Čeněk Zíbrt, etnograf a kulturní historik – 80. výročí úmrtí

Čeněk Zíbrt byl povoláním vysokoškolský pedagog a knihovník, zaměřením národopisec a kulturní historik. Podobně jako o generaci starší Zikmund Winter (1846–1912) zaměřil se na otázky každodenního života. Jako první profesor kulturní historie na Karlo-Ferdinandově univerzitě byl v podstatě zakladatelem této vědní disciplíny.

Narodil se jako Vincenc Jan Siebert 12. října 1864 v Kostelci u Vorlíka, jak se v době jeho narození nazýval dnešní Kostelec nad Vltavou. Jeho rodiče byli zámožní. Tatínek Josef Siebert měl statek čp. 23, kromě toho provozoval hospodu a řeznickou živnost. V době Vincencova narození byl v obci starostou. Maminka se jmenovala Anna a pocházela rovněž z bohatého statku v Předbořicích, asi 4 km vzdálených. Na jaře 1867 odjel Josef Siebert do Prahy nakupovat, nakazil se po cestě tyfem a krátce na to zemřel. Jeho manželka, které se nedávno předtím Narodila dcera Tonička, zemřela také. Miminko ji za krátkou dobu následovalo a tak Vincenc zůstal z rodiny sám. Nejdříve se o něj starali otcovi rodiče, později teta Marie, otcova sestra, která se v r. 1873 provdala za řezníka Josefa Soulka a která Vincence podporovala a starala se o něj hlavně v době středoškolských studií.

Statek, v němž se Vincenc narodil, sice existuje, ale prošel ještě za doby Vincencova života takové změny, že mu zcela odpadl od srdce.

Byl ale velmi hrdý na svůj selský původ, jak sám poznamenal v úvodu k jednomu ze svých nejdůležitějších spisů „Veselé chvíle v životě lidu českého“: „Z českého lidu jsem vyšel a českému lidu už devatenáct ročníků odborného časopisu „Český lid“ posvětil, českému lidu celou řadu knih i studií roztroušených po časopisech jsem věnoval, českému lidu do posledního dechu rád bych síly všecky obětoval, chtěje zachovati v době nynějších moderních hesel a všelijakých -ismů budoucnu věrný obraz, jak lid český od dob nejstarších až do doby nynější žil a postupoval po všech stránkách vývoje.“

Vincence ztráta rodičů poznamenala na celý život – cosi mu chybělo, cítil se nedokonalým, takže ve všem, co dělal, chtěl dosáhnout dokonalosti. To je asi i důvod jeho obrovského vědeckého díla, které za sebou zanechal. Za jakýkoliv projev přízně býval až otrocky vděčen a měl velké sklony k bolestínství a sebelítosti. Mnohokrát byly jeho upřímné snahy nepochopené.

Jeho ctižádost vyústila do mravenčí pracovitosti: jeho bibliografie, co se článků týče, vykazuje číslo 1600, napsal více, než čtyřicet publikací…

Do obecné školy chodil ve svém rodišti. Zde byl jeho učitelem dlouholetý místní kantor Eustach B. Hora, pocházející z Těchnic, později zatopených Orlickou přehradou, který ho, jako nejlepšího žáka doporučil ke středoškolskému studiu. Ze čtvrté třídy kostelecké školy postoupil do primy píseckého gymnázia, kde opět pilně studoval. Nejvíc ho tam podle některých pramenů ovlivnil folklorista Čeněk Holas (1855–1939), který ale studoval píseckou reálku, a který už od studií sbíral lidové písně, a dále o rok starší rodák z Předbořic, také Čeněk, ale Habart (1863–1942), rovněž nadšený sběratel a národopisec.

Během středoškolských studií změnil Zíbrt zcela svoje jméno; křestní jméno zaměnil za jeho českou podobu Čeněk a své příjmení zcela počeštil na Zíbrt. Vzhledem k tomu, že byl velmi zbožný, očekávali jeho pěstouni, že se po maturitě věnuje bohosloví, ale rozhodl se jinak.

Po maturitě nastoupil na tehdejší českou část filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity a zaměřil se na filologii, a to především na češtinu. Už za vysokoškolských studií přispíval pod pseudonymem E. Horský svými národopisnými články do různých časopisů. Bylo to na paměť jakési slečny Emilie Horské a Zíbrtovy nenaplněné lásky k ní.

