Vaše ohlasy (únor 2006 – červen 2006)

Vážení čtenáři,

tato rubrika je určena pro vaše dopisy, náměty, sdělení či upozornění k obsahu Pozitivních novin, které nemají ambici stát se samostatným autorským článkem.
Vyjadřovat se můžete jak k jednotlivým článkům, nebo k Pozitivním novinám jako takovým. Své příspěvky můžete zasílat na e-mail ohlasy@pozitivni-noviny.cz. Děkujeme za váš zájem a důvěru.

Redakce Pozitivních novin

(120) ? Ing. Miloš Novák, 29.6.2006
Ohlas na článek týkající se návštěvnosti Pozitivních novin

Dobré ráno,
pane Loužecký, stoprocentně jste vystihl problematiku webových počitadel a věc pojal tak, že je srozumitelná široké čtenářské veřejnosti. Já bych k tomu dodal, že PN preferuji nejen díky širokému názorovému poli jejich autorů, ale i díky tomu, že na mě nenakulují reklamy v podobě přehrnovacích fleší a vyskakovacích okének, které musím zavírat (klik), přesunovat (klik), blokovat atd... Zkrátka si v klidu přečtu co mě zajímá a NEMUSÍM dělat nic jiného (probírat se horou smetí).
Děkuji vám, PÁNOVÉ, a pokračujte prosím touto cestou!
Čtenář trávící na vašich stránkách dlouhé desítky minut a hodin.
Miloš Novák
(poznámka redakce: webmaster internetových stránek Ondřeje Suchého)
(119) ? Angelika Guest,  Weiden, Německo, 24.6.2006
Ohlas k německým překladům článků v Pozitivních novinách:
 
Hallo,
ich finde die Seiten einfach genial. Es ist eine sehr gute Idee, wenn aus den unterschiedlichsten Ländern wichtige Themen aufgegriffen und verarbeitet werden. Die Umsetzung dieser Idee ist durchaus gelungen und macht diese Seiten höchst interessant. Darüber hinaus ist der Themenbereich sehr informativ strukturiert und genügt dem hohen Anspruch.  
Auch der künstlerische Gestaltungsrahmen wirkt sehr positiv und hinterlässt einen sehr guten Eindruck. Einfach sehenswert!!! 
Ein großes Lob von meiner Seite.
Weiterhin viel Erfolg!
Angelika Guest

Ahoj,
já shledávám tyhle stránky jednoduše geniální. Je to opravdu velmi dobrý nápad, vyhmátnout důležitá témata z nejrůznějšíchch zemí a zpracovat je dál. Převést nápad do praxe se vám víc než podařilo a vaše stránky jsou skutečně zajímavé. Navíc jsou jednotlivá témata velmi přehledně rozčleněna a uspokojí i vysoké nároky. Také umělecké zpracování stránek působí velmi pozitivně a zanechá ve čtenáři velmi dobrý dojem. Podívat se do vašich stránek prostě stojí za to!!!
Přijměte ode mne velkou pochvalu.
Přeji i nadále mnoho úspěchů.
Angelika Guest
(118) ?  Ing. Karel Zatloukal, 19.6.2006

Vážený pane šéfredaktore,
srdečně Vás i všechny Vaše spolupracovníky zdravíme z jednoho starého mlýna a přejeme příjemný nejen tento den, ale i všechny dny příští ...

Již delší dobu jsme pravidelnými čtenáři POZITIVNÍCH NOVIN, kde rádi čerpáme novou energii. Obdivujeme Vaše schopnosti a současně tímto děkujeme za možnost přístupu na tyto krásné a zajímavé webové stránky, které nám svým obsahem vždy zlepší náladu.
Neměli jsme odvahu Vám dříve napsat. Vše se nyní urychlilo dopisem, který jsme odeslali panu Ondřeji Suchému, kterého si i s jeho paní velmi vážíme.
Vám tímto mnohokrát děkujeme za zveřejnění povídání o Jarošově mlýně - muzeu a kulturní památce ČR a pozvánky na výstavu prof. Pavla Adamce Krajiny blízké i vzdálené.

Na vybudování Jarošova mlýna nemáme my osobně žádný podíl. Mlýn nám zůstal jako výsledek práce několika generací našich předků a my se jen snažíme mlýnskou budovu s celodřevěným vnitřním vybavením a vodním dílem uchovat.
Je to úkol docela nesnadný a proto jsme vděčni za každou zmínku o této kulturní památce. Snažíme se jak můžeme, ale výsledky našeho snažení stále neodpovídají vynaloženému úsilí. Žijeme však s nadějí, že snad jednou bude líp …

Na naše webové stránky jsme velmi rádi umístili Vaši pěknou ikonku a text.
http://www.jarosuvmlyn.cz/odkazy.html

Přejeme Vám hodně zdraví, štěstí, radosti a příjemný den.
A někdy se přijeďte podívat do Jarošova mlýna, kde se zastavil čas ...

Za všechny ze mlýna
Karel Zatloukal
(117) ?  Blanka Kubešová
ohlas na článek Martiny Pfeffer:  TONI STRICKER – rakouský Paganini

"Moje hudba voní zemí..."
Doznávám, že houslový virtuos a skladatel Toni Stricker byl pro mne do nedávno pouze pojmem. Jestliže jeho skladby byly označeny jako "místnost se svěžím vzduchem", je nutné dodat, že tahle svěžest prochvívá celým rozhovorem Martiny Pfeffer. Vyslovit jí uznání za to, že čtenáře PN seznámila s báječným člověkem a probudila v nás zájem o jedinečného umělce, mi chvilku trvalo. Ono je totiž dost těžké probrat se celou tou dnešní záplavou CD a vyhledat v ní to pravé. Po poslechu hudby T.S. ale musím uznat, že Martina dovedla z této osobnosti vyhmátnout a odrazit  to pravé. Na okraj bych ještě dodala, že si nedovedu představit jiný doprovod k nadcházejícímu koncertu ve Smetanově síni, než právě doprovod duchovními obrazy Zdeňka Hajného. Jim všem můj dík!
Blanka Kubešová
(116) ?  Pavel Loužecký, Jitka Dolejšová, Jitka Stošická, 14.6.2006

Pokud se budete chtít setkat se zajímavými lidmi v sympatickém prostředí, neváhejte a navštivte
Valašskou vinárnu U Frgála v Praze 5 - Košířích. Nám se poštěstilo zúčastnit se dne 13.6.2006 pořadu ZastávkaPetrou HaasovouMilanem Richtermocem, který uváděl Pavel Veselý. Nutno říci, že jsme jím (a "přilehlou" společností) byli velmi nadšeni, což také dokazují následující snímky, na nichž můžete nalézt - mimo jiné - i herečku Miriam Kantorkovou a zpěváka Richarda Adama.
Více informací o vinárně U Frgála najdete na 
http://www.volny.cz/kavarna_u_frgala/fczechfrgal.htm
                   
      

                                            foto © Jana Piarová, Pavel Loužecký, 13.6.2006
(115) ?  Ema Krulíková, 9.6.2006
Reakce na článek
Martiny Pfeffer:  TONI STRICKER – rakouský Paganini

Přeji hezký den
a děkuji všem v Pozitivních novinách za podporu akce Toni Stricker, článek o Tonim Strickerovi všechny zaujal (nejen na tiskové konferenci). Děkujeme.
Velké plakáty i s Vaším logem již visí po Praze, teď zbývá udělat propagaci po internetu. Za nový nápad, jak by se ještě mohla akce zpropagovat předem děkuji a posílám k výběru nejen nejnovější plakát s pozvánkou, ale i texty, které můžete různě upravit a rozesílat. I já je podle potřeby modifikuji.

