Jan Jurek: Výlet lodí

Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa. Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.

Vladimír Kulíček: "Tak nám zvolili prezidenta, pane Švejku!"

„A to se divíš, ty vozembouchu? Státem kráčej dějiny a nic! Žádná sláva, žádné hurá, žádné vivat! To já, dyš sem byl mladej a za První republiky se volil prezident, to bylo slávy! Sokolové v krojích, Vltavani v krojích, Baráčníci v krojích, DTJ v úboru, průvody, prapory, trikolory, kapely, hrály se pochody a taky Castaldo, každej se usmíval, tiskli sme si ruce a teď? Nic.

Hana Křivánková: Jak mě učil malovat

Děda měl kromě vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a bavení obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, kterou nadevšechno miloval a kterou jsem od něj také částečně okoukala. Šlo o malování obrazů, barevných krajinek, které nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmíněnou myslivostí; když děda totiž zestárnul, oči mu začaly vypovídat službu a střílení do kanců a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc - mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si jej.

Stanislav Rudolf: S humorem od puberty do důchodu

Myslím, že většina českých autorů i autorek nejen že věnuje tu největší pozornost svým literárním pracem, ale současně sleduje, jaký „fotbálek“ se hraje i na sousedním hřišti. Patřím k nim pochopitelně i já. Takže jsem rád sáhl po více než čtyřsetstránkové novince nakladatelství AKCENT. To vydalo v loňském předvánočním období román Renaty Šindelářové a Milana Prokše nazvaný značně abstraktně Protiklady.

Petr Pučelík: Otec mi vyčítá, že už na ryby nemám čas

STRAKONICE - Druhá kniha poutavých rybářských povídek od strakonického autora Stanislava Kováře se v těchto dnech objevila na pultech knihkupectví. Jmenuje se Pytláci na rybách, a jak název napovídá, osmnáct různých příběhů ze Strakonicka spojuje ústřední téma: pytlácká vášeň.

Danuše Markovová: Otevřenost nadevše

Člověk může být otevřený všemu a všem, ale musí být připraven také otevřeně čelit případným nepříjemnostem. Čím je otevřenější, tím podstupuje většímu riziku. Tuto přímou úměru mohu doložit živě. Dnes jsem dorazila do školy téměř na poslední chvíli. Ve snaze zachránit každou drahocennou minutu jsem už cestou po schodech do své pracovny lovila na dně tašky svazek klíčů.

Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá

O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu. Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu.

Miloslav Švandrlík: Nový občan

Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal. Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“

Antonín Siuda: Byla jednou jedna kaňka...

Ještě počátkem sedmdesátých let se nesmělo ve školách psát plnícími pery (prý se kazí rukopis), přestože proslulá firma Pelikán, ale i naše provinční firmy, přivedly na trh slušná, ne-li dokonalá – krásná i funkční plnicí péra. Maně si vzpomínám na slovutný „Centropen“. Později došlo k ústupku. Pokrok se zastavit nedá.

Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (14)

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, vyhlásila jednotka Železo pohotovost. Roty v obcích držely hlídky a někde odzbrojily menší německé oddíly. Ten den dopoledne se to podařilo členům úhonické, drahelčické a hořelické roty: zajali třicet Němců střežících vojenskou vysílačku na dvoře v Drahelčicích.

Josef Blažek: Existuje ostrov (5)

Dick vstoupil do světla svíčky z tmavého koutu. „Jdou po nás,“ řekl klidně, ale rozhodně. „Kdo?“ „Nevím víc než ty. Jen to, že někomu o tebe moc jde. O tebe. O to, aby ses vrátil.“ „Kam?“ „Do chvíle před návštěvou knihkupectví. Aby ti bylo jedno, že existuje ostrov.“ „A existuje? To, co o něm vím a co jsem ti řekl, to je hodně málo. Skoro nic. Žádný důkaz…“ „Podívej,“ řekl Dick, „tady máš odpověď.“

Vladislav Neužil: Jenom hra se slovíčky?

Jednou…, (když řeknu jednou, tak to znamená, že to bylo dávno) jsem měl takovou „filozofickou“ debatu s jedním starším, moudrým člověkem, kterého jsem si také vážil, a tato úcta k němu mi zůstala dodnes. Denní rozmluvy s ním byly úžasné, a protože to byl kolega v práci, jinými nevyužitá pracovní doba byla námi dvěma využívána stoprocentně. Snad neexistovalo žádné téma, které by pro nás bylo Tabu.

Ivan Kraus: Bobřík mlčení a bobřík odvahy

Do skautu jsem začal chodit po válce. Protože byl katolický, chodili jsme každou neděli, když jsme jeli na výlet, nejprve všichni na mši. Pokaždé jsem se divil, že naši vedoucí mohli jít do chrámu v krátkých kalhotách. Díval jsem se na jejich chlupaté nohy a nebyl jsem si jist, jestli takhle mohou předstoupit před Pána boha, který se měl v kostele na ty nohy dívat.

Jan Řehounek: Odborník na topení je v Táboře

Pak přišla paní průvodčí. Bez jakéhokoliv náznaku omluvy nám suše oznámila, že v celém vlaku je porouchané topení, zcela zbytečně nás vyzvala, abychom neotevírali okna, zkontrolovala jízdenky a zmizela. V Čerčanech už začínala být situace kritická. Pán v černém obleku, který s noutbukem na klíně předstíral velmi zaměstnaného manažera, přístroj odložil na sedadlo a vyběhl do chodbičky, kde pět minut dělal dřepy.

strana 1 / 138

Další strana »