Pavel Victorin: Clark Gable (3)
V roce 1924 se americký filmový průmysl již nazýval Hollywood, ale tohle jméno neslo více studií, působících i v jiných čtvrtích L.A. Třeba v Lankershimu, Burbanku, Beverly Hills, Westwoodu a dalších. Dillonová najala za dvacet čtyři dolary týdně přízemní domek v jedné z vilových ulic, kde kromě soukromých místností v zadní části a podkroví, zřídila profesionální herecké studio. Zaplatila inzeráty v místních novinách a zahájila herecké kurzy. Svému chráněnci radila, aby nepoužíval jména William Clark, protože v místě existoval již veleoblíbený komik a filmový herec W. C. Field.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (27)
Snažím se sice, abych nebyl na těchto stránkách příliš sebestředný, ale zdá se, že se mi to moc nedaří. Přesto se pokusím alespoň o pár ani ne střípků, ale pouze střípečků vzpomínek na rodinu mé první manželky. Narodila se - tedy samozřejmě ne rodina, ale má první žena - za války v Praze a byla o šest let a tři měsíce mladší než já.
Jan Jurek: Miky a Magda
Leží vedle sebe. Miky a Magda. Po dlouhé době jsou zase sami. Miky si Magdu přivine a spolu s ní se dívá do holého stropu. Po chvilce se zeptá… Miluješ mě? Magda se na Mikyho naléhavě podívá. Přece víš. Proč se na to ptáš? Abych se ujistil, že neodejdeš. A kdybych odešla? Pak nevím, co bych dělal.
Danuše Markovová: Pohádková dobromysl
Pohádka je lékem první pomoci, jakýmsi balzámem, jak si udržet dobrou mysl. Pohádkovou dobromyslí je pro mě Fimfárum. Lakomá Barka je nepřekonatelná v lakotě, královna Koloběžka 1. v mazanosti, Tři veteráni chtějí přechytračit sami sebe,..... pohádkoví hrdinové tedy jsou našimi zrcadly, v nichž se vidíme, ale nepoznáváme se. I když pohádky pocházejí z kouzelného světa snů, tak vypravují o našich snech, tudíž o světě skutečném.
Jan Řehounek: Zázračná kvítka (1) Kostival
Po celé jaro a v průběhu léta můžeme na vlhčích loukách, březích řek a potoků nebo lužních lesích, od nížin až do vyšších horských poloh, nacházet nápadnou rostlinu z čeledi brutnákovitých, rozvětvenou, asi šedesát centimetrů až metr vysokou, s ochlupenými stonky a listy a drobnými kalíškovitými květy. Okvětní lístky má fialové, modrofialové, červenofialové, růžové či bílé. Je to kostival lékařský (Symphytum officinale).
Ivo Fencl: Holky a knížky aneb Desetkrát namátkou z mé knihovny
A tak vzpomínáme, a tak vzpomínám. A na holky jistě přednostně, jenže toho v mém případě bylo dost málo, to za prvé, a do Pozitivních novin se ani to málo moc nehodí. To za druhé. A tak tedy níže najdete spíš knížky (anebo JEN ty), které mi ostatně bývaly právě náhradou za lásku holek. I když jsem si to třeba neuvědomoval. Ale bylo to tak.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (31)
Smuteční rozloučení s Lubošem se konalo o deset dní později v místním krematoriu. Seděla jsem se svými dětmi uprostřed první řady, přímo proti vystavené rakvi s tělesnými pozůstatky svého manžela a jejich otce. Nikdo z nás tří neplakal. Pouze po mé levé straně nepřetržitě vzlykala Lubošova matka. Chápala jsem její bolest. Ztratila jediného syna, kterého přímo neskutečně milovala.
Iveta Kollertová: Já věděla, že jsem prozatím zvítězila
Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (50) Bohuš Záhorský
Jaký byl Bohuš Záhorský v soukromí? Nad touto otázkou se mi kdysi rozpovídala jeho paní, Vlasta Fabianová: „Bohoušek byl strašně málomluvný, což u herce bylo s podivem. Bujaře veselý on nikdy nebyl. Měl smysl pro tichý, nehalasný anglický humor. Svoji málomluvnost vysvětloval asi takhle: ‚Mně na stará léta stačí, kolik jsem toho namluvil na jevišti, ve filmu a na estrádách. Dnes už mi stačí jen zapálit si dýmku a mlčet.‘ Nejraději vzpomínal na dobu strávenou v Osvobozeném divadle, nikdy ovšem nemluvil o sobě.“
Jarmila Pospíšilová - Jarmila Moosová: Anděl na zemi (2)
K životu už to patří, že se mnohý z nás v něm zčistajasna ocitá v bodě, z něhož nemá páru, kterým směrem se vydat dál, aby svoji beztak už mizernou situaci ještě nezhoršil. Jak je dobře, že se v takových případech je na koho obrátit s prosbou o radu. Smysluplnou a fundovanou. A že takové rady skutečně pro nás připraveny jsou, dokládá moje setkání s psychoterapeutkou, z níž cítím, že příslušnost k této profesi je jí dána přímo darem od Boha: Jarmila Pospíšilová.
Tomáš Zářecký: Až příliš (ne)pořádný fotograf
Otevřít, vyndat, roztřídit. Pořád dokola. Za chvíli kolem vás vyroste pyramida lesklých disků, kterou by vám záviděl nejeden egyptský faraon. Usilovná práce však nese výsledky nejen v podobě tolik hledaných disků s fotkami, ale objevím i spoustu CD a DVD, které jsem už dávno oplakal, které jsem považoval za nenávratně ztracené a dokonce i takové, o nichž jsem netušil, že vůbec existují.
Libuše Čiháková: Já před televizní kamerou
Když jsem příběh pro televizní Bakaláře psala, šila jsem každičký detail hlavní postavy na herce ND Františka Filipovského. Byla to ode mne tak trochu opovážlivost, jenže mně se s tou představou postava dědy Myšky dobře tvořila. A v tom smyslu jsem taky do televize odepsala: Když Filipovský vezme Myšku, přijedu. Nevezme, nepřijedu.
Ivana Šimánková: Náhodné setkání?
A pak začne mluvit. Tichým, klidným hlasem. O tom, co ho baví víc než film. O tom, že už chce hlavně pomáhat, o tom, jak současné výzkumy ukazují, že voda vytváří malilinkaté krystaly, které se liší podle místa jejího nálezu, že dokáže při jejich tvorbě reagovat na slovo, dokonce i jen na myšlenku, nejkrásnější obrazce vytváří při slovech vděčnost a láska a že naše tělo je tvořeno mnoha procenty z vody, která i v nás takto reaguje a že tedy stav organizmu je hodně ovlivněn naším myšlením.
Jiří Tichota – Jan Krůta: Pan Spirituál
Jak Jiřík k muzice přišel? Docela nepohádkově a kostrbatou cestou. Tatínek pocházel z rodiny s muzikantskou tradicí a jeho pradědeček se jmenoval Antonín Liehmann a údajně prosadil, že táta Dvořák nechal syna Toníka dělat muziku, a ne jak původně předpokládal - řezníka. Můj prapradědeček byl ve Zlonicích kantorem a poznal, že Antonín Dvořák je velmi talentovaný houslista a skladatel.
strana 1 / 419