Vedle filologie a filozofie se Zíbrt zajímal o historii, sociologii, estetiku a národopis. Zajímala ho také hudební věda. Na univerzitě ho ovlivnily především přednášky jazykovědce profesora Jana Gebauera (1838–1907), který tehdy vedl slovanský seminář a který mu doporučil, aby ve starých literárních památkách hledal historické a kulturní souvislosti. Druhým pedagogem, který měl na něj vliv, byl tehdejší mimořádný profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), který vyučoval český jazyk a který spolu s Gebauerem v období Zíbrtova studia vyvolali spor o zjištění pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Dalšími jeho vynikajícími profesory byli historik a archivář Josef Emler (1836-1899), historik, a později také politik, Josef Kalousek (1938–1915) a Emlerův spolupracovník a zeť Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), historik Antonín Rezek (1853–1909). Pod vedením těchto učitelů se Zíbrtovi začaly rýsovat obrysy jeho pozdějšího hlavního oboru – kulturní historie.

V r. 1888 obhájil práci „Hry u starých Čechů“ a vykonal zkoušky pro dosažení doktorátu z dějin, latiny a filozofie. Potřeba dalšího srovnávacího studia ho vedla do zahraničí. V letech 1888 až 1889 byl v Mnichově, kde se seznámil s pozdějším významným archeologem Luborem Niederlem (1865–1944) a s pozdějším literárním teoretikem, spisovatelem a národopiscem Václavem Tillem (1867–1937). Všichni tři se dohadovali, že v Čechách založí odborný časopis, v němž si budoucí oblasti zájmů rozdělili takto: Zíbrt – kulturní historie, Tille – národopis a Niederle archeologii…

Dále studoval Zíbrt ještě v Berlíně, Krakově, Lvově, Varšavě a Petrohradě. Setkal se s mnichovským uměleckým historikem a sociologem Wilhelmem Heinrichem Riehlem (1823–1897), berlínským historikem a ekonomem Ignazem Jastrowem (1856–1937), který měl za sebou studia ve Vratislavi, Gustavem von Smollerem (1838–1917), který byl rovněž historikem, ekonomem i sociologem, dále statistikem a historikem statistiky Augustem Meitzenem (1822–1910), pocházejícím také z Vratislavi. Ve Varšavě se setkal s polským národopiscem Janem Karłowiczem (1836–1903), českým historikem Josefem Perwolfem (1841–1891). V Petrohradě to byla významná setkání s ruskými literárními historiky Aleksandrem Nikolajevičem Pypinem (1833–1904) a Aleksejem Ivanovičem Sobolevským (1857–1929), národopiscem a odborníkem na středověkou historii Aleksandrem Nikolajevičem Veselovským (1838–1906) a s historikem Nikolajem Ivanovičem Karejevem (1850–1931).

Byl také v Norimberku, Paříži, Ženevě a Basileji a všude se snažil vystudovat v místních archívech co nejvíce. Jeho prvním pojednáním bylo „Dějiny hry šachové v Čechách od dob nejstarších až po náš věk“, které vyšlo v r. 1888 a je ve velké úctě našich šachistů.

Psal především do časopisů a oproti Winterovi, který se specializoval na 16. a 17. století a na život měst a oproti Augustu Sedláčkovi (1843–1926), který psal o životě šlechty, se Zíbrt zaměřil na život prostého lidu. Snažil se postihnout lidové obyčeje, protože si byl vědom, jak postupně zanikají.

Namátkově některé z jeho tehdejších prací; skutečně se jedná o velmi pestrou směs: „Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách“, „Z her a zábav staročeských“, „Poctivé mravy a společenské řády při jídle a pití po rozumu starých Čechů“, „Kuchařství“. O Zíbrtovy kuchařské knihy je velký zájem dodnes.

Tehdy vyšla také monografie „Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy a prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk“, která velice zaujala, a která patří k pilířům Zíbrtovy tvorby.

R. 1891 založil spolu s  Luborem Niederlem dříve plánovaný časopis „Český lid“, který měl podtitul „Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku“. Tille se předpokládané spolupráce vzdal; „jeho“ národopis, který se stal později hlavní náplní časopisu, si vzal na starost Zíbrt. Protože však časopis zcela tímto národopisem „okupoval“ a na antropologii nezbývalo místa, v r. 1895 Niederle z redakce odešel a časopis řídil pouze Zíbrt. Časopis existuje dodnes, pouze během válek a po Zíbrtově smrti několik let nevycházel. Hned v prvním čísle Zíbrt poukazoval na nezbytnost rychlého postupu etnografických studií vzhledem k mizejícím zvykům i změnám života, především venkovského.

