Jan Hora: Sběratel dobrodružství (24) Lovci dinosaurů

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O  napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Lovci dinosaurů

Na jaře roku 1876 přijeli do městečka Franklin ve státě Idaho tři muži. Vystoupili z vagonu úzkorozchodné železnice a vydali se k nejbližší stanici dostavníků. Byl to paleontolog Charles Sternberg se svým přítelem Isaacem a profesor Edward Cope. Měli namířeno do divokého a téměř neprobádaného kraje Bad Lans. Chtěli prozkoumat povodí řeky Judith, kde se údajně nacházely kosti předpotopních zvířat.

Přes holé a nehostinné pláně Idaha cestovali dostavníkem. Byla to krušná a ne právě pohodlná cesta. Dostavník, tažený koňským spřežením, zvedal oblaka žlutého prachu a ctihodní lovci fosílií ho měli v šatech, v ústech i v očích. Tvrdá a nepérovaná kraksna poskakovala po prérii a cestující se otloukávali o její stěny i o sebe navzájem. Spát se skoro nedalo. Na stanicích vystřídali vozkové koně a Sternberg se svými společníky pojedli tochu slaniny s vejci a vypili hrnek černého kafe. Když konečně přijeli do hor, Sternberg si uvědomil, že všudypřítomný prach zmizel. Chtěl si z okna vychutnávat krásu krajiny, ale z únavy a nevyspání se mu dělalo špatně. Kromě toho při každém stoupání museli všichni z dostavníku vystoupit a jít za ním pěšky.

V městečku Helena několik dní odpočívali. Sternberg chodil po městě a sháněl nějaké bližší údaje o Bad Lans. Nedozvěděl se nic povzbudivého, kraj se jmenoval Špatná země plným právem. Byla to prý vyprahlá a nehostinná pustina rozrytá množstvím kaňonů, roklin a nepřístupných skal a nebylo v ní bezpečno. S tím vším Sternberg vcelku počítal, ale obyvatelé městečka byli hlavně vzrušeni nastávající válkou mezi americkým vojskem generálů Terryho, Crooka a Custera a siouxskými indiány. Sternberg i jeho kolegové byli všude, kam se vrtli, důrazně varováni, aby na území Bad Lans nevstupovali. Tvořila se tam hranice lovišť Solux a znepřátelených Vraních indiánů a osamělá skupinka badatelů by se mohla stát lehkou kořistí. Při poradě nechtěl profesor Cope ani slyšet, že by nepokračovali v cestě. Jeho zápal pro výzkum zkamenělých kostí dinosaurů byl tak velký, že si žádné nebezpečí nechtěl připustit. Sázel na přítomnost vojenské kavalerie a domníval se, že indiáni radši ustoupí přes hranice do Kanady. Později se ukázalo, že měl pravdu, ale jen částečně…

Poslední výspou civilizace před cestou za dinosaury byo pohraniční městečko Fort Benton obývané pistolníky, kovboji a falešnými hráči. V té době přišla z divočiny příšerná zpráva, že oddíl Sedmé kavalerie pod vedením generála Custera byl do posledního muže vybit indiánskými bojovníky náčelníka Sedícího býka. Sternbergovi dalo hodně práce získat vozku a kuchaře pro výpravu do Bad Lans. Nakonec umluvili dva muže a vydali se s velkým vystěhovaleckým vozem, taženým čtyřspřežím, na cestu. Pod plachtou si vezli proviant a nářadí. Doufali, že zpátky povezou zkamenělé kosti dinosaurů, které obohatí americká muzea. Profesor Cope se domníval, že všichni bojeschopní Siouxové budou u Sedícího býka, a tak budou mít vědci Bad Lans pro sebe.

