„Tomu říkáš reprezentace?“ zíral na mě můj parťák nevěřícně, užasle, vyděšeně, znechuceně, prostě vložil do svého pohledu všechny možné emoce kromě účasti. Měli jsme před sebou důležité jednání – se starostou jedné vesnice kvůli našemu velkému kulturnímu vystoupení. A já jsem si den předtím zlomila ruku. Já vím, říkáte si – když to nebyl vaz… Jenomže pro mě to byla první zlomenina v mém „pokročilém životě“, a tak jsem s vyděšeným pohledem vláčela ono sádrové neštěstí ulicemi Prahy a hodní lidé mě ochotně pouštěli v tramvajích sednout jako osmdesátiletou stařenku. Čekala bych podobnou ohleduplnost i od svého spolupracovníka, ale nestalo se. Naopak, věcně potěžkal mou sádrovou levici, utrousil něco o „splašených torpédech“ a nacpal mě do auta tak ohleduplně, že jsem se ocitla na předním sedadle v hlubokém předklonu.

„Promiň, jinam se ten medvěd nevejde“, zdůvodnil mou polohu můj věrný přítel a vyrazil. Moji polohu „nosmo v zem“ způsobil asi dvoumetrový plyšový medvěd, který se při nejlepší vůli prostě na zadní sedadla celý nevešel.
„Starostovi se včera narodila vnučka, jako pozornost medvěd dobrej, ne?“ jásal nad svým nápadem a rozverně kličkoval rozpálenými pražskými ulicemi. Opřela jsem si čelo o pravé koleno, sádrovou levačku uložila medvědovi za krk a v duchu rozmýšlela patřičnou odpověď, která by pokušitele neurazila, či jinak nevyvedla z míry. Přece jen – řidič má být pokud možno v pohodě. Takže moji odpověď, že čerstvé miminko může z obrovského plyšového zvířete dostat akorát tak doživotní šok, jsem nechala na později.

„Jo, jo, z tebe budou mít radost“, povykoval nadále šofér provokatér. „To si pan starosta pomyslí pěkné věci, až tě takhle uvidí“, pokračoval a kosými pohledy na mou zasádrovanou levici dával silně najevo, jak je mu „líto“ nešiků, kteří nezvládnou běžný život, a tudíž jsou následně nuceni obtěžovat normální lidi něčím tak neskladným, jako je sádrová ruka či noha. Trpně jsem poslouchala a vzpomínala na onu chvíli, kdy mě osud doběhnul a já se zčistajasna ocitla v roli „poloinvalidy“.

To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“! U vědomí, že mě nemůžou předjíždět žádná silná vozidla – a když, tak maximálně desetikilometrovou rychlostí - jsem projela s vyplazeným jazykem tři kola, čímž jsem se znelíbila mírně podroušenému pánovi. Nastala pravá italská honička. S vlajícími vlasy a miliony jisker odletujících od troleje jsem se mu snažila uniknout, avšak marně. Můj poslední manévr, podle mého mínění téměř dokonalý, mě navedl do bočnice a následoval náraz. Cukrová vata zůstala neporušena, tudíž pravice také, ale moje levačka se zprudka odrazila od volantu a „Auvajs!!!“ Jo, ševče, drž se svého kopyta. Milá zlatá, nelez za volant. Ale v nemocnici byli moc milí. Okamžitě mi nasadili bílé klepeto a prášky proti bolesti. Čím to, že mi najednou připadalo, že mám sádru jako jediná na světě…

„A podle tebe je tričko s jelenem a kalhoty ke kolenům dost reprezentativní?“ ohodnotila jsem stroze spolupracovníkův ohoz, abych přerušila nepřetržitý tok štiplavých poznámek.
„Jo, holka, tomu se říká image“, prohlásil parťák světaznale a provokativně si zamnul ruce. Ještě jedno takové gesto a skončíme ve špitále zasádrovaní celí, huhlala jsem potichu směrem ke své levé patě.
„Dal bych si kolu“, dráždil nadále hada bosou nohou a ve mně začal narůstat spravedlivý vztek.
„Tak si ji otevři, já bych kvůli tomu musela za jízdy vystoupit z auta“, pronesla jsem pokud možno co nejsrdečněji a věnovala se nadále studiu svých botasek.