Zabýval se historií oblékání, což také bylo tématem jeho práce „Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské pro obor všeobecná historie kulturní se zvláštním zřetelem k zemím rakouským“, kterou se habilitoval na místo docenta na univerzitě. Pokračování vydal ve spolupráci, či spíš za hlavní součinnosti Zikmunda Wintera – „Dějiny kroje v zemích českých od počátků století XV. až po dobu Bělohorské bitvy“ v r. 1892.

Oborem jeho přednášek byla všeobecná kulturní historie, pro niž hledal přesnou specifikaci a náplň. Vymezil ji takto: „Kulturní historie líčí dějiny kultury: s příslušným zřením na působení přírody vykládá vznik, rozvoj a zároveň obapolné styky i svazy všelidských duševních i hmotných jevů života společenského mimo vznik a pragmaticky vysvětlovaný rozvoj společenských celků, organisujících se v státy, čímž se obírá historie politická.“ V r. 1892 začal pracovat, nejdříve bez platu, jako dobrovolník, v knihovně Muzea království českého, které již působilo v hlavní současné budově v Praze, na Václavském náměstí. Tehdy mu to velice vyhovovalo, protože se dostal k pramenům nejdůležitějších vědomostí o spoustě oborů, které ho zajímaly. Spolupracoval se spisovatelem a knihovníkem Vácslavem Řezníčkem (1861–1924) a měl na starosti staré tisky, slovanské knihy, Šafaříkovu knihovnu a národopis.

Za dva roky dobrovolného působení v knihovně se vzhledem ke svému obrovskému zájmu o knihovnickou práci stal kustodem. Během Všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze v r. 1891 se podílel na činnosti odboru pro výstavu lidového umění.

V r. 1893 byl zvolen zahraničním členem poradního sboru při Světovém folklórním kongresu v rámci Světové kolumbovské výstavy (World´s Columbia Exposition) v Chicagu 1893 – s ročním zpožděním – k 400. výročí objevení Ameriky - a za Evropu byl čestným místopředsedou Mezinárodního národopisného sdružení (The Internationale Folk-Lore Association).

Jeho „Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku (Indiculus superstitionum et paganiarum)“ vyšel v r. 1894. Je to český překlad latinského přehledu různých církevně zakázaných pověr i s vystopováním jejich odrazu do Zíbrtovy doby.

Z posledního desetiletí 19. století opět namátkově některé tituly: „Staročeské obyčeje a pověry pivovarské“, „Staročeské obyčeje a pověry mlynářské“, „Chození s klibnou (s koněm) v době vánoční a masopustní“, „Staročeské sbírky pohádek (hádanek“), „Skřítek v lidovém podání staročeském“, „Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých“, „Staročeské rýmování o pernikářství“ a mnohé jiné. Psal i do zahraničních časopisů – německy a polsky.

Zajímavý je název „Rychtářské právo, palice, kluka“. Kluka je druh „práva“, tj. hole, kolíku, „žíly“ či jiného odznaku rychtářského úřadu v podobě hole s vyřezávanou hlavou nějakého zvířete, nejčastěji kozla.

Nejednou se vrátil k tématu „Pověra o délce Kristově; psal o tom ještě později do Českého lidu. Jednalo se vlastně o jakési schématické vypodobnění prostoru Kristova těla na kříži, které bylo jakýmsi talismanem a tento talisman se spolu s modlitbami a průpovídkami používal k řešení různých obtížných, popřípadě zdravotních komplikací.

V r. 1895 zpracoval Bibliografický přehled českých národních písní a vydal jej k oslavě 100. výročí narození Pavla Jozefa Šafaříka (1795–1861) a „Jak se kdy v Čechách tancovalo. Dějiny tance v Čechách“.

V r. 1896 se konala v Praze další významná výstava - Národopisná výstava Českoslovanská v Praze. Zíbrt shrnul v Českém lidu některá fakta: Císař Franz Josef I. účast odmítl; vyjádřil prý starost o klidný průběh výstavy, dále císař „ráčil vyjádřiti“ zájem o vesnici s kostelem a o Staré Město v Praze.

