JAK JEL FANDA S BOŽENKOU DO NDR
- To se takhle jedno léto vypravili Fanda a Boženka na dovolenou do Německé demokratické republiky. Německy téměř neuměli, ale říkali si, že Čech všude bratra má a že se nějak domluví.
„Fanouši, vezmi slovník“, přikázala Boženka. Fanda poslechl po svém. Přece se nebude tahat se slovníkem. Vytrhl pouze stránku s titulem „Nejčastěji užívané výrazy“ a vložil ji do zadní kapsy svých tesilek. -
- Nacpali do trabanta stan, deset konzerv lančmítu, bochník chleba, dvě tašky s věcmi nezbytnými, tašku s věcmi potřebnými a asi pět poloprázdných tašek s věcmi zbytečnými a nedefinovatelnými – a mohlo se vyrazit.
Trabant jen hekal pod tíhou nákladu. Boženka, obložená taškami jako chlebíček, byla jmenována hlavní navigátorkou.
Což o to, v Čechách to ještě šlo. Šťastně dorazili na hranice, na příkaz nesmlouvavého celníka vybalili všechny tašky a ukázali i obsah peněženek. Po úmorné snaze se jim podařilo zase všechno našlapat do auta – a už se mohli kochat německou krajinou.
K večeru se po drobných příhodách (Božence ulétl otevřeným okýnkem kapesník, Fanda málem přejel německého zajíce a ve městě s nezapamatovatelným jménem jezdili asi čtvrt hodiny v protisměru) přece jen přiblížili k vytouženému cíli své cesty. - „Prosím Tě, zeptej se někoho, jak se dostaneme do Warnemünde“, požádal Fanda Boženku poté, co se už potřetí nějakou záhadou ocitli na stejné křižovatce. Trabant zastavil a Boženka se vydrala zpoza tašek.
- „Bitešén, kde Warnemünde?“, s úsměvem se obrátila ke starší Němce. Ta hned začala ochotně vysvětlovat. Rozkládala rukama, a Boženka jen chápavě přikyvovala: „Ja…Ja, ja….Ja“.
- Ještě té hodné paní zamávali a Fanda řekl: „Tak kam mám jet ?“
„Nevím.“
„Vždyť ses s ní bavila čtvrt hodiny a přikyvovala jsi“.
„ Ale nerozuměla jsem ani slovo“.
Ani druhý pokus nebyl úspěšný. Muž s prořídlými vlasy mluvil dialektem, a jeho „iš miš dyš“ by nerozuměla ani německá myš. - Do toho všeho začalo pršet. Ne jen tak obyčejně pršet. Lilo jako z konve a oblohu křižovaly fialové blesky.
- Fanda se rozhodl, že se o Boženku patřičně postará. Dnes se nebude stavět stan, ale oba přespí v suchu na normální posteli. Sice se to prodraží, ale přece nemůže nechat Boženku nastydnout.
Zastavil u penzionu na kraji malého městečka, zaťukal na recepci a vysoukal ze sebe větu, kterou si přečetl na stránce vytržené ze slovníku: - „Bite, hábenzí bet frau ?“
- Postava dosud sedícího recepčního vstala a nabyla obrovitých rozměrů:
„Was?“ – a to protáhlé „sss“ znělo zlověstně. - Asi mi nerozuměl, pomyslel si Fanda, a znovu artikuloval:
„Máte bet frau, volnou postel? Šláfen, spát“ – spojenými dlaněmi naznačoval horizontální polohu. - Recepční se nebezpečně přiblížil:
„Hier ist kein Bordell, kein Puff, kein Bett-Frau, šádný šenská do postel, šádný šlapka, šádný Hure!! Du Schweinigel, co ty chtíti po mně ?“ - Nadávce „švajnigel“ rozuměl i nechápavý Fanda. Jen taktak se stačil složit do trabantíka, nastartovat a zmizet. Recepční za ním ještě hrozil pěstí a divoce gestikuloval.
-
- Fanda to nechápal, vždyť si to tak pečlivě přečetl. Zastavil u kraje chodníku, nasadil si brýle a znovu se zadíval na německo-český text. Přeskočil fráze o proplacení šeku, návštěvě kosmetického salonu a nákupu zlatých šperků, a s hrůzou četl:
- der Herr /her/ = pan
- die Frau /frau/ = paní
- frei /fraj/ = volný
- das Bett /bet/ = postel
- der Schweinigel = sviňák, prasák
- die Hure = kurva
Až teď Fanda pochopil. Namísto volné postele žádal po recepčním obstarání „paní do postele, lehké dívky“! - Ještě že Boženka, ukolébána zvukem motoru podobnému vrčení vysavače, usnula a tohoto mezinárodního trapasu se nezúčastnila.
