Michal Čagánek: Malá plechová | Pozor, skála
Byla to docela malá plechová vanička, člověk by se do ní sotva vešel, já s mojí malou sestrou jsme se však do ní vešli oba. A ještě zbylo místo pro panenku a malý zaoceánský parník. Sotva začalo slunce trochu víc hřát, vynesl tatínek vaničku ze sklepa na dvůr. Ze studny napumpoval vodu, asi tak do poloviny, zbytek doplnila maminka horkou vodou z koupelny.
Blanka Kubešová: Jerry a krokodýlové
Bylo to k ránu kolem druhé, když zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem na druhé straně rozpoznala hlas bráchy Jerryho. Chystá se do Evropy a rád by prý věděl, jaký by měl přivézt dárek, aby potěšil i mého muže. Přivezu nějaké hady... oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou. Hady ne, zaprosila jsem chabě.
Iveta Kollertová: Akce matrace
Pravda, najdou se i tací, co se takových jako jsem já chytnou jak klíště a snaží se nás vycucnout. Anonymní internet přitahuje i lidi, kteří se na vás usmívají a pěkně zezadu vrazí kudlu do zad. Ale na takové taky jednou dojde a já věřím, že žádný špatný čin nezůstane nepotrestán. Žena, které jsou tyto řádky směřovány, ví a pozná se.
Jaroslav Wykrent: Slušně i hanbatě
VĚDECKÉ VAROVÁNÍ // Podle všech přísně tajných zpráv od různých „kulatých“ stolů, / mění se nemoc šílených krav v chorobu úředních volů! // PRAXE JE PRAXE // Šoféři i Don Juani, jež to vskutku „umí“, / s prvním sněhem nasazují zavčas „zimní gumy“! // VÁŽNÝ PROBLÉM // Chtěl bych se „kočkovat“ na mezi s Andulou, / jenže je prosinec a dvanáct pod nulou!
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)
„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.
Stanislav Moc: Jdeš honit krávy nebo hrát tenis?
Nejprve jsem tedy zajel do našeho Hardwaru a objednal si dva dvou set litrové plastikové sudy. Slíbili mi, že je do druhého dne dodají. Pak za Péťou, který má nejen zeleninovou zahradu, ale i veliký a hluboký trajler (přívěs). Péťovi jsem nic vysvětlovat nemusel. Jako horlivý zahradník nejenže věděl, jakými kvalitami kravský trus oplývá, ale že takový slib od připitého farmáře může také mít jen omezenou dobu platnosti.
Sloupky Jiřího Menzela (21)
Vrátil jsem se z Bukurešti. Byla tam přehlídka věnovaná panu Hrabalovi a mým filmům. Bylo mi tam dobře a všichni na mne byli hodní. To město je velice zajímavé, připadalo mi, jako když se probouzí z nehezkého snu. Kdysi bylo náramně bohaté se širokými třídami a výstavnými bohatě zdobenými domy. Dneska je to už ale smutná, zašlá a hodně omšelá paráda.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (3)
Zatímco ty dva dny po bombardování Prahy s cestou na Vysočinu setrvaly v paměti takřka minutu po minutě, vzpomínky na probouzení v babiččině posteli už hodně vymazal čas a pokračování oněch chvilek pětačtyřicátého roku se mi slévají do střepin. Patrně mě tehdy probudil tříletý bratránek Jaroušek a cosi žvatlal, jenže pro mé vidění her byl příliš malý, ale možná mě z postele vyhnala vidina zasněžené radňovské krajiny a zamrzlý dědečkův rybník, jejž jsem do té doby neznal.
Jitka Dolejšová: Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek (1/2)
Jiří a Lucie jezdí v létě rádi na dovolenou do Rakouska. Alpy jim učarovaly. To je jejich: vysokohorské túry, nahoru a zase dolů, lesními cestami i kamenitými stezkami, podél spěchajících potoků s průzračnou nebo mléčně zelenkavou vodou, se stále se měnící kulisou kamenných velikánů…
Antonín Suk: Přesná malorážka
„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů.
Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka
„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.
Miroslav Sígl: Karel Bureš v týmu s Jaroslavem Foglarem
Bylo jen otázkou času, kdy vyjde kniha autentického vyprávění o fenoménu časopisu pro mládež, jakým byl Mladý hlasatel a jím vyvolané v život kluby Rychlých šípů po celé naší zemi. Zasvěcená, pravdivá, nezastírající, že v padesátých letech budoucí spisovatel Ivan Klíma svým článkem Chata děsu v Mladé frontě ze 7. srpna 1952 poslal nejoblíbenějšího autora literatury pro děti a mládež Jaroslava Foglara (1907-1999) a s ním i jeho knihy na index Libri prohibiti.
Blanka Hrdinová: Moudrost z chrámu sv.Pavla
Kráčej v poklidu středem hluku a spěchu. Pamatuj na to, jaký klid může být v tichu. | Pokud možno bez vzdávání buď zadobře se všemi lidmi. Mluv pravdu klidně, pozvolna a zřetelně, poslouchej ostatní, dokonce i tupce a ignoranty, i ti mají svůj příběh. | Vyhýbej se hlučným a agresivním osobám, jsou utrpením ducha.
Sloupky Jiřího Menzela (20)
Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb, a kteří by si podobný přepych - mít vlastního komorníka, sluhu, majordoma, či jak by ho pojmenovali - rádi dovolili. Telefonovali mi kamarádi, kteří to vzali jako recesi, ale taky mi volali a vyhledali mne lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, ale kteří opravdu projevili vážný zájem mít někoho takového, kdo by jim podával poštu, ošetřoval šatstvo, uváděl hosty, naléval drinky a já nevím co všechno musí takový správný komorník dělat.
strana 1 / 137