Miroslav Sígl: Do tyrolského Brixenu po 150 letech

Ani na chvíli neváhám zařadit mezi doporučenou literaturu k studiu o Karlu Havlíčku Borovském rozkošnou publikaci, kterou sepsal a vydal v nepatrném nákladu pro potěšení svých přátel a známých svitavský rodák a lékař MUDr. Josef Čáp (*1948) pod názvem „Tyrolské elegie po 150 letech“.

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (1)

Cosi se děje. Hurvínek si češe čupřinku na pěšinku a pan Spejbl velkopansky kyne kolemjdoucím rukou v ušmudlané rukavičce. Paní Kateřině to nedá spát, tak alibisticky upeče bábovku s rozinkami s prošlou expirační dobou a spolu s Máničkou zazvoní u Spejblů. „Mám známku,“ hlásí Hurvínek. „Kouli,“ zkonstatuje Mánička, která ví své.

Ivan Kraus: Otec jde do školy

Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.

Egon Wiener: Dřevěné stavby | Vůně z kuchyně | Šavle, šavličky

Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací, zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na mysli ani tak peníze jako odvahu, že jim to nespadne, neshoří, že to bude k bydlení, k používání. No a ono to nespadlo! Vydrželo to stát celé věky.

Jitka Dolejšová: Deník z báječné dovolené

Hurá, jsem v cíli své vytoužené dovolené! Po dlouhé únavné cestě autobus konečně zaparkoval před prosklenými dveřmi útulného hotýlku a vyvrhl kufry a bílá těla klientů na rozpálenou dlažbu palmové promenády. Obklopila mne nezaměnitelná vůně blízkého moře. Měla jsem skvělý nápad, dopřát si tuhle báječnou dovolenou jako dárek k dvacetinám. Potřebuji si konečně pořádně odpočinout.

Iveta Kollertová: Bolestivý verdikt

Po další půlhodině se konečně dovnitř vřítil zřízenec.„Tak jdeme na to, paninko!" zahulákal na mne, jako bych byla hluchá. Vyjeli jsme směrem k operačním sálům. Přede mnou stály další dvě postele. Jedna prázdná, druhá s pacientkou. Šlo to jak na drátku, odhadla bych tak deset minut na jeden výkon.

Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Když vězeň musel hlídat stráže …(2)

Stál jsem na mírné vyvýšenině na stráži, na prsou ostře nabitý samopal. Po pravé straně poněkud pode mnou se rozkládal vojenský tábor, samé stany, blíže k lesu. Z levé strany se vinula jediná příjezdová cesta k táboru, kterou jsem měl střežit. Kolem tábora byly rozestaveny i další stráže, ale žádná z nich neměla nevýhodu mého postu.

Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!

Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!

Miloslav Švandrlík: Tatínek se kutálel / Modrojasný potůček

Mezi vápencovými a klikavcovými skalami se vinul modrojasný potůček. Voněl palůvkou a tyživcem, voda byla chladná jako mračník právě vytáhnutý z ledového žizu. Byl krásný letní den. Makůvky, horské tífky a batužníky pronikavě voněly. Ze zátočiny vyběhlo děvče. Bylo oděno v lehké kmunkové šaty, na hlavě mělo vitínový šátek s bílými kvítky notejlu. Rozhlédlo se kolem.

Iveta Kollertová: Proměněná jistota

Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.

Antonín Suk: Nový šéf

První cesta na motorce po mém nástupu na Vickovice vedla s novým šéfem na hráz Nového rybníka. Asi se mu to místo také líbilo! Krása to byla. Rybník uprostřed lesa. Voda, na první pohled kyselá, nahnědlá, ale čistá. Hladina se hemžila všelijakou tou mrňavou žouželí, ale pohyb ryby jsem nemohl zachytit. Ptát se, bylo mi v tu chvíli hloupé.

Petra Haasová: Léto je super, když…..

Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.

Zdislav Wegner: Kuřačka

„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.

Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou

Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".

strana 1 / 137

Další strana »