Jindřich Hašek - Pavel Kovář: Umím si najít radost
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| • Jak vidí současnou vesnici hospodář JINDŘICH HAŠEK (74) z Úhonic na Berounsku, jehož životní příběh jsme mohli v minulých týdnech sledovat v ukázkách z knihy Pavla Kováře „Otec kulak, syn zelený baron“? Na jasnou otázku, jasná odpověď: Jsem smutný ze stavu současné české vesnice. Když jsem se vloni v adventním čase procházel po návsi, tak jsem si bohužel připadal jako v mrtvé obci. Ovšem tenhle stav trvá již několik let. Nikde se neozývají žádné zvuky, nezazní hlásek zvířete, nezabučí jediná kráva. Jak by taky mohla, když už není žádná ani v jediném statku... Je to k nevíře. Kdyby se nyní naši předkové probudili, tohle by je určitě nejvíc šokovalo. Neozve se ani zvuk pily, kovadliny... Je to zkrátka jiná vesnice. Žije se v ní jinak než před lety. Lidi odtud ráno odjedou za prací a večer se přijíždějí vyspat. Přesto mám tuhle vesnici pořád rád a umím si i dnes najít svou radost! • V čem a jak ji hledáte? Máme dva traktory, které udržuju ve výtečném stavu stejně jako další techniku – pluhy, valníky, válce, rozmetávač hnoje, a tak si pořád hraju na sedláka. Musím! Totiž, abyste rozuměl. Po restituci jsme se do hospodaření pustili v celé obci jen čtyři sedláci. Já vydržel nejdéle – patnáct let. Pak jsem musel skončit. Moc dřiny, nízké výkupní ceny, nevyplácelo se to. Proto mají dnes asi tisíc hektarů půdy úhonických hospodářů v pronájmu tři farmářské firmy. Já jim z mých dvaceti hektarů pronajal polovičku a na té druhé půlce si, jak říkám – hraju. Jsem pořád duší sedlák, a proto mě baví sázet a sklízet řepku nebo pšenici, ale taky sena či oves, které jdou na odbyt díky jezdeckým klubům v okolí. Tohle mě nesmírně těší. Tím žiju.  • Říkáte, že si hrajete na sedlačení, že se hospodařením pouze bavíte. Chcete tím říct, že klasický sedlák, jak ho znají starší generace z někdejších prázdninových pobytů na venkově, už neexistuje? V podstatě ano, neexistuje. Tři farmářské firmy, které obhospodařují polnosti naší obce, mají v pronájmu pole i kolem dalších okolních vesnic. A tak tomu bude, předpokládám, v celé zemi. Tihle farmáři zvládnou díky nejmodernější technice všechny práce s minimálním počtem lidí. To je nezvratná cesta pokroku. Tak je to třeba chápat. Tady si nemohu odpustit, že mně se obzvlášť nezamlouvá hnojení chemickými hnojivy. To není dobré pro půdu. Nicméně, ten takzvaně obyčejný sedlák ještě zcela nevymřel, jeden takový žije například v sousedních Pticích. Chová krávy, chová prasátka, a na svá pole vozí pravý hnůj, chlévskou mrvu, jak se to dělávalo odjakživa. Když ho občas navštívím, úplně pookřeju. Takových lidí je sice málo, ale najdou se. V našem kraji je to třeba pan Jágr, otec slavného hokejisty. Pracuje jako vedoucí pracovník průmyslové firmy, ale drží pár hektarů, na nichž ve volném čase sedlačí. Hraje si... Asi tak jako já. • Když si, jak říkáte, vy sám hrajete na polích, předpokládám, že na dvoře Haškova statku nevládne ono smutné ticho jako v sousedství. Máte pravdu, nevládne. Chovám stále selátka, momentálně vykrmuji dvě. Máme taky hejno deseti slepic s jedním kohoutem, to aby se holky cítily dobře. Je to bílý krasavec s mohutnou hrudí, jediný ve vsi, a každé ráno svým kokrháním budí celé Úhonice. To se člověku hned líp vstává. Nyní jsem skoro rok ochočoval zbídačelého kocoura, který se zatoulal k nám do stodoly. Nedůvěřoval lidem, asi mu hodně ublížili. Od léta se z nás stali kamarádi, už u nás bydlí, a tak mě často doprovází při práci. Třeba u plení řepy jde se mnou v sousední řádce. • V padesátých letech jste se stal tzv. zeleným baronem, byl jste s desítkami dalších potomků soukromě hospodářících rolníků, které komunistický režim nezval kulaky, vyhozen ze střední zemědělské školy a poslán na nucenou brigádu na Osoblažsko. Jak často se s nimi scházíte? Poslední setkání jsme svolali vloni na jaře v Soběslavi. Stárneme, každý rok nás na sraz přijede méně. Vloni nás bylo dvacet, ale i s doprovody, rodinnými příslušníky – padesát. Vždycky si však úžasně popovídáme, pobavíme se, pookřejeme. Příští rok v květnu plánujme sraz v Moravských Budějovicích. Jindřich Hašek si nejen „hraje na sedláka“, ale píše i články do regionálního tisku. Jako bývalý skaut je velmi citlivým a pozorným pozorovatelem přírody, náruživým čtenářem i milovníkem knih Jana Vrby, a proto některé jeho fejetony připomínají Vrbův styl. Vloni v prosinci ho potěšilo pozvání z Ústavu soudobých dějin na seminář nazvaný Sedláci včerejška, dneška a zítřka. Na něm přednesl projev, svědectví o zelených baronech, mladých lidech, vyhozených ze škol a poté komunistickým režimem násilně poslaných na brigády. Byli to vyděděnci, obdobně jako v armádě „pétépáci“, čili černí baroni. Za osvětlení této málo známé části našich nedávných dějin v éře komunismu sklidil hospodář Jindřich Hašek zaslouženě velký potlesk. |
Copyright © Petr Jedinák
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Karel Šíp |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jaroslav Vízner |