Ivo Fencl: První láska

Rubrika: Literatura

Zamilovat se, když vám jsou čtyři, není tak brzy. Roku 1982 napsal a nazpíval František Ringo Čech dokonce Lásku ve třech a půl (viz video níže), což je asi jediná česká verze Lennonovy a Cartneyho dvouminutové skladby Norwegian Wood, ale mně byly již čtyři. Stonal jsem s mononukleózou v nemocnici vprostřed února 1968 a okolí vnímal záclonou horečky. Prvně v životě jsem si připadal sám. Znovu jsem usnul.

Znovu se probudil, tak pořád, a zpod pokrývky si znovu prohlížel pokoj, zatímco dívka vedle vzpírala svůj ohromný polštář, jako by už byla dospělá, ale to nebyla.
„Ahoj,“ usedla. Vyznačovala se neskutečně dlouhými vlasy. V takových případech pokrývají jako záplava ramena a záda a zdají se být závažím, i když na vzpírání nejsou.
Potom ze stolku sebrala žlutý hřeben pro dospělou ženu, pročesávala si vlasy, a tak jsem poznal, že jsou lehounké jako pápěří. A pak jsme si celé dny povídali a já bych řekl, že jsem ji měl rád.
Láska nemá důvod, ale bylo tomu tak i proto, že byla rozumnější. Nevím, ale možná jí bylo už pět a rok... Rok je tam v dětství dvacet roků světa našeho i třiceti říšemi, ve kterých konce vyzvánění nedoslechneš. Jmenovala se Iveta a řekl jsem třeba: „Zlomená noha sroste, ale koleno, když upadneš a rozbije se na kousky, tak nikdy nesroste, nemyslíš? Ani pan doktor by koleno nespravil."
Iveta si držela pod bradou vlastní koleno a řekla: „Spravil by ho.“
„Jak?"
„Tomu říkají čéška. To se takhle po kouskách vyndá, uloží do nohy novou a je to.“
Všechno tenkrát bývalo samozřejmé. Potom přišli rodiče. Ivetini. Přinesli jí pomeranče a banány, což byla do značné míry vzácnost, ale rozdělila se. Na oplátku jsem jí pak vyprávěl, co jsme spolu zažili pod zemí, i když jsem si to vymyslel. Co jsme prožili uvnitř umělého krtka a jak jsme pronikali do toho nejvnitřnějšího nitra zeměkoule a bojovali s mazanými dinosaury. Co na to říkala, si už nepamatuji, a tohle není povídka, abych si to teď přimyslel.
Ale nevěřím, že ji to přestalo bavit, a rozhodně nechtěla, abych příběh česal, takže zůstal dramatický, a jenom už nechápu jak a proč. A pak byla její postel po dalším probuzení prázdná a ustlaná a už jsem tu holku nikdy neviděl, ale místo ní jsem si prohlížet knížky.
To ovšem mělo i háček, o kterém mi pověděli hned, když mě vezli do té plzeňské nemocnice. „Všecko, co ti sem máma s tátou dají, budeš tu muset nechat kvůli infekci.“
Radši jsem si proto nevzal skoro nic a zůstal bez svých oblíbených obrázkových knížek i včetně kresleného psa Punti. Ležel jsem až po bradu pod pokrývku, nikdy nevzpíral polštář a to jediné, na co já koukal, to teď byl nástěnný „rozhlas po drátě“, odkud zněla písnička Tři zvonky (viz video níže) od skupiny Browns (česky jsem to později zaslechl jako Zvony nelžou). Od té chvíle ji mám do sebe zakletou, ale Iveta ne, protože už byla pryč, a jen si ještě pamatuji, že zase skončila a rádio pak vydávalo nikdy nekončící tón typu písk.

Konečně přišla zdravotní sestra a vytvořila ticho. Později se dostavili i rodiče, ale nesměli ke mně dovnitř, takže jsme se na sebe dívali oknem. Vzpomínám, že se máma pootočila a ukázala za sebe a tam, kde siluetám střech a korunám stromů dominoval zvláštní objekt. „Co je to?“ ptal jsem se.
„Plynojem.“
Uvnitř konstrukce něco nafouknutého stoupalo a zase klesalo. Chtěl jsem to vidět zblízka. „Až se uzdravíš, zajdem tam,“ slibovala mi máma, která mi doma vytvořila několik koláží. Mám je dodnes schované, jedna se týká letectví a druhá zase aut. Pro dítě je všechno kouzlem a taky na vrchu válce jsem vnímal vernovský balón. Zase klesal, taky jsem klesl, rodiče odešli a příští týden trval rok. Ostatní děti „venku“ přede mnou tenkrát možná získaly náskok a musím říct, že se mi stýskalo, ale ne dlouho, a po nějakém čase jsem ani už nevěřil, že jsem Ivetiny vlasy taky někdy česal. Vtom jsem se vytrhl z dalšího snu v novém pokoji.
Zdál se méně bílý, anebo měl vlastně zelené stěny. Hm, a támhle je normální okno, ale naproti malé okýnko. Kam asi vede?
Bosky jsem se spustil na linoleum, přešel pokoj, vylezl na skříňku a podíval se sklem. Vedle taky existovala ložnice – a rovněž zelená. Co? Asi dávají zdravější lidi do zelených ložnic?
Vedle na posteli si četla knihu nějaká bytost. Byla o moc starší než já a listovala zoologií pro šestou třídu. Jakmile jsem tu učebnici spatřil, vedraly se mi do očí slzy a já si uvědomil, že jsem v nemocnici vlastně už podruhé v krátkém čase a že a toto je má vlastní zoologie z domova, kterou moc miluji hlavně díky Burianovu obrázku iguanodona.
Aha! Tak tohle se tedy děje se všemi věcmi, které tady po dětech zůstanou!
Sebral jsem odvahu a začal jsem ťukat na skleněnou tabulku, když skrz ni nebylo slyšet můj hlas.
Bytost zvedla oči. Někoho volala. A já si vzpomněl, že jsem Ivetě chtěl ten obrázek ukázat, i když nebyl pořízen v nitru země. Stále jsem klepal, pak i mával a dělal různé obličeje, ale žádným se mi nepodařilo vyjádřit, co přesně chci, a jen rádio zase pištělo.
Ale dostal jsem se z toho a všechno dobře dopadlo i bez svatby.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2012.