Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Rochefoucalda a Senecy

Rozum neumí příliš dlouho hrát úlohu srdce. Slabost je jediná chyba, kterou nemůžeme napravit. Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí. Spory by netrvaly tak dlouho, kdyby byla chyba jen na jedné straně. Tělesná práce osvobozuje od duševních bolů. Ten, kdo opravdu miluje, nepozná téměř nikdy, kdy ho ten druhý přestal milovat. Zdravý lidský rozum nepřisuzujeme téměř nikomu, leda tomu, kdo je našeho mínění. Zklamat se není taková hanba, jako nedůvěřovat.

Vladimír Vondráček: Bajka o báječné manželce

Dva dávní spolužáci čtyřicátníci se náhodně setkali asi po dvaceti letech ve městě, kde jeden z nich celou dobu žil i pracoval. Druhý sem přijel na nějakou služební cestu a měl zamluvený pokoj v místním hotelu. Setkání bylo opravdu srdečné a znalec místních osvěžoven pozval přítele do jedné z nich, aby se při různých tekutinách lépe vzpomínalo. Jejich curricilum vitae bylo totiž naprosto rozličné. Zatímco host byl čerstvě potřetí rozvedený, domorodý hostitel byl čerstvý ženáč, který se teprve nedávno oženil poprvé. A tak samozřejmě bylo o čem povídat!

Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky

Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.

Antonín Suk: Vosy

Pod okny ložnice šéfa Vickovického polesí se usadila pěkně početná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice často některá z nich vlítla do místnosti a budila hrůzu. Pan fořt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, žil v představě, že vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem. Když už drzost žlutočerných slídilek přesahovala všechny meze jeho tolerance, vydal příkaz: „Pane technik, udělají s těma potvorama něco!“

Ivan Kraus: Francouzština pro cizince

Francouzština bývala vždy jazykem diplomatů, tedy těch, kteří řeknou vše, co mohou, aniž řeknou něco, co nesmějí. Tato tradice pronikla i do dnešního jazyka. Ne vše, co je řečeno, je tak míněno. Díky svým mnohaletým zkušenostem mohu zde uvést řadu příkladů. Génial – znamená v běžné řeči slušné. Génial, génial – dobré. Génial, génial, génial – velmi dobré.

Libuše Čiháková: Myší problémy

Moje kamarádka Dana se snad nebojí ničeho. Od jara do podzimu žije na samotě u lesa úplně sama, a klidně, třeba o půlnoci, jde ven se psem. Všichni se jí obdivujeme. „Moc mě nechvalte,“ říká. „Kdybyste věděli, co se mnou dokáže udělat sebemenší myška! Jenže není divu. Kvůli ní jsem se předčasně narodila, vdala a málem rozvedla."

Bohumír Herout: Slaměný vdovec aneb „Pracovní výkaz“

V pátek v poledne jsem vyprovodil svoji ženu na autobus. Jak jsem tam tak stál a dával pozor, jestli ještě náhodou nevystoupí, sledoval jsem tabuli s různými strašně důležitými informacemi, třeba jak se jmenuje ta skupina, co dělala randál minulou sobotu v noci a nebo kdo přijede produkovat další hluk příští týden.

Člověk v sídlišti – úprk do ticha

Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...

Ivan Kolařík: Další štace po světě - Jak přežil jsem přistání

První pocit strachu na mě přišel, když jsem místo uhlazeného, elegantního pilota s prošedivělými skráněmi a v parádní uniformě, spatřil upoceného tlusťocha v ušmudlané košili a džínsách. Ten se ztěží narval do pilotního sedadla, zatímco podobně vyhlížející letuška roznášela teplou vodu. Na to konto jsem došel k závěru, že tento let nemůže dopadnout dobře.

Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách

Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!

Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák

Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.

Iveta Kollertová: Obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít

Vzpomínám na večer, kdy mne poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná. Večer jsem si šla jako pokaždé zakouřit do kuřárny. Celý den nestál za nic a moje poslední cigareta byla posledním spojením se světem těch venku. Můžu kouřit, tedy mi nic není. Jak je človíček ve své velikosti maličký.

Václav Čapek: Slovník jazyka našeho (M-Ž)

MANŽELSTVÍ - spojení domácího života s noční službou. MELOMAN - člověk, který když slyší v koupelně zpívat hezkou dívku, přikládá ke klíčové dírce ucho. MOL - perverzní stvoření, které tráví léto v kožichu a zimu v plavkách. MOZEK - ústrojí, díky kterému si myslíme, že myslíme. MUŽ - inteligentní domácí stvoření, které ví, co chce žena povědět, ještě dříve, než to řekne po třetí.

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (2)

Byl máj, lásky čas. V parcích vibrovaly lavičky a Mánička se třásla vzteky. Rozrazila dveře, aktovkou mrštila do kouta, sebou na gauč a kvílela: „Mám kouli!“ „Proč?“ chytla se za srdce bábinka a klesla vedle ní. „Protože jsem nebyla schopna koncentrace, když ke mně Hurvínek vysílal své signály,“ zapýřila se dívenka. „Jenže s účou není možný konsensus. Vytáhla mě k tabuli, a i když jsem artikulovala docela dobře, dala mi sardel!

strana 1 / 137

Další strana »