Na besedě
s Ivou a Jirkou Mojžíškovými

„Nevidím. Rád řeším to, co se zdá neřešitelné…“

Pokud očekáváte nějakou senzaci, asi budete zklamáni.
Pokud se však necháte mým prostřednictvím pozvat na neobyčejně obyčejné přátelské setkání se dvěma milými lidmi, buďte vítáni a vstupte...



Je čtvrtek 28. února 2008, pozdní odpoledne. Jaro předvádí svou několikadenní demoverzi – obloha se vybarvila do modra a slunce nastavilo svůj termostat zase o pár stupínků výše. Na stanici I. P. Pavlova chci nastoupit do tramvaje. Jen ještě dávám přednost dvěma lidem s bílými hůlkami. Mají batohy a tramvaj je dost nacpaná. Ale přece jen se tam všichni vejdeme. Nevidomý pár spolu hovoří. Dozvídám se, že spěchají, aby stihli být na akci včas.
Do šesté zbývá už jen dvacet minut. Prý budou vystupovat třetí stanici.
Napadá mne, že možná jedou na stejnou besedu, jako já. Nesměle je oslovím, představím se a hned se ptám: „Promiňte, ale také jedete do čajovny Jedna báseň?“
„Ano, odpovídá muž s úsměvem, „bez nás by to nezačalo. My jsme totiž Mojžíškovi. Já jsem Jirka a tohle je Iva.“

A tak jsem se s nimi seznámila.

Společně vcházíme do příjemného prostředí čajovny, které dobře ladí se svým poetickým názvem. Hned se nám věnují mladé organizátorky ze sdružení Okamžik.
Manželé Mojžíškovi usedají na malé pódium, paní Iva zapojuje harmonium. Místnost s miniaturními stolky a polštářky na vyvýšených plochách je již téměř plná. Většina návštěvníků má s sebou bílou hůlku a průvodce – maminku, kamaráda, manžela. Také zlatý retrívr Ben doprovází svou mladou paničku. Ještě je čas objednat si jeden z mnoha nabízených čajů, nebo kávu, minerálku, džus. Začínáme...

Dovolte mi, abych vám manžele Mojžíškovy krátce představila:

Iva Mojžíšková je od narození zcela nevidomá.
Od studentských let skládá písničky, zpívá, učila skoro 20 let v hudebních školách (LŠU, ZUŠ) hře na zobcovou flétnu a kytaru. Spolu se svým mužem se věnuje sportovní lukostřelbě. Je členkou amatérského divadelního souboru Verva, kde nejen hraje, ale rovněž skládá scénickou hudbu. Cvičí, běhá – jak sama říká: Jako každý druhý.
Jiří Mojžíšek se narodil se jako prakticky nevidomý.
Po základní škole vystudoval pražskou konzervatoř, ale pak „zběhl“ k počítačům. Věnuje se sportovní lukostřelbě, windsurfingu i jízdě na běžkách. Podniká se zaměřením na hry, hračky a pomůcky pro zrakově postižené. Podle svých slov celý život hledá cestičky, aby nalezl způsob, jak dělat to, co dělat nelze. Jak nalézt řešení zdánlivě neřešitelného.

Poutavé vyprávění se střídá s hudbou – reprodukovanou, a také živou – paní Iva má příjemný altový hlas a její písničky jsou opravdové. O životních hodnotách, přírodě, lásce. Zpívání putuje přímo do srdcí posluchačů, na všech tvářích pozoruji úsměv, ve vzduchu se vznáší harmonie.

Objevují se filozofické otazníky:

1) Je důležitější představa nebo skutečnost?

2) Co s člověkem více hýbe – mluvené slovo nebo hudba?

3) Jaká je vlastně pravda?

Na nadhozené otázky nejsou dávány přímé, jednoznačné odpovědi. Je tu prostor pro přemýšlení, zvažování, vytváření si vlastního názoru.

