Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň

Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.

Zdeněk Horenský: Příběh Zdeňka Mastníka (Pavla Holana)

Zmíním se o příběhu pana Zdeňka Mastníka, přítele z Koryčan a ze studií mé již nežijící maminky. Po celá léta jeho pobytu v Londýně s ním udržovala písemný styk a podílela se také na udržování hrobu jeho rodičů na hřbitově v Koryčanech. Pan Zdeněk Mastník se narodil v červenci v roce 1920 v Miloticích v učitelské rodině, která se krátce potom přestěhovala do Koryčan. Vystudoval reálné gymnázium v Kyjově a také Obchodní akademii. Po válce začal pracovat pro Mezinárodní svaz studentstva.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (38) Petr Popper

12. září 2007 jsem dostal mailovou poštou dopis. Dostávám hodně dopisů, které začínají velmi podobně a končívají obvykle žádostí o nějakou informaci. Tenhle dopis měl však pro mě překvapivý a radostný závěr – ostatně, přečtěte si ho: „Vážený pane Suchý, ačkoliv Vás neznám osobně, dovolte, abych Vás nejprve velmi uctivě pozdravil, a to z toho důvodu, že píšete hodně a velmi o Leonidu Jengibarovi, a to takovým způsobem, že je jasné, že jste se s ním osobně znal a že Vás jeho umění hodně oslovovalo.

Marta Urbanová: HAMPTON COURT Palace

Když jsem projížděla v Londýně Richmondem a spatřila jsem tu stověžatou nádheru, okamžitě jsem věděla, že se k ní vrátím. Že si musím prohlédnout její krásu a dopátrat se jejího vzniku. Řekli mi, že je to původní královský palác. Jakmile jsem stanula před vstupní branou, nebo posléze před hodinovou věží mezi vnitřní a vnější částí, jako bych se vrátila do dob jeho největší slávy, do počátku 16. století.

Jana Janoušková: Jarní relaxace a meditace

Máme tu jaro a k jaru patří začátek, rozvoj, rozkvět, odchod starého a příchod nového. Proto tento článek chci věnovat tomu, jak se nastartovat, jak zvládnout jarní únavu, ale i tomu, jaký vliv má jaro na naši psychiku. Na každý začátek je potřeba zdravá síla, optimismus a sebevědomí. Aby se tak stalo, je třeba být v pořádku nejen po fyzické stránce, ale ve stejné míře i po psychické.

Milan Dubský: Dopuštění kohosi a čehosi

Celebrity netvoří dějiny, ačkoliv si to dost velká část této nehomogenní skupiny myslí. Aniž bych podceňoval úlohu osobnosti v dějinách, dějiny pouze osobnosti netvoří. Dokonce ani jejich větší část Dějiny tvoří občané, lidé, kteří žili a žijí, my současníci. Jsme schopni říci jací jsme, o co nám jde, o co usilujeme, kam kráčíme, co chceme vykonat?

Blanka Kubešová: Veterinární praxe nově v pražské Chuchli

Víte, proč se chodí v Chuchli do lesa? Ne, randit nemyslím, i když i to je jedna z možností. Lidé z Prahy a širokého okolí sem chodí celoročně protáhnout své miláčky, ty čtyřnohé. Když byl na světě ještě náš pekinéze Míša ...

Miroslav Sígl: Štefánik a Československo

Knížek o Milanu Rastislavu Štefánikovi (*21. 7. 1880 †4. 5. 1919) nebylo u nás nikdy dost. Přitom neodmyslitelně a odjakživa patřil do trojice k T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi; jeho úloha při vzniku návrhu státoprávního uspořádání Československa je s nimi zcela srovnatelná. Byl výjimečný, nesmírně inteligentní, citlivý a předvídavý člověk, voják – osobnost, jakou Slovensko nikdy nemělo.

Zdeněk Miler – Jarmila Moosová: Krteček – to jsem vlastně já...

Setkat se tváří v tvář s panem Zdeňkem Milerem rovnalo se zázraku, když jsem s velkými rozpaky přijímala ruku, nabízenou ke stisku, s obavou, abych neposkvrnila cosi svatého. Bezmála dvě hodiny v jeho přítomnosti mě hladilo samo nebe. Sotva jsem pak dosedla na „polstr“ v autobuse, aby mě odvezl za další „prací“, hned jsem si chtěla pustit kousek záznamu.

Vladimír Just: Nádherná, cenná a objevná kniha se zbytečnými chybami

Po přečtení dopisů už těžko bude někdo moci fabulovat o údajném „salonním komunismu“ V+W, o jejich názorovém levičáctví, o tom, že druhá emigrace Jiřího Voskovce byla motivována rodinnými problémy a nebyla opětovnou emigrací před nastupujícím totalitarismem – stejně tak jako se bude hůře popírat bytostně kritický, satirický a opoziční ráz Werichova ABC z let 1955 – 1960 (což všechno někteří postmarxisté činili ještě v roce 2000 v recenzích na mou knížku o Werichově ABC).

Renata Šindelářová: Rozhovor s Jitkou Molavcovou

Už když studovala na střední průmyslové škole grafické, rýsovala si svou budoucnost hereckým směrem. Nevěděla jak by svého snu měla docílit, ale nakonec ještě před maturitou vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70, což záhy odstartovalo i její divadelní kariéru. Jitka začala působit v divadle Semafor, kam přišla zpívat šansóny, než se ve hře Kytice naplno projevil její komediální talent. V Semaforu již zůstala a působí v něm dodnes po boku Jiřího Suchého.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (8) - Groucho Marx

Humor bratři Marxů byl milován i nenáviděn. O Grouchově prioritním postavení v trojici svědčí také to, že jediný ještě hrál ve filmech v padesátých letech. V roce 1954 vydal Grouchův syn Arthur knihu „Život s Grouchem“. Snad tím tatínka inspiroval, neboť o pět let později — v roce 1959 — vydal sám Groucho Marx autobiografickou knihu „Groucho a já“.

Stanislav Moc: Má pravda šanci zvítězit?

Některé pravdy jsou skutečně neoddiskutovatelné. Třeba ty historické, které byly popsány a zaznamenány v kronikách. Nelze kupříkladu popřít fakt, že Mistr Jan Hus byl upálen a to v Kostnici. Samozřejmě, kroniky se dají spálit a dá se pak lhát, že to je všechno Masarykův výmysl, aby nastolil církev Husitskou.

Barbara Semenov: Velikonoční symboly

Za blahodárný akt vyšlehání se přirozeně musí platit – dárky a vejci. Jako dárek musí být vajíčko plné a malované.Tradiční a nejkrásnější je barva života - krásná červená. Odtud obecně užívaný název – kraslice. Slovanská tradice zachovala pestrou škálu malování kraslic se vzory často vzájemně souvisejícími a srovnatelnými.

strana 1 / 264

Další strana »