Strakonický rodák František Janout si začal s fotografií, když mu bylo čtrnáct. Kouzlo obrázků, zjevujících se ve vývojce pod červeným světlem tmavé komory, ho dostalo stejně jako Šumava.

Do šumavské přírody ho zasvětil tatínek, zubař, fotograf a velký skaut. „Byly mi čtyři roky, když jsem s tátou poprvé jel vlakem na Kubovku. Tam jsme se s bráchou učili lyžovat a v létě vyráželi na Boubín. Táta přírodu miloval, proto si postavil chatu nedaleko Strakonic v Předních Zborovicích. V téhle osadě, vystavěné na skalnaté stráni, neboť majitelé chatek nedostali povolení k záboru lesní půdy, jsme trávili hodně volného času. Byli jsme obklopeni lesem, pod námi tekla řeka Volyňka a v ní nás lákaly ryby. Měli jsme prázdninové rybářské lístky a chytali na dětské pruty, byla to nádhera,“ vzpomíná na léta dětství. Tehdy už nasákl přírodou, jen rybářské pruty vyměnil později za fotoaparáty. Letos je to padesát let, co přes jejich hledáčky pozoruje svět. 

„Hory, ty mám v genech po tátovi. Když jsem poprvé vyšel na Boubín a v pozadí uviděl Alpy, byl jsem ztracený,“ říká. Tehdy ještě netušil, že zadrátované hranice bude někdy možné svobodně překročit.  

Dnes se k šumavským hvozdům přibližuje autem. V létě do něj naloží kolo, v zimě připne na střechu běžky. Například vloni, když bylo to správné počasí, vyjížděl na toulky Šumavou až dvakrát týdně.  „Vyrážím ráno za tmy a za tmy se večer vracím,“ usmívá se. S manželkou je ve spojení mobilním telefonem, sám neví, kdy ho Šumava propustí zpátky. Naštěstí má manželka pro něj pochopení. A Šumava? Ta trpělivost neúnavných hledačů dobrého světla a neotřelých motivů královsky odměňuje. František potvrzuje, že během šumavského výjezdu udělá až sto dvacet snímků za den. Kvůli správné expozici snímá jeden námět několikrát.  

Kůrovec se na Šumavě natolik rozmnožil, že čtvrtina tamních lesů už není zelená, ale hnědá a šedá. „Nejsem kompetentní, abych posuzoval, zda mají pravdu zastánci názoru nezasahovat ve vybraných lokalitách proti kůrovci, nebo ti druzí. Pravda je, že z bezzásahových zón se kůrovec šíří dál. Jako fotograf vidím, že v té šedé, uschlé mase se začínají zelenat stromky, ale není to zdaleka ve všech lokalitách, proto nevěřím v plnohodnotnou obnovu lesa tímto způsobem. Po velké vichřici v roce 1870, jak ji popsal Karel Klostermann ve svém románu V ráji šumavském, byla Šumava také zalesněna. Je to relativně malé území a nikdo pořádně neví, co se stane, ponecháme-li ho svému osudu,“ míní. 

Bouřkám na Šumavě se vyhýbá, i když jednou ho nečekaná ranní bouřka zastihla. Ten den se otevíral hraniční přechod Modrý sloup a on se snažil být na místě mezi prvními. „Asi v polovině cesty se mi nad hlavou začaly rychle honit mraky a za chvíli to začalo práskat. Blesky a ohlušující hromy nebylo nic příjemného, zvláště když všude kolem mě stály pahýly stromů jako hromosvody. Dobře mi nebylo. Rychle jsem vyhledal místo co nejdále od stromů a zalezl s fotoaparátem pod pláštěnku. Naštěstí ranní bouřka, kterou jsem před tím na Šumavě nikdy nezažil, odešla stejně rychle, jako přišla, a já mohl asi po dvaceti minutách pokračovat k Modrému sloupu. Tehdy se k němu žádné velké davy turistů nevypravily,“ zavzpomínal.

František Janout začínal s Flexaretem, s formátem 6x6, později přešel na Praktiku, Pentagon six. Nedílnou součástí jeho vybavení je kvalitní pevný stativ, byť při transportu méně pohodlný. Fotografoval na klasický černobílý i barevný negativ, na barevné inverzní diapozitivy a sám si je doma zpracovával. „Vlastní fotokomoru jsem si mohl dovolit až v novém družstevním bytě. Abych ho dostal, musel jsem na něm odpracovat přes tři tisíce hodin. Dva a půl roku jsem chodil z práce na stavbu a nic jiného nemohl dělat. Neměl jsem víkendy, žádný volný čas,“ říká František Janout a s úsměvem dodává: „Potom jsem si ale vlastní fotokomory užíval. Zatímco jiní kluci trávili mládí chozením za holkama, já trávil čas ve fotokomoře.“ 

S digitálním fotografováním začal teprve před šesti lety, nejprve s Minoltou, později přešel na Canon EOS 5D. „Dlouhé dny trávené v temné komoře jsem zaměnil za mnohem méně časově náročné a přátelštější zpracování na počítači. Citlivou vrstvu na filmu vystřídal elektronický snímač a paměťová karta, dlouhý proces zvětšování, vyvolávání a sušení nahradila digitální technika. O to více času zbývá na práci v terénu, kompozici a tvůrčí činnost,“ vyzdvihuje přednosti nové techniky.

Nejbližší plány: cesta na sever

Kdysi chodíval do přírody s turisty, už to nedělá. Je si vědom toho, že by celou skupinu svým fotografováním zdržoval. „Pokud se mnou jede manželka, musí být hodně trpělivá, než jsem spokojený se záběrem. Naštěstí se o fotografii začala zajímat, má svůj fotoaparát a musím konstatovat, že mě svým výtvarným viděním překvapila,“ uvedl strakonický fotograf, který s manželkou od devadesátých let vyjíždí za horami do světa. „U moře dlouho nevydržím. Třeba na Krétě jsem si půjčil auto a vyjížděl do hor,“ přiznává fotograf, který miluje sever Evropy, především Norsko, kam se s manželkou chystají na časově neomezenou cestu.