Věnování
Následující příběhy bych chtěla věnovat třem svým způsobem výjimečným mužům a vyjádřit jim alespoň takto svůj vděk a úctu.
Dědovi, jenž netradiční výchovou „šlechtil“ vlohy dané mi do vínku, přivedl mne k lásce k umění a vědám, podporoval moji mnohostrannou „tvořivost“, ale především mne učil vážit si čestnosti, lidskosti a všeho živého.
„Člověku, jichž po světě neběhá mnoho“, který mne „nakopl“ a dokázal mi vrátit to, co mi před lety souběh okolností, lidská zloba a ubohost vzaly, odvahu a víru v sebe.
A v neposlední řadě kamarádovi Václavu Židkovi, jenž s trpělivostí svou vlastní dokonal, co předešlí dva započali. D.G. |
- Dědovy boty
Byla jsem dítkem nesmírně zvídavým a podnikavým, což přinášelo problémy jak mně, tak mému okolí. Onoho léta jsem se rozhodla, že vstoupím do dějin literatury svými epickými básněmi ze života. Z uspořených peněz jsem si pro tento účel zakoupila velký sešit s tvrdými černými deskami a čekala na inspiraci. Leč inspirace se nedostavovala. Nedostavila se ani po týdnu. Moje po verších prahnoucí nitro si zoufalo, a tak jsem se rozhodla neponechat nic náhodě. Když inspirace nepřichází ke mně sama, vytvořím si podmínky, ona se pak zajisté dostaví. Příležitost se naskytla velice brzy. Ihned jsem se jí chopila, nač čekat. - V případě tomto stejně jako v případech ostatních se stal objektem mé pozornosti věčně roztržitý děda. Objevil se ve dveřích na dvůr, láskyplně si poplácal břicho nacpané pečenou kachnou z domácích zdrojů a moravským zelím, též domácím. Podrbal kocoura na zádech a namířil si to k chatičce na konci zahrady, aby si dopřál jako obvykle spánku potřebného k dobrému zažití. Než vešel do své oázy klidu a míru, odložil sešmajdanou pracovní obuv na schůdek před vchodem. A právě na ni mi tehdy padl zrak! Vyčkala jsem, až se ozval chrochtavý zvuk dědova blaženého oddychování, hbitě jsem přiskočila – a boty byly moje. Zanedlouho se pohupovaly zavěšeny na tkaničkách v koruně nedaleké meruňky. A já se, usazena se sešitem u půdního okénka ve štítu našeho domu, nesmírně těšila na věci příští.
- Děd se utápěl ve snech v chatě, já v potu na půdě, kde se vzduch stával pomalu a jistě nedýchatelným. Vzmáhal se ve mně pocit marnosti, když vtom se jako zázrakem konečně rozlétly dveře ostře sledované chatky a prarodič se zahleděl sluníčku do očí. Ze široka si zívl a po paměti se hodlal nazouti do milých botek. Ale co to?! Botky nikde! Pátral očima po okolí, pátral v chatce, pak znovu po okolí. Situaci vyřešil po svém. Z jedné kapsy vysoukal řádně použitý kapesník, z druhé další. Kapesník rozprostřel na vydlážděnou cestičku a naň odložil jednu nohu. Pak rozprostřel druhý a pokladl nohu druhou. Takto se s příšerným sakrováním systematicky přesouval k obytnému stavení.
- On sakroval, já se radovala. To, na co jsem tak dlouho čekala, bylo na světě. Rozmáchla jsem se a dokonale seříznutou tužkou jsem plna tvůrčího nadšení zaznamenávala verše, jak se ze mne sypaly. Dokončené dílo jsem nazvala „Balada o dědovi a jeho botě“. Několikrát jsem si je se zalíbením po sobě přečetla, nedodělky a pravopisné chyby odstranila a posléze se snesla shůry dožadovati se uznání.
- Děda právě seděl ve své pracovně a vynakládal veškeré úsilí, aby zachytil něco z vysílání zapovězené „Svobodné Evropy“, když jsem před ním stanula s otevřeným sešitem.
- „Dědo, něco jsem napsala. Můžu?“
- „Tak spusť,“ zahučel můj mrzutý, přesto přístupný první kritik a dál zamyšleně ladil požadovanou stanici.
