Miloslav Švandrlík: Spravedlivý muž Pelouch

Potkat Peloucha s rybářským náčiním byla rozhodně událost. Asi jsem nedovedl dostatečně potlačit údiv, protože známý hromotluk se pojednou zastavil a obšťastnil mě úsměvem. „S fotbalem je konec,“ oznámil mi, „a na hřišti mě už nikdo neuvidí.

Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!

Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.

Luděk Kocourek: Cesty toulavý

Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu.

Renata Šindelářová: Léthé nebude moc široká řeka

Petra Kukala, autora poezie i prózy, jsem vám již v Pozitivních novinách představila v rozhovoru „…a řekl básník: poezie je pro mě pořád tajemstvím“. Dnes bych vám ráda přiblížila dvě nové knížky tohoto všestranně nadaného literáta. V rozhovoru již zmiňovanou knihu Tajemství Panské zahrady a zcela novou sbírku básní Orel velmi.

Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.

Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.

Ivan Kraus: Tajná znamení

Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.

Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (5)

Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku. Připletl se k tomu navíc i vous. Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří. Probral jsem se.

Antonín Suk: Srnec (2/3)

A zase pršelo. Tentokrát nenapršelo jen na Zelené aleji, ale i na vnitřní výstelku mého žaludku. A nebyla to voda, bylo to něco hutnějšího – nejspíše Becherovka. Skončila totiž nějaká velká sláva na lesním závodě. Maminka vrčela, tak jsem vzal kulovnici a hajdy ven. Šlo o čerstvý vzduch a hlavně o klid! Takový urputný ženský proslov dokáže zacloumat s daleko silnějšími jedinci, než jsem já.

Milan Markovič: Je to stále lepšie

Musím sa pochváliť, že mi nerobí problém všeličo si doma opraviť, vyrobiť či prispôsobiť. Nič extra, nijaký urýchľovač častíc ani kozmické plavidlo, iba predmety dennej potreby. Predsa len však ostali trináste komory, do ktorých z rozličných príčin nevstupujem. Existujú totiž hranice mojej „odbornosti“, a tak nerozoberám programátor práčky, nevŕtam sa v palubnom počítači auta a nesnažím sa pochopiť katódovú trubicu v televízore...

Luděk Kocourek: Úřední den

To snad není pravda!?!? Zkouším nemocnici… opět záznamník… DNES NENÍ… rychle uvažuji – policie přeci musí fungovat nepřetržitě! Snažím se vytočit číslo, když vtom vydal mobil podivnou sérii signálů… Tupě zírám na displej a snažím se přečíst vzkaz – Dobré ráno vám přeje váš mobilní operátor, dnes není úřední den, naše služby vám dnes neposkytneme, máte-li přání, můžete….

Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady

Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.

Naši vyhráli

Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku. „Jde to?“ zeptal jsem se manželky. „Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot. „No, jestli ještě můžeš?“ Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci. „Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se. Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.

Stanislav Moc: Vnučka

Vnučku miluji bezmezně, i když si to vlastně ani nijak nezaslouží. Je to prostě taková malá ženská, která si mě omotala kolem prstu jako kdysi její babička. Její babičku samozřejmě miluji také, ale už dávno ji nenosím všude v náručí, jak se o tom zpívávalo v jedné z našich národních písní. Ne, že bych ji už neunesl! Věkem mně sice síly ubylo a babička navíc trochu přibrala, ale i tak bych ji unesl, i když faktem zůstává, že už ne tak daleko, jako kdysi.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (17)

Jel jsem podél pobřeží na sever a byl sám se sebou maximálně spokojen. Za rok a dva měsíce jsem se naučil v Sydney celkem slušně anglicky, vyučil zlatníkem, měl svoje auto a jel za dobrodružstvím. Co více jsem si mohl přát? Připadal jsem si ovšem více jako kovboj než zlatník. Na hlavě jsem měl slaměné sombrero, za pasem nůž na házení, který jsem celkem slušně ovládal a vzadu v autě pár věcí na campování.

strana 1 / 137

Další strana »