Miroslav Sígl: Za Jirkou Štychem – Dušinkou
Rubrika: Publicistika
Od roku 1990 jsme se začali opět scházet, svobodně se projevovat, vzpomínat na své mládí a na ty, kteří nás mezitím opustili. Slovo dalo slovo, jak se říká, vznikl almanach, který pod názvem Generace 45 vydalo tehdejší nakladatelství Riopress v roce 1997. Jak by ne, když nakladatelem nebyl nikdo jiný, než jeden z nás – bývalý redaktor Mladé fronty, sportovec tělem i duší, Jarda Kalát. Jeho syn v "nakladatelování" pokračuje – jeho firma se jmenuje Riosport.
Novinami, které poprvé vyšly jako jediný deník mládeže v Evropě v té době – 9. května 1945 – prošel v těch prvních letech snad každý náš novinář. V onom polistopadovém roce nás bylo ještě kolem dvou set, bývalých redaktorů MF z let 1945 – 1950. Sestavil jsem celou encyklopedickou část o nich do toho almanachu, jaký dodnes nevydala o sobě žádná jiná redakce. Byli jsme mladí, zapálení, šťastní, nadšení, také naivní a ne včas jsme prohlédli zákulisní triky, jaké s námi zamýšleli tehdejší mocipáni – jak vůči Mladé frontě, tak vůči samotné organizaci mládeže, která byla zpočátku naším vydavatelem.
Nelze se proto divit, že jsme byli rozprášeni zakrátko do všech stran – zůstali jen prověření, nejvěrnější, třebaže mnozí z nich si zachovali svou tvář a našli si svoji parketu, aby mohli psát. Náš první šéfredaktor byl zbaven místa už v březnu 1950 a po něm jsme odcházeli nebo byli vykázáni (což by mj. i můj případ, kdy jsem měl na stole jednoho dne ráno strohý dopis, že byl se mnou rozvázán pracovní poměr na hodinu, abych okamžitě opustil pracoviště – ten doklad vlastním), dokonce s tím, že nesmíme pracovat na úseku výchovy mládeže, natožpak v tisku!
Od roku 1997, kdy vyšlo to naše společné dílo, úsměvné a dnes už historické – uběhlo již 15 let a k letošnímu květnovému setkání jsem rozeslal pozvánky jen šesti kolegům, kteří mají internet a e-mail, a zbývajícím třinácti poštovní dopisy, poctivě ofrankované desetikorunovou známkou. Račte si spočítat, s kolika kolegy či kolegyněmi už jsme se od těch dob museli rozloučit navždy.
Vždy, když obdržím ono smutné oznámení, jako by vedle mne uhodil blesk. Nikdy to nečekám, navíc jsem se se všemi velmi dobře znal, o mnoha z nich už jsem psal a vzpomínal na ně. To v případě, že pozůstalí nalezli naši či moji adresu a dali mi vědět, že jejich drahý zesnul. Stává se, že se o úmrtí vůbec nedozvíme, nebo s velkým zpožděním. Což nás vždy nesmírně mrzí.
Lidé, kteří byli veřejně činní dlouhou dobu, ovlivňovali svým jednáním, psaním a vystupováním veřejné mínění, anebo šířili takovou či onakou náladu, by neměli zůstávat zapomenuti. Jak to však zařídit, aby tomu tak nebylo?
To je zrovna případ jednoho z nás, redaktora Jiřího Štycha (1928–2011), který v Mladé frontě pracoval až do onoho roku 1950, pak ho vzali na milost Zemědělské noviny, po srpnu 1968 nemohl najít zaměstnání, fungoval v TJ Slávia Praha, kam ho doporučil jejich sponzor – náš kolega, již zmíněný Jarda Kalát. Po listopadu zkusil spolu se slušovickým ekonomickým náměstkem ředitele ing. Františkem Trnkou založit zemědělskou stranu a vydávat deník Venkov, leč doba tomuto návratu našich někdejších „agrárníků“ nepřála, takže Jirka skončil v tzv. Zemských (bývalých Zemědělských) novinách do doby, než i ony zanikly.
O jeho loňském náhlém úmrtí jsem se dozvěděl teprve nyní od jeho druhé ženy a jejich společné již šestnáctileté dcery Evy. „Je moc šikovná na psaní“, píše její maminka Martina Štychová. V kondolenčním dopisu jsem mj. napsal:
Jirka – Dušinka – tak se podepisoval pod své kurzívky a fejetony, zejména pak také soudničky, které bývaly velkým zpestřením zvláště Severočeské Mladé fronty, která měla detašovanou redakci i tiskárnu v Děčíně. Tam se Jirka odstěhoval se svými rodiči již v květnu 1945, a protože se veřejně v tomto pohraničním městě projevoval, pozvala ho redakce, aby věděla, co je vlastně zač.
Vyklubal se z něj výborný novinář – patřím k pamětníkům, kteří v MF pracovali od května 1945, a proto vím, o čem mluvím. Jak bych se na něj nepamatoval! Jestliže dcera Eva či Evča, jak ji nazýváte ve svém dopisu – je šikovná na psaní, asi zdědila něco po svém tátovi. Ten měl vtipné pero a takových bývá pomálu. Psal lehce a odvážně, maminku jeho museli často křísit, co zas Jirka natropil v novinách za paseku, komu šlápl na kuří oko, či koho poslal tzv. k Brdičkům.