- Když jinak nedal, tak jsem tedy spustila. S náležitým patosem jsem odrecitovala baladu – kupodivu celou. Poté jsem sklapla sešit a v pozoru očekávala verdikt. A samozřejmě odměnu. Té se mi mělo vbrzku dostat. A vrchovatě! Děda seděl tiše, velmi tiše, přespříliš tiše. Stejně tak tiše se zvedl ze své židle – a s pomněnkově modrýma očima upřenýma na mě s obrovským úžasem a oběma rukama směřujícíma k mému krku vyrazil jak lítá šelma kupředu. Rázem jsem pochopila. Po pochvale jsem již více netoužila. Vystartovala jsem z pracovny přes kuchyni a předsíň do zahrady za zvuku prskající a chrchlající „Svobodné Evropy“ a vyděšeného křiku babičky: „Viktore, mírni se, dyť je to tvoje škola!“ Babi, ta mi tedy pomohla!
- Kličkovat mezi stromy jsem uměla náramně dobře, aby ne, praktikovala jsem to dosti často. Tady jsem byla borec. Děda tentokrát větší! Bylo udivující, jakou rychlostí ho za mnou unášely jeho artritické nohy. Ba co víc! Na pomoc si cestou přibral březové pometlo vyzdobené zbytky slepičího trusu. To pometlo! To pometlo mi záhy vytvořilo na hřbetě nevídanou taneční kreaci. Spasila mne až hřbitovní zeď, jak případné, již jsem urychleně překonala – a zdivočelý stařík ne.
- Útočiště jsem tohoto věru hektického dne nalezla u spřáteleného truhláře Heinigera a jeho ženy. Byl to dobrák od kosti a přímluvami nešetřil. V době, kdy jsem v chlívku objímala krk jejich kozy Lízy a skrápěla jej slzami lítosti a světobolu, pilně za mne orodoval – s dědou u slivovice. To však chudák netušil, že slzy brzy osuším. Hrdost mi nedala, abych déle plakala. Pomsta bude sladká! A tak jsem poznovu zalistovala ve svém sešitě. Veršovaná sága zachycující historii našeho rodu spatřila v onom chlévě světlo světa. Ve věznicích, na popravištích a dalších stejně přívětivých místech potupně a postupně završili svou pozemskou pouť všichni, vinní i nevinní. Vyjma mě samozřejmě! Já měla svou druhou báseň. A jelita na zádech!
|
- Duch
Jako dítě jsem nebyla odkojena pohádkami o Karkulce, Popelce, Sněhurce. Každého dne před spaním okolo mne projížděl vlak plný mrtvol se svítícíma očima, duch kata stínal jednoho poutníka za druhým, bezhlavý pes přepadal nicnetušící děvy a trhal je na kusy, ohnivý rytíř zapaloval střechy nad hlavami spících rolníků a čachtická paní se koupala v krvi nevinných pannen. Tento výcvik jsem musela podstoupit s ohledem na svou budoucnost, abych se zocelila a hned tak se něčeho nezalekla. Po pravdě, Popelek a Sněhurek jsem nikdy nelitovala, dědovy hrůzostrašné příběhy se mi setsakramentsky zamlouvaly, obzvláště když jím byly náležitě zdramatizovány. To bylo teprve něco! Nic netušil nebohý děd, že se jednou poskytované vědomosti doplněné praktickými návody k použití obrátí proti němu. Kdyby byl tušil, nevyprávěl by. Rozhodně ne mně. A tak se nakonec sám stal obětí. - Můj prarodič trpěl srdeční neurózou, což léčil kapkami z kozlíku lékařského, a... jak to jen říci... no, prostě nadýmáním, což se obvykle vyléčilo samo. V obou případech s ním byl samozřejmě amen. Děsil neustále babičku instrukcemi ohledně přípravy svého funusu a zabezpečení toho capoucha, to jako mne. Babičku tím ničil, neboť na rozdíl od něho ona nemocná byla. Po jednom takovém dědově záchvatu toho měla právě tak akorát. Rozhodla se, že princmetálového dědka vytrestá. Vyčkala, až se odešel pošmajchlovat s milovanými králíky, a vyžádala si audienci v dětském pokoji. Zde se zrodil plán, jehož realizaci vložila do mých rukou.
