Iveta Kollertová: Byla jsem královnou

Jediné, na co jsem si zatím ale netroufla, bylo nakupování. Sama bych se do obchodu neodvážila, ani to u nás dost dobře nejde. Nechápu všechny ty architekty či projektanty, co plánují chodníky a přejezdy. Možná se tomu říká bezbariérový obrubník, ale ti dotyční zcela určitě nikdy na vozíku neseděli.

Ivan Kraus: Svetr s jeleny

Svetr s jeleny, dostal jsem ho k Vánocům. Byl černý s třemi bílými jeleny, kteří po mé hrudi táhli saně. Byl to neobyčejný svetr, odolný, že ho neprofoukl ani nejsilnější vítr. Stejně dobře odolával dešti. Spolužáci mi ho záviděli a měli proč. Liják máčel jejich svetýrky, až zplihly, avšak můj svetr zůstal netknutý.

Tomáš Zářecký: Čas

Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.

Petra Nachtmanová: Bílé čertisko

„Začertím si, Zuzko,“ spustil na mě Majk hned po ránu čtvrtého prosince. „Ty?“ prohlížela jsem si téměř kostnaté bílé tělo a divila se nešťastnému rozhodnutí. „Myslíš, že někoho dáš do pytle?“ „To nevím, ale jsem si jistý, že už nejsem anděl. Deset let jsi měla, Zuzanko, pravdu. Nikdy jsem se neměl pouštět do andělů a loňský rok mne za to potrestal tragickým osudem.

Antonín Suk: Muškaření

V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko.

Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o podzimu

Je podzimní odpoledne. Jsme venku, zachumlaní v teplých bundách a hledáme tu pomyslnou hranici mezi podzimem a zimou. Neboť, jak psali v novinách, „paní Zima už přebírá žezlo od Podzimu a chystá se vládnout“. Tak dobře. Zde podávám zprávu o našem pátrání:Trávě už je zima a oblékla si šaty z jinovatky.

Ivan Kraus: Televizní zajíc

Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí. O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.

Vznešení cizinci zírali / Doktor a jeho návštěvník

Počátkem šedesátých let panoval v Československu zvyk nepouštět prostý lid zbytečně za hranice. I do bratrské NDR se dalo vycestovat jen s mnoha povoleními a na velice krátkou dobu. Patrně proto, abychom neměli možnost děsit se pohledem. Jenomže jsme si byli všichni rovni a tak potíže s cestováním za pracující lid s ochotou přebírali vybraní soudruzi ze stranických aparátů.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)

Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.

Egon Wiener: Lodní turistika v Libereckém kraji

Dobrý den, pane kapitáne… Začínám, jako bychom si esemeskovali, nebo psali e-mailem. Ještě jsem na Vaši loď nenastoupil, nejsem si docela jistý… Ne, nemyslím, že bych Vám psal, že se bojím, že má příprava na setkání s Vámi a Vaší lodí je mých pár minut plavby na kanoi. Že nejdál jsem plul na nafouknuté pneumatice od traktoru po Nise od mostu v Machníně k Pfeiferově fabrice. Ta Vaše loď je velký parník.

Antonín Suk: Černí kujóni | Namyšlenost

V Kulaté pasece u Bludova jsme obeznali prasata. Ani ta paseka, ani ti divočáci nebyli nijak velicí, a tak – jde se na ně! Dělba práce byla prostá. Přece jen bylo uznáno, že na hozenou ránu už nejsem tak nemožný. Strýc Jirka tedy sledoval ve sněhu šlak štětináčů a já šel vedle něho s flintou v ponosu, připraven k okamžitému výstřelu. Už několikrát se nám tento způsob lovu vyplatil.

Zdeněk Huspek: Na prahu dospělosti

Když před osmnácti lety skončilo budování lepších zítřků, jedním z těch pozitivnější důsledků změny režimu bylo otevření hranice na Západ. Zboření železné opony, obrazně řečeno. Neprostupnost hranice jsme my, obyvatelé západních Čech, nesli obzvlášť nelibě. Televizní signál německých programů opona zadržet nedovedla, a tak jsme mohli sledovat, jak žijí lidé na druhé straně.

Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)

Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (8)

Konečně začínalo být v Radňově tepleji. Dědeček říkával, že jaro si s příchodem na Vysočinu dává pokaždé načas, ale mě na tom hlavně zajímalo, že si konečně můžu natáhnout kraťasy bez punčocháčů. Přitom se už vůkol všechno zelenalo, rozvinuly se kalichy květin, ze spánku se probudily hejna much a otravných ovádů a já se těšil na slavnost »májky«, poněvadž to byla jediná sláva, kterou tu Němci a úřady povolili.

strana 1 / 137

Další strana »