S pozdravy a úctou
Ema Krulíková
ředitelka Galerie Cesty ke světlu,
www.cestykesvetlu.cz
(114) ?  Jan Kuba, 2.6.2006

Dobrý den. Chtěl bych moc pochválit Pozitivní noviny. Nádherně udělané jak po stránce obsahové, tak vizuální.
Zrovna dnes jsem četl rozhovor Jarmily Moosové s 
Karlem Kekešim a byl jsem nadšen. Rozhovor pohladil na duši. Máte dobré reportéry. Je to velký rozdíl proti duchaprázdným rozhovorům s celebritami, jaké člověk čte běžně v novinách. Vyřiďte prosím můj obdiv i paní Moosové.
Děkuji a přeji mnoho dalších úspěchů a krásných článků.
S pozdravem
Jan Kuba
(113) ?  Ctirad Pánek, 25.5.2006
Reakce na zasílání POZITIVNÍCH NOVINEK

Milá paní Stuchlíková,
Rád si počtu v Pozitivních novinách a Váš výběr aktualit v Pozitivních novinkách mi pomáhá. Je to výborný nápad. Při čtení Pozitivních novinek mám dost problémů, protože mne ruší ten vzorek, kterým jsou texty podloženy. Jsem už starší člověk a moje oči nejsou nejlepší. Ten vzorek mne dost namáhá. Dá se s tím něco udělat?
Srdečné pozdravy a mnoho díků za snahu.

Ctirad Pánek
(112) ?  Stanislav Oliva, 11.5.2006
Z e-mailu Jarmile Moosové
Pěkný ránko, ohnivá novinářko,
když jsem dostal včerejší zprávu, v níž se nacházela adresa nové rubriky: ... Klub_Pasaku ... - trochu jsem se zasmál. Já nemohu v práci okamžitě rozkliknout webovou adresu ... a tak jsem cestou ke kolegovi přemýšlel: "Budou to pasáci nebo pašáci? Pasáci čeho?..." Koukám ale záhy, že to jsou pašáci ... a opravdoví, ti, kteří se velmi pečlivě starají o to, aby si bylo možno něco přečíst zrovinka v době, která čtení zrovna příliš nepřeje, ježto lidé "dobrovolně" hloupnou seriály, ve kterých se nedozví prakticky nic nového, pouze hledají něco, co znají, co poznat chtějí nebo nechtějí - prostě bída. Já vám děkuji a budu dál listovat (možná i přispívat) ve vašich líbezných novinách.
Sten Oliva
(111) ?  Milan Richtermoc, 9.5.2006
Ad: povídky Petry Haasové

Rád bych přispěl svým názorem na povídky, publikované v Pozitivních novinách autorkou Petrou Haasovou. Její povídky jsou milé, mají své osobité kouzlo a nezaměnitelný rukopis. Jejich námětem jsou věci a jevy prosté, ze života, odpozorované i prožité - vždy však uchopené a předávané jemně, vtipně a s taktem. Musím se přiznat, že Petru Haasovou znám, a dokonce jsem měl asi rok možnost s ní občas (Ad hoc) spolupracovat jako fotograf. To, když ještě publikovala svá "Báječná setkání" (Hugo Pavel, Oldřich Velen, Vlastimil Harapes, Marie Kubátová apod.) ve firemním časopise Smaragd (pojišťovna Kooperativa). Oceňoval jsem, že vždy na interview přišla dokonale připravena, dobře naladěna a dokázala vzbudit důvěru. Její přístup byl na profesionální úrovni. Přes zajímavost povídek Petry Haasové se velice těším na okamžik, až v PN otisknete její básně. Třeba ty z připravované básnické sbírky, jejíž název nesmím prozradit, i když bych rád, protože je sám o sobě originální a poetický. Podle mého názoru právě v básních se tvůrčí potenciál, nadání, laskavost a fantazie Petry Haasové projevují nejsilněji. Přeji Petře Haasové, ať se jí na stránkách PN daří stejně tak, jako ve Smaragdu a při přípravě básnické sbírky, která, tím jsem si jist, čtenáře ohromí.
S úctou Milan Richtermoc
(110) ?  Markéta Arltová, 8.5.2006
Ohlas na článek 
Petry Haasové: Někomu to prostě nejde

Vážená paní Petro,
velmi ráda čtu v POZITIVNÍCH NOVINÁCH Vaše povídky. Vždycky jsou pro mě milým zpestřením jinak celkem všedního dne a věrným společníkem ve chvílích, kdy si na vlastní účet říkám, že tohle by se nikomu jinému nestalo. Ne nadarmo se říká, že nejvíce člověka pobaví neštěstí jiného, takže jako reakci na Vaši povídku „Někomu to prostě nejde“ posílám svůj 20 let starý zážitek.
 
           Jsem rodilá Pražačka a trpím všemi různými „neduhy“ dětí narodivších se v Praze. Mimo jiné i tím, že dodnes neumím lyžovat, a to nejen proto, že se mi jako správnému pragocentristovi zdá, že z Prahy je do hor přeci jen daleko. Bohužel jsem k tomuto oblíbenému sportu nebyla vedena od malička, rodiče také nelyžují. Změna však nastala v době, kdy jsem se dostala na střední školu a bylo nám oznámeno, že nás brzy čeká povinný lyžařský výcvik. Maminka zalomila rukama a tatínek začal v práci shánět možnost, jak mě dostat na hory ještě před inkriminovaným lyžařským výcvikem, abych se před spolužáky neztrapnila už v prvním ročníku. Snaha byla korunována úspěchem a já byla přihlášena na lyžařský výcvik do Bedřichova o jarních prázdninách, jen pár týdnů předcházejících školnímu výcviku. K Vánocům jsem pod stromečkem objevila lyže, lyžáky a oteplovačky, vše sice nové, ale už tenkrát vyšlé z módy – lyže byly těžké a o 20cm delší než já (co kdybych ještě vyrostla) s hranami připevněnými k lyžím nějakými šroubky, lyžáky krásné kožené, zavazovací s tkaničkami a neskutečně vypolstrované černé oteplovačky – podotýkám, že nepopisuji pravěk, jsem ročník Husákových dětí ze známého hitu oblíbené hudební skupiny.
            Ranní cesta a ubytování proběhly bez problémů a mé potěšení, že již odpoledne budu na těch prkýnkách umět sjíždět krásné Bedřichovké svahy ve mě sílilo každou minutou. Mé potěšení netrvalo dlouho, jen do prvního srazu před chalupou, kdy všichni byli zkušeně obuti do přezkáčů, já do sněhulí. Vysvětlení, že přeci do toho krpálu na cvičnou loučku nepolezu v lyžácích nezabrala a tak jsem se šla potupně přezout.
            Cvičná loučka mě velmi překvapila, byl to pěkně strmý svah. Místo potěšení ve mě sílila hrůza z toho, co mě čeká. Rozřazování do družstev proběhlo bez mé účasti, protože jsem se za celou dobu nedokázala upnout do vázání a nikdo neměl čas mi pomoci. Nicméně mé zařazení bylo předem jasné, tak co. Po přednášce o přenášení váhy a následné reakci lyží, jsem nabyla dojmu, že toto přeci zvládnu, vždyť nejsem žádné dřevo, jsem se vydala na první pokus o sjetí dolní třetiny cvičné loučky. Moc to nešlo. Hůlky co jsem měla v rukách, neskutečně překážely, a při mých četných pádech byly nebezpečné i pro ostatní. Za pár dní poctivého výcviku jsem zvládla nejelementárnější lyžařský styl - pluh, za cenu lehce vykloubených palců na obou rukách a otlučeného pozadí. Loučka na tom byla hůře, stala prakticky nesjízdnou.
            Odměnou za naši snahu naučit se lyžovat bylo slavnostní oznámení, že pro špatné sněhové podmínky na cvičném svahu se příští ráno i 4. (nejhorší) družstvo odebere na sjezdovky. Hrůzou jsem celou noc nespala. A ráno i se silnou žaludeční neurózou jsem stanula pod sjezdovkou těšíc se, že si alespoň vyzkouším jízdu na vleku.
            Jako první mě čekala jízda na kotvě, hlavní vedoucí zájezdu zkonstatoval, že je nejzkušenější a že bude vhodné, abych napoprvé jela s ním. Cestou mě poučil, že kotva nemá být ani moc nízko, ale ani moc vysoko a ještě mi ukázal, jak lze za jízdy namazat lyže. Po zdárném vystoupení z vleku má radost při pohledu na sklon sjezdovky zcela vyprchala. Nevím proč, ze zdola se mi to tak příkré nezdálo. Během mé statečné cesty dolů mě někteří kamarádi předjeli i dvakrát. Což nakonec byla docela výhoda, neboť jsem po dojetí nemusela u vleku na konec fronty, ale zařadila jsem se hned za ohrádku. Jenže, hlavní vedoucí v nedohlednu a já na řadě. Už si nepamatuji, který statečný kamarád se odhodlal, že to se mnou vyjede nahoru. Jeho snaha skončila už při nastupování na vlek, kdy mi nasadil kotvu pod zadek, zřejmě příliš nízko, a já po silném záklonu zůstala ležet na zádech pod vlekem a on zbaběle ujel. Na druhý pokus se mě ujal sám vlekař, nasadil mi kotvu pod zadek, ale zřejmě příliš vysoko, takže kotva vyjela po mých šusťákových oteplovačkách rychlostí blesku vzhůru a bacila mě do hlavy. Lehce otřesená jsem zůstala ležet pod vlekem, tentokrát na břiše. Vlek byl zastaven. Jízdu na kotvě jsem zbaběle vzdala. Po chvíli vedoucí rozhodl, že kotvu už zvládáme a že nám ukáže něco jiného. Přejeli jsme o kousek dál na pomu. Poma mě zaujala, strčit si tyč s talířem mezi nohy přeci nemůže být žádný problém, navíc, když se kolem mě prohánějí samé děti minimálně o hlavu menší než já. Opravdu to takový problém nebyl, vlek byl dětský. Při poslední jízdě, kdy už jsem nabrala takové suverenity, že jsem si troufla držet se tyče jen jednou rukou, se stala neočekávaná věc. Otočné kolo, po kterém jede vlečné lano kolem sloupu, se kousek přede mnou utrhlo a spadlo dolů, lano se napjalo a vyrvalo mi tyč z rukou. Ta se vyšvihla nahoru a potom se jako kyvadlo začala rychle vracet do původní polohy. Z rozrušení, že mě kolo nezabilo jsem tyči nevěnovala pozornost. Stála jsem celá zkoprnělá, do doby než rozhoupaná tyč narazila zepředu přesně mířeným úderem do mého čela.
            S mohutnou boulí na čele, menší na zátylku, lehkým otřesem mozku a vykloubenými palci na rukách jsem se vrátila do Prahy, sveřepě odmítajíc jet na školní lyžařský výcvik. Nebylo mi to nic platné, školní výcvik jsem s velkým sebezapřením nakonec bez úhony absolvovala. Na lyže jsem sice nezanevřela, ale pořádně jsem se lyžovat nikdy nenaučila.
 