- „Dělej, jak chceš, já vlastně o ničem nevím,“ pravila babička alibistka a odešla ponořit ruce do škopku s nádobím.
- Připravila jsem se důkladně. Knihovnu jsem vysmejčila od všemožných pověstí, probrala jsem dostupná strašidla a jiné lid obecný děsící potvory, nicméně nakonec jsem po zralé úvaze zvolila bílou a černou paní – proč to nezkombinovat. Kostelní svíce, staré prostěradlo, černý zimní kulich s vystřiženými a bílou barvou zvýrazněnými otvory pro oči, nos i ústa a s našitou bílou chocholkou místo bambule, černé kožené rukavice s umně vyvedenými kostmi a obdobně zmalované holínky čekaly na svou příležitost ukryté pod regálem ve spíži. Ne dlouho!
- O posvícení se stoly prohýbají pod tíží rozmanitých dobrot, vypečená husička se zelím nikdy nechybí, ani husí sádýlko s vynikajícími jatýrky, k večeři ovárek s jablíčkovým křenem je též přítomen. Všudypřítomné jsou i dědův mlsný jazyk a bezedný žaludek. Pro naše účely to nemohlo lépe dopadnout. Před půlnocí již nenasyta pochodoval po pracovně a mocně hekal. On hekal a my se s babičkou radostně šklebily. Jen počkej, dědku!
- „Je se mnou zle, Máňo! Nějak mě bolí srdce, nerušit, jdu si lehnout!“ oznamoval, když si kapal oblíbený utrejch na kostku cukru.
- O půlnoci ještě válel na kavalci sudy, kolem jedné hodiny s půlnoci se neslo z pracovny líbezné chrápaní. Hodina duchů nastala! Babička mi chutě pomohla do oblečku, i svíci zapálila, a vyslala ducha, nechť vykoná své dílo. A duch se snažil! Duch kroužil kolem stolu a lože, tu mulisákoval v nohách, tu v hlavě postele – a nic! Duch zběsile lítal po pracovně a řval jako tur! Duchovi zhasínala svíce, jak mocně funěl. Z ducha lil pot. Duch upadal v zoufalství! A děd spal spánkem spravedlivých! Tu duch dostal nápad! Popadl na peřiňáku budík, nařídil jej – a budík si začal zvučně prozpěvovat.
- Zabralo to! Děda proloupl oko, nevěřícně je upřel na podivnou nestvůru, prkenně se posadil v duchnách, zaúpěl a pak vystřelil z vyhřátého lože. Pravicí odhrnul nebohou černo-bílou paní na knihovnu a levicí rozrazil dveře do kuchyně.
- „Máňo, sáhla na mě smrt, já to říkal, už je to tady!“ zavřískl na babičku, aniž by ho zarazilo, že tak dlouho ponocuje, a pelášil vyhledat úkryt v chatce na zahradě.
- My s babičkou v ložnici. Oka jsme však nezamhouřily a s obavami se nemohly dočkat rána. Babička plakala. Ráno v přesně stanovený čas měl děda snídani na stole. Snídaně byla, ale děda nebyl. Když dlouho nepřicházel, odebrala se babička k chatce. Vrátila se sama. Zkusila pracovnu. Tiše otevřela dveře – a strnula. Začala se jí třást ramena. Ozvalo se štkaní. Bylo zle! Děda ležel ve svátečním černém obleku, v kožených botkách od Bati a nezbytném klobouku na loži ozdobeném saténovým přehozem. Čekal na smrt!
- „Pojď dál, Máňo,“ pravil tiše, téměř ševelil, „je mi strašně špatně, píchá mě u srdce, já už brzy umřu. V noci si pro mě přišla, já ji viděl.“
- Babička se vysmrkala a přestala ronit slzy.
- „Nic mi nevymlouvej, Máničko, radši najdi ten sešit s adresama. Všem těm lidem pošleš parte,“ pokračoval zkomírajícím hlasem.
- Babička vykonala, jak jí nakázáno bylo. A jako vždy probrali s dědou ještě další opatření pro případ jeho odchodu na věčnost.