„Sebrané kurzívky Jirky Štycha – Dušinky“ – ať se o to Evča pokusí, rád to zrediguji, najdeme nakladatele, vydáme…
Tady nejde o to, kolik ještě lidí si Jirku Dušinku pamatují, ale o jeho úžasně lehké a vtipné psaní, jak rychle ovládl žánr soudniček, jímž se vyznačovali čeští novináři před ním - Karel Poláček, Edvard Valenta, Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek, Franta Němec – snad poslední z nich… Fejetonisté – soudničkáři – ti měli v každé redakci vyhrazené své pravidelné místo, čekalo se do poslední chvíle, než přišli od soudního jednání, aby stihli do uzávěrky napsat svou soudničku. Což o to – napsat, popsat, co se v soudní síni odehrálo, ale okořenit to vtipem, úslovími, zákulisními intrikami – na to musel mít novinář řádně vyvinutý čich, mít spoustu známých mezi vyšetřujícími policajty, soudci, advokáty, dokázat proniknout do soukromí souzených osob…
Takový dar od „pánaboha“ měl náš Jirka-Dušinka. Tak aspoň jednu historku z mnoha: V Děčíně a jeho okolí bylo hned několik tzv. národních správců, kteří přebírali průmyslové závody i malé živnostenské podniky. Jeden z nich, jménem Štěpán, založil na Děčínsku v roce 1945 tzv. Sociakol – tedy Socialistický kolektiv. Nevyplácel lidem mzdy, ale vydával poukázky, za něž se nakupovalo v tamních obchodech. Rovněž obhospodařoval závodní jídelnu – obědy vydávány opět na poukázky od národního správce Štěpána.
Nebylo možné si nevšimnout, že Štěpán jezdí v americkém autě, třebaže nosil montérky a gumové holinky – ale dotáhl to v okresním měřítku až na ten post nejvyšší. Inu – kriminalisté na anonymní udání začali přesto pátrat. Odhalili, že pan Štěpán nakupuje maso určené pro kafilérky, a také vykupuje od různých čachrářů zboží kradené. Sám vyvážel do Rakouska starožitnosti, obrazy – také z různých krádeží. Leč – tehdejší policajti neměli ještě takovou moc a Štěpán svým vlivem dosáhl toho, že byli ze svých postů odvoláni, převeleni.
Ale tu následující garnituru policajtů už nezlomil, spadla klec a Jirka Dušinka měl o čem několik dní psát. V redakci jsme si zažili podobných historek „neurekom“, jak říkají bratia Slováci. Tak ještě jednu malou vzpomínku. Jirka byl u toho (on byl vlastně u všeho, kde se co šustlo, střední postavy, nenápadný, lehce se usmívající, vzbuzující okamžitou důvěru), když kriminalisté přivezli jakéhosi pana Křesadlu, bývalého kasaře už na odpočinku. Aby se podíval na díru v pokladně u firmy Umlauf a spol., protože z ní zmizelo 12 miliónů korun. Doslova ho přemlouvali, aby jim řekl, co si o tom myslí. Jirka o tom tenkrát napsal: „Jak takový bývalý kasař může být ještě dnes užitečný. Kriminalisté s ním jednali jak s nositelem Nobelovy ceny…“ A šéfredaktor to pustil.
Ale Jirka v té své obrazotvornosti šel mnohem dál. Pro nějaký malý přestupek se nechal zavřít do místní šatlavy. Jen aby mohl popsat, jak probíhá ve vězení svátek Štědrého dne. “Leč – žádný pokoj lidem dobré vůle, dostal jsem strašně přes hubu, neboť ti národní správci, o nichž jsem kdysi psal v soudničkách, mne v kriminále poznali.“ To tenkrát Jirka nedomyslel, ale o Štědrém dnu ve věznici přesto napsal – šéfredaktor na tom plánovaném fejetonku trval. Vánočních stereotypů mají čtenáři už dost – tohle bude sousto.
Škoda, musím končit. Byla ta krásná doba novinařiny, dokud jsme mohli svobodně psát, bohužel, to období trvalo velmi krátce. Sporťák Jarda Kalát – polistopadový nakladatel – hned po Vítězném únoru 1948 vystoupil na jakési schůzi a pronesl tehdy památnou větu: „Pánové, v tomhle podvodu já s vámi dál nejdu…“ Roztrhal před očima všech tu rudou knížku a odkráčel z redakce. Byl si vědom následků, skončil jako „koloťuk“ na děčínském nádraží.
Vy nevíte, kdo je to „koloťuk“? To jen ten „ajznboňák“, který chodí s takovým dlouhým železným nástrojem a zkouší brzdy u vagónů. Ale to bych se musel potom rozepsat zase o slávistovi Kalátovi, bez něhož si TJ Slávia nedokázala svou historickou minulost představit. Slávisti se za ním trousili do toho nakladatelství na krčském sídlišti Antala Staška a byla radost je poslouchat…
Foto: archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 05. 2012.