Pražská konzervatoř znovuobnovila činnost JEDNOTY PRO ZVELEBENÍ HUDBY V ČECHÁCH
Již v roce 2008 zahájila Pražská konzervatoř tříletý cyklus oslav 200 let svého založení. Je poměrně nezvyklé, aby jedna organizace slavila po tři roky své bezesporu významné výročí, ale v případě Pražské konzervatoře je pro to hned několik výjimečných důvodů. Tím nejpádnějším důvodem je, že Pražská konzervatoř je nejstarší konzervatoří v Evropě a její věhlas dosahuje celosvětového významu. Ale protože důležitých dat je v celé této historii pěkná přehršel, dovolíme si v zájmu přehlednosti nahlédnout do několika důležitých historických listin a vytáhnout z nich pro vás to nejdůležitější.
Miroslav Sígl: Záhady našeho mozku a co o něm víme?
Ve všech zemích Evropy, jak by se předpokládalo, se uskutečnil ve dnech 16. – 22. března Evropský týden mozku. U nás se jeho pořádání ujaly Česká společnost pro neurovědy Akademie věd ČR a Ústav experimentální medicíny Akademie věd ČR. V budově prezídia naší slovutné vědecké společnosti byly po celý týden doslova nabity dvě přednáškové místnosti.
Vladimír Leksa: Jiří Trnka – rozprávkar, ktorý daroval dušu bábkam
Odmala sa rád dívam na animované filmy – bábkové aj kreslené. Ako chlapec som sa každý večer tešil na Večerníček a vždy v nedeľu dopoludnia na kino Filmárika a Filmušky. Na príbehoch Lolka a Bolka, Maťka a Kubka, Maxipsa Fíka, Vlka a Zajaca, králikov Boba a Bobka, kocúrikov Pufa a Mufa, či dvoch medveďov, ktorí sa stretli kdesi pri Kolíne, som sa detsky smial. A bývalo to tuším v sobotu poobede, možnože aj v nedeľu, keď som nespúšťal oči z iných príbehov – v programe s názvom Břetislav Pojar uvádí ma do nich pravidelne pozýval stvoriteľ dvoch mackov od Kolína – vtedy sa stávalo, že som pri tom smiechu zabudol zavrieť ústa a iba sa detsky čudoval, aká krása nevídaná je ukrytá v rozprávkovej krajine animovaného filmu.
Petr Pučelík: Fotograf František Janout s turisty do přírody nechodí, zdržoval by je hledáním záběrů
František Janout začínal s Flexaretem, s formátem 6x6, později přešel na Praktiku, Pentagon six. Nedílnou součástí jeho vybavení je kvalitní pevný stativ, byť při transportu méně pohodlný. Fotografoval na klasický černobílý i barevný negativ, na barevné inverzní diapozitivy a sám si je doma zpracovával. „Vlastní fotokomoru jsem si mohl dovolit až v novém družstevním bytě. Abych ho dostal, musel jsem na něm odpracovat přes tři tisíce hodin. Dva a půl roku jsem chodil z práce na stavbu a nic jiného nemohl dělat. Neměl jsem víkendy, žádný volný čas,“ říká František Janout.
Milan Dubský: Extrémy a svoboda
Extrémy vedou vždy k problémům. Jejich zesilování a kulminace vedou k ničení a zkáze. Vezměme sociální, přehumanizované postoje, které se v politice zahalují do nepravdivých až lživých parol, hesel a transparentů. Hlásají rovnost lidí, ačkoliv každý člověk je jiný. Nejsou dva identičtí jedinci. I jednovaječná dvojčata jsou rozdílná. Něco jiného je rovnost práv. Zde jsou si všichni lidé rovni.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (74)
Musím se ale vrátit k prožitkům vlastním, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další střípky televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě pro jistotu i relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit.
