■ Jako kluk jsem měl rád vaše knížky Pan Buřtík + pan Špejlička (1971) a Pan Buřtík a pan Špejlička protrhli smůlu (1972). Jejich titulní hrdinové připomínají Laurela a Hardyho anebo Poláčkova Edudanta a Fracimora, jsou však zcela původní. Rád bych vás teď vyzval, abyste napsal ještě nějaké pokračování těchto skvělých příhod! Myslel jsem si, že toto sešitové dílko, vydané kdysi Albatrosem, upadlo v zapomenutí, a najednou koukám: Vy si na ně vzpomínáte. Tak jsem ho vyhrabal a znovu přečetl. Kdyby o to někdo stál, připsal bych ještě jeden díl, aby to vydalo na jednu útlou knížku.
■ Skvělé!... Ze všech vašich a Smoljakových her je „nejvíce pro děti“ Dlouhý, Široký a Krátkozraký (premiéra 1974, knižně 1987, samostatně 1992). Bylo záměrem vlákat do Divadla Járy Cimrmana více dětí? I z toho důvodu jste uvedli právě tuto Mistrovu hru? Nevzpomínám si, že bychom chtěli přilákat do Divadla Járy Cimrmana děti. Proto jsme ostatně té hře dali podtitul „pohádka, která u dětí propadla“. Pro malé děti to ani není. Když je na to rodiče náhodou přivedou, jsou dost zklamané. Například princeznou Zlatovláskou v podání dr.Bruknera nebo prof.Vondrušky.
■ Za vymykající se zvláštnost mohu označil vaši publikaci Tatínku, ta se ti povedla (1991), která byla napsána a odmítnuta už za normalizace. Je to snad jediná knížka na světě, která jaksi „kráčí sama uvnitř sebe i proti sobě“. V tom smyslu, že chválí spontaneitu rodičovského vyprávění nad postýlkou a upřednostňuje až na místě vymýšlené večerní pohádky před čtenými. Co vy sám? Uměl jste být při uspávání dětí spontánní - anebo jste obvykle „jen“ četl, byť jistě mistrně? Číst dětem z knížky je pohodlnější. K vymýšlení jsem byl svými dětmi nucen. Je to nápor na mozek, zvláště když cítíte, že je příběh zaujal a těší se, jak to dopadne, což vy ještě nevíte.
■ Půvabná sbírka povídek Radovanovy radovánky (1994) – asi vaše vůbec nejlepší prózy, tedy z těch pro děti, existuje jak ve zvukové podobě (čtete vy sám), tak jako večerníčky (1986, namluvil Luděk Sobota). Vzpomněl byste, jak jste Radovana vymýšlel? A jak psal? Ono zahradnictví, třeba, kde má hlavní hrdina tátu a svůj ráj, to jste si úplně vysnil? htěl jsem napsat příběhy pro televizní Večerníček. Jednak proto, že se mi ten dychtivě sledovaný pořad líbil, a taky proto, že jsem nutně potřeboval peníze. Děje jsem vymýšlel na procházkách. Hned za sídlištěm Spořilov bylo zahradnictví (na břehu rybníka Hamrák), které mě inspirovalo. Neuvědomil jsem si však, jak jsou ty několikaminutové příhody pracné. Animace je dokáže velice rychle odvyprávět, ale než to napíšete… Proto jsem už pak žádné večerníčky nedělal. Měl jsem touhu je pro televizi namluvit, ale pan režisér dal přednost Luďkovi Sobotovi. Tak jsem je pak přepsal do prózy, udělal z nich knížku, a tu jsem načetl, čímž jsem si tu touhu splnil.
 ■ Psal jste i nedělní pohádky pro rozhlas. Jedna z nich, Kolo se zlatými ráfky, vyšla i v knize: To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana (1992). Existují ovšem i další vaše rozhlasové pohádky. Které z nich byste rád připomněl? A která by stála za reprízu? Kolo se zlatými ráfky bylo v rozhlase natočeno dvakrát. Nejdříve režisérem Janem Fuchsem pod názvem Tiché šlapací království (nahrávka smazána v době tzv. normalizace), a potom režisérem Karlem Weinlichem. Má první rozhlasová pohádka se jmenovala Tři auta. Za reprízu by asi nestála. Možná, že by se však dal ještě poslouchat „Krápník a Františka“, vůbec první stereofonní slovesná nahrávka našeho rozhlasu.