Markéta Arltová

? Odpověď Petry Haasové

Milá Markéto,
velmi mě potěšila Vaše odezva na moje povídání o lyžování a náramně jsem se pobavila při čtení Vašich zážitků. Tedy - to neznamená, že nelituji Vaši hlavu a palce, ten zážitek musel být v onu chvíli hodně dramatický. Co si budeme povídat - prostě jste si s těmi ďábelskými prkýnky nepotykala, stejně jako já. Už jste zkoušela třeba šachy? Jo, a všem lyžařům, kteří nad námi určitě pohoršeně kroutí hlavou a nemohou uvěřit... vzkazuji: Kdybyste viděli, jak mi jde turistika... Jsem moc ráda, že jsem Vás pobavila a doufám, že Vás ani napříště nezklamu.
Zdravím a přeji krásný den
Petra H.
(109) ?  Ondřej Suchý, 3.5.2006

Milý Pavle,
rád bych do Ohlasů vepsal, že je mi poslední dobou potěšením číst příspěvky Jiřího Vlastníka, Jarmily Moosové nebo Pavla Pávka (samozřejmě, že bych mohl psát další jména, ale píšu o autorech článků z poslední doby v rubrice Publicistika). Myslím si, že mají-li být noviny novinami, je potřeba zajímavých rozhovorů se známými lidmi jako sůl, stejně tak, jako zajímavě zpracované profily známých lidí. Jsem vděčný hlavně za příspěvky Jiřího Vlastníka, už proto, že jsem Ti ho kdysi doporučil a jeho pak požádal, aby do Pozitivních novin psal. Teď jsem si MF Dnes přečetl jeho portrét Karla Gotta a vidím, že "u nás" publikuje profil Blanky Matragi se zajímavým rozhovorem. Je to profík, píše čtivě a já osobně čtu vše čtivé moc rád.
A protože se do této rubriky píše o tom, co kdo rád v Pozitivních novinách čte, tak jsem se chtěl také vyjádřit. Díky!

Ondřej
(108) ?  Ing. Martin Kapusta, PhD., 22.4.2006
Ohlasy na článek
 Zdeňka Milera a Jarmily Moosové: Krteček – to jsem vlastně já  ...
Pekný deň!
Prečítal som si "náhodou" váš článok v Pozitivních novinách so Zdeňkem Milerem. 
Nepoznám toho pána, ale poznám krtka. Chcem sa Vám poďakovať, že ste mi ho trošku priblížili.
Jeho krtko je super. Aj on musí byť tiež veľmi dobrý človek."Jak štěňátko chtělo malé pejsky" bola asi prvá rozprávka, ktorú nám ocko doma v obývačke na plachte premietal. Bola ešte čierno-biela. Potom prišiel farebný krtko (Krtko a ježko, Krtko v ZOO) a aj ruský Vlk a zajac. Boli ti čarovné chvíle! 
Teraz, po tridsiatich rokoch, keď človek je vraj dospelý a má vlastné deti, je  táto postavička stále najlepšia. Trojročná Lucka a mladšia Natálka sa vždy  veľmi tešia, že keď prídem domov z práce, pustím im na počítači krtka. Nijakú inú rozprávku nechcú, len krtka. A tie príbehy sú krásne.
Ďakujem všetkým, ktorí nám robia radosť. Ďakujem Vám, pán Zdeněk Miler.
Martin Kapusta  
(107) ?  Břetislav Kotyza, 18.4.2006

Noticka.

Obraz doby je vytvářen snahou těch, kdo usilují o naplnění svého práva: Tvořit. Mlčení nelze považovat za tvůrčí prostředek.  Mlčení je postoj vůči stavu společnosti, vůči okolnostem a především vůči sobě. S pojmenováním Rezignace. Fakt mnohosti tvůrčích jedinců současné doby vypovídá o nespokojenosti s nabídkou duchovního kontaktu. Vypovídá rovněž o snaze jedince, nabídnout své Ego na společenském tržišti s vírou v hodnotu vlastní nabídky. Právě zde vykonávají Pozitivní noviny svoji pozitivní práci. Nabízejí bez předsudků své stránky právě těmto lidem, pro něž literatura a písemné vyjadřování není obživou či uměleckou exhibicí: Jen nabídnutým a přijatým kontaktem. Základní potřebou lidské společnosti.
Břetislav Kotyza
(106) ?  Jana Kazdová, 15.4.2006
Ohlas na článek
Pavly Králové: Cesta

Milá Pavlo,
po přečtení Vašeho článku na stránkách pozitivních novin mi nezbývá nic jiného než smeknout. V každě větě, každým dalším slovem jsem se cítila čím dál víc naplněna, naplněna porozuměním. Krásné věty vystihující vše, opravdu život je cesta. Jen po ní chodí mnozí, aniž by si uvědomovali, jaký dar jim s tou cestou spojený byl dán. Děkuji, že jsem měla možnost přečíst si tento článek a doufám, že se mohu brzy těšit na další, stvořený Vašim srdcem.
S pozdravem

Jana Kazdová

?  ODPOVĚĎ
 
Milá Jano,
moc Vám děkuji za pozitivní ohlas na můj příspěvek. Opravdu mě potěšil a když jsem se dnes rozespalá vrhla k počítači, byl krásný pocit číst taková slova. A pokud člověk nastartuje den takhle, pak ne on, ale někdo jiný mu dává šanci být krásným. Takže děkuji.
Se srdečným pozdravem
Pavla Králová
Ano, je to tak, že někteří si tento dar nějak nejsou schopni uvědomit. Možná také jim byl určen můj příspěvek. I kdyby si jeden člověk měl díky němu "nasměrovat", mělo to pro mě cenu. Zdaleka nejsem na konci své cesty (i když - to vlastně člověk nemůže říct s jistotou nikdy) a dnes myslím, že jsem ty myšlenky mohla vyjádřit lépe, ale zároveň s tím, jak se učím a poznávám nové lidi a názory, věřím, že jednou se mi podaří napsat něco tak, abych s tím byla úplně spokojená. Zatím jsem však na cestě. A mě to cestování baví.
(105) ?  Jitka Dolejšová, 15.4.2006
Ohlasy na článek
 Zdeňka Milera a Jarmily Moosové: Krteček – to jsem vlastně já  ...