R. 1897 se Čeněk Zíbrt stal dopisujícím členem Královské české společnosti nauk, za rok na to byl členem mimořádným.

Od r. 1899 byl Zíbrt šéfredaktorem českého muzejního časopisu, který tehdy míval zcela na svém začátku velice zajímavě znějící název „Časopis Společnosti vlasteneckého museum v Čechách“, za Zíbrta se jmenoval Časopis Musea království Českého a bývá také nazývaný „Muzejník“.

Začátkem 20. století se pak stal mimořádným profesorem české kulturní historie na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Aby studentům předmět přiblížil, jezdíval s nimi na čtyřdenní exkurze, nejčastěji do Jižních Čech. O své studenty pečoval skoro jako táta. Aby se ale příliš nezdržoval a byl stále u „zdroje“, vymohl si na akademickém senátu univerzity, aby mohl přednášet v čítárně knihovny.

Zřejmě to, že neměl vlastní rodinu, způsobovalo, že své „děti“ – tj. „Český lid“ i „Muzejník“ chtěl zcela formovat dle svých představ, což vedlo někdy k „mentorování“ přispívatelů, ale často i čtenářů. Zlobil se například, že se při nějaké národopisné akci zpívají písně, které obsahově k té akci nepatří a jeho připomínky autorům byly dost obšírné. Po odchodu bibliotékáře Národního muzea Adolfa Patery (1836–1912) v r. 1903 do penze, se stal správcem knihovny, v r. 1904 jejím ředitelem, kde zůstal až do své penze v r. 1927. Jeho nadšení bylo takového rázu, že knihovně Národního muzea věnoval celou svou osobní, velice bohatou, knihovnu. Mnoho publikací získal pro knihovnu svými známostmi se zahraničními vědci při jejich návštěvách Prahy.

Zájem o muzejní práci jej přivedl k dílu, které se stalo příčinou mnoha jeho smutků a mrzutostí. Rozhodl se zpracovat českou bibliografii všeobecně. Prvním pokusem byla bibliografie k Šafaříkovým narozeninám, v r. 1903 vydal bibliografii Palackého. Celkově bibliografii nazvanou „Literatura kulturně historická a ethnografická“ vydával v Českém lidu od r. 1897 až do r. 1913.

Knižně pak z pověření České akademie pro vědu a umění vydal mezi lety 1900 až 1912 pět dílů „Bibliografie české historie“, která časově končila rokem 1679. Bibliografie obsahově zahrnovala všeobecnou část s abecedním seznamem šlechtických rodin z Čech, Moravy a Slezska, soupis pramenů od nejstarších dob do r. 1419, třicetiletou válku a dílo Jana Ámose Komenského. Dalo by se říci, že si vzal – na jednotlivce – velmi velké sousto.

Také neodolal, jak už bývalo jeho zvykem, zpracovat a uveřejnit i sebenepatrné prameny a zmínky. Z četby jeho článků totiž zcela na mne působí taková jeho vnitřní radost z každého sebemenšího objevu i radostná touha se o tyto objevy podělit. Mezi ostatními učenci a vědci své doby pro tento svůj postoj pochopení neměl; vytýkali mu nedostatek metodiky. Zíbrta to nakonec znechutilo, že se této práce vzdal, dokonce zbytek podkladů, s údaji až do r. 1848, zničil. Tím větší je hodnota jeho díla dnes, protože je často jediným pramenem pro zjištění určité skutečnosti. Dílo obsahuje asi tisíc šest set položek. Když si představíme tehdejší knihovnickou „technologii“, kdy se vše vypisovalo na lístky, pak třídilo, můžeme pochopit jeho křivdu nad zneuznáním jeho vědecké, ale i čistě lidsky úmorné práce.

Současní čeští heraldikové si velmi cení 1. dílu této bibliografie, protože obsahuje soupis prací, která se týká této vědní disciplíny.

Některá témata uvedl v „Českém lidu“, ale pak je i rozvedl v samostatných pojednáních. Napsal například „Frantova Práva“ o plzeňském městském physicusovi Janu Frantovi z 16. století, „Staročeský Lucidář“, což je jakási starodávná encyklopedie, psaná formou otázek a odpovědí, „Šafhauská bible“ – o bibli, pocházející ze švýcarského Schaffhausenu .