Výprava pokračovala vpřed pomalu. Musela se probíjet divokou skalnatou krajinou bez cest. Když se před nimi objevila mohutná skála, shodli se Sternberg s Copeem, že je tvořená pravěkými usazeninami a že by tu mohli zahájit výzkum. Vyrazili s krumpáči a lopatami k jejímu úpatí. Prolézali okolí řeky Judith, a koně, kteří šli za nimi, se občas pásli na řídké trávě. Sběrné pytle na kosti jim visely z boků až na zem. Charles Sternberg musel profesora Copea obdivovat pro jeho fantastické nasazení. Nedbal na hejna protivných černých much, které je štípaly, až byli samá podlitina, nestaral se o nebezpečí ze strany indiánů. Sternberg měl sám namále, když se pod ním utrhla kamenná lavina. Pracovali od rána do večera a jejich usilí přinášelo ovoce. Kromě už známých druhů objevili ve skalách prvního zástupce rohatých dinosaurů a popsali ho pod jménem Monoclonius crassus. Na oběd se nevraceli do tábora, to pro ně byla ztráta času. Vyndali si ze sedlových brašen kus studené slaniny a hrst tvrdých sucharů. Vůz s plachtou se utěšeně plnil zkamenělými pozůstatky dinosaurů. Když byli v nejlepším, přišli indiáni. Nebylo jich moc a chovali se kupodivu mírumilovně. Sternberg s úžasem sledoval profesora Copeho, jak se s indiány baví přátelsky a bez předsudků, což bylo v této vyhrocené době naprosto neobvyklé. Obveseloval domorodce tím, že si opakovaně nasazoval umělé zuby. Indiáni byli ohromeni a považovali profesora za velkého medicinmana. Rozcházeli se v dobrém.

S výsledkem výpravy byla trojice vědců spokojená. Vůz krytý plachtou byl plný vzácných zkamenělin, zbývalo jen bezpečně ho dopravit k řece Missouri a počkat na parník. Když vyjeli z labyrintu skal na širou zvlněnou prérii, zdálo se, že všechno dobře dopadne. Jednou se vozka výpravy, který působil i jako zvěd, ocitl při vyjížďce v krajině porostlé lesíky, houštinami a travnatými plochami. Čirou náhodou vyhlédl mezi větve nízkých stromů a spatřil před sebou obrovský indiánský tábor, postavený z tisíců kožených stanů teepee. Zcela jistě patřil obávanému Sedícímu Býku. Kdyby se indiáni, rozvášnění nedávným vítězstvím nad  generálem Custerem, dověděli o jejich výpravě, znamenalo by to jistou a strašnou smrt u mučednických kůlů. Vozka se zděšeně stáhl a vrátil se do tábora. Sdělil znepokojující objev pouze kuchaři. Oba muži si spočítali, že sami dva ujdou snáze pozornosti indiánských zvědů, než kdyby zůstali s celou výpravou a těžce naloženým vozem. Tajně opustili tábor, ale protože je přece jen tížilo svědomí, zanechali alespoň písemný vzkaz. Našel ho Isaac a šel se poradit s vědci. Sternberg byl nakloněn myšlence zanechat těžký vystěhovalecký vůz někde v úkrytu a rychle opustit krajinu, ale Edward Cope byl zásadně proti. Nakonec se rozhodli dopravit zkameněliny riskantní cestou k řece Missouri. Cestovali pomalu, Sternberg jel vpředu jako hlídka a Isaac se občas zdržoval vzadu, jestli už nejsou sledováni Siouxy. Jednou se Sternberg rychle vrátil, protože před sebou zahlédl menší skupinu indiánských jezdců. Lovci dinosaurů zůstali stát ukrytí za nevelkým březovým hájem. Siouxové je míjeli stranou, ale hrozilo velké nebezpečí, že o kus dál zahlédnou koleje vyryté těžkým vozem. V kritickém okamžiku indiáni odbočili směrem od jejich trasy a vědci si mohli ulehčeně oddechnout. Další cesta divokou krajinou však byla velmi obtížná a hrozby ze strany bojovníků Sedícího býka se zbavili teprve u břehů řeky Missouri.

Vzácné zkameněliny dinosauřích kostí a lebek naložili na parník, který tady čas od času projížděl. Po vodě se dostali s drahocennými exponáty do civilizace. Charles Sternberg později napsal o výpravě zajímavou knihu Lovci fosílií.

Píše a kreslí Jan Hora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 05. 2012.