Martin Vačkář: Skladatel Dalibor C. Vačkář

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

V těchto dnech si připomínáme sto let od narození skladatele
Dalibora C. Vačkáře.  Filmovým divákům mnoha generací se zapsal do srdcí především nezapomenutelnou hudbou k filmové pohádce Pyšná princezna. 
Složil hudbu k celkem 36 filmům, např. Divá Bára, O ševci Matoušovi, Anděl na horách, Dovolená s Andělem, Tajemství krve, Milujeme, Alena, Kde alibi nestačí ad. Jeho hlavní skladatelskou doménou však byla symfonická hudba.
Narodil se 19.září 1906 v rodině populárního skladatele Václava Vačkáře (při bouři na moři na lodi u ostrova Koručula, kde jeho otec působil jako kapelník městské hudby). Matka Johanna Faltysová byla herečka, tím byl jeho silný hudební talent obohacen i o cit pro slovo a příběh.  Po otci měl nejen nadání,  ale i životní elán: Boj o základní věci života posilovaly jeho  charakter i tvůrčí náboj. Prožitek a později úsměvný nadhled, chápání motivů i snů druhých, sociální cítění, ho provázely celý život.  A za vším stála víra v Boha a v to dobré v člověku. 
Na mistrovské škole úspěšně absolvoval skladbu u Josefa Suka a housle u primaria českého kvarteta Karla Hoffmana v r. 1931 a bylo zřejmé, že česká hudba dostala výrazný talent moderně romantického typu. Měl živý vztah k tradici a pojímal ji jako ostruhu. Živelnost jazzu - dva roky hrál v orchestru spolužáka a přítele J. Ježka - a předválečná moderna jej inspirovaly, ve skladbách strhoval bohatou, svěží a důraznou rytmičností, kterou s oblibou směřoval až k tanečnosti. V jeho skladbách vždy zaujal barevný zvuk, důvěrně znal osobitou duši každého nástroje (také napsal se svým otcem "Instrumentaci symfonického orchestru a dechové hudby“).  I drobný hudební žánr považoval za cenný, je-li napsán mistrovsky a se znalostí posluchače.
Při pohledu na jeho celoživotní dílo udivuje široký záběr.  Patřil k intenzivně tvořící  meziválečné umělecké generaci, básnický talent jej přivedl do Devětsilu, pod jménem Faltys vydal několik sbírek básní a s oblibou zhudebňoval verše přátel Fr. Hrubína (který také psal texty k Pyšné princezně) a J. Seiferta. Psal povídky, čtyři jeho dramata uvedlo za války Národní divadlo, tři z nich přetvořil v operní libreta pro přítele R. Kubelíka. 
Po roce 1948 přestal psát a věnoval se jen hudbě, působil léta i jako hudební kritik. Vedle velkých skladeb např. Smoking symfonie, třetí z celkem pěti jeho symfonií, Symfonického scherza, Symfoniety pro lesní roh, klavír a orchestr, Preludia a Proměn napsal melodicky bohatý balet Švanda dudák, který v r. 1956 uvedlo Národní divadlo, později i balet Sen noci svatojánské, výrazným počinem bylo Appelatio pro orchestr a ženský sbor aj. Vytvořil i mnoho nástrojových koncertů a komorních skladeb. 
Nezapomněl však ani populární hudbu, pod pseudonymem Tomáš Martin složil celou řadu tanečních písní, s vlastními texty i texty např. Vl.Dvořáka a synovce J. Grossmana, které hrály orchestry K. Vlacha i G. Broma, a oslovovaly srdce všech posluchačů. 
 Svobody, v níž umělecky vyrůstal, se už nedožil, zemřel v roce 1984.  Zanechal nám skladby, které věčným dramatickým i lyrickým dialogem, svěžestí a hudebním tahem poskytují posluchačům (i interpretům) bohatý muzikantský zážitek, jenž, dá se říci, vždy dospívá k očistné naději.

Foto z archívu Martina Vačkáře

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 09. 2006.