Krásnou staročeštinou je přepsán z muzejních sbírek příběh o doktoru Faustovi „Historia o životu doktora Jana Fausta, znamenitého čaroděje, též zápiscích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho.“ Těžko tomu dnešní člověk porozumí – ukázka z úvodu knížečky: „Celý úmysl doktora Fausta na tom byl, (jakž nahoře řečeno), že sobě to obliboval, což na něj neslušelo, usilujíc o to dnem i nocí. Vzal na se křídla orličí chtěje všecky grunty nebeské i zemské vyzvěděti, nebo jeho všetečnost, svoboda a lehkomyslnost, tak ním strkala a k tomu ponoukala, že jest sobě umyslil jednoho času některá čarodějnická slova, figury, karaktery a zaklínání, jímž by ďábla před sebe povolati mohl, učiniti a je skusiti. Přišel tehdy do jednoho hustého lesu, jakž sice někteří praví, kterýž u Wittemberka jest, Špešet řečený, k čemuž se doktor Faust sám potom přiznal. V tom lesu před večerem, na křížovém rozcestí hůlkou několik kol okrouhlých učinil, a dvě po straně, že ty dvě, kteráž nahoře stála, do velkého kola vešly. A tak zaklínal ďábla v noci, jako k 3. hodině. A tehdáž jistě ďábel tiše se smáti a Faustovi zadek ukázati i pomysliti mohl: Nu dobře, jáť tobě tvé srdce a mysl obvlažím, a na vopičí stoličku posadím, aby se mi netoliko tvé tělo, ale také i duše dostala, a ty se mi k tomu nejlépe hodíš, kde já nebudu chtíti sám jíti, abych tebe posílal. Jakož se tak stalo, a ďábel s Faustem začasté divné hříčky strojil.“

Psal článek k šedesátinám Zikmunda Wintera; v „Českém lidu“, psal množství oslavných článků k výročím významných lidí i jejich nekrology.

Namátkově další názvy z tohoto období: „O českých blouznivcích náboženských odvedených k vojsku r. 1783“, „Z doby úpadku. Kulturně historické obrazy ze XVII. a XVIII. věku“, „Sestry slovanské“, „Dennice Slovanská“, „Příspěvky k dějinám včelařství v zemích českých“ a „Z dějin hradu Zvíkova“, „Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých“, „Pivo v písních národních a zlidovělých“, „Sladovnické obyčeje, zábavy, slavnosti a poměry v nákladnických domech a pivovarech českých“. Nákladnický dům získával pivo obchodem, nikoliv vlastním právem várečným.

Z tohoto období pochází kniha, která je velice žádaná i nyní: „Staročeská kniha cukrářská a kuchyňská“. Zajímavý název má kniha z r. 1907 „Nápisy ze staročeských štambuchů a památníků až do doby probuzenské“. Štambuch je v podstatě album, či památník, ale Zíbrtova knížečka je spíš sbírkou citátů, sebraných z mnohých historických pramenů.

V letech 1909 až 1911 vyšlo další osmidílné kmenové Zíbrtovo dílo se souhrnnými pojmenováním „Veselé chvíle v životě lidu českého“, zobrazující české, moravské, někdy i slovenské obyčeje od zimy, kde popisoval obyčeje, vyskytující se v souvislosti s přástkami „Toč se a vrč, kolovrátku“, přes masopustní zvyky „Masopust držíme“, velikonoční a jarní rituály „Smrt nesem ze vsi, Pomlázka se čepejří“, zvyky kolem svatodušních svátků „Králové a královničky“, „Obžinky“, zvyklosti podzimní „Od Martina do Lucie“ a vánoční zvyky

„Hoj, ty Štědrý večere“. Poslední díl se jaksi vymyká zařazení do průběhu roku a je psáno s určitým autorovým nesouhlasem k vlastnímu obsahu. Jmenuje se „Na tom našem dvoře“ a obsahuje většinou už neprováděné nebo dokonce zakázané zvyky spojené s týráním zvířat: stínání berana, kohouta, shazování kozla z věže. Toto dílo vyšlo v r. 2006 v jazykové úpravě do současné češtiny.

V r. 1911 v období sebevraždy archeologa profesora Josefa Ladislava Píče (1847–1911), který byl kustodem prehistorických sbírek Národního muzea, kvůli pravosti Rukopisů, vystoupil Zíbrt na obranu Rukopisů.