-
- Dlouho, dlouho bloudili. Nebe se nad nimi smilovalo a déšť ustával. Nakonec je od noclehu v autě zachránila obrovská tabule u kraje silnice, která je plechovými ukazateli dostrkala až na místo – „Camping Freundschaft“. Už za tmy postavili stan, přenesli tašky dovnitř a padli…
-
- Ráno zjistili, že sice mají novotou „vonící“ propanbutanový vařič značky Palavan, ale zapomněli na zápalky. Druhá věc, kterou postrádali, byla ovocná šťáva - tedy sirup. Oboje se muselo koupit, protože Fanda, ač byl Boženkou vycvičen ve stylu: „Šetříme celý rok na dovolenou, abychom mohli škudlit během dovolené“, odmítal pít samotnou vodu. Jeho obětavost, sebetrýznění a národní hrdinství by mělo být oceněno už tím, že si po dobu dovolené dokázal odepřít pivo.
- A tak se Boženka vydala do obchodu.
- Rozhlížela se, jestli někde ve frontě nestojí krajan, který by jí z nesnází pomohl. Ale marně. Několikrát přepočítala peníze. Když přišla na řadu, oslovila prodavačku:
„Gútntág, bitešén, jedny sirky“.
A protože prodavačka nerozuměla, předváděla Boženka pantomimou jeskynního pračlověka, který objevil oheň a radostně u toho křepčil. Ostatní zákazníci se pochechtávali, ale nakonec došlo i prodavačce, po čem tato legrační paní touží. Přinesla balík sirek. Boženka znejistěla. V balíku bylo jistě tak dvacet krabiček, a na to jí peníze nestačí. A tak se odhodlaně ozvala.
„Bitešén, jen jednu krabičku!“ Prodavačka bezradně pokrčila rameny.
„Kra – bič – ku. KRA – BIČ –KU !!!, hláskovala Boženka.
Její hlas zesiloval a stoupal do výšin, kde už začal přeskakovat. Nakonec, celá zpocená, vzala prodavačce balíček z ruky, roztrhla papírový obal a vítězoslavně vytáhla jednu krabičku zápalek. Už chtěla platit, když si ještě vzpomněla:
„Bitešén, ještě šťávu“.
Za pultem opět nechápavé vrtění hlavou, jen ostatní lidé se rozdělili na dva tábory. Jedni začali být nervózní, druzí se bavili nad vzniklým kabaretem.
„Was?“, už zasyčela prodavačka, protože i jí docházela trpělivost.
„Šťá – vu“, artikulovala Boženka tak pečlivě, že si málem vykloubila sanici. „Vy neznáte ŠŤÁ – VU, to je takové do vody, vasrman, chápete?“
Ale ať se snažila sebevíc, znázorňovala trhání a lisování ovoce, nalévání hotové šťávy do sklenice, dolévání pitnou vodou a konečně pití, všechno nadarmo. Nakonec rezignovaně zaplatila zápalky a za všeobecného veselí rázně otevřela dveře u východu.
„Co děláš, ty káčo pitomá, málem jsi mi vyrazila zuby!“, zahromovala v její blízkosti jadrná čeština. Do obchodu vstupovalo tělnaté chlapisko v pruhovaném tílku.
„Hele, Čech“, zaradovala se Boženka.
„Pardon, omlouvám se za tu nadávku, myslel jsem, že jste Němka“, nejistě přešlápl.
Boženka se rozzářila jako sluníčko:
„To vůbec nevadí, hlavně jestli umíte německy.“
„ To bych snad zvládl…“
A tak Boženka přinesla z obchodu nejen sirky a vytouženou ovocnou šťávu, ale i pozvání na tajnou schůzku. Párkrát se sešli „v deset u mola“, ale srpnový vítr odvál ctitele neznámo kam.
Boženka se německy sice mluvit nenaučila, ale na tuhle dovolenou vzpomíná ráda. A Fanda? Už nikdy onen corpus delicti, vytrženou stránku s nejčastěji užívanými německo-českými výrazy, do slovníku nevrátil. Jednoduše proto, že ji někde v NDR zapomněl či ztratil. Nebo snad zahodil?
text © Jitka Dolejšová
|
