Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (14)

Měli jsme po noční a vycházeli jsme z fabriky. Franta jezdil se mnou, protože půlka auta byla jeho, ale začínali jsme se hádat. Mně vadilo, že když někam chtěl jet musel jsem všeho nechat a odvézt ho tam, protože neměl řidičák. Jemu vadilo, že jsem si do auta kdykoliv skočil a odjel, aniž bych mu něco řekl.

Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (2)

Byl máj, lásky čas. V parcích vibrovaly lavičky a Mánička se třásla vzteky. Rozrazila dveře, aktovkou mrštila do kouta, sebou na gauč a kvílela: „Mám kouli!“ „Proč?“ chytla se za srdce bábinka a klesla vedle ní. „Protože jsem nebyla schopna koncentrace, když ke mně Hurvínek vysílal své signály,“ zapýřila se dívenka. „Jenže s účou není možný konsensus. Vytáhla mě k tabuli, a i když jsem artikulovala docela dobře, dala mi sardel!

Radka Jurkovičová: Doteky

Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.

Antonín Suk: Bába z hospody

Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v přirozené drsnosti, i když nám – „vejpitkům“ čas od času nehostinsky vynadala: „Děte domů a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jenže naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, při čemž probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!

Vladimír Cícha: Výběr básní ze sbírky Opus X (1)

Kdyby se jen každý desátý člověk zadíval denně na oblohu hodinku hleděl do vesmíru na hvězdy na Mléčnou dráhu kdyby se pokusil představit si světelný rok a zemi vnímal jako kouli zavěšenou v prostoru v útrobách žhavou jako pec martinská kdyby se skutečně zamyslel nad životem a smrtí a hledal neúnavně proto k tisícerým proč a na pomoc si přibral vědy exaktní medicinu i metafyziku kdyby se každý desátý člověk jen chvíli každý den zamyslel nad tím proč jsme tady a proč den má dvacetčtyři hodiny a kde se v koni bere tolik síly jen z ovsa a sena kdyby se skutečně zamyslel nad mnoha samozřejmostmi života pak nejpotřebnější z budov musely by být blázince...

Helena Dohnalová: Mrkvičku, prosím...

Od té doby co děti odrostly miminímu věku, byl mi obsah dusičnanů v zelenině šumafuk. Pokud nevíte, jak dusičnany souvisí s miminky, tak připomínám, že dusičnany se v krvi umí navázat na hemoglobin v červených krvinkách a ty pak nedokážou přenášet kyslík. Vlivem toho mohou, zejména miminka a malé děti, trpět dušností a nedostatkem kyslíku v krvi. Mohou z toho dokonce zmodrat.

Milan Markovič: Meškám, prídem neskôr!

Hovorí mi kolegyňa: - Ja si naschvál nastavujem hodinky desať minút dopredu. Aby som mala trochu viac času v rezerve. No a vidíš, nestihla som to ani tak. Prepáč. To je ešte ten lepší prípad. Za dvadsaťpäťminútové meškanie sa aspoň ospravedlnila. A to sa tuším už dnes ani tak často nevidí. Meškajúci človek dnes už väčšinou staví na poľutovanie: - Predstav si, takmer pol hodiny som trčal v zápche, po tom meste sa už naozaj nedá jazdiť!

Michal Čagánek: Malá (3)

Marek dočetl moji knihu, to, co jsem dosud napsala. Dlouho seděl a mlčky hleděl do míst, kde poslední slova splynula s bílou plochou papíru. Nebylo jasné, jestli začne plakat nebo se smát. Konečně zvedl hlavu. Usmíval se, v očích slzy. „Chtěla bys to vydat?“ Usmála jsem se. „Ne tak hrrr, vždyť to ještě ani není napsané!“ „No, já myslel až potom.“ „Potom musím najít někoho, kdo umí krásně malovat, aby knihu doplnil obrázky. A taky toho, kdo dělá, aby byla kniha knihou. Kdo rozumí písmenům a ví, jak je na stránkách uspořádat.“ „Grafik.“ „Ano ten.“ „A co tiskař?“ „Ten se bude taky hodit. Hlavně ale musíme najít někoho, kdo se umí krásně smát.“

Egon Wiener: Čaj nebo meltu | Kluci mají své priority

U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu. Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy.

Zdeněk Wachfaitl: Kulový blesk v Sokolské ulici

Tramvaj se kolébá na kolejích vyhýbek u Palackého pomníku. Slunné odpoledne, přijel jsem ze smíchovské strany, jsem nyní za vodou. Jak já si jako kluk nemohl nikdy vzít do vědomí, že bych měl bydlet právě na tom druhém břehu vltavském, někde ve smíchovských stínadlech, nebo snad ještě za nimi, a tam měl být doma? Pavlačové domy nejsou zrovna nic vábného pro můj vinohradský nos. Vinohrady jsou přece odjakživa slušná čtvrť a Smíchov mi připadal vždy podezřelý, přičmoudlý, nesympatický. Snad jen ten pivovar jsem bral na milost, protože tam léta pracoval bratr mojí babičky, Hary.

Jan Řehounek: Do Nového Dvora za Polednicí

Kdybyste někdy na výletech potkali v polích starou babku v tmavém šátku, pak jste určitě potkali Polednici. Ale bát se jí nemusíte. Tomu, kdo je dobrý, neublíží. Zato ten, kdo ji naštve, se má na co těšit. Jako tenkrát, když seno na loukách kolem Křinecké Blatnice v kupkách omamně vonělo a pšenice na polích zlátla a dozrávala. V šedé kytli a šátku staženém do očí vypadala kmotra Polednice jako obyčejná žebračka.

Stanislav Moc: Pekárna

Mr. Brown nejen, že bránu hlídal, ale chleba, lépe řečeno jeho provážené množství, kontroloval. Neexistovalo, aby vzal úplatek. Měl dobrou pozici, mnohem lépe placenou než my řidiči a nechtěl o ni přijít. Ovšem tak úplně si tím jist být nemohu, protože jsem maďarsky nerozuměl a chvíli mně vzalo, než jsem pochopil a naučil se v tom chodit.

Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná

"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.

strana 1 / 137

Další strana »