Sloupky Jiřího Menzela (36)

Ve chvílích, kdy jsem psal tyto řádky, zbývalo pár hodin do konce roku. Navzdory silvestrovskému veselí se člověk nemohl zbavit blbé nálady. Prezident je zhnusený a my občané jsme bez iluzí. Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky, osobní útoky, pavlačové hašteření. Co se nám to stalo, komu se to podařilo optimismus a naděje listopadových dní proměnit v blbou náladu?

Život dělá kotrmelce

Život dělá kotrmelce, to je jisté, a tak mě zavál do Austrálie. Naštěstí ještě v době, kdy jsem byl mladý, takže jsem unikl nejen normalizaci, ale i nedostatkům v zásobování, které mou zem kdysi sužovaly, a i dnes, kdy je situace o moc lepší ...

Luděk Ťopka: Pytláci? Ne, vrazi!

Neměl jsem samozřejmě žádnou chuť se střelcem se setkat, ale také jsem nechtěl, abych byl tady v řídkém porostu příliš vidět. Sebral jsem koš a tiše stoupal hustším lesem vzhůru. Zakrátko jsem potkal rodinku hříbků, od patnácticentimetrového pantáty přes baculatou mámu až po pět pěkných kluků.

Anastázia Mahovská: Kurnik šopa

Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě. Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.

Egon Wiener: Pionýrské tábory | Popice u Znojma | Slavní a velcí – Liaz

Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty.

Emília Molčániová: Turisti | Umelecké dielo | V reštaurácii

Raz ráno si ma dal zavolať šéf: „Magduška, mám pre teba dobrý džob. O tri dni príde na Slovensko veľké zviera z USA inkognito a rád by tak trochu súkromne spoznal naše hlavné mesto. Potrebuje niekoho, kto by sa mu počas pobytu venoval.“ „Prečo práve ja?“ „Máš najdlhšiu prax v odbore sprievodca, vieš dobre anglicky a si domorodkyňa, Bratislavu poznáš ako vlastnú dlaň. Preto.“ „Kto je to?“

Ivan Kraus: Tajná znamení

Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.

Ivo Fencl: Dávno tomu aneb Jak jsem byl blbej

Představte si, že je zase rok 1983. Já si to představuji a... je mi zase devatenáct. Venkov... Furiantsky tisknu zvonek, pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, znovu třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Pokračuji. Pan Hlávka (stojí za mými zády): "Copak? Vy zvonek doma nemáte?" Děsně se leknu: "Dobrý den! Nevíte, jestli je Jitka doma?"

Eva Vlachová: Tak na zdraví!

Protože nejsou mezi námi pouze abstinenti či lidé, kteří si dají půllitr po dobrém obědě. A k tomu jsme jednou z pivařských velmocí. Na zlatavý mok chytáme jako na vějičku i spoustu zahraničních návštěvníků. A jim, obzvlášť v létě, samozřejmě zdatně sekundují domácí spotřebitelé. Jenže dát si teď v některých lokalitách v Praze „jedno“ z plechovky nebo hlt krabicového vína, je vskutku na pováženou.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (7) Jazyková bariéra, první část

Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.

Egon Wiener: Smyslná letní noc

Mít stan a o padesát let méně… Cože bych dělal? To vím naprosto jistě. Popadl bych ho a spěchal ven do noci. Je právě půlnoc. Okno pokoje mám otevřené dokořán. Zhasnul jsem, sedl si a zatajil dech. Jsem ve vesmíru sám. Ze všech světových stran, včetně té páté nahoře, na mě padá tma. Připadám si lapen, chycen, uvězněn jako ta rosnička v sudu. Čekám, až se tma promění v den a někdo mi podá pomocnou ruku. Hloupost, to bych se načekal.

Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“

Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.

Petr Kersch: Dobří učitelé

Tati? Chodil jsi rád do školy? Jak mám odpovědět tomu dítěti, když sám to teď nevím. Pokrytecky? To víš, že jsem chodil do školy rád… Cynicky? Pakárna… Kriticky? Jak kdy a do které… Do první třídy jsem chodil moc rád. Paní učitelka Marie Suková byla tak hodná! Nikdy nezakřičela. Rákosku (bývala v inventáři každé třídy) používala ve funkci ukazovátka.

Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Kup si Tudora, vole!

Přijeli hosté, vlastně kamarádi a už dvě noci se spolu loučíme, protože to je další dvojice, která se po „zralé úvaze“ rozhodla dožít zbytek života doma, prostě tam, kde se oba narodili. Těhle debat jsem už zažil hodně a pro někoho to není snadná otázka. Pro mne to snadné je, já jsem si vzal Australanku a mé děti se tu narodily, vyrostly a já jsem tudíž zapustil kořeny.

strana 1 / 137

Další strana »