Blanka Kubešová: Jerry a krokodýlové

Bylo to k ránu kolem druhé, když zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem na druhé straně rozpoznala hlas bráchy Jerryho. Chystá se do Evropy a rád by prý věděl, jaký by měl přivézt dárek, aby potěšil i mého muže. Přivezu nějaké hady... oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou. Hady ne, zaprosila jsem chabě.

Adela a ufo

Začalo to celkom obyčajne. Adela venčila svojich deväť ratolestí na neďalekej lúke blízko zemiačniska, keď tu odrazu z ničoho nič vedľa nich pristál lietajúci tanier. Najprv začalo revať len to najmenšie, no potom sa ozval vokál všetkých usoplencov do jedného.

Tomáš Zářecký: Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi…

Pokud se mi podaří dorazit dovnitř bez úhony, považuju to za malý zázrak. Jenže ani tady si nevydechnu. Pořád musím být ve střehu, jako bych se snad nacházel uprostřed závodní dráhy. Kolem mě se míhají lidé se šíleným výrazem v očích.

Eva Vlachová: Přijďte pobejt!

Dlouholetá profesorka hotelové školy a Školy společného stravování Hana Sedláčková, která vychovala několik generací úspěšných absolventů a napsala řadu skvělých publikací z oboru gastronomie, pronášela ke svým studentům při prvním setkání na hodině předmětu nazývaném Obsluha a stolničení tato památná slova: „V mém předmětu se naučíte, jak se chovat k hostům.

Miroslav Vejlupek: Do literatury s Wagonem.cz

V redakci Wagonu, literárního almanachu on-line se čtvrtletní periodicitou, se sešla trojice - Jitka „Natasha“ Srbová (šéfredaktorka), E. Choroba a Nykos -, již vedle základního biografického data (*1976) spojuje pozoruhodně kvalitní dílo.

Iveta Kollertová: Já vím, mamčo, já vím!

Slovíčko "žít" nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen slovo podstatné. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze pták právě vypuštěný z klece? Možná ho venku uklovou silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci, jsou rázem zapomenuty.

Český triathlon

Člověk si má užít dokud to jde. Říkal mi kluk ze Dvora Králové, že „v našem lese se už kácí“. A je to pravda, naše generace dorostla a v nekonečném pochodu všech generací je na řadě. Pohnut touto radou, jakož i touhou mé rodiny ....

Zbyněk Slavětínský: Maruška

Auto sjelo na štěrk krajnice a tiše zastavilo u laťkového plotu. Na udusané hlíně a kočičích hlavách dláždění dvorku si hrálo pár polonahých romských dětí. Dveře patrového domu byly doširoka otevřené, na schodech před nimi seděl stařec, s cigaretou ubalenou z novinového papíru. Plnovous až na prsa, nažloutlý kolem úst, se mu třásl. Pohleděl na mě lesklýma očima.

Libuše Čiháková: Bertík

"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření.

Ivo Fencl: (Ne)ztracena v Německu

Vysoké škole, na které jsem byla zaměstnána, ubývaly finance. Na katedře chemie vládl ostrý konkurenční boj. V některých případech nekráčelo jen o posty, ale o setrvání na fakultě. Důsledkem války se stala rivalita mezi profesory. Jsem žena a nevím, nakolik jsem se v jejich očích vymykala šedému průměru, nicméně jsem se stala objektem závisti, mimo jiné asi pro svobodomyslnost a zřetelnou inteligenci.

Pavla a Jana Kriglovy: Týden v Tatrách

Jednou v únoru vtrhla do našeho pokoje babička, tajemně za sebou zamkla dveře a křikla:,,Děvčata, v červnu se mnou jedete na Slovensko. Bez debat! Jedná se o poznávací zájezd do Tater s názvem Hory a termály pro všechny věkové kategorie.“ Předem jsme vytušily, že se zájezdu zúčastní zástupci jen jedné z nich.

Egon Wiener: Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího z Liberce do Žitavy

Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával, co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně - Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit. „Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.

Antonín Suk: Přesná malorážka

„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (22)

Nikdy jsem se nenaučil jezdit bez sedla, ale jinak jsem se učil dobře a rychle. Všakjsem denně strávil v sedle osm hodin a někdy, když jsme mustrovali (sháněli dobytek), i více. Měl jsem svých šest koní, kteří byli strategicky rozmístěni v různých ohradách po celé farmě, a při mustrování jsem je uhnal všechny.

strana 1 / 137

Další strana »