Olga Szymanská: Obrazy duše

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Neodmyslitelný klobouk, pod ním zkoumavý mlčenlivý pohled, typický plnovous s ústy, která většinou mlčí. A promluví-li, tedy k výtvarným problémům a závažným společenským tématům. Nebo, s laskavou ironií, ke kamarádům – výtvarníkům a dalším umělcům, učencům, zkrátka „inteligenci“ na terase malé žižkovské kavárny Kaaby, která všechny přitahuje jako magnet… Zde jsme se – po domluvě při zahájení malířovy červnové výstavy v žižkovské Galerii pod radnicí – setkali, abychom zašli do malířova ateliéru pod samou střechou činžovního domu odtud šikmo přes ulici. Po příchodu na mne z pláten přímo dýchly krajiny s dálkami horizontů, blízkých trav, vodních hloubek i slunných hladin. V jemných barevných odstínech a jasné červeni se odrážely atributy předmětů, torz i zvířecích tvarů. Uvědomila jsem si, že jejich autor RUDOLF MIKYŠKA bude plachý i velmi jemný člověk.

Vinohradský patriot, který spatřil světlo světa v roce 1948 několik ulic od svého nynějšího ateliéru i bytu, pochází podle jména i rodu z Malé Morávky v Jeseníkách. „Pokud bych byl důsledný a měl zájem v rámci restituce o tamější majetek a pozemky naší rodiny, patřila by nám nejméně polovina Morávky“, podotkl na úvod. Pochopila jsem, že vlastnit majetek by ho svazovalo. Jako správný Vinohraďák chodil do „základky“ na náměstí Jiřího z Poděbrad. Ze Školy bytové tvorby odešel jako písmomalíř. Pak přišla Střední odborná škola výtvarná v Praze - proslulá „Hollarka“; tady měl mladý výtvarník výhodu odbornosti v oboru pro rozmach svého talentu a výtvarného vyjadřování (tehdy na střední umělecké školy běžně přicházeli již hotoví absolventi umělecko-řemeslných oborů).

Po studiu se Rudolf Mikyška věnoval tvorbě diplomů, návrhům plakátů, pozvánek a propagačních materiálů, návrhům značek a znaků firem. V nich uplatnil jednoduchost, ale zároveň estetičnost a silný výtvarný náboj – měly „něco navíc“; v devadesátých letech se proslavil realizovanými logy Agrobanky, Primosy, Pegase. Před srpnem 1968 se z jeho několikatýdenního výjezdu do Švýcarska stal tvůrčí šestiměsíční pobyt. Výtvarník tehdy pracoval přímo v propagaci známé státní operní scény divadla Oppenhaus v Zürichu. Ve volných chvílich pak navštěvoval proslulou vinárnu Bodiga, místo setkávání i českých výtvarníků a umělců. Bydlel s krajanem, restaurátorem Dvořáčkem, který v nedalekém starožitnictví objevil plastiku, z níž se později vyklubala Donatellova „Panna Maria". Mikyška měl sice možnost dostat od úřadů povolení k pobytu, ale čtyři měsíce po okupaci své vlasti se rozhodl k návratu. Na otázku, proč, odpověděl, že si „…domov idealizoval, už po přejezdu hranic zalitoval, a zároveň nechtěl rodině přidělávat starosti i těžkosti… zkrátka nedokázal, jen tak´ odejít“. Je to pochopitelné, vždyť mnozí známí umělci v té době zahraniční přímé nabídky zajištěné existence prostě odmítli. Po návratu ze Švýcarska se R. Mikyška věnoval plakátové a propagační tvorbě, kterou si upevnil přední místo mezi grafiky. Získal například 2. cenu – v soutěži „100 let Národního divadla“ (1972) a v soutěži vyhlášené světovou odborovou federací (1979), cenu UNESCA za plakát „Aňo del XXX Aniversario del Moncada“ (1983). Zlomový bod přišel v nabídce doprovodit ilustracemi knihu psychologa Petra Weise Sex (1991), v níž reprodukce autorových abstraktních obrazů dopadly na výtečnou.

Uvědomění si závislosti na požadavcích druhých při zadávání jejich grafických zakázek u umělce logicky vyústilo k volbě mnohem svobodnější: kromě ilustrací a grafik začal malovat obrazy. V devadesátých letech, kdy je znát ještě inspirace surrealismem, se v tmavších barevných tónech a ve výraznějších konturách zaměřil nejvíce na krajinná panoramata, například Slavnosti krajiny, linie cest, lemovaných balvany, směřující za obzor. Ve ztvárněných horizontech, trsech a tvarech trav dobře rozeznáme již vědomý přechod od grafického k ryze malířskému projevu. Ženská torza, dále lidské postavy, které malíř dobře zná, v propojení se zvířecí těly - vyjícího psa, sedící či protahující se kočky apod., se promítly například do pláten Sestry ve při, Mixovaná víra, Nerovné námluvy.

Od roku 2000 se mistrovy obrazy staly barevně mnohem průzračnější, svými konturami i objemy mnohem jemnější i použitím výtvarné techniky, která je pro autora tou „jeho“ – pro nás proto tajemstvím. Za všechny jmenujme Bloudění, Ujetý rychlík. Přibyla navíc symbolika v podobě konkrétních předmětů či atributů, které hrají velice důležitou roli velikostí, barvou, tvarem i povrchem: Hlava houslí se zpřetrhanými strunami a na jedné visí nebo padá lastura. Krk ulity s náhrdelníkem z korálů v paprcích slunce i v oparu kapek a pěny. Tóny varhan letí s holubicí přímo do modře. Ze země-na povrchu-v písku / rostou-stojí-klubají se / palice květů-bílé menhiry-zárodky kukel… Díla nepotřebují ani názvy – tak jsou niterné vlastní výpověďí citlivého tvůrce. Jsou po právu ozdobou nejen soukromých domácích sbírek, ale i kolekcí například v Polsku, v Belgii, ve Švýcarsku a v dalších zemích Evropy i v zámoří. Vystavoval je mnohde u nás i v USA (státy New York, Severní Carolina).

Předchozí výstavní kolekce nazval autor kupříkladu „Prvním dechem“ či „Druhým dechem“. Svou zatím poslední výstavu (červen 2007 ve zmíněné Galerii pod věží v Praze) proto pojmenoval logicky „…jedním dechem“. Přináší průřez jeho malířským dílem, a to se zaměřením především na poslední roky. Vystavené cykly krásně korespondují s prostorami sklepení žižkovské radnice. Je v nich patrná inspirace autory a jejich díly, k nimž se malíř rád přiznává: Arcimbolda a Tintoretta. Ateliér, se 400 díly v depozitáři a 200 díly na ukázku, je naprosto adekvátní k umělcovým obrazům – plný předmětů, které v tomto krásném prostředí inspirují nejen umělce, ale při návštěvě mohou inspirovat každého.
Obrazy Rudolfa Mikyšky jsou pomyslnými dveřmi do jeho duše. 

Foto R.Mikyšky - zdroj: www.gsw.cz
Obraz R.Mikyšky - Poslední portrét Fantoma opery, zdroj: Česká galerie,
www.ceskagalerie.cz

Copyright © www.gsw.cz, www.ceskagalerie.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 10. 2007.