Jirka vypráví příběh ze staré Indie:

Dva mladí muži se přeli, kdo z nich má pravdu. Ten první tvrdil, že osud je daný, život předem naplánovaný a nelze na tom nic měnit. Druhý se hádal, že člověk může všechno ve svém životě změnit a ovlivnit. Protože se nemohli dohodnout, domluvili se, že půjdou do světa a pokusí se zjistit, kdo z nich měl pravdu. Po dvaceti letech se muži opět setkali. Ten první řekl: „Získal jsem mnoho zkušeností, učil jsem žáky, meditoval. Zjistil jsem, že mám pravdu, osud je dán a nelze na něm nic změnit.“

Druhý odvětil: „I já jsem se dozvěděl mnohé, vyučoval jsem, duchovně jsem se vzdělával. Ověřil jsem si, že mám pravdu, člověk může ovlivnit osud a změnit život, nic není předem dáno.“

„Tak kdo z nás má tedy pravdu? Zeptáme se Boha.“ Došli na vysoký kopec.

Ten první zvolal: „Bože, mám pravdu, když říkám, že osud nelze změnit?“ A ten druhý hned křičel také: „Bože, mám pravdu já, když tvrdím, že osud mohu ovlivnit ?“

Otevřelo se nebe a hlas Boží odpověděl jedním slovem: ANO.

Po chvíli se debata nenásilně odlehčuje a na řadu přichází mozaika příhod, a to jak manželů Mojžíškových, tak z řad přítomných.

Pár barevných kamínků pro zájemce

Kamínek první:

Jirka Mojžíšek chodí velmi rád nakupovat do zeleniny k Vietnamcům. Říká tomu, že chodí na lov. Je to prý, jako kdyby se vypravil do lesa na houby. Jednou se tak přehrabuje v květácích, a za ním se ozve ženský hlas:

„Se divím, že s váma nikdo nejde, když nevidíte.“

Jirka odpověděl: „Já to ale dělám rád.“

Paní se namíchla: „No jó, ale takhlenc to všechno ochmatáte!“

Jirka se už musel smát: „Ale vždyť si to doma každý umyje, nebo vy snad ne?“

Na to už odpověď nedostal...

Kamínek druhý:

Sympatická paní vzpomínala, jak ji před mnoha lety na její cestě pražskými ulicemi upoutal mladý muž s tmavými brýlemi, který nesl miminko ve velkém šátku, upevněném na těle. Na tom by až tak nebylo nic zvláštního, kdyby to miminko nebylo natočené jinak, než je obvyklé – ono se nekoukalo směrem k otci, ale jukalo ven, na svět.  To už Jirka Mojžíšek zareagoval: „Ano,tak jsem našeho Honzíka opravdu nosil. Proč by měl Honza koukat na mě – mne přece zná. Tak jsem si říkal, ať radši kouká ven, když už nemohu vidět já.“

Kamínek třetí:

Šedovlasý nevidomý pán, kterého sem doprovodila jeho paní, se zmínil o tom, jak je důležité, aby spolu lidé mluvili: „To jsem zase jednou manželce vyprávěl nějaký svůj srdceryvný životní příběh, a vyprávím a vyprávím...
A pořád vyprávím – a najednou mi připadalo, že je nějak dlouho zticha.

No představte si, ona si klidně odešla vedle do kuchyně, aniž by mi něco řekla, a já si tam povídal s prázdným křeslem!“

Kamínek čtvrtý:

Jirka Mojžíšek s oblibou seká dříví. Před časem byl u svých známých, a odpoledne se s chutí pustil do práce. V kůlně už byl připraven špalek a Jirka sekal, a sekal, vnímal nádhernou vůni čerstvě posekaného dříví...Mezitím se setmělo a Jirkův známý hned přispěchal do kůlny se slovy: „Jirko, já ti tady rozsvítím, vždyť už na to nemůžeš vidět...“

Kamínek pátý:

Iva Mojžíšková byla někde na procházce, a protože to v místě moc neznala, potřebovala se někoho zeptat na cestu.