Tomáš Pačes - Zdeněk Pošíval: Kameny a múzy
Po vojně začala Tomášova dvouletá divadelní spolupráce s Miloslavem Šimkem, nejprve v Karkulce (Karlínském kulturním kabaretu), a pak v Olympiku ve Spálené ulici. Napsali a provozovali hru Nádraží Twist nad Vltavou, a když byl Jiří Grosman na vojně, četli i své povídky. V průběhu šedesátých let pracoval Pačes jako hydrogeolog, z čehož vzniklo několik zahraničních publikací. Způsobily však, že roku 1967 získal stipendium na Stanfordské univerzitě v USA; posléze se stal asistentem profesorem ne Státní Newyorkské univerzitě v Buffalo.
Milan Markovič - Renata Šindelářová: Za hranice s Milanem Markovičem
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR pro PNJak vypadá Večer Milana Markoviče, víme z televize, ale jak vypadá ráno Milana Markoviče? "Ani nevím. Vstávám obvykle, až když je táto část dne šťastně za mnou. Později se dokonce probudím, ale potom jsem už k neudržení. Trošku se divím, proč už všichni obědvají, když já takhle zčerstva vyběhnu do ulic něco povyřizovat, ale časem se to srovná, večer jsem už celkem svěží, no a noc je mým královstvím: pracuji – čtu, píšu, vymýšlím, zkrátka – s prominutím – tvořím."
Karel Trinkewitz - Václav Židek: Odvahu má v genech
Je-li člověk výtvarně talentovaný v jednom směru, jako například malířství, bývají často jeho tvůrčí schopnosti ještě širší v mnoha dalších oborech. Náš první prezident T. G. Masaryk vyslovil jednu moudrou myšlenku "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem!" a já bych si ho dovolil doplnit "Kolik máš profesí, tolik máš i životů!".
Josef Krám: Políbila ji múza
Po komensku názorně, o koho tehdy šlo: Ten Jiří Ohrenstein měl dva bratry - známe je pod pseudonymy jako Otu Ornesta a Zdeňka Ornesta. Ale raději pomalu a popořadě. Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturg a překladatel, emigroval na jaře 1939 do Anglie, kde působil mj. s Pavlem Tigridem v BBC, a 1950-1972 byl ředitelem Městských divadel pražských.
Jitka Dolejšová: VELIKONOCE - Pomlázka a barvení vajec /3.část/
Pomlázka (žíla, korbáč, tatar, dynovačka, šlehačka, metla). Je spletena z vrbových prutů, kterých bývá 4, 8, 12, ale i 24. Vrbové pruty se před splétáním namáčejí, aby byly pružné a vláčné. Síla mladého prutu má působením dotyku přenést na každého, koho se dotkne, sílu, svěžest a zdraví. Pomlázka do domu přináší úrodu, blahobyt a štěstí. Proto také mládenec, který přišel na koledu první, byl nejštědřeji obdarován.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Všechny cesty končí v Sixtině
Byl jsem tam dvakrát a vím, co vatikánská muzea znamenají. Kdyby chtěl člověk vskutku zažít dojmy, jimiž působí všechna vystavená díla, musel by bydlet v Římě a musel by se bezpočtukrát vracet na malé procházky vybranými celky. Pak by se ovšem takové návštěvy prodražily, neboť vstupné není právě nejnižší.
Ondřej Suchý: Nad fotografií Lídy Baarové
Mám na stěně pověšenu zasklenou velkou fotografii s věnováním od Lídy Baarové. Poslala mi ji ze Salzburku, po příteli. Je to její portrét z mládí, nádherný profil, který si velmi často prohlížím a přemýšlím nad tím, jak jsem si mohl kdy myslet, že se Baarová v kráse nevyrovná Adině Mandlové. Říká se o ní, že byla ve své době nejkrásnější ženou v Evropě.
Ondřej Suchý: Když Karel Svoboda hrál jazz
Možná, že dnes někoho ze čtenářů překvapím sdělením, že Karel Svoboda patřil do okruhu lidí, kteří mě zajímali a které jsem měl rád. Byl opravdu výjimečným skladatelem hudby k filmům (a k televizním seriálům) a v této jeho profesi ho tedy považuji také za „filmovou hvězdu“.
strana 1 / 264