Vladimír Cícha: Výběr básní ze sbírky Opus X (2)
Sbohem / kolikrát asi můžeme / překročit vlastní osud / mlhou nostalgie zahalit / svou minulost / svědomí nahradit / vírou v logiku věcí / a možnost stát se / svého štěstí strůjcem? / když se mě v letadle / (zaoceánském jumbo jetu) / letušky vlídně ptaly: / -how are you?- / odpověděl jsem tiše: / -děkuji, dobře ...- /
Josef Fousek: Kolonáda / Kladenské vzpomínky
Artrózové klouby zaskřípaly píseň degenerované chrupavky. Ploténky poskočily na rigolové páteři. Dopisní schránka vydala radostnou zprávu. Ano! Byl to poukaz do Karlových Varů. Vzal jsem připravený kufr s heslem 2001, dva tisíce korun českých a autobusovým expresem se vydal do města odpočinku a zdraví.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (26) Dr. Jiří Červený
Tvůrce moderního českého kabaretu, literát, skladatel, konferenciér, zpěvák a „právník s kytarou“, dr. JIŘÍ ČERVENÝ (1887-1962). Lexikon české literatury jej představuje jako autora „drobných povídek, výstupů, aktovek a písní, určených většinou k provedení na kabaretní scéně; své snahy o umělecky náročnější formy kabaretu popsal ve dvou memoárových knihách“: Červená sedma (1959) a Paměti mansardy (1962).
Martha a Tena Elefteriadu: Dvojhlasně (2)
Koncem 80. let jsem si na prknech Semaforu vyzkoušela i „divadlo“. Začalo to všechno tím, když jsme usoudili, že jednu nádhernou vokální swingovou písničku, Save the bones for Henry Jones, by mohl krásně otextovat pan Suchý. Zazpívat si jeho text, který by nám napsal přímo na tělo, to byl můj velký sen. Tak jsem tu nahrávku poslala jemu, ale moc naděje jsem si nedělala.
Eva Vlachová: Esence vzpomínek
Provensálské městečko Grasse patří bezesporu k oblíbeným cílům návštěvníků Azurového pobřeží. Je kouzelné a hlavně voňavé. Jak by také ne, je sídlem společnost Fragonard, která, jak zasvěcenci dobře vědí, vyrábí parfémy. Můžete tady navštívit sídlo firmy, podívat se do muzea a seznámit se se starými i novými metodami výroby něčeho tak neuchopitelného jako je vůně.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (23)
Slunce v ten den 9. září 2001, neskrblilo. Myslel jsem na vnuka Pepíčka, měl dnes narozeniny. Čtrnáct let. Tam někde tisíce kilometrů od řeky Delaware, do které se vpíjelo slunce, v Rozdělově, seděli asi u dortu, pili kokakolu a možná, že si vzpomněli na dědečka s toulavými botami. Mlčeli jsme s tichou nostalgií na hřbitůvku u pomníčku Zane Greye. Hltal jsem v mládí jeho dobrodružné romány, v době, kdy na našich hranicích vybavených ostnatým drátem bděla bdělá pohraniční stráž.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.
Michal Dlouhý: Četnické kuchařky a posluhovačky
Kapitolou samou pro sebe byly četnické kuchařky. Četnická správa vědoma si rčení, že hladový četník nic nevypátrá, podrobně upravila v kasárním předpise stravování příslušníků četnického sboru. Výkonní četníci se stravovali na vlastní útraty buď mimo kasárny, nebo společně v kasárnách. Za účelem společného stravování měla být vyčleněna zvláštní místnost, v níž si jeho účastníci sami spravovali kuchyni a měli o tom vést záznamy o příjmech a vydáních.
Dobromila Lebrová: Sedmdesáté narozeniny zpěvačky Evy Pilarové
Redakce Pozitivních novin Vám, vážená paní Pilarová, přeje hodně zdraví, hodně zdraví i všem Vašim drahým. Dále Vám přeje hodně pohody, spoustu krásných chvil, vždy příjemně naladěné obecenstvo, ať už na koncertech nebo na výstavách, spokojené čtenáře Vašich knih a hodně sil a radostí z dalších činností, které přinášejí potěšení Vám i všem, kteří se jich jakkoliv zúčastní.
Ivan Rössler: Jak jsem Josefu Sukovi přinesl jeho dědečka
"Když tuto řeč dědeček pronášel, tak mi byly tři roky. Já sám jsem žil skutečně s rodiči v krásné vesničce, která se jmenuje Křečovice, kde se dědeček narodil. Mám na něj - bohužel - jen matné vzpomínky, protože zemřel, když mi bylo pět let. Pamatuji se na něho jen z doby prázdnin, když měl dovolenou a přijel za námi do Křečovic.
Jana Stuchlíková: Kouzlo
Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.
Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (3)
Chaplin mě ovlivnil víc než jako filmaře. On jako filmař vlastně nijak zvlášť vynalézavý nebyl, jenomže měl velký dar vyprávění. A pak hlavně to, co jsem nakonec měl rád i u jiných tvůrců (Renoir, Duvivier, Camé, italští komediografové) a co ho vyvyšuje nad ostatní filmové klauny: On mi sdělil, že film, stejně jako literatura, může obsahovat - soucit.
Smírčí kříž na Kaňku je záhadný
Smírčí kříže jsou středověké památky, vytesané obyčejně z velkého kusu žuly. Patrně připomínají místo, kde došlo k hrdelnímu zločinu, místo, které se stalo součástí pokání. Zločinec musel vytesat a postavit kamenný kříž ...
strana 1 / 419