Oslovila jednu paní: „Prosím vás, mohla byste mi poradit, jak se dostanu...“

Žena řekla: „No ale to jste mi měla dát vědět předem!“

Iva se trochu zarazila, ale odpověděla: „Já to předem nevěděla, ale teď bych potřebovala poradit, sama tam netrefím...“

Žena zareagovala: „Lepší bude, když si zažádáte písemně.“

To už byla Iva zmatená úplně. Nakonec se to vysvětlilo. Ta neznámá žena telefonovala s někým mobilem a její slova vůbec Ivě nepatřila.     

V další části besedy, protkané hudbou, se Iva rozpovídala o amatérském divadle Verva. Dříve hrál divadlo i Jirka, tak se vlastně i poznali. Jirka už nehraje, ale na představení chodí rád. Ivu hraní pořád baví. Mezi herci jsou lidé nevidomí, někteří mají navíc tělesný handicap, ale hrají s nimi i lidé bez postižení. Hry jsou převážně konverzačního charakteru. Pokud je třeba se na jevišti pohybovat, musí být cíl pro nevidomé herce ozvučen. Např. na jevištní recepci zazvoní telefon, partner listuje novinami, v pokoji tiká budík...Velké problémy mají nevidomí herci s gestikulací. Vypadá to prý  nepřirozeně a prkenně, protože se mohou řídit pouze tím, že jim někdo verbálně vysvětlí, co s rukama dělat.

Iva se směje, když vzpomíná na to, jak ji maminka jako malou holčičku nabádala: „Zamávej, Ivuško, zamávej.“

Iva říká: „Pořád to vypadalo, jako že odcházejícímu člověku hrozím.“ A s úsměvem dodává: „Teď už radši nikomu nemávám.“

Beseda se blíží k závěru, tak ještě jeden příběh z dávné Indie:

Dva bratři chodili každý čtvrtek na duchovní cvičení. Dělali to tak léta, až jednou...

„Co kdybychom zítra šli místo na meditaci jinam, třeba do města, do baru,“ napadlo je. To by bylo něco!

Nastal čtvrtek. Mladší bratr říká: „Víš, já si to rozmyslel. To není správné jít se místo duchovního cvičení bavit do města. Nikam s tebou nejdu.“ A tak to odpoledne strávil každý z bratrů po svém.

Když se starší bratr vracel z baru, uviděl v louži zlatý peníz. I vzal si ho a radostně ho běžel ukázat domů. Před domem potkal kulhajícího mladšího bratra, který mu s pláčem vyprávěl, že když běžel domů z duchovního cvičení, zarazil si do nohy zrezavělý hřebík.

„Jak je tohle možné,“ ptali se pak svého guru. „Kdo byl v baru, přišel k bohatství, a kdo meditoval, má bolest?“ Guru pokýval hlavou: „Mladí muži, to je přece jasné. Starší bratr byl sice v baru, ale měl špatné svědomí a myšlenkami byl na duchovním cvičení. A ty, mladší, jsi sice byl na duchovním cvičení, ale přemýšlel jsi o baru!“

Poslední písnička. Iva hraje a zpívá:

 „...Jsem ráda, že se mi daří

a Bůh mi tolik přál,

a i když přijde pak stáří,

tak zpívat chci stejně dál...“ 

Loučíme se. Napadá mne, že jsem se vlastně nedozvěděla odpovědi na otázky, které byly uvedeny v pozvánce. Nevím, jak dva  nevidomí lidé vychovávají  vidícího syna. Nevím, zda lze beze zraku šít na stroji či pracovat na fréze. Nevím, v čem spočívá  Mojžíškova metoda lukostřelby ani co umí software pro nevidomé KUK.

Ale nevadí mi to. Dozvěděla jsem se spoustu jiných důležitých věcí. Dozvěděla jsem se něco i o sobě. Jsem za to vděčná a cítím se nesmírně bohatá.

Děkuji Vám, Mojžíšci.

Akce byla financována z Nadačního fondu Českého rozhlasu z veřejné sbírky Světluška.

Pořadatel:

Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých, Pacovská 31, 140 00 Praha 4,
www.okamzik.cz   www.nevidomimezinami.cz