- „Už to, holky, bude brzy, cítím to,“ pohlédl na nás takřka vyhaslým okem a stiskl nám ruce na rozloučenou.
- A my holky jsme to záhy ucítily též, i uslyšely. A taktně se vzdálily, abychom se do sytosti vyřehtaly mezi malinovými keři na zahradě, To byla ale úleva!
- Trestu jsme však neunikly. Jakmile nebezpečí smrti pominulo, zachtělo se skoronebožtíkovi klobásek a domácího uzeného. Ze spíže vynesl nejen to. Také ranečkem s příslušným úborkem mával bojovně nad hlavou! Vysvětlení se nedožadoval, nebylo třeba. Dovtípil se. A zrušil zájezd na hrad Bítov! A už nikdy neumíral při oněch zažívacích potížích!
|
- Schliemannové
Toho roku jsme s kamarády mimořádně zatoužili objevovat nepoznané. Abychom měli náležitou průpravu, prokousávali jsme se rozličnými moudrými knihami a odbornými časopisy, ale obor, v němž bychom našli zalíbení a posléze vynikli jsme stále nenacházeli. Až jednou jsme v městské knihovně narazili na Zamarovského „Za sedmi divy světa“. Po jejich důkladném prostudování nám oči zářily nadšením a líčka rudla dychtivostí. Našli jsme, co jsme hledali. Archeologie, to je ono! - Egypt byl pro nás nedostupný, Kréta jakbysmet, slovanská pohřebiště obsadili již jiní, zato hřbitov, ten byl hned při ruce. Nemusí pršet, stačí, když kape. A když tam dřímají věčným spánkem slavný básník a neméně proslulý skladatel, bůhví, jaká tajemství ještě zdejší hroby neskrývají. A tak jsme se spřátelili s hrobníkem. Stali jsme se jeho pomocníky a nohsledy. Kam hrobař, tam my. Na hřbitově bychom snad i spali, kdyby to šlo. Po nějaké době jsme se cítili jaksepatří vyškoleni pro vlastní výzkum, hrobník nám už nebyl k užitku.
- Poctivě jsme na vývěsce u kostela sledovali, kdo nás zase opustil a kdy se poslední rozloučení konati bude. Vybaveni příslušným nářadím, ale i rukavicemi, neboť v tomto případě jsme hygieny dbalí byli, jsme navštěvovali naše „pohřebiště“ a zkoumali vykopanou hroudu z hrobů námi vytypovaných, zdaliž nenalezneme ostatků pro vědu významných a pro naši slávu potřebných. Žel, pranic úžasného jsme stále neobjevili. Zvýšili jsme tedy úsilí – a vzbudili v hrobníkovi podezření. Jednoho odpoledne nás načapal, kterak se prohrabujeme čerstvě vyházenou hlínou z rovu sousedícího s hrobkou mých předků.
- „Co tady vyvádíte? Mazejte odsud, spratci! Počkej, Dášeno, řeknu to dědovi!“ zahromoval svým chraplavým basem.
- Takto zaskočeni a nadmíru vyděšeni jsme popadli košík s pracovními pomůckami, vzali nohy na ramena a prchali z dosahu jeho mohutných pracek.
- Zadýcháni a zmoženi náročnou objevitelskou činností jsme vpadli k babi do kuchyně, odložili košík na stůl, obdrželi pochvalu za pečlivou údržbu vzhledu míst klidného spočinutí našich příbuzných a přijali vdolky s povidly a tvarohem. Více lahodných vdolečků se nám toho dne již nedostalo. Zato facek nespočet! Chybička se vloudila. Osudná záměna košíčků! Na jídelním stole v babiččině kuchyni trůnil totiž ten, jejž ponechal zapomnětlivý hrobník u hromady vykopané hlíny a v němž se zabaleny v plátně nacházely úlomky kostí nebožtíků.
- Ubrus babička zlikvidovala šmahem a dlouho, předlouho drhla pískem na nádobí postiženou desku stolu. Se zarudlýma očima, pochroumaným tělem, pošramocenou pověstí a zbaveni možnosti dalších vykopávek se zneuznaní pokračovatelé Schliemannovi tiše choulili v útrobách chatky a hladově chroustali, co zahrádka dala. Avšak na vědu, na vědu nezanevřeli!
|