■ Vaše knížka s dlouhým názvem Pohádka o princezně Jasněnce, kterou Luftbaba zaklela v želvu, jak ji Olda vyprávěl Aničkám ve filmu Akumulátor 1 (1994), je přímou součástí v titulu zmíněného filmu (knižně také 1994), jehož jste spoluautorem. A tato publikace o Luftbabě je ve filmu vašeho syna dokonce i přímo viditelná jako jedna z rekvizit... Vznikla až na zakázku a jako doplněk scénáře, anebo už jste ji měl napsanou předtím a jen ji do Akumulátora dosadil? Vznikla na zakázku, a podle toho taky vypadá.
■ Opravdickou poctou pohádkám Karla Čapka byl váš film podle jeho Loupežnické a Doktorské pohádky. Spojit tyto dva příběhy ve scénář Lotrando a Zubejda (1997) byl šťastný nápad. Uvažoval jste však i o zpracování některé další pohádky z Devatera? Která se vám ještě zamlouvá? Všechny pohádky z Devatera jsou krásné, a pokud jsem měl při psaní pro děti nějaký vzor, byl to Karel Čapek. Ale pro pokrytí plochy celovečerního filmu se mi hodily jen ty dvě, které jsem trochu drze spojil.
■ Obdobně jste už dříve poctil i Jana Wericha a konkrétně jeho knihu Fimfárum (1960) filmem Tři veteráni (1983). Wericha (1905-1980) jste i zažil. Kolikrát jste se setkali? A měl opravdu hrát v Kulovém blesku (1978)? Ta setkání byla jen tři. K prvnímu došlo, když přišel do Divadla Járy Cimrmana na hru Němý Bobeš aneb Český Tarzan (premiéra 1971, knižně 1987, samostatně 1993). To bylo nejdelší, protože setrval v naší šatně přes půlnoc, vyprávěl, a potom jsme ho vyprovodili domů na Kampu. Druhé a třetí setkání bylo při jeho narozeninách. A při tom třetím jsme mu nabídli roli starého herce Bílka ve filmu Kulový blesk (1978, scénář knižně poprvé 1992). Cítil však, že už mu ubývá sil, a nabídku odmítl.
■ A Bílka pak ztvárnil operní pěvec Karel Kalaš... Dalším báječným filmem byl i dětský snímek Ať žijí duchové (1977). Tam jste vepsal věru že nádherné písničky. A podílel jste se i na scénáři. Vzpomenete ještě, jak se dá vymyslet refrén „dumky-žalky“? Vzpomínám si, že jsem trochu váhal, když mě ta podivná slova-neslova napadla. Ale pak jsem je do písničky dal. Připadalo mi to zpěvné a posmutnělé.
■ Nedávno jsem poslouchal vaše cédéčko, zhudebněné Mládkem, a nazvané Mládek zpívá Svěráka a naopak (2004). A musím dát Ivanu Mládkovi za pravdu: jste skutečně jediný textař, který se uměl strefit do jeho svébytné poetiky. To jste takový „mistr přizpůsobivosti“, anebo jednoduše s Ivanem hodně podobné krve? Tehdy v tom nebyla snaha napodobit Ivana Mládka. Požádal mě o spolupráci v době, kdy mu nechtěli jeho vlastní texty vysílat pro jejich přílišnou neobvyklost. A protože jsme si byli v humoru dost blízcí, napsal jsem pár textů, které byly na půl cesty mezi tím, na co byli v rozhlase zvyklí, a tím, co chtěl Ivan zpívat. První písnička se jmenovala Láďa jede lodí.
■ Nu, a pak další: Dáša jedla cukroví, Švagr má bagr, Svatební holínky, Mravenci v kredenci, Švadlenka Madlenka, Dívka s modrou matrací. Hity! Nebo aspoň pro mou generaci. Pod týmž pseudonymem Emil Synek jste však pararelně tvořil i vážnější věci, nejznámější z nichž je Holubí dům (1973), anebo... Kudy jste se, propána, dostal až k textování podkladu pro rockovou Šípkovou Růženku (1976) od skladatelů Ritchie Blackmoora a Davida Coverdala a od skupiny Deep Purple? František Ringo Čech potřeboval písničku pro Jiřího Schelingra. Jako autor slov k Holubímu domu jsem se mu zdál asi nejvhodnější, a tak mě požádal, abych ten hit Soldier of Fortune počeštil.
