Jana Stuchlíková: Prokrastinace a kaizen

Rubrika: Publicistika

Ne, nemluvím na vás čínsky. Jen jsem použila výrazy pro něco, co je nám povětšinou dobře a nechvalně známé, a pro způsob, jehož prostřednictvím můžeme to první rozpustit a vypustit.

Řekněte si – PRO-KRA-STI-NA-CE. Nevím jak vám, ale mně to slovo evokuje zvuk stroje, do jehož zatím dobře fungujícího soukolí nějaký záškodník nasypal slušnou hrst písku. Zkrátka, už v samotném hlasitém vyslovení tohoto slova slyším skřípání, drhnutí a v konečném důsledku zastavení něčeho, co je ve své podstatě schopno nádherně fungovat.

Naproti tomu KAI-ZEN. Hladí, uklidňuje, konejší. Alespoň mne ano. A co na tyto dva pojmy říká suchopárná encyklopedie?

Prokrastinace je tendence odkládat plnění povinností a úkolů, zejména nepříjemných, na pozdější dobu.

Není to lenost, je to nutkání odkládat činnost a neporazíte ji silou vůle. Je to zkrátka bestie, která nám sedí za krkem, užírá čas a znepříjemňuje život. A co hůř, prokrastinaci si vyrábíme my sami, nebo jinak, jestliže se jí necháme ovládnout, pak žijeme pod heslem „Záškodníkem sobě“.

Kaizen je koncepce neustálého a postupného zlepšování.

Je to původně japonská metoda, která pracuje prostým, nenásilným a efektivním způsobem. Jinými slovy, krása v jednoduchosti. Řeknete si, co ti dva spolu? Tak třeba: Mám sedavé zaměstnání, nejsem příliš akční, daleko příjemnější je mi pohodlíčko a dobrá kniha, jen proboha žádné týrání těla v podobě namožených a bolestivých svalů druhý a třetí den po akci. Zároveň ale cítím, že moje záda jsou jaksi ztuhlejší než je zdrávo, občas mě loupe v kříži a břišní svaly taky nic moc. Váhu mám sice jakž takž, ale trošku rozproudit krev by vůbec neškodilo. Prvotní otázka zní, jestli vůbec chci s tím něco dělat, anebo jestli na to kašlu.

Už vím, že na to nekašlu, ale co dál? Sedám k internetu a vyhledávám „cvičení“, „kondice“ a tak podobně. Postupně se dozvídám, že aby moje rozhodnutí se sebou něco dělat mělo aspoň jakýsi efekt, tak se doporučuje být alespoň 3x týdně pohybově aktivní (lépe častěji), čímž se rozumí dosažení tepové frekvence cca 110 až 115 tepů za minutu (to je optimální), a to minimálně 30 minut v kuse (lépe déle). Fuj …

Samotné zjištění má ve mně odezvu formou mentálního zhroucení, umocněného miliónem výmluv, a mým cílem se stává jak z toho elegantně vybruslit. Mám dvě možnosti.

Můžu se vědomě zmanipulovat a pomocí jedovatého sousloví „měla bych“ si natlouct do hlavy, že takové cvičení je úžasná věc, která mi bude jen ku prospěchu a že mi to za nějakou sílu vůle stojí. Zároveň ale cítím, že na sobě páchám násilí, které má k eleganci proklatě daleko, neboť i  kdybych se přinutila takto se k sobě zachovat, někde hluboko tuším, že jakmile počáteční a cíleně probuzené nadšení opadne, převládne moje pohodlíčko a všechno je v háji.

„Cesta, která má tisíce mil, musí začít prvním krokem.“
Lao ‘C

Anebo na to můžu jít jinak. Ptám se: „Co malého, pro mě milého a lehce stravitelného, můžu ve své věci udělat právě teď?“ „Stačí, když si lehnu na koberec a protáhnu si záda,“ odpovídám si. Uvolňuji se a okamžitě se mi vybavuje jedna z jógových ásán, pak další a najednou zjišťuji, že si už více než půl hodiny v klidu a míru příjemně cvičím, a co víc, baví mě to.

Jiná moje odpověď je, že si jen převlíknu kraťasy a tričko. Pak si prostě přezuji boty a vyjdu z domu ven. To už beru kolo a naprosto bezcílně vyjíždím. Jedu, kam mě kola nesou, a vracím se po dvou hodinách, spokojená a občerstvená krásnou vyjížďkou okolo řeky, pak okolo rybníka a  nakonec fascinující alejí staletých dubů. Tak, milí přátelé, a to je kaizen. Udělat pouhopouhý miniaturní, první a co nejsnadnější krůček, a  dál se nechat vést. Plynout s proudem. 

„Nejde o to, kolik toho uděláme, ale kolik lásky do svého dělání vložíme.
Nejde o to, kolik dáváme, ale kolik lásky do svého dávání vložíme.
Bohu není nic příliš malé.“
Matka Tereza

Zachce-li se vám být k sobě vlídní a přitom se nenásilně, lehce a často i  radostně rozloučit s tou pijavicí, která vám bere sílu, doporučuji sáhnout po knížce Roberta Maurera Cesta kaizen.  Kromě jiného se v ní dozvíte, že jakmile máme před sebou jakýkoli větší cíl, naše mozková struktura zvaná amygdala se aktivuje a nejčastěji zavelí na  útěk. Přístup kaizen je jen tichoučké nevyplašení naší amygdaly a je možné jej aplikovat na jakoukoli oblast lidského života, od osobního rozvoje, přes kariéru, hubnutí, mezilidské vztahy až po povzbuzení vlastní inspirace a tvořivosti.  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 10. 2011.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.