spát, přišel a vysedával do noci u nás. Potřeboval poklidit, nemohla jsem odmítnout.
Tomáš Zářecký: Diskuze, kde se nediskutuje
Jako roj sršňů se na mě vrhli anonymní „diskutující“ a zasypali mě takovými přízvisky, nadávkami a výhružkami, že by vydali pomalu na kapesní slovník sprostých slov. Proč? Možná proto, že jsem se vyjádřil k tématu a ne k slepé demagogii, že jsem dokázal napsat několik vět a neignorovat přitom vše, co kdy obsáhla mluvnice českého jazyka.
Antonín Suk: Naše hájenka
Když se nám narodil první syn, bydleli jsme v Ledči na Sázavou. Byli jsme sice mezi hodnými lidmi, ale v bývalém magacínu. Schody jako na půdu, co se do „bytu“ přineslo, to se muselo zase odnést, záchod přes celý dvůr, hrůza, když byla námraza, a za zdí sodovkárna, kde v noci myli láhve na nějaké hrozně hulákající potvoře. V tomto prostředí vyrůstal malý Honzík a my byli rádi, že bydlíme alespoň tak. A těšili jsme se …
Ludvík Ťopka: Příběh lesní lavičky
Když mi bylo asi sedmnáct a zuřila už válka, stalo se, že v jeho revíru začal řádit pytlák. Oba jeho hajní i on sám, nalézali v lese často vývrhy a strýček Heini, jak jsem mu říkal, si zpočátku myslel, že pachatelem je někdo z chudých dřevařů z okolních vesnic. Pak se ale náhodou našla postřelená laň, která pytlákovi unikla a později uhynula.V jejím těle byla nalezena střela, která nemohla být vypálena ze žádné pytlácké pušky.
Luděk Ťopka: To bude ryba snů!
Stala se mi asi před deseti lety taková příhoda, za niž se sice trochu stydím, ale do jisté míry i mohu pochlubit, jak jsem ji vyřešil. Vyjel jsem si se synem na Farský rybník v Broumově, asi čtyři kilometry od naší chalupy v Chodovské huti. Je to taková sportovní voda, kde je možno si za příslušný poplatek hezky zarybařit a který tehdy spadal pod Státní rybářství v Mariánských lázních.
Jitka Dolejšová: Děkovný dopis
Pan Pšenička je svědomitý, pilný a tichý úředníček v jednom velkém podniku. Nedávno dostal od svého vedoucího oddělení za úkol, aby napsal děkovný dopis. Pan generální ředitel prý chce poděkovat jednomu ze zaměstnanců, panu A.B., který našel na chodbě peněženku i s doklady a vrátil vše v pořádku majiteli.
Ivan Kolařík: Úvaha o bolesti
Již od pradávna se nám matky snaží namluvit, že porodní bolesti jsou vskutku strašlivá záležitost. Je rovněž všeobecně známo, že díky hrozným bolestem novopečené maminky po zdárně provedeném porodu záhy přestanou milovat manžele, milence a otce svých ratolestí, kteří ukrutnou bolest způsobili v první řadě.
Emília Molčániová: Revízia | Informačka | Malý nedostatok
„Prosím Vás, dobre som tu v turistickej informačnej kancelárii?“ „Pravdaže. Vitajte! Čím vám môžeme poslúžiť?“ „No, pani, potreboval by som vedieť, kde sa nachádza WC:“ „Chcete pisoár, alebo kabínku?“ „To je jedno.“ „Toaletný papier jedno, dvojvrstvý, biely, krepovaný, v kotúčiku, alebo skladaný?“ „Preboha dajte, aký máte.“ „Použijete aj umývadlo?“ „Samozrejme, ako inak.“ „Vodu teplú, studenú, mydlo tekuté, alebo v kocke, uterák, alebo fén?“ „Pre mňa, za mňa, nech je ten záchod aj zlatom vykladaný, len ma rýchlo vpustite, lebo to už nevydržím.“ „Nuž, aby som vám pravdu povedala, my tu záchody nemáme. Teda, aspoň v tomto čase.“
Luděk Ťopka: Rypouš vodní
Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil co vidím.
strana 1 / 137