■ A jak to bylo se známou písničkou o zkratkách? Měl dřív tu svou Ivan Mládek, anebo jste dříve vytvořili tu svou vy a Uhlíř? Tu s nezapomenutelným refrénem SRPŠ? To se někdy stane, že ve vzduchu visí téma a autoři podobného ladění po něm sáhnou, aniž o sobě vědí. Tím tématem byla v roce 1977 záplava zkratkových slov. A tak jsem pro Jaroslava Uhlíře napsal písničku S OPBH na LVT (na SP desce 1980) a Ivan Mládek napsal své Zkratky (na LP desce Předposlední leč, 1980).
■ Tady bych se rád vrátil a připomněl, že už ve vaší a Smoljakově hře pro mládež Lochneska se vyskytla písnička „OÚNZ twist“... Ale vy textujete celý život a často vznikají šlágry! Některé jste vytvořil i pro Dádu Patrasovou (Pasu, pasu písničky). Uznáváte tedy tuto královnu dětské zábavy? Přímo pro Dádu Patrasovou jsme s Jaroslavem Uhlířem žádnou písničku nenapsali. Je ale pravda, že královna některé naše dětské písničky zpívá.
■ Vaše texty vyšly v řadě knížek: „Není nutno...“ (1994), Dělání (1996), Zpěvník (1997)... A skladby jako Neopouštěj, Nastává máj, Vlnitý plech, Na té naší pouti, Maminčin perník, Panský kočí, Holky z Polabí, Pan doktor Janoušek, Statistika, Semiška, Jaro dělá pokusy, Když jsem já šel do lidušky, to jsou vše opět potenciální (anebo skutečné) hity (i díky Uhlířovi)... Jak jste s psaním písniček začínal a která byla první? Mám za sebou řadu hříchů z mládí, kdy jsem psal texty pro dechovku nebo pro Smyčcový orchestr Antonína Ulricha (Mám ráda hajnýho, Kapesníčky…) První písnička, která započala mou spolupráci s Jaroslavem Uhlířem, vznikla roku 1967 a jmenuje se Strašidýlko Emílek. Ty další jsme potom psali pro televizní pořad Hodina zpěvu, který potřeboval osm písní ročně. A textování večerníčků o včelích medvídcích mě přivedlo ke spolupráci se skladatelem Petrem Skoumalem.
■ Vaše písnička Edu vzali k fotografovi mi vždy připadala jako dodatek ke scénáři Obecná škola (1991, knižní verze 1992). Mají film a ten text skutečně podobnou chvíli vzniku? Je tu souvislost? A nepatřila píseň původně do scénáře? Nepatřila. Vznikla roku 1994, tedy o čtyři roky později než Obecná škola. Ale je to taky vzpomínka na dětství, proto ta příbuznost.
■ Jinou vaší nezapomenutelnou písničkou je Elektrický valčík (1981) ze hry Lijavec (premiéra 1982, knižně 1992). Atmosférou mi připomíná „pokrokové“ pasáže z Hrabalových a Menzlových Postřižin... Elektrický valčík (původně Zavedení elektrického proudu do obce Malá Paseka) jsem psal jen tak, z potřeby udělat si komickou oslavnou píseň něčeho, co za oslavu skutečně stálo. Představa, že se ve vsi prvně rozsvítily žárovky, mě jako syna elektrikáře fascinovala. Uhlíř dal tomu textu nejdřív úplně jinou melodii, ale napodruhé se trefil do té geniální, dráždivé jednoduchosti. Když byl Elektrický valčík hotov, náhodou se nám svým tématem hodil do Cimrmanovy doby, a tak jsme ho zařadili do představení Lijavec. Touhle písničkou začala také naše spolupráce s režisérem Viktorem Polesným, který z ní udělal starodávný televizní klip.
■ Mám dojem, že vy zkoušíte dělat už programově - a postupně - texty pro nejrůznější druhy hudby. Tento valčík, jindy Mozartovu „Paní nadlesní“, jindy zase pro Mládka, dechovku, jak jste přiznal..., a konečně i zmíněný britský hardrock. Chcete snad vyzkoušet všechno? Nemyslím si, že bych programově zkoušel všechny žánry, ale je pravda, že zdolat nový úkol je pro mě lákavé. Nejlákavější a skoro svatokrádežné mi připadalo textování Mozartovy Malé noční hudby.