„DO HÁJE!!!!“ Myslím, že jsem zaslechla i ostřejší slova, ale v ten okamžik to bylo jedno. Brzdy zakvílely a – viděli jste už někdy šoféra za volantem dělat „most“? Já ano. A víte také, že nechlazený šumivý mok dělá po otevření podivuhodné věci, tudíž by se měl otevírat opatrně a jemně? Já to vím, vy to víte, jistý pán si na to vzpomněl až okamžitě po otevření láhve. Gejzír. Pěnivý nápoj líně stékal po předním skle, volantu, sedadle a – v neposlední řadě a hlavně - řidiči po kalhotách. Ten samozřejmě nelenil a, vyběhnuv z naprosto nesprávně zaparkovaného vozidla, předvedl mezi svodidly čardáš, který by jej stoprocentně umístil mezi folklorní hvězdy, být tam porota. Chvilku jsem přemýšlela, jestli jej nemám nechat poskakovat do té doby, než uschne, ale má vrozená dobrota a vědomí, že nás pan starosta netrpělivě očekává, moje sadistické myšlenky překazilo.

„Klid, sundej své image kalhoty, dáme je na zadní sedadlo, sluníčko praží, než tam dojedeme, budou suché“, odříkávala jsem mírně jako vlk „Kůzlátka, má děťátka…“, zatímco se moje vnitřní já válelo smíchy a srdečně poklepávalo mé všudypřítomné potměšilosti na rameno. Stalo se. Cestou dále jsem se raději zdržela jakýchkoliv připomínek, jelikož sebemenší poznámka vyvolala ze strany řidiče bouřlivou odvetu. Dokonce se mě pokoušel přemluvit, abych se u benzínové pumpy zeptala, jestli náhodou nemají na skladě šortky.
„Běž napřed, já se obléknu“, vyslal mě po příjezdu na místo setkání v útulné hospůdce, před kterou už nás netrpělivě očekával pan starosta. Tak fajn, vysoukala jsem se se svou sádrovou ozdobou z auta a s všeobjímajícím úsměvem zamířila ke starostovi.

„Kde máte parťáka?“ hlaholil srdečně, zatímco jsem si potřásala rukama s dalšími představiteli obce.
„Měli jsme cestou menší nehodu, za chvíli je ta…“, nedořekla jsem. Z místa, kde parkovalo naše vozidlo, se ozval pronikavý výkřik.

„Starosto, pote sem! Mám ho! Vylez, ty neznabohu!!!“ Všichni jsme se otočili směrem k autu a spatřili zajímavý úkaz. Kolem našeho vozidla čile pobíhala asi devadesátiletá babička, hůlčičkou mlátila do čerstvě navoskované karosérie a hulákala, až se hory zelenaly.

„Je to on, konečně ho máme, úchyláka, já ti dám strašit malý děti! Vidíte, starosto, jenom v trenclích tady posedává, medvěda připravenýho, já ti zmaluju hřbet, prevíte! Škubánku, trhej!“ vyzvala hlasitě, k dovršení dramatičnosti, svého mrňavého šedivého voříška, který v tu ránu začal snaživě, zády k autu, čelem k lesu, hystericky štěkat. Babička si ve své bujné představivosti usmyslela, že polonahý člověk v cizím autě je právě ten, kterého hledá policie pro obtěžování malých dětí. Strnule jsem pozorovala, jak řádí kolem auta, v jehož vnitřku byly vidět jen vyděšené oči, chlupaté nohy a dvoumetrový plyšový medvěd.

„Šmarjá, babí“, vrhl se pan starosta i ostatní přítomní, kterých bylo asi třicet, k rozkurážené stařence.
„Nechte toho, vždyť toho úchyla chytli už před deseti lety!“ Babička se na něj nechápavě podívala.
„Neřikejte, a kerejpak je rok?“ opáčila mírumilovně, popadla ďafajícího Škubánka a odcapkala.
Na vystresovaného živočicha, zahaleného do plyšového medvěda, zíralo zvenčí desítky párů očí.
„Už je to dobré, pane, můžete ven“, chlácholili vyděšeného „úchyláka“ bodří vesničané. Nedalo se nic dělat. Chtě nechtě musel ven. Beze slova vrazil starostovi dárek pro vnučku a urputně na sebe narval osudné uschnuvší kalhoty. Boží mlýny si pospíšily.

„Tedy, parťáku, tohleto image ti ve zdejší vesnici jen tak někdo nesmaže“, odtušila jsem, něžně jsem pochovala svou sádrovou levici a šla si dát s medvědem a panem starostou velkého panáka.