Paul Verlaine – Zdenka a Věroslav Bergrovi: Ty děvko andělů

Skončil veletrh Svět knihy v naší Praze a vedle renomovaných již dnes vyprofilovaných nakladatelských domů jsme se tu mohli setkat i s malými regionálními podnikateli v knižním oboru. Překvapilo nakladatelství OFTIS z okresního města Ústí nad Orlicí. Od roku 1992 vydalo již přes stovku knižních titulů a na veletrhu předložilo na pult odvážnou novinku: verše francouzského básníka Paula Verlaina (1844 - 1896) ...

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (4) Každodenní život na palubě

V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.

Petra Haasová: Léto je super, když…..

Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.

Ivan Kolařík: Neúspěšný hráč

I přesto, že jsem důchodce, tak se na úterní obědy v klubu vojáků, kteří sloužili vlasti na různých bojištích a přežili, vždycky těším jako malý kluk. A to z několika důvodů. Předně jako penzista dostanu na oběd velikou slevu deseti procent a potom tam vaří báječné ryby, které jsou bez kostí a tak křehounké, že se v bezzubé puse přímo rozplývají na jazyku.

Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval

„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.

Jaroslav Volf: Osobnost

Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Stanislav Moc: Healthy diesel knock

Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!

Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí

„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:

Vladimír Kulíček: Jak jsme vstoupili do NATO

Naštvali jsme se strašlivě! Kdo? No přece Ferda Ajnfach, jeho příbuzní, všichni Ferdové, já a naši kamarádi. Proč? Zjistili jsme, že je nás přesně tolik, jako členských států NATO, včetně těch nových! A přitom nás nikdo nepozval do Independence ve státě Missouri, kde se konala velká vstupní sláva. Dobrá, říkáme si, pozvání přijde na slavnostní ples na Hradě, také ke stejné příležitosti.

Ivan Kraus: Má drahá

Má drahá, nedovedeš si představit, jak mi chybíš. Čím víc na Tebe myslím, tím rychleji se smršťuje mé srdce (dutý sval v osrdečníku, který vytlačuje krev do cévního řečiště asi sedmdesátkrát za minutu). Stačí abych zavřel svá víčka a pomocí vzruchů, které se vedou zrakovým nervem do mozku (tam kde vzniká zrakový vjem) Tě vidím před sebou. V tu chvíli jsem vděčný své nervové soustavě za to, že umožňuje vnější vnímání světa a že uchovává informace v paměti. Musím myslet na to, jak je dobré, že jsme oba lidé, protože tím se lišíme od ostatních savců, a sice tím, že můžeme myslet, tvořit a pracovat.

Ivan Kraus: Dopis

Když nedokážu říct, co bych chtěl, napíšu jí dopis. Psaní dám do obálky a pošlu jí ho. Nebo ho nechám ve škole ležet na její lavici. Napsat dopis je určitě lehčí, než mluvit, už proto, že si mohu rozmyslet, co chci napsat. Na papíře se nekoktá. Tuhle část plánu jsem měl hned, zbývalo jenom napsat dopis, tak aby na Janu opravdu zapůsobil, aby po jeho přečtení neměla oči pro nikoho jiného, než pro mě. Měl jsem dokonce chuť si trochu představit, co ten okouzlující dopis s ní udělá, až ho bude číst. Ale včas jsem se zarazil a zakázal jsem si na to myslet, protože vím, že bych to psaní nikdy nenapsal. Nejdřív práce a pak zábava – řekl jsem si - a pustil jsem se do toho.

Zdislav Wegner: Velká malá paní

Naše uklízečka zaklepala a hned vešla. „Budu uklízet,“ prohlásila, a začala na podlaze mého kabinetu rozkládat nádobíčko. „Nevidíte, že tady mám zrovna poradu?“ odpověděl jsem navztekaně. „Tak kdy to mám dělat?“ pronesla stejným tónem. Ale méně spisovně. Špatně je platí, tyhle dělnice z Anatolie, pracovní dobu mají rozdělenou na dvě půle. Ale co já s tím? Já taky musím pracovat.

Luděk Ťopka: Rypouš vodní

Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil co vidím.

strana 1 / 137

Další strana »