■ Další vaší nezapomenutelnou písní byl Severní vítr (na SP desce 1981) z filmu Vrchní, prchni (1980). Pokaždé, když tuhle vaši komedii znovu vidím, zatoužím po druhém dílu. Pokaždé. Jaksi se to zřejmě samo nabízí... Uvažujete o něčem podobném? Do druhých dílů se mi nikdy nechtělo. Shodli jsme se na tom i s Láďou Smoljakem, že člověk dá do filmu to nejlepší, co umí a ví, a pokračování by byla hostina ze zbytků.
■ To bych neřekl. Jde jenom o věc přístupu - a druhý film by přece mohl navázat i jen velmi volně. Být i o něčem hodně jiném, ale vyjít z charakteristik pana Vrány a dalších hrdinů. Film Vrchní prchni měl také vyjít jako kniha, ale ačkoli by mohlo jít o bestseller, zatím z toho sešlo. I Tři veteráni měli vyjít – a zatím nevyšli. Dojde na to? V prvním případě si nejsem jist, jestli hodnota té filmové povídky stojí za knižní vydání, a ve druhém jde o adaptaci Werichovy pohádky, která je sama o sobě literárně tak hezká, že vydávat můj přepis mi připadá nepatřičné.
■ Což se zřejmě týká i případného přepisu Lotranda a Zubejdy... Já však rád vzpomínám i na vaše televizní komedie. Muže, který se spustil (1974), jste napsal s Miloněm Čepelkou. Hm. Nebál jste se, že bude zde zobrazený a zcela hazardní sestup z Nuselského mostu po provazovém žebříku napodobován? A napsal byste tu komedii i ještě dnes, kdy už má Nuselák na kontě tolik sebevražd? Asi ne. I když jsme s Miloněm Čepelkou nenabádali ke skokům, ale k sestupu.
■ Skvělá byla i další vaše televizní komedie Dveře (1975, opět s Miloněm Čepelkou)... U ní stojí za zmínku, že to byl režijní debut Ladislava Smoljaka. Aby mohl režírovat filmy, musel se prokázat nějakou prací, tak jsme mu s Miloněm Dveře svěřili.
■ Tohle vaše scénáristicky „úvodní“ údobí v čase okolo Dveří, kdy vznikl i film Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), je nesporně charakteristické scénáři až přehuštěnými nápady. A vy sám jste uznal, že vám četnost těch gagů dodatečně připadala až marnotratná. A dnes? Už se krotíte - třeba u Vratných lahví? Když je autor mladý, je hravější a nápaditější. A ze strachu, aby nenudil, pídí se po vtipných situacích. Ne, dneska se nekrotím, mám však strach, abych se neopakoval, a taky rád sahám i na jiné, třeba nelegrační struny.
■ Vaše scénáře, ale i jiná vaše díla prozrazují až pozoruhodný smysl pro detail. A taky skvostnou pečlivost. S tím souvisí i to, že jste (jak přiznáváte) spíše pomalým a pečlivým čtenářem. Je to výhra, anebo vám to někdy vadilo? Vadí mi, že vinou své čtenářské pomalosti nejsem tak sečtělý, jak bych chtěl. Ale smysl pro detail je snad to základní, co musí psavec mít.
■ A co váš stále nesplněný sen, pane Svěráku? Chtěl jste přece napsat i sbírku povídek. Jen co dotočíme Vratné láhve – jestli se ten zakletý projekt vůbec podaří - dám se do toho. Mám zatím pět povídek. Tak ještě pět kousků - a bude to pod střechou.
Děkuji za rozhovor. |
Ve svých osmadvaceti debutoval Zdeněk Svěrák dětskou knížkou Proč malíři nestačí plnovous? (1964) ilustrovanou Jaroslavem Malákem. Zařadila se důstojně do edice dětských sci-fi s robotem Emiliánem nazývané Proč?, a my se v knize dočítáme o tom, jak se Emiliánovi (který se živí kovovými matkami) počalo zajídat „fexírování“ televizního režiséra Zoufalého. Uprchne tedy ze studia, aby se stal malířem. S tím mu pomůže i tvůrce jeho mechaniky Karel – a nasměruje robota na Vinohrady za akademickým malířem Janem Bíbrfousem. Ten pak Emiliána (a tím i malé čtenáře) zasvěcuje do základních výtvarných pojmů. 
