Veronika Pincová: Průhonický park je na seznamu UNESCO

Počátky průhonického panství sahají do 12. století, takže kontinuální vývoj prochází devíti stoletími. Za toto období se na panství vystřídalo asi 40 soukromých šlechtických vlastníků, z nichž někteří zanechali výraznou stopu. Arnošt hrabě Silva Tarouca (1860-1936) byl posledním soukromým vlastníkem panství. Osud mu dopřál možnost nejdelšího působení v Průhonicích, celkem 51 let, které věnoval svému celoživotnímu dílu, tvorbě Průhonického parku.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Ondřej Suchý: Vzpomínka na Miroslava Horníčka

Jak psát něco nového o muži, o němž toho bylo už tolik napsáno? Snad skutečnost, že jsem byl vrstevníkem jeho syna Jana - slušného a milého kluka, který tragickou náhodou zemřel zrovna v době, kdy jeho otec natáčel s Jiřím Sovákem svůj zamilovaný televizní seriál Byli jednou dva písaři způsobila, že jsem se z určitého ostychu a smutku z této události vyhýbal našim setkáním.

Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (11)

Dopoledne podnikáme túru po další části ostrova. V trávě zahlédneme šedohnědé chaluhy, ale jsou moc plaché. Svá hnízda úzkostlivě střeží a prý neváhají napadnout i člověka, pokud se cítí ohroženy. Odpoledne plujeme malou lodí Aquila kolem ostrova za pozorováním dalších ptačích obyvatel tohoto rajského ostrova. Spolu s námi jede ještě jeden Holanďan a dva mladí Rakušané.

Milan Růžička: Poněkud opožděný vzkaz do Dolních Počernic

Při povolání filmaře se člověk potká s dlouhou řadou lidí, z nichž jen někteří se mu vryjí nesmazatelně do paměti. Nezapomenutelní v mé mysli jsou dva venkované, jejichž jméno se mi nikdy nepodařilo zjistit. Setkal jsem se s nimi 23. srpna 1968 v polích na okraji Dolních Počernic u Prahy. Když naši republiku dva dny předtím obsadila vojska »spřátelených zemí« byl jsem na dovolené na Moravě. Rychle jsem se vrátil do filmového studia, kde se organizovalo natáčení.

Zdeněk Pošíval: Indiánské léto L. P. 1851

Tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem v Kanadě neopustil aglomeraci Toronta s jeho přilehlými městy a nezamířil na venkov, natož do lákavé divoké přírody. Oproti svým obvyklým touhám jsem nenavštívil žádné z indiánských území. Asi se sluší připomenout, že Toronto je velkoměsto s téměř třemi miliony obyvateli a je obklopeno dalšími městy, například Markhamem s 300 000 obyvateli, v němž jsem letos pobýval.

František Mendlík: S časomírou za zády

Výpravčí Vojtěch Omelka žil celý život podle hodinových ručiček. Byl absolutně dochvilný a stejnou vlastnost vyžadoval i od svých bližních. Když odcházel na železniční průmyslovku do Valtic, zakoupil mu otec náramkové hodiny značky Kirovskije. S těmi kirovočkami byl na obtíž všem kamarádům. Jakoukoliv nedochvilnost komentoval a prstem vždy ťukal na zápěstí s hodinkami. Kamarádi se mu jednou pomstili.

Ondřej Suchý: Vzpomínka na zpívající princeznu

„Stáří je zlá, úskočná, nespravedlivá a krutá potvora a my s ní musíme bojovat ze všech našich sil,“ napsala před léty filmová a divadelní herečka Stella Májová. Tehdy už se ale podepisovala jako Stella Mraz a žila v kalifornském městě Fallbrooku, kam se provdala za přítele z mládí, Jaroslava-Jerryho Mráze.

Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem

Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.

Ivo Fencl: Spiess si určitě zaslouží ohlédnutí

Zjara uplynulo už 255 roků od narození Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799), německého to spisovatele, výstředníka a herce svázaného úzce s českou kotlinou, hlavně pak s Prahou a s Bezděkovem u Klatov, kam se někdy v jeho stopách podívejte. Spiess se narodil 4. dubna 1755 v saském Freiberku. Od mládí prý měl divadelnické sklony. Stal se kočovným hercem. Jako sedmnáctiletý přišel do Prahy.

Ivan Rössler: Na sklence červeného s Adolfem Bornem

Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo). "Narodil jsem se v Českých Velenicích," začíná vyprávět Adolf Born, "což je zajímavé městečko.

Pavel Landa: Z hudebního zeměpisu USA (1)

Chattanooga – čtvrté největší město státu Tennessee se 167 674 obyvateli. Svižná skladba Chattanooga Cho Cho zazářila v roce 1941 ve filmu Zasněžená romance (Sun Valley Serenade) v podání orchestru Glenna Millera. Zazpívali si saxofonista Tex Beneke, Paula Kelly a The Modernaires. A pak ještě The Nicholas Brothers a Dorthy Dandrige...

Jarmila Moosová: S knihou u kamen

Držím v rukou malý kousek nebe. Navlas stejně modrý, navlas stejně fascinující. Forma a obsah v dokonalé harmonii, podtrženy černým tahem grafitu, jako když se oblohou míhají ptačí křídla. Ano, takový dojem ve mně vzbuzuje ...

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (38) Vlasta Burian II.

Geniálního kabaretního, divadelního a filmového komika Vlastu Buriana, křtěného Josef Vlastimil (1891—1962), jsme si v tomto seriálu už jednou připomínali. Byl autorem (nebo spoluautorem) několika knížek, řady kabaretních skečů a divadelních her. Na celostátním semináři „Filmový smích Vlasty Buriana“, který se konal v roce 1986 v Rychnově nad Kněžnou, vzpomínal Jaromír Trejbal, kuchař, který u Buriana sedm let pracoval, že slavného komika také vídával psát doma „různé příspěvky do časopisů“.

Jitka Krpensky: Číslo domu 37

„Paní Tichá, prosím vás, pomozte mi“ prosila třesoucím se hlasem. V té chvíli by v ní nikdo nepoznal tu rozhodnou Karasovou. „Ale jistě, copak se stalo?“ Zeptala se svým příjemným a klidným hlasem. „No víte, on se šel ten můj koupat a nějak uklouznul ve vaně a něco si udělal s nohou, sám nemůže ven a já s ním taky nehnu.

strana 1 / 419

Další strana »