Jeho známosti s významnými slovanskými a evropskými učenci vedly k řadě vědeckých poct ze zahraničí. Byl čestným členem Anthropologické komise při akademii věd v Krakově, národopisné společnosti Towarzystwo ludoznawcze ve Lvově, Carské společnosti etnografů v Moskvě (Imperatorskoje obščestvo ljubitelej estestvovanija, antropologii a etnografii), C.a k. ústřední komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek ve Vídni (K.-k. Zentral-Kommission für Erforschung und Erhaltung Kunst- und Historischen Denkmale), Belgické národopisné společnosti (Société Belge du Folklore).

Protože přispíval do „svých“ časopisů mnoha články, používal i pod články i různé značky. Protože i v „Muzejníku“ velmi prosazoval svoje názory a snažil se časopis přizpůsobit požadavkům čtenářů, vzbuzovalo to značnou nevoli s ostatními redaktory a spolupracovníky. V r. 1913 se řízení časopisu vzdal.

Jeho někdejší studium hudební vědy na univerzitě se odráželo v jeho zájmu o lidové písně. Jako Jihočecha ho velice zajímaly dudy, až tak, že se na ně naučil hrát. Jeho oblíbenou písní byla píseň „Zelení hájové“. Do „Českého lidu“ přispívali vedle sběratelů také hudebníci a hudební vědci, například Leoš Janáček (1854–1962), který se se Zíbrtem radil při svém záměru využít dud ve své opeře „Výlety páně Broučkovy“.

Podle některých pramenů dokonce s jinými hudebníky jezdil po Čechách a Moravě a pro povzbuzení lidí hrál při tom na dudy. Na jaře r. 1917 byla na Žofíně dudácká beseda se Zíbrtovým přítelem, dudákem Karlem Michalíčkem (1893–1937), která měla takový ohlas, že Zíbrt o ní napsal pojednání „Hrály dudy…dějiny starodávné selské muziky české. Pořadatelem byla společnost Sdružení pro povznesení šíření znalosti památek, jejímž byl Zíbrt zakladatelem a starostou.

Zcela určitě po tomto úspěchu po venkově jezdil s Michalíčkem i podobným programem. Během války Zíbrt ještě napsal „Titulář aneb jak se titulovali u nás jindy a jak se tituluje nyní“. Po válce zájem o národopis v důsledku jiných priorit zcela opadl, přestal i zájem o Zíbrtovy přednášky. Zcela zklamán, pokračoval ve svých povinnostech na univerzitě a Muzeu.

Napsal tehdy několik pojednání „Staročeská tělověda a zdravověda“, další „kuchařku“ – „Staročeské umění kuchařské“. Nechal rozparcelovat a prodal statek po mamince v Předbořicích. V r. 1927 odešel do důchodu.

K významnější tehdejší jeho práci patří „Československý národopisný rok“. V r. 1929 měl slabší záchvat mrtvice. Poslední jeho pojednání mělo název „Bobr v zemích československých“.

Stačil se ještě oženit se sestrou své obdivovatelky a spolupracovnice Zdeny Hochové Hanou Brožíkovou.
V XXX. ročníku „Českého lidu“ sepsala Zíbrtova švagrová Zdena Hochová – Brožíková abecedně celé Zíbrtovo dílo od r. 1888 do r. 1930.

Čeněk Zíbrt zemřel před osmdesáti lety 14. února 1932 v Praze. Podle jeho poslední vůle byla urna s jeho popelem uložena na Vinohradském hřbitově v Praze. Jeho dílo „Veselé chvíle v životě lidu českého“ byly zásluhou paní Hochové vydány v r. 1950 v nakladatelství Vyšehrad. K jejich reedici došlo v r. 2006.

Od r. 2002 pořádá Zíbrtovo rodiště Kostelec nad Vltavou spolu s Historickým ústavem Jihočeské univerzity kulturní akci Zíbrtův Kostelec. Při jeho prvním ročníku byla odhalena na škole, kam Zíbrt chodil, jeho pamětní deska od českobudějovického sochaře Josefa Zíbrta (*1958).

Zíbrtovo dílo slouží jako zdroj pro pracovníky mnoha humanitních disciplín. Obecnou čtenářskou veřejností jsou oblíbená především jeho kuchařská pojednání. Pokud jsem od něj mohla něco číst, cítila jsem z jeho spisků velkou lásku k našim lidem i k zemi, na níž žijí.