Milá Jarmilko,
děkuji za obrovské potěšení, které mi přinesl Tvůj rozhovor s  panem Zdeňkem Milerem, tatínkem Krtečka, Cvrčka a Štěňátka.
Jako když se žíznivý člověk napije z čisté lesní studánky…Krteček není jen postavičkou z dětství, je symbolem a celoživotním průvodcem. Pečlivě ochraňuji tyto vzácné knížky, příběhy máme nahrány na DVD. Pokud je Krteček ve Večerníčku, necháváme všeho a celá rodina, včetně dospělých synů (pokud zrovna nerandí), si jdeme pro láskyplné Krtečkovo pohlazení.
Vážený pane Milere, máme Vás moc rádi. Vás a všechny Vaše milé postavičky s jejich příběhy. Díky za to, co jste dal a stále dáváte nám i našim dětem. Krteček nestárne, a tak bude rozdávat radost a pohodu pořád. Je nás všech, narodil se a žije v Čechách. I tím je nám tolik blízký.
 
 
Ahoj Pavle,
když jsem četla rozhovor Jarmilky Moosové s panem Zdeňkem Milerem, objevila jsem Něco. Teď budu citovat:
No, to víte, člověka to těší, když se to těm druhým líbí. Jenomže čím déle něco děláte, tak pak se najednou mezi přáteli začnou objevovat takové ty dobré rady: A co kdybys to zkusil udělat tak nebo takhle, víš, to by bylo lepší…vy nejdříve nechcete nikoho urazit, tak to pořád předěláváte, až to čím dál tím víc není ono … jenomže jsem z toho najednou začal být nervózní a řekl jsem si: Ne, je to můj Krteček, tak to bude podle mého. A kolikrát už jsem byl z toho takový otrávený, že jsem s nimi o tom raději nemluvil. Ono to ani jinak nejde, vždyť Krteček – to jsem vlastně já.
Řekla jsem si: A podívejme, vždyť vlastně skoro každý má svého Krtečka! Spisovatelé, básníci, skladatelé, sochaři, malíři, fotografové, návrháři…
I Pozitivní noviny jsou Krtečkem. Tvým Krtečkem. A čím déle je děláš, tím více slýcháš od přátel dobré rady, abys změnil to či ono… Ale protože i Ty, Pavle, umíš číst mezi řádky, už VÍŠ. Dobré rady vyslechneš, podumáš o nápadech a návrzích – a svobodně se rozhodneš.  Naštěstí jako moudrý člověk víš, že Pozitivní noviny by si měly stále držet svoji originální a jedinečnou tvář, základní myšlenku a původní poselství. Jinak by to už nebylo ono.
 
Jitka Dolejšová
(105) ?  Jarmila Moosová , 10.4.2006
Ohlas k článku
Jitky Molavcové: Moje postel

Mým základním povahovým rysem je: Dělit se o radost. A protože je jí stále ještě méně v poměru ku starostem, o to bouřlivěji. Naposledy to bylo v souvislosti s příchodem naší nové autorky, vzácné paní Jitky Molavcové, do Pozitivních novin. Její poetické poleženíčko s nezaměnitelným Oldřichem Novým mě zaujalo nikoliv pro fotografii samotnou, ale především pro způsob, jakým tuto situaci ve svém povídání popsala - umí to vážně báječně!
Nelze se proto vůbec divit, že  jsem svojí euforií v míře vrchovaté zatoužila oblažit také svého dospělého syna,  který se v tu chvíli v blízkosti mého monitoru namanul. Matčinu bujarému výkladu příliš pozornosti nevěnoval, pouze se zjevným nezájmem, aby se vlk nažral a koza  zůstala celá, pohlédl na zdařilou fotomontáž. V tu chvíli mu doslova vyjely oči až na samý vrch hlavy: "Proboha matko, ty ses asi zbláznila! Nezdá se ti, že to už trochu přeháníš? Kdo tu fotil naši ložnici?" Pravda, máme navlas stejné povlaky, i ta "naše" pomerančová prošívaná deka z nich mezi knoflíčky vykukuje...No jo, chlap je chlap, nebylo co vysvětlovat. Z eufórie natotata lehká deprese. Ale já se jí nebojím. Už teď se těším na další krásný zážitek nad řádky vynikající vypravěčky příběhů, paní Jitky Molavcové, který mě z ní zase snadno dostane.
Jarmila Moosová
(104) ?  Zita Mudráková , 9.4.2006

Milá paní Jitko,
nechci být za moudrou, ale už podruhé jsem si všimla definici VIP: very important people. Mám zato, že je to správně very important person, ale třeba se pletu...
Moc ráda čtu Vaše dílka, zdravím,
Zita
Milá paní Zito,
máte pravdu. Na stránkách   http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/
http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovnik/pismeno/V/stranka/26
jsem našla, že VIP = Very Important Person, velmi důležitá osoba, prominent, označení používané v obchodním a politickém styku. Za nepřesnost, která vznikla odlišným vysvětlením tohoto pojmu v různých médiích (tisk, internet, TV), se omlouvám.
Děkuji za připomínku. Jsem ráda, že čtete Pozitivní noviny tak pozorně a pečlivě. Díky Vám jsem navíc objevila velmi užitečný internetový slovník cizích slov Jitka Dolejšová
(103) ?  Karla Klusoňová , 9.4.2006
Ohlas na článek
Jitky Dolejšové:  Pozitivní zpráva o chrápání aneb noční rozjímání

Pozitivní chrápání, no to je věc. Mám kamarády, které často navštěvuji. On, můj spolužák vstává ráno pomuchlaný, nevyspalý, ale pozitivně naladěn. Protože asi ani on se nemusí ničeho obávat. Jeho žena (o 3 roky mladší) mu v noci projevuje svoji lásku urputným a hlasitým odháněním divé zvěře. Chrání ho. Při návštěvě spávám o patro výš v pokojíčku a tak o odhánění divé zvěře opravdu nemám zájem. Obdivuju ho, ale neměnila bych. Já jsem svého neandrtálce opustila. 
Karla Klusoňová
(102) ?  Jitka Dolejšová, 4.4.2006
Reakce na článek
Zdislava Wegnera: Zdislav Wegner:  Smysl života

Milý pane Wegnere,
moc ráda čtu Vaše příspěvky. Ten nejnovější, s názvem Smysl života, je opravdovým pohlazením a potěšením. Český jazyk ve Vašem podání je bohatý, krásný a čtivý. Máte opravdový cit pro češtinu. Díky za to !
Jitka Dolejšová
(101) ?  Helena Procházková, 4.4.2006
Reakce na článek
Zdislava Wegnera: Zdislav Wegner:  Smysl života

Pane Zdislave,
Vaše povídka se mi líbí. Oslovila mě zrovna v pravý okamžik, když moje dcera donáší našeho budoucího Davídka. Už teď s námi žije, už víme, kterou hudbu má rád, kde mu tatínek udělá autodráhu nebo koleje a maminka je bude muset přeskakovat. Taky víme, že bude mít rád nudle, které miluje tatínek a celer, který má ráda zase maminka, že bude jezdit na kole a hrát na klavír. Jen Davídek si spokojeně odpočívá v teplém pelíšku, zlobí se, když maminka zpívá ve sboru jednu moderní skladbu a uklidní se při hudbě Vivaldiho. Odpočívá a čeká na tu autodráhu, nudle i celer. Ano, život je, když malý Davídek, nebo Eliška může klidně čekat na svůj velký den.
Helena Procházková
(100) ?  Jarmila Moosová, 3.4.2006
Reakce na článek
Pavla Loužeckého:  Až ti skončí věk dětské nevinnosti  /1/  Povaha a vlastnosti 

Milý Pavle,
nejsem si teď jistá, jestli jsem Ti to už náhodou nepsala, ale Tys dokázal, že jsem se vcítila být Tvojí dcerou a hltala každé Tvoje slovo ve všech pěti dílech jedních dechem. A mohu říct, že jedno vedle druhého souznělo s mojí duší. Moc Ti děkuji.
Není snadné být rodiči a předávat svým dětem své vize. Ale když je základní stavivo pevné, k ostatnímu člověk dojde časem sám. A Tvoje Kristýnka je z odolného materiálu, to je z fotek patrné. A krásná. Můžeš být právem hrdý. I ona na Tebe bude.
Přejme si, aby Tvůj seriálek dostihl duše mnoha rodičů, kteří těmi vzácnými "kameny" zpevní základy životů svých vlastních dětí.
Jarmila Moosová
(99) ?  Dana Novotná, 1.4.2006                                                                     
Ohlas zaslán časopisu:  Pes přítel člověka (otištěn v čísle 4/2006)
 
Díky za počteníčko
Nedávno jsem si koupila knížku Kolja, aneb… a musím říct, že je skvělá. Hned večer jsem ji začala číst a jsem z ní unešená. Povedlo se vytvořit moc hezkou publikaci. Možná bych si ji ani nekoupila, nebýt vašeho časopisu, který zveřejnil několik příběhů z ní… Fakt super a díky moc za takové pěkné počteníčko. 
Dana Novotná, Drabant 
(Poznámka redakce: I když se nám do tohoto čísla ukázka z Kolji nevešla, stále platí: za paragon od Kolji malá pozornost od redakce…)
 

Na četné dotazy mnoha čtenářů, kde je možné zakoupit knížku

„Kolja aneb to neznáte mého psa“,
které pramení z nedokonalého přístupu knihkupců a distributorů v zásobování knižní sítě, můžeme našim čtenářům doporučit možnost objednávky na adrese
peskolja@atlas.cz, odkud zákazníci dostanou přímo do bytu tuto knihu
na dobírku, a to v té samé ceně jako u knihkupců za 299,-Kč.
Výdaje za dobírku jsou již započítány v ceně knihy.
(98) ?  Renata Janktová, 22.3.2006
Vážený pane Loužecký,
Zcela náhodou (při pátrání po rodokmenu rodu Sternbergů)  a k vlastnímu politování  s ohromným zpožděním jsem objevila Vaše pozitivní noviny. Poslední hodinu a půl jsem strávila čtením některých z publikovaných článků, cítím se opravdu pozitivně, jenom se musím opravdu nutit k "odpojení se" a návratu k práci.
Snad se mi postupně zadaří vracet se na Vaše stránky a pročítat zajímavé texty, které doteď proudily mimo mě. A samozřejmě se těším i na nové příspěvky... neb jsem se stala Vaší (více či méně) pravidelnou čtenářkou.
Děkuji za Vaše úsilí přinášet pozitivní zprávy a sdělení a přeji hodně uspokojení a pozitivního naladění.

Renata Janktová
(97) ?  Jana Piarová, 15.3.2006

Vážený pane Loužecký,
mám velkou radost, že se má kamarádka Petra Haasová stala autorkou Vašich bezvadných Pozitivních novin (a navzdory popularitě zůstává mou kámoškou) - máte skvělý vkus na přispěvatele do novin. Okamžitě rozesílám adresu Pozitivek dalším známým...Přeji Vám krásný den a stejnou radost z Petřiných povídek, jakou mám vždy já a celá naše rodina. Srdečně Vás zdravím
Jana Piarová
(96) ?  Jaroslav Volf, 10.3.2006
Ohlas na článek 
Heleny Procházková: Řeč rukou

Vážená paní Procházková,
děkuji Vám za příspěvek „Řeč rukou“, který v PN po delší době září a hřeje mezi mnoha a mnoha jinými jako krásné, malé sluníčko. Ať již záměrně nebo dílko samo takto díky Vám složilo se v pozoruhodný celek, považuji je za cenné nejen v tom, co velmi citlivě pojmenovává, ale též v tom, co pozornému čtenáři lehce jenom naznačuje.
Ruce jsou opravdu výjimečné svými schopnostmi, což mnoha lidem stále uniká - řekl bych, že ke škodě jich samotných i ostatních.
Velice Vás tímto pozdravuji a přeji podobně osvícenou inspiraci pro další texty, na něž se budu nadále těšit.
Zdravím a přeji krásný den
J.Volf
(95) ?  Zdeněk Wegner, 23.2.2006
E-mail zaslaný Václavu Židkovi a Blance Kubešové, autorům knihy Kolja, to neznáte mého psa.

Milá paní Kubešová, milý Václave,
dočetl jsem Vaši knihu Kolja. Abych vyjádřil, co se ve mě dělo, nepoužiju věty, jaké se obvykle při takové příležitosti píšou. Pokusím se to vyjádřit takhle:
Při naší dlouhé sobotní procházce rozlehlými parky v jižní části Kolína nad Rýnem jsem pohlížel na psy, kteří se tam proháněli se svými pány, docela jinak, než dřív. A rozprávěl jsem o tom se svou ženou. A ona, zase jinak než dosud, se jich nebála. Dokonce si povšimla tu zdatného běžce, tam vyjímečného krasavce.
A když jsme se vrátili domů a na našem trávníku ležel psí "suvenýr", nezlobila se na pejska, nýbrž jen trochu na jeho bezohledného pána, kterému se nechtělo kousek dál do onoho nekonečného psího ráje.
Rozšířili jste náš obzor, obohatili jste nás o poznání, ke kterému bychom se bez Václavova daru ve shonu každodenních povinností asi nedopracovali. Díky, a pište ještě hodně tak pěkných a poučných věcí.
S dokonalou úctou Váš
Zdeněk Wegner
(94) ?  Alena Jandošová, 6.3.2006

Dobrý den pane Loužecký!
Po přečtení vašich stránek jsem nadšena Vašimi aktivitami a nápady. Bydlím v Plzni a myslím, že by bylo třeba nějakou Vaši skvělou myšlenku vybudovat i v Plzni. 1.9.2005 jste psal článek o možnosti vzniku agentury pro lidi středního věku - seznamovací i cestovní agentury. Protože pracuji v Plzni pro cestovní kancelář, zdá se mi Váš nápad dost blízký a i se mi moc líbí články v Pozitivních novinách. Nic takového v Plzni není, možná že by stálo za úvahu nějakým způsobem dát o sobě vědět i v Plzni, je tady dost lidiček, které to vše zajímá. Myslím, že mám organizační talent, a že kdyby byl nějaký dobrý nápad pro Plzeň, že zase není až takový problém tady nějakou aktivitu uskutečnit. Kde by bylo možno koupit Pozitivní noviny? Nikde jsem je tady ještě u nás neviděla. Moc pěkná je i nabídka krásných obrazů, i to by snad Plzeň na nějaké výstavě přivítala. Nápadů mám dost, ale jen mi k nim chybí ten krůček je tady v Plzni uskutečnit. Byla bych ráda, kdyby ze stovek vašich dobrých nápadů přišlo něco i k nám do Plzně.
Přeji Vám hezký den a těším se na spolupráci
Alena Jandošová
(93) ?  Zdeněk Wegner, 23.2.2006
E-mail zaslaný Jarmile Moosové

Milá paní Jarmilko,
strašně Vám děkuji za Vaše tak hodná slova! No, vykřičníky by měl  člověk šetřit, ale já nabývám dojmu, že na Těch Vašich novinách bude asi něco víc než jen ten pozitivní název: Pan Václav je tak vytrvale hodný, mé osobě tak nezaslouženě nakloněn, paní Nachtmanová mne také tak přátelsky přijala, a teď ještě Vy!
Po tolika létech dosti krutého života v emigraci mi pomalu svítá, že mohu vylézt ze své ulity a nebát se, že mě hned někdo praští po palici. Ne, nejsem schizofrenik, tedy ještě ne, ale možná že se "životu" podařilo udělat ze mě člověka poněkud zakřiknutého. Hm, asi je tomu přece jenom trochu jinak. Asi jsou dobří lidé nejen v povídkách. A jelikož jste vy všichni mí krajané, občané země, která mě do emigrace doslova vykopala, zvykám si jen pomalu. Ale není to nemožné, už proto, že jsem si vás takhle představoval, a tak jsem o vás a o své vlasti i psal. I když mi jakýsi ďáblík ustavičně našeptával, že to, co píšu, jsou jenom iluze. Nejsou! Očividně nejsou.
S lidmi, jako jste Vy, má naše vlast naději. Škoda jen, že už ne pro mé děti. Až se naučím pořádně psát, možná napíšu povídku o tom, co to pro emigranta jako já znamená, když po desetiletích zjistí, že jeho děti umístily svá srdce někam jinam než on. Možná Vám to bude znít pateticky, ale pro člověka mého typu není největší ranou emigrace a s ní spojená ztráta majetku, přátel a širší rodiny. Nejhlouběji mě zasáhlo uvědomění si, že se mé děti sice přiznávají k češtví, ale doma jsou tam, kde vyrostly. Já to vyjadřuji takto: Komouši mi z vlastních dětí udělali cizince. A sem by patřil vykřičník, ale ten by byl příliš slabý. Taková povídka by snad patřila do žánru "psychothriller", což by nebylo nic pro Pozitivní noviny. I když - kdo ví? Možná bude mít i toto svůj šťastný konec? Syn pokukuje po Karlově univerzitě. Ale to zůstává mým snem, kvůli kterému držím všecky své palce tak pevně, až mi modrají. :)
Přeji Vám moc pěkný den, a ještě jednou Vám srdečně za vše dobré děkuji.
S dokonalou úctou Váš
Zdeněk W.
(92) ?  Jana Reichová, 17.2.2006
Ohlas na článek
Blanky Kubešové: Romance pro Žoržínu (2)  

Žoržína a Bóža.
Knihy kupujeme, někdy dostáváme jako dárky, čteme je a rozhodně se s nimi nemíníme loučit. Někdy se k nim vracíme, třeba jen se podívat, když vzpomínáme a nejsme si najednou jisti, jak to vlastně bylo. Jak naše knihovna roste, přerovnáváme knihy z police do police, a vždycky je zase prohlížíme a vracíme se v mysli k jejich příběhům.
Knihy spisovatelky Blanky Kubešové máme v knihovně všechny, „Deník Leošky Kutheilové“dokonce dvakrát, protože později vyšel znovu pod titulem“Od školy se práší“.
„Romanci pro Žoržínu“ jsme koupili z exilového vydavatelství Konfrontace hned když vyšla v roce 1985.
V té době jsem ještě připravovala programy pro České rádiové vysílání v Sydney, kde jsem působila také jako hlasatelka.Žoržína ve mně vyvolala vzpomínky na naše začátky v Sydney, na všechny ty emoce, silný stesk po domově a přivedla mne k tomu, více se zamyslet, co ten náhlý přechod do neznáma znamenal pro našeho tehdy sedmiletého syna. Připravila jsem pro české vysílání  půlhodinový pořad z této knihy a do rozhlasu nám docházely dotazy, kde je možné knihu získat. Velmi rádi jsme předávali informace.
Bylo to velmi milé překvapení, najít Žoržínu na stránkách Pozitivních novin. Mohla jsem jít, jak se říká, „poslepu“, když jsem se rozhodla po dlouhé době vyjmout z knihovny román Blanky Kubešové a přečíst si jej znovu. Přesto ale budu čekat na každou novou kapitolu v Pozitivních novinách. Děkuji vám.
Jana Reichová, Austrálie
(91) ?  Petra Hrabánková, 15.2.2006                                                                                           
OHLAS zaslaný Zdeňku Hajnému Petra Hrabánková
 
Ctím Vás, pane Hajný,
jmenuji se Petra Hrabánková a velmi Vás ctím. Každé neverbální setkání s Vámi díky příběhům, které malujete, přináší vše, co má. Nechybí nic, pokud nám nechybí pokora a hrdost, abychom nebyli zklamáni vlastní nepozorností a lehkomyslností, protože obraz je pravda, bezpochyby usměvavá, zábavná, je
na ni spolehnutí. Jistě můžu polemizovat o pravdě jako takové – nic je vše, ale bavíme se tu určitý čas v určité formě, která debatu o pravdě připouští, úsměv…
     Každé Vaše Stvoření nového obrazu je denním darem každému, kdo sám jen těžko přijímá dary druhých, pokud ho to nikdo nikdy nenaučil. Jste na lidi hodný, jste také velmi šťastný, vaše seberealizace je vychytralou samozřejmostí, která se nikomu nezískává lehce a přichází pouze když pro nás ztrácí veškerý význam – Vaše umění je snad tím tolik milé. Napadlo mě, jestli se sám dokážete od svých děl odpoutat? Existuje tolik kopií a tolik různých lidí, ti, co si ještě jednoduše nezaslouží tolik jemné pozornosti – to je ve výsledku zasloužené plýtvání vlastní energií, ovšem nepřípustné. Sefíry přeskočit nelze. Skutečně mě zajímá, jestli v tomto případě existuje skutečná rovnováha, resp. maximální možná vyváženost. Je radost být takovým způsobem zvědavá, jsem ve znamení Raka a víc už bych Vám neměla co říct, takže překonám tu zdravou lenost a zkusím ještě udržet pozornost vám, kdo mi ji věnujete s jakýmkoli odstínem. Děkuji, když vás pobavím, jsem tu správně.
    Zaujalo mě devatero pana Pavla Pouteckého, bezpochyby Ideálního čtenáře PN, vnímám ho ale jako zvláštní monolog P.R. direktora, aniž bych jakkoli útočila, naopak – budu běhat k počítači, jestli se někdo ozve, těším se na to těšení, víc není nezbytně nutné – Pozitivní noviny nepřináší nic, co by urazilo, ponížilo, nebo nepříjemně unavilo. Obtěžovat se dobrovolně také nenecháme,
kdyby bylo nejhůř a nešlo by dál číst, co v sobě ještě objevujeme díky čtení Novin. Pozitivních, jistě, negativa neexistují. A pozitiva? 
     Proč tedy vysvětlujete čtenářům, že nemáte ve vínku vydělávat peníze? Je to nutné? Co si myslíte o svých čtenářích?
     Proč bych měla být ideální, když si oblíbím autora a budu číst cokoli, co vyřkne?
Kašlat na pravidla elektronické evoluce téměř lze, pokud se vám systém nesesype do náruče uprostřed slastně rozečtené myšlenky, hmm… nevadíJ.
     Proč si ideální čtenář má počkat trpělivě na dlouhé stahování stránek – bych také pootevřela – proč, to nakonec víme, nač ale několikero upozornění
na pomalý metabolismus internetové sítě, následně se ale nezabývat se tím, že těšení, nádech, pohled z okna – nakonec zaslouží naše tělo a o to sympatičtější nám pak zase ten geniální komunikátor bude, zkuste to také a třeba i Váš PC bude milosrdnější, přes to, že se ho to vlastně netýká. Ano, právě zkouším radost z čekání na reakci redakce a fuuuu, sympatický sportík, že?
     K moudrým slovům pana Wericha o říkání příjemných věcí můžeme tedy bezpečně přitakat, to byla rychlá ukázka. Ukázka. Nic dobrého, ani zlého tím nemyslím. Chci jít dál, kéž by se chtělo všem, kdo se ještě brodí mým textem, ač tuší, jak třeba vůbec nechápu, že celé devatero pana Pouteckého je nejsušší anglický humor.
     Proč vzpoura komunikačním a informačním konvencím? Vzpoura stojí vzácné síly, silné slovo silně působí. Myslím, že tento proces nezdravé komunikace trvá stovky let a má své tempo, naštěstí každý z nás má možnost volby, rozšiřování vědomí nelze urychlit, naopak. Vzpouru nemám ve slovníku, místo ní je vlídné pochopení a mravenčí práce, o které vzbouřenci nemají vědět, aby našli nezbytnou mírnost.
    Lidi nechtějí číst? Tumáš! Co prosím? Můj partner také nečte, ale poslouchá, kupuje mi knihy a já mu z nich čtu, stejně, jako dětem. Třeba někdy najdu knihu i pod jejich polštářem.
     Reakci, tedy literární výlev jsem splnila, už nejsem jen ideální čtenář, vnitřní klid, o kterém v závěru hovoříte, jsem našla, tak si ho budu hýčkat, když ho je třeba ukázat pětadevadesáti bytostem ze sta, mj. je mi 32 let, co myslíte, jak vidíte okolí mimo domov? Čísla mají radikální kouzlo, snad jsem vás nachytala u přemýšlení, co s tím zítra zase zkusíme udělat…
     Tak a teď si už můžu přečíst další články, názory a četl-li někdo až sem, rozhodně mu nechybí trpělivost, proto docela doufám, že mi někdo skočí do řeči a užijeme si barevný den.
     
     …Tolik z nás se touží stát středem vesmíru – bezhlavý útěk neinformovaných hlav, tam čeká prý absolutní naplnění. Obsáhnout všechno, stát ve středu vesmíru a nakonec právě pro to nevidět nejdůležitější bod. Stojíme na něm, v samém středu bytí… tuhle myšlenku nemám dořešenou, kdyby jste si zítra povídali u večeře, co se nestalo… Váš web jsem okamžitě zařadila
do oblíbených, tam, co je Osho, Dalajlama, nebo oblíbený web motorek. Já k nim cítím lásku, jako ke knihám…
(90a) ? čtenář, který chce zůstat v anonymitě,  8.2.2006

Vážená pani Stuchlíková.
Těším se na Vaše další příspěvky do POZITIVNÍCH NOVIN, a za svoji ne příliš pozitivní zpověď se Vám - hlavně moje starší já - omlouvá. ?
V první řadě Vám chci složit poklonu za Vaše příspěvky, které opravdu častokrát hladí duši. Čtu je moc rád. Poslední mne však trochu provokuje. Je to přímý zásah do mojí vnitřní schyzofrenie. Zkusím to vysvětlit.
Vaše příspěvky jsou vskutku a veskrze hluboké, i když podávány vcelku jednoduše, a moje starší já se s nimi plně ztotožňuje a identifikuje a stále rádo adsorbuje pozitivní přístup. Možná proto, že se jedná převážně o všeobecná témata. Vývojem, ach ne, to není přesné, radši postupem času však moje interakce s okolním světem etablovaly nenápadně a velmi pomalu moje druhé, mladší já. Nevím, kdy to začalo, snad když klukovi bylo 16. Snažil jsem se nenásilně radši si s ním zahrát partii šachu a nezapínat TV s Rambo bloody programem. V tomhle teenegerském věku jsem však zjistil, že na druhý den si v jeho třídě o filmu povídají, a on je stranou. Nemá v tu chvíli kolektivu co nabídnout, je mimo, je out. Já vím, jedná se o tu chvíli, a dámský gambit mu bude v životě víc užitečný, ale.....
Tento příklad uvádím iluzorně. Zjišťuji s nelibostí, že můj (Foglarovský) způsob výchovy je jaksi zastaralý. Ptám se sám sebe - jsem dostatečně vnímavý já sám vůči mladší generaci? Jsem schopen vnímat posun v životních hodnotách mladých lidí, nebo jenom nostalgicky vzpomínat? Mění se svět, lidstvo, člověk, hodnoty??? A tady se objevuje schyzofrenie.
Má rodič právo, či snad dokonce povinost, trvat na svých zásadách, normách, vnitřním etickém kodexu, částečně děděném a ověřeném empirií? Starší já říká ano, vždyť je tady letitá zkušenost - proč to nezúročit. Je přece nesmysl opakovat staré chyby. Mladé a dynamické já našeptává:  to je rigidní a retardující přístup! Tady je ten fundament. Co, nebo kdo, řídí jací jsme a kam kráčíme? Bůh? Nebo lidi sami? K mojí smůle sám boha nemám, ale věřící asi budou taky souhlasit, že jsme to především my. My LIDÉ - homo sappiens.
A tady i největší idealista musí vnímat celkový odklon lidské společnosti od hodnot předchozích generací (čest, pravdomluvnost, poctivost....) Je evidentní, že s nárůstem počtu obyvatel zeměkoule dochází paradoxně k nárůstu individualismu. Staré já by řeklo: sobeckosti. Mladší já říká něco jako pudovější - podprahově vnímané starosti sám o sebe. Evoluční přípravě na dobu, kdy to bude nezbytné. Kdy bude agresivita nutná.
Už dnes je tato agresivita evidentní a stala se součástí našeho deního života. Na některou jsme si zvykli, a častokrát ji akceptujeme (reklama). Prosadit svůj  výrobek vůči jinému vcelku chápeme a podporujeme. Jiné projevy agresivity už ale odsuzujeme (např. válku ve jménu ideí či kvůli ropě..), taky terorismus ve jménu čehokoli, o tom ani nemluvě...  Jasně,  je mnoho výjimek a kladných příkladů. Ale zkusme uvažovat demokraticky = většinově. Kam to spěje Quo vadis? Jestli pominu vyší moc či pandemii, pak jako šachista predikuju vývoj: 
Individualismus. Osobnosti individuí budou více reflektovat sociální zkušenosti, které budou více a více světské. Třeba málo vody, vzduchu, místa k životu, a taky obrana svého teritoria, své pravdy, svého partikulárního zájmu, třeba i obranu svojí rodiny. To povede ke globálnější  intenzifikaci výroby, efektivity, spotřeby a sekundárně k vyšší agresivitě toho dosáhnout. Tím vším budou popisovány dětské duše, duše dětí našich dětí a dušičky dětí jejich dětí. A tak moje mužské mladší já je v rozporu se starším a zkušenějším já. Oboje jsou rády, že kromě racionálního - tohoto "mužského" - uvažování existuje i pozitivnější "ženské", které vnímá vše na jiných principech, než chladná logika.  Přeji jsi jen moc a moc, aby se to mužské logické a pragmatické vnímání mýlilo, a to ženské prosadilo. A knihy, jako  POŽÍRAČKA MRTVOL A JINÉ PŘÍŠERNÉ HISTORKY, aby nikdo nekupoval, nečetl a tudíž aby je nikdo nepsal.

