Luděk Ťopka: Divokým Kurdistánem
Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají, až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří dostali na můj úlovek chuť.
Ondřej Suchý: Lupino Lane, komik s očima mých milovaných pejsků
Lupino Lane. Přišel do Ameriky se svým bratrem hned po první světové válce. Za sebou už měl úspěšnou hereckou kariéru v rodném Londýně. Ve dvacátých letech natočil v Hollywoodu na dvě desítky krátkých grotesek ...
Emília Molčániová: List zhora | Spolužiak | Ozdravný pobyt
Milí občania, denne počúvam Vaše modlitby, dostávam maily a už ma z nich bolia uši. Zvlášť sa ma dotýkajú sťažnosti o Vašich poslancoch v parlamente. To však nie je môj problém! Čo ste si zvolili, to máte! Ale keďže sám viem, akú neplechu robia pri svojej práci, že nedokážu žiadny problém riešiť pokojnou cestou, sú k sebe nevraživí, urážajú sa a v mnohých prípadoch sa aj pobijú, nemôže mi to byť všetko ľahostajné.
Jitka Dolejšová: Zazvonil zvonec… a to byl teprve začátek (2/2)
Tři krávy, které je s mírným odstupem doprovázely už dobrou půlhodinu, se rozhodly, že půjdou stejnou cestou, jako oni dva. Stezka byla úzká, mokrá a bahnitá, děsně to klouzalo. Nejdřív šel Jirka, kousek za ním Lucka, pak krávy. Taky jim to klouzalo. Byly mnohem těžší, klouzaly tudíž z kopce rychleji, a tak se vzdálenost mezi nimi a Luckou pořád zmenšovala.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (26)
Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.
Daisy Zdislava Waldstein - Martina Pfeffer: Za každého mají hovořit hlavně činy
Každý den potkáváme na ulici, v parku, při nákupech různé typy lidí, o kterých vlastně nic nevíme. Můžeme je soudit podle vzhledu, chování či mluvy. Ale ne každý den máme možnost setkat se s osobností, která v nás zanechá krásný hřejivý pocit
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: O řekách a rybaření
Řeka sice furt eště čaruje, ale čím dál míň. To tenkrát, postavili jsme si na Podkově stan. Vypůjčený stan a veliký - přesto nám na nohy táhlo. A když jsme vlezli do vody, plavali jsme po proudu třeba taky čtyři kilometry a pak pěšky nazpátek. A v noci řeka šuměla a šplouchala a probouzela nás zima a ptactvo, a když náhodou svítilo slunce, dospávali jsme venku a krásně to hřálo.
Jaroslav Prkno: Každý ráno po burčáku ....
KAŽDÝ RÁNO PO BURČÁKU ….. začíná jedna z písniček, která opěvuje tradiční nápoj vznikající v době, kdy se sklízejí hrozny vinné révy. Co to vlastně ten burčák je a proč se o něm tolik mluví. Je oblíbený, populární a mnoha lidmi vyhledávaný nápoj. Má zvláštní chuť, vůni i vzhled. Je perlivý, voňavý, mléčně zakalený a na svém vrcholu i teplý.
Miroslav Sígl: Sedmnáctiletý Jakub Rož podnikatelem
Byly školní prázdniny, ale právě v té dvouměsíční přestávce bylo možné stihnout mnoho významných předsevzetí. Zpočátku jsem také nemohl pochopit význam služby, nazvané na internetu Školní sešit.cz, ale pronikl jsem do toho právě v létě, kdy jiní odpočívali u vody nebo v lesích. Prokousal jsem se složitostí i jednoduchostí projektu s jakým přišel sedmnáctiletý student soukromé střední školy výpočetní techniky Jakub Rož.
Miroslav Sígl: Detektivní příběh o Láďovi Šubrovi a jeho nálezu z Kokořína
Velkým dlouhotrvajícím potleskem v pondělí 3. září v přednáškovém sále Národního muzea odměnili přítomní vážení pánové i dámy z České numismatické společnosti našeho rodáka nedávného 75letého jubilanta Jiřího Ryanta. Zaujal je všechny svým příběhem a výpovědí o nálezu drobných mincí v obci Kokořín z doby vlády Jiřího z Poděbrad, kterému předcházelo takřka detektivní několikaleté pátrání.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)
A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (23)
Jednou v sobotu ráno, ale velmi brzo, jsem ho šel navštívit ještě s Kasírou. Vstoupili jsme do nezamčeného bytu a oněměli. Jessie spala nahá na gauči u stěny a skutečně byla mladá a hezká. Kudrnaté vlasy, plná prsa a v pootevřených ústech bílé zuby. Mydlinka byl zřejmě v práci, protože tu nebyl, a zcela jistě si nás nevšiml, protože jinak by už dávno z kuchyně vyběhl.
Danuše Markovová: Že půjdeš domů…!
Nad oblíbenou výhrůžkou, námi od nepaměti užívanou v obou směrech: …že půjdeš domů anebo z domu, se musím zamyslet. Ačkoli si lehkomyslně vyhrožujeme „ nechtěným domovem či jeho ztrátou“, co domov domovem stojí, a to už je drahná doba, přesto se udrželo „ domovní spojení“ do dneška v našich hlavách. Pravděpodobně je v nás domov zakořeněn silněji, než tušíme, a tak jím bez uvážení plýtváme, navíc nechvalně v podobě trestu.
Ondřej Suchý: Nejsmutnější zpověď Nataši Gollové
„V krutém osamocení odešla z tohoto světa jak Adina Mandlová, tak i Ljuba Hermanová, podobně jako Hana Vítová, Věra Ferbasová či Nataša Gollová. Zvláštní, jak se konce kdysi zářivých hvězd filmového plátna podobají jeden druhému…“ Těmito slovy jsem v únoru 2000 končil na stránkách Xantypy vzpomínání na Adinu Mandlovou. Vracím se k nim nyní, kdy chci vzpomínat na další předválečnou filmovou hvězdu z hvězd nejzářivějších – na Natašu Gollovou.
strana 1 / 419