- Vážený pane Fencle,
-
- děkuji za Vaši pochvalu, které si velmi vážím proto, že přesně to, o čem píšete, je tak trochu mým krédem. Nepochybně je obsah důležitý, neboť kolem něho se všechno točí, ale jsem si jist, že forma bude na internetu čím dál tím více nabírat na důležitosti.
- Dneska již všechno dělají informační systémy automaticky, a na výsledku je to strašně moc vidět. Je tam – podle mého mínění - cítit nedostatek lidské péče a osobního zaujetí pro věc.... Přeci jenom lidská práce - i se všemi svými nedokonalostmi - je neopakovatelně autentická, upřímná, jedinečná, a když jí člověk dělá z přesvědčení a rád, musí to na ní být časem prostě vidět.
-
- Snad i proto se tak rád dívám na staré filmy a dokumenty, které pojednávají o řemeslném fortelu, jedno jakém.
- Nedávno běžel v televizi letitý seriál Synové a dcery Jakuba Skláře. Sledoval jsem ho už po x-té jako u vytržení, a neustále obdivoval Jaroslava Dietla, jak přesvědčivě dokázal vykreslit sklářský fortel, hrdost starých sklářských mistrů na svou profesi, jak dokázal geniálně vtáhnout diváka do prostředí, v němž zřejmě (divák) nikdy nebyl, a přesto se v něm už od první scény cítil jako doma.
- Hodně jsem o tom přemýšlel a hledal důvod toho sklářského magična .... Až jsem nakonec dospěl k poznání, že Jaroslav Dietl oslavoval veškerým svým dílem (ať už vezmeme jakýkoli jeho seriál nebo jiné dílo) stavovskou čest, profesionalitu, fortel, lásku k práci, řemeslnou zručnost, tedy všechno to, k čemu my, lidé 21.století, pomalu, zato nevratně, ztrácíme vztah.
-
- A proč to všechno zmiňuji? Informační věk je období vysoce sofistikované, unifikované, s důrazem na kvalitu, efektivitu, prosperitu a co nejvyšší produktivitu. Zdá se mi však, že na druhou stranu čím dál tím více ubírá lidem možnost VYJADŘOVAT SE PO SVÉM, tak jak oni sami věci a dění kolem sebe cítí, a to tím, že jim dává do rukou stále dokonalejší nástroje, kterých oni pak využívají pouze V RÁMCI MOŽNÉHO.
A než vůbec stačí pochopit a prakticky zvládnout všechny ty technické vymoženosti, na jejichž základě by měli KONEČNĚ ZAČÍT TVOŘIT, tak jim technologičtí mágové předhodí úplně novou verzi, mnohem dokonalejší a propracovanější, kterou určitě musejí mít, protože jinak by přeci byli "sto let za opicema", a donutí je opět objevovat a poznávat nové a nové obzory, možnosti, formy, styly a já nevím co ještě, takže na dílo samotné pak obyčejný smrtelník jaksi opět nenajde čas .... -
- Informační věk z nás prostě dělá VĚČNÉ STUDENTY, kteří nikdy nebudou moci tvrdit, že znají dokonale své řemeslo. Snad jen v ojedinělých případech se přihodí, že bude moci otec předat SVÉ ŘEMESLO SYNOVI (alespoň co se týče informačních a komunikačních technologií). Dnešní mládež totiž strčí – alespoň po této stránce - své rodiče hravě do kapsy, a jejich sebejistota, která nemá do osmnácti let věku žádné opodstatnění v praktických zkušenostech, je povede k čím dál větší povrchnosti a těkání jen po povrchu věcí.
-
- Jak z toho? Musíme se proti tomu NĚJAK BRÁNIT. Musíme opět začít hledat cestu KE KOŘENŮM! My, dnešní čtyřicátníci, padesátníci se tam totiž budeme muset SAMI CO NEJRYCHLEJI VRÁTIT, abychom alespoň své vnuky mohli ještě nasměrovat nějakým správným směrem.
Naši dědečkové, kteří ten tradiční fortel v sobě měli, už nežijí. Naši otcové, kteří k němu přičichli a často ho od svých otců získali, pomalu vymírají. Ale my, děti "moderní doby", narození v padesátých až sedmdesátých letech minulého století, zparchantělí nastupujícími technickými novinkami a nemilosrdně válcovaní informačním věkem, již profesně tápeme, nemáme své vlastní kořeny, tradici, neovládáme řemeslnou práci a drtivá většina z nás se utápí v nekonečném kolotoči obchodu, managmentu a služeb. - Každý třetí, čtvrtý, pátý ... je dnes čehosi inženýr, doktor, magistr nebo bakalář, ale prakticky neumíme nic. Sice toho teoreticky hodně víme, ale stejně se pouze více či méně úspěšně snažíme orientovat, neřku-li vyznat se v tom nepředstavitelně obrovském informačním oceánu, který bude s přibývajícím časem narůstat a bobtnat a valit se na nás ze všech světových stran.
-
- Kdyby se mě samotného dneska někdo zeptal, čím vlastně jsem, tak musím přiznat, že NIČÍM. Tak jako dříve byl člověk sklář, kovář, řezbář, švec, hrnčíř, kupec, havíř, doktor, povozník, hajný ....., tak já musím přiznat, že jsem NEVÍMCO. A to mě děsí, protože i moje děti budou s největší pravděpodobností NEVÍMCO, neboť ode mě nedostali možnost přičichnout k MÉMU ŘEMESLU. Možná zdědili nějaké vlastnosti, buňky, geny, ale to je přeci strašně málo ....!
-
- Koukám, že jsem se pěkně rozpovídal, a přitom to začalo tak hezky, pozitivně, optimisticky .... Ale abych se znovu vrátil na začátek.
- Dělám Pozitivní noviny, dělám je rád, byť s velkým, každodenním časovým nasazením. Možná, že kdybych uměl práci webmastera tak, jak se dělat má, že bych na tom strávil času mnohem méně. Ale určitě by pak Pozitivní noviny nevypadaly tak, jak dnes vypadají, a určitě by mě to tolik a tak dlouho nebavilo. A jsem opravdu moc rád, že to je z nich cítit a že to někteří lidé dokáží ocenit.
Je to vlastně takový můj malý návrat k jakýmsi imaginárním kořenům (a to i přesto, že v mém rodu nikdo nikdy novinářem, vydavatelem, webmasterem ani grafikem nebyl), a cítím se přitom jako ten Jakub Sklář, který si u své milované pece pracně vyfoukne svůj vlastní křišťálový pohár, přestože by si mohl za pár korun koupit podobný v nejbližším supermarketu. 
Ten můj pozitivní pohár je pro mě totiž mnohem vzácnější, než sebelepší redakční systém, protože takhle nedokonale, amatérsky, ale jedině díky tomu snad také originálně, ho nedokáže vyrobit žádný stroj. Je mi jasné, že díky němu nikdy nezbohatnu, ale zato mám nádherně povznášející pocit, že na tomto světě nejsem nadarmo a že netvořím pouze jedno kolečko ve velkém stroji čehosi.
Proto dělám Pozitivní noviny a jsem šťastný, že mám kolem sebe lidi, kteří je dělají rádi se mnou.-
(na fotografii jsem zachycen ve vzácné chvilce s kamarádem a spolupracovníkem nejbližším a nejvěrnějším - Václavem Židkem - u sklenice černého piva při jedné z jeho občasných návštěv Prahy).
|