(90b) ? Jana Stuchlíková - odpověď,  9.2.2006
 
Dobrý den,
velmi Vám děkuji za Vaše slova a dovolím si oponovat Vašemu mladšímu a dynamičtějšímu Já. Také moje Já není jen jedno a růžky vystrkuje několik malých Já, které však moje Velké Já často usměrní, i když samozřejmě "bere" jejich námitky, připomínky a nesouhlasy. Moje Velké Já je docela konzervativní, je taky idealistické, mnohdy naivní a často až nemístně optimistické. Základy jako  poctivost, vítězství dobra nad zlem, čest, laskavost jak k sobě samému, tak k druhým, shledává dosti pevnými, zvláště v době, jako je ta dnešní, i když se může někdy zdát, že je mnohdy úplně mimo. Ale učí se jedné věci - v jistých ohledech nesrovnávat, a to mu pomáhá zůstat sebou samým. Má pocit, že jinak by se mohlo zpronevěřit samo sobě. Podle něj každá doba (bez výjimky) má své, ale  hodnoty, které vyznává, platí stále. Mé Velké Já má také jednu zkušenost, že totiž, když vyšle svoji energii "do světa", vrací se mu ve stejné kvalitě, přičemž se dotkne nejen těch, kteří ji  šíří dále. A moje Velké Já si proto také nemyslí, že osobnosti jednotlivců budou stále více a více světské. Leda, pokud se odkloní od těch idealistických a konzervativních pilířů. I já mám stejné přání jako Vy, a tak neustupuji ze svých pozic.
Moc Vám děkuji za Váš názor, vážím si ho, protože je jiný, než můj a tak to má být. 
Mějte pěkný den a pozdravujte Vaše zkušenější Já. 
(90c) ? pokračování - čtenář, který chce zůstat v anonymitě,  9.2.2006
 
Dobrý den přeji,
Vážím jsi toho, že reagujete. Mám ale dojem, že se naše myšlenky použitím slov a vět minuly.  
Zkusím to věcněji.  I když z Vaší věty:".... pokud se odkloní od těch idealistických a konzervativních pilířů" jsem pochopil, že můj svět bez boha se s tím Vaším nikdy nesejde, a bohužel asi i nejupřímnější snaha o pochopení se navzájem narazí na ideologickou prapodstatu rozdílností našich osobností, a to asi podvědomě, neuvědoměle a nechtěně, a asi oba tak trochu s lítostí.
Nejsem jsi jist, že vyslání "pozitivna" a dobra se automaticky zhodnotí a vrací. Všeobecně to asi platí, ano, když pozitivno vyšlete do pozitivna. V tomto případě se dobro rozmnožuje, a to s kvadrátem. A dobro asi pravděpodobně evokuje jenom dobro. Už jsi ale nejsem jist,  jestli i přetlak dobra interferujícího s totálním  zlem, má šanci?!  A koneckonců je jenom dobro cílem? Nepotřebuje dobro, aby bylo dobrem, nezbytně i existenci zla? Samozřejmě vím, že s dobrem se jaksi nedá kalkulovat, šmelit resp. nejde ho materializovat. Dokonce bych řekl, že je i netaktní a nezdvořilé  o něm moc a nahlas mluvit. Všeobecná definice dobra mne však přijde frázovitá, banální, povrchní umělá a nepoctivá.
Bipolární logika dobro-zlo  (pravda-lež, černá bílá, jednička-nula) totiž najde uplatnění v techickém světě, to ano. V reálném životě je to však mnohem složitější. Vykonávání dobra, o kterém je jeden přesvědčen že je to DOBRO,  je z jiného pohledu nebo času či časoprostoru vlastně zlem.
Obávám se, že hodnoty člověčenstva už dlouhou dobu nejsou ty pravé, které by lidský rod posouvaly k vyšší kvalitě = schopnosti radosti z DOBRA. Radost - pocit uspokojení nahrazuje už tisíciletí v naší kultuře materiální svět (v ČR snad  kromě některých čtenářů PN a diváků TV2 :) )
Konzervativní pilíře - postuláty - fixy, o kterých se nepochybuje a jsou jednoduše dané, neměnné. Člověk je přijme skrz-naskrz. Ovládne vírou svoji duši i tělo. Chce mít svoji komunitu, svůj svět, a taky svoje DOBRO. Tohle dělá (podle mne) člověka silným i slabým zároveň.
Aby však tyhle moje psychobludy měly trochu jasnější výstup.... Necítím hodnotovou stálost lidského rodu. Se smutkem vnímám materializaci i duchovního světa a duchovní chátrání lidského rodu. Mám dojem, že jsem na té rozhledně časoprostoru, je jasno, ale není to hezký pohled.
Díky ještě jednou za Vaši reakci.
(89) ?  Vlasta Smržová, 11.2.2006
Odpověď P.Loužeckému na zveřejnění článku
Vlasty Smržové: Chlapa ničím nenahradíš

Vážený pane bossi,
Vaše vlídné přijetí mě velice potěšilo, a tak nějak mi nasadilo křídla (pozor na ptačí chřipku). Až dosud jsem přispívala do webpraha.cz, který jsem náhodně objevila loni na internetu. Tam jsem také četla příspěvky paní Čihákové a přes ni jsem se dostala k Pozitivním novinám. Protože Pozitivní noviny jsou to pravé ořechové, co hledám ke zbytku života, ráda bych prezentovala své příspěvky otištěné na tom webupraha u vás. Jde o pár kraťásků (Ó baby,baby, Největší Čech se teprve narodí, Nedotýkejte se našich kruhů, Dědova mísa po inovaci, Variace na jihočeskou lidovou,vrchol emancipace aj.) Jde o to,zda je to etické přetahovat příspěvky takhle z jednoho fóra na druhé.
Hledíc naší další spolupráci vstříc, znamenám se v dokonalé úctě.  
Vaše
Vlasta Smržová
P.S. Náramně mě pobavilo ilustrační foto (přesýpací urny) k mému příspěvku. Dík.

 
? Pavel Loužecký, 11.2.2006


Milá paní Smržová,
moc mě těší, že jste se rozhodla strávit zbytek života s Pozitivními novinami. To je opravdu moudré rozhodnutí :-)
Nicméně co se týká přebírání článků otištěných již někde na internetu, tak tomu se ze zásady bráníme, neboť to považujeme za zbytečnou ztrátu času (a internetového prostoru), mohou-li si to čtenáři najít jinde. Samozřejmě ne vždy se to podaří (třeba zrovna jako s rozhovorem pana Svěráka, což jsem se ale dozvěděl - nikoliv od autora - až poté, co byl vydán).
Takže - mohu-li poprosit - určitě budete mít ve svém literárním šuplíku řadu skvostů, byť třeba i z doby dávno minulé, které sice někdy někde vyšly tiskem, ale NE NA INTERNETU (to je podstatný rozdíl). Totéž se snažíme dělat i s Ondřejem Suchým, jeho bratrem, nebo s panem Švandrlíkem, kdy publikujme poměrně unikátní texty, které vycházely časopisecky v šedesátých letech minulého století, a které dnes už nikdo nezná (a je to chyba). Těším se na Vaši zprávu.

Pavel Loužecký
(88) ?  Eva Kudrnková, USA, 2.2.2006

Mily Pavle,
moc mne mrzi, ze nemam vubec zadny cas, abych se venovala cemukoliv jinemu, nez praci. Nicmene se mi nedavno prihodilo, ze jsem hledala na Internetu neco o Josefu Ladovi, a dostala jsem se az na Jaroslava Haska a k memu naprostemu nadseni jsem objevila stranku
www.zenny.comwww.SvejkCentral.com, kde jsem se dozvedela spoustu zajimavych veci o druhem prekladu Svejka do anglictiny.
Myslela jsem si, ze by Vas to zajimalo. Pan, ktery Svejka podruhe prelozil se jmenuje Zdenek Sedlon a je to puvodem Cech. Uz jsem si s nim vymenila par emajlu a vypada to, ze je to prave takovy clovek, jaky nam byl shury seslan na to spravne prepracovani Svejkova prekladu. Uz jsem si knihu objednala a uz ji mam doma. Ted jen najit ten cas na to, abych si ji v pohode mohla precist a uzit a potesit se schopnostmi prekladatelu.... Nicmene, mam pocit, ze bychom nemeli zanedbat moznost zaseti Svejkova seminka do anglicky mluvici casti sveta a jsem presvedcena, ze by to hodne pomohlo globalnimu porozumeni.
Vy mate, jak jsem vyrozumela z cetby clanku v Pozitivnich novinach, spoustu pratel v zahranici a oni maji zase jen anglicky mluvici pratele, tak jsem si myslela, ze by vubec nebylo na skodu, kdybyste jim tuto Web adresu predal, nebo ji alespon v Pozitivnich novinach uverejnil, a tim jsme prispeli k rozsireni anglickeho Svejka do sveta. Tim by se jiste nasledne zvysil zajem o Ceske zeme, a potazmo i o Vase a Honzovy rodokmeny. Treba se to konecne povede. Preji vam hodne uspechu a doufam, ze se mate dobre. Uprimne zdravi
